Pověst o Radě a Alexejovi/Kapitola čtvrtá: Odchod Velijara z občiny
Kapitola čtvrtá:
Odchod Velijara z občiny
Čas plynul. Rada povyrostla, dospívala. Vždyť už uběhlo čtrnáct jar! Brzy bude nevěstou!
Měnila se z děvčátka — v překrásnou dívku. Jako když začíná poupátko rozvíjet něžné okvětní lístky — tak rozkvétala její krása!
Ale v občině v té době nebylo všechno v pořádku. Vzrůstala nespokojenost některých občiníků s tím, jak Blahoslav řídí životy jich všech.
A tu nespokojenost podněcoval ten samý Velijar, jehož meditace Rada někdy také poslouchala, a pokoušela se správně pochopit jeho úvahy.
Právě on nejvíc ze všech vyjadřoval nespokojenost s přísným Blahoslavovým vedením. Byl to člověk, který měl velkou sílu: byl velký duší, a měl i silné tělo. Ovládal mnoho dovedností. A lidé často přikládali váhu jeho slovům.
A Velijarovi se zachtělo, aby si jeho názor vždy vyslechl i stařešina, a aby souhlasil s jeho návrhy. Chtěl tak posílit svůj vliv v občině.
Vždyť po smrti Radomíra viděl právě sebe Blahoslavovým následovníkem.
Jenomže se mu to nedařilo. Vycházelo z toho jen soupeření se stařešinou a boj o vliv na lidi v občině.
Stále častěji začalo docházet k situacím, kdy natruc Blahoslavovým pokynům prosazoval svoje názory — pouze a jen z protestu. Vášnivě toužil po tom, aby ho lidé následovali a obdivovali jeho rozum. Blahoslavovi se podřizoval jen s neochotou; svoji pýchu už nepokořoval třeba jen naoko. A stále častěji za Blahoslavovými zády mluvil o tom, že jejich stařešina není v právu: tohle nerozhodl správně, kvůli tomuhle vznikla škoda, a právě teď se Blahoslav, jak je vidět, zase spletl… Začal říkat i naprosté zlomyslnosti a ohavnosti: «Stařík už, jak je vidět, přišel o rozum! I Bohu už přestal rozumět»!
Blahoslav to dlouho sledoval a trpěl, ale nastal čas přijmout řešení.
Blahoslav pozval Velijara do svého domu. Dotyčný vešel, zlehka se uklonil — ne až k zemi, ale je tak trošičku sehnul záda.
— Zdravím tě, Velijare! Sedni si ke stolu a posluž si! — přivítal ho Blahoslav.
… Jenomže na stole nic nebylo! Ani ubrus nebyl prostřený…
— Zkoušíš se mi posmívat? Pohoštění není připraveno!
— Ale posluž si! Tam na kamnech je jídlo, co uvařila Rada!…
— Myslíš, že je vhodné, abych ve tvém domě hospodařil?!
— Ano? Skutečně si to myslíš? A v občině hospodařit je pro tebe vhodné. A lid za mými zády navádět k rebelii — to se ti líbí?
— Není to přece jen tvoje občina! Je také i moje!
— Občina není tvoje, a není moje… My tu žijeme spolu pro Boha, a ne odděleně, jak to koho napadne. Tak ať je na občině i volba! Když zvolí celá občina tebe, pak tě začnu poslouchat i já… Ale zatím tady musím zodpovídat za pořádek! Neděláš správnou věc: pobuřuješ lidi!
— Ale vždyť v každém z nás může promlouvat Bůh! Bylo by vhodné, aby poslouchali i mě!
— Ano, Bůh může promlouvat v každém …
— Proč mě tedy nechceš poslouchat? Proč musejí věčně všichni poslouchat tebe? Omrzelo mě žít pod tvojí nadvládou!
— Vždyť právě proto jsem tě pozval, abych tě vyslechl, a aby sis poslechl i ty mě!
Tvými radami se neřídím proto, že tvoje sobectví překrucuje Boží úmysly ve prospěch tvojí neuspokojené pýchy, vyžadující úctu k sobě.
— Nu co, ať tedy občina rozhodne, koho je třeba poslouchat a uposlechnout! Shromáždi zítra všechny! Já budu mít řeč! Podíváme se: komu je tvoje obtěžování a donucování potřebné, a kdo chce mít svobodu!
… Velijar vyšel, a bez rozloučení za sebou práskl dveřmi…
Rada tento rozhovor neslyšela. Ale nemohla si nevšimnout toho, co se děje.
A takový nesoulad v občině prožívala velice bolestně. Rozhodla se, že si sama s Velijarem promluví:
— Velijare, proč s dědečkem po celou dobu soupeříš? Jako bychom nebyli jedna duchovní rodina, ale lidé, kteří o Bohu vůbec nevědí?
I tak je nás v občině málo… Jestliže všichni začneme žít každý zvlášť — cožpak nám bude lépe?
— To ty nedokážeš pochopit, «vnučenko»! — zlomyslně odpověděl Velijar. S posměchem se podíval na Radu.
Vnímal ji jako maličkou a nezralou stařešinovu oblíbenkyni, ačkoliv Rada už dospěla, mnohému se naučila, a snažila se ve všem získávat hluboké pochopení.
Velijar pokračoval poučným tónem:
— Tvůj děda vládne lidem jako despota! Nikoho nevyslechne, nikomu kromě sebe nedůvěřuje!
— Ale on má přece za všechny zodpovědnost, má všechny na starosti! — pokusila se namítnout Rada.
— A co když takovou péči lidé nepotřebují? Co když už se všichni nasytili života na jeho povel? A pokud by i druzí měli za všechny zodpovědnost, to by snad bylo hůř? A pokud já řeknu něco rozumného, proč by mě neměli poslechnout, co?
— Ty často vedeš správné řeči, ale za tvými slovy jsou nedobré úmysly! Vždyť přece, jestliže my sami nebudeme svorně žít, pak se ztratí všechno to nejlepší, kvůli čemu se snažíme žít spolu!
A jak bychom mohli splývat dušemi s Bohem, když u nás nebude v souladu vycházet ani přítel s přítelem?
— No to se podívejme! Jaká jsi rozumná! Hodně krásných slov už ses naučila! Povykládej ještě o «vědomostech odedávna uchovávaných»…
Už dávno přece začali v občině žít všichni každý zvlášť! Jedno je zřejmé, mezi lidmi není jednota!
— Ale ty první k tomu vyzýváš!
— Vyzývám proto, že mě omrzelo «při píšťalce» tvého dědy tancovat, jak on píská! Už toho bylo dost! Ty se ho nebojíš, protože jsi příbuzná! On ti vynadá, ale nevyžene tě! Ale ostatní se mu ze strachu podřizují, třesou se před ním! Ale já se nebojím! A se mnou odejdou z občiny všichni odvážní, jestliže mě teď nezvolí stařešinou!
— Co sis to usmyslel?!
— Zítra svolám shromáždění občiny — a dozvíš se to!
… Následující den začal Velijar sám svolávat občiníky, aby k nim mohl promluvit, protože se bál, že by to Blahoslav nepřipustil.
Lidé se shromáždili a poslouchali Velijara: jeho výzvy, aby si ho zvolili za stařešinu, jeho obvinění adresovaná Blahoslavovi… Přede všemi to otevřeně teď řekl poprvé. A všem se jeho přání vládnout a vést je stalo zřejmým…
Blahoslav také poslouchal. Díval se na tváře lidí. Čekal…
Potom vystoupil a poklonil se lidem až k zemi:
— Mnoho let tu jsem stařešinou… Pokud vám to teď už není po chuti — tak to, lidé, řešte! Vystupte, řekněte svoje názory!
… Vystupovali občiníci jeden za druhým po pořádku. Mnozí mluvili o své nespokojenosti, o tom, že se to podle jejich názoru v občině nevyvíjí tak, jak by mělo… Mluvili klidně, uvážlivě. Je pravda, že se všechny jejich řeči týkaly jaksi jenom pozemského…
Ale Velijara nikdo nepodpořil, zvolit ho stařešinou si lidé nepřáli. Říkali mu do očí o jeho pýše, o jeho přání žít ne kvůli všem, ale proto, aby mohl rozkazovat a všechny ovládat…
Velijar byl velice udiven, že ho nikdo nechtěl podpořit…
Oznámil:
— Odejdu spolu s manželkou z občiny.
A jestliže někdo bude chtít odejít se mnou — pak začneme žít jako nová svobodná občina!
… A tím, jak se zdálo, rozhovory i skončily.
Ale Rada měla pocit, že ta nejdůležitější slova stejně nebyla vyřčena.
Blahoslav sám mlčel, zamýšlel se nad obviněními, která uslyšel na svou adresu, rozhodoval: byl-li v něčem v neprávu, nebo to jen hašteřivá lidská chtění vyvřela na povrch?…
Rada vystoupila před lidmi a poprosila o dovolení promluvit.
Podívali se na ni s údivem.
Na takových shromážděních se dovolovalo vystupovat dokonce i maličkým dětem. Ale, pokud si občiníci pamatovali, děti a dospívající vždy jen poslouchali, nikdo z nich neměl projev.
Rada pocítila, jak jí v hrudi buší srdce. Udělala hluboký nádech — a potom pomalinku vzduch vydechla, jak ji to kdysi učil Radomír, aby překonala rozrušení.
Začala mluvit — a sama se podivila, jak klidně a stejnoměrně zněl její hlas. Slova jako by se sama pozvedala z Hlubiny.
— Žijeme tady v občině všichni ze své vůle? Nebo nás k tomu někdo donutil?
Chceme si jen zachovat své životy a najít důstojnou obživu pro těla? Nebo uvažujeme o něčem vyšším, a naše hlavní Cíle směřují k něčemu jinému?
… Rada pokračovala v řeči. Její hlas zněl zvučně a čistě. Křehké dívčí tělo se naplnilo neobyčejnou silou; její slova pronikala do duší…
Když ukončila svoji nedlouhou řeč o lásce k Bohu, a o Boží přítomnosti zde v každém okamžiku života — zavládlo zvláštní ticho.
Poté vystoupil kovář Mikula.
Byl ohromného vzrůstu, bohatýrské stavby těla. A třebaže už překročil padesátku, měl takovou sílu, že nikdo silnější než on v občině nebyl, třebaže mezi občiníky byli mladí a pevných těl.
Mikula zvedl Radu svýma obrovskýma rukama, políbil ji, a s obzvláštní laskavostí ji pohladil po hlavičce!… Bylo to — jako v dětství, když Rada jako děvčátko přibíhala do kovárny dívat se na tajemnou a překrásnou Mikulovu práci…
— Opravdu jsi vyrostla, ty naše šikulko!
Lidé moji milí! Přítelkyně a přátelé srdeční! Prostřednictvím Radiných slov nás Bůh přivádí k rozumu! Mnoho let žijeme jako jedna rodina… A teď najednou jsme uvízli ve svých pozemských záležitostech a přáních, v hloupé urážlivosti a malicherných výhradách jednoho ke druhému — a čvachtáme se v tom jako v bahně…
Zdálo by se, že všemu o Bohu rozumíme… Ale jaksi v nás pohaslo duchovní snažení, bylo zastíněno starostmi o pozemské věci!
Teď mluvím také i o sobě.
Třebaže jsem nepřišel mluvit o svých výhradách k Blahoslavovi, zažil jsem s ním i já malou nepříjemnost. Prosil jsem ho o povolení tavit železo: «Vždyť přímo tady pod nohama — leží výborná ruda!». Ale on to zakázal; řekl: «Budeme to vést v patrnosti!».
Právě o této křivdě jsem dnes přemýšlel, a ne o tom, jakým máme učinit život v duchovní občině, jak se máme duší k Bohu přibližovat, jak Lásku Boží v každém slově a činu rozmnožovat!
Když jsou lidé spolu spojeni duchovním usilováním a láskou k Bohu — pak drobné osobní neshody zmizí, Láska Boží pomáhá každému člověku to Božské v sobě pěstovat a projevovat ve světě — jak ve velkém, tak i v malém! Vzájemná péče pak vzrůstá! A v jakémkoliv díle se projevuje krása a nadšení!
Všechno v našich životech musí být pro Boha!
Sjednocení duchovních lidí v lásce k Bohu vytváří takovou lidskou společnost, která plodí podivuhodný rozměr občinného života. V takovém společném životě může každá duše snadněji dělat pokroky! Jsou to ty nejlepší podmínky pro duchovní uskutečňování, pro růst duší, pro zdokonalování každého z občiníků!
Ale jestliže začínají hádky a spory, urážení, závist, odsuzování jednoho druhým třeba jen v malém — znamená to, že Bůh přestal zaujímat hlavní místo v našem životě!
My všichni tady víme o Bohu! O stupních Cesty máme všechny vědomosti! A přesto se nesnažíme o osvojení toho největšího! Jako bychom už pobývali na vrcholku hory, uviděli odtamtud Slunce a poté sešli zpátky do údolí. Spatřili jsme Slunce — tudíž jsme už poznali, co bylo třeba…
Ale vždyť tohle není správné! Jenom ten, kdo se stane Zdrojem Božské Lásky, jenom ten, kdo v sobě zapaluje Slunce Boha — jen ten se stává Synem nebo Dcerou Boha!
A tak se podívejme: jak daleko my všichni k tomu máme!
Máme se tu nad čím zamyslet, lidé moji milí!
A lepšího stařešinu než Blahoslava nemáme!
… Domluvil a poklonil se zvlášť Radě, zvlášť Blahoslavovi, a poté i všem občiníkům.
Pak vystoupil Blahoslav a prosil za odpuštění všechny, kterým nechtěně ublížil. Poděkoval i za slova nyní pronesená.
A tím skončilo shromáždění. Občiníci se začali rozcházet do svých chalup s nejednoduchými myšlenkami.
Na Velijara jakoby úplně pozapomněli.
A on, rozzlobený a popuzený tím vším, také odešel…
Kniha v PDF
