Kapitola jedenáctá:
Láska pozemská
a Láska Božská
Všechno v Alexejově životě by teď bylo vynikající, přeplněné štěstím… Jenže právě ta láska k Radě…
Vždyť jeho vztah k ní byl přece tak ušlechtilý!
Zpočátku dokonce Alexej ani nechápal, že je ta láska tak opravdová a hluboká!
Ačkoliv — Rada byla tak překrásná! Husté řasy a jasné oči!… Někdy se modraly jako obloha! Ale jindy jakoby ho přitahovaly do klidu a ponořovaly do ticha…
A jaký zářivý a nadšený býval její pohled; jakou laskavostí a klidem ho dokázala objímat, stačilo jen, když byla vedle něho!
Nikdy předtím Alexej nepomyslel na to, že člověk může být takový! Jenom Nebeskému, Božskému, neviditelnému a nepoznatelnému světu byla v jeho představách vyhrazena možnost takové Krásy, Čistoty a Svatosti!
A ona dávala Alexejovi možnost stále živěji a úplněji vnímat Božský Svět!
Tohle bylo nyní to nejdůležitější v jeho životě!
Ale… on si nemohl nevšimnout toho, co se jim přihodilo… Náhodný dotek všehovšudy konečky prstů, dotýkání pramenů vlasů nebo setkání pohledů — tohle stačilo, aby Alexeje zaplavilo až nad hlavu moře něžnosti! Láska k ní začala být ohromná — jako moře! Bylo to štěstí, ve kterém dvě duše splývaly v podivuhodném sjednocení!
Alexej si uvědomil, že láska může existovat nejen k Bohu, ale i k Radě. A že tu lásku už není možné uhasit, ani vyrvat ze srdce!
Alexej teď nevěděl, co má dělat… On je přece mnich — jak by mohl porušit slib?
Alexej se rozhodl, že se bude učit dále, ale nedovolí si pomýšlet na «pozemskou lásku». Začal se pohledům a dotekům vyhýbat… Pokoušel se zakázat si to, co by bylo pro člověka tak přirozené…
Radě o všech takových svých prožitcích neříkal. Ale ona sama vždy o všech jeho myšlenkách a emocích věděla. A — snažila se nepospíchat.
Vždyť Rada se do Alexeje také zamilovala hned od jejich prvního setkání. A viděla a chápala všechno, co se dělo v myšlenkách a emocích jejího milovaného. A — trpělivě čekala.
Naučila se ve svých emocích odmítat to, co by mohlo přinášet utrpení z neúplnosti v jejich vztahu.
Učila se být vděčná za to štěstí, co už jí osud daroval. «Vždyť ho přece znovu uvidím, obejmu ho duší, budu spolu s ním, budu mu pomáhat!»
* * *
Avšak Alexejovi jeho vnitřní zákazy překážely. Nevěděl, jak s nimi má žít dál…
Oheň lásky k Radě začal být tak silný a překrásný, že on nebyl schopen uhasit jeho plamen, tu lampu zářící v duši! Obrátil se na Ježíše a prosil Ho o pomoc:
— Pane, já už dál nedokážu vzdorovat tomu, co mě zaplnilo!
Jasně pociťuji, že ta láska k Radě zesiluje moji lásku k Tobě! A musím se v takovém případě pokoušet se jí zříci? A jak bych to mohl udělat? Už ji nikdy neuvidět? Ale pak se mi neotevřou ty horské výšiny, o kterých Rada učí, a na které se snažím vystoupit duší, abych se k Tobě přiblížil!
Je to moje slabost? Je to můj hřích? Ale… cožpak může být hříchem takovéhle záření duší v lásce?!
… Ježíš řekl:
— Zbytečně trápíš Radu i sebe! Kvůli čemu připravuješ ji i sebe o štěstí, které vám Já posílám?
— Složil jsem mnišský slib, přísahal jsem! Jak bych to mohl porušit?
— Všechna «pravidla» takového druhu i obřady jsou vymyšleny lidmi, a ne Bohem! Vždyť to přece už víš!
— Ano… Ale slib jsem dával ze své vůle a z vlastní volby! Nikdo mě k tomu nenutil!…
— Láska je dar člověku od Boha! Když se člověk učí lásce k bližnímu, učí se i milovat Boha!
V samotném faktu intimních vztahů mezi mužem a ženou není hřích! Ta blízkost učí veliké něžnosti, schopnosti splývat dušemi! Pro toho, kdo nepoznal pozemskou lásku je těžší poznávat i Lásku Boha ve vší úplnosti, a Splynutí se Stvořitelem!
Teď tě Já, před Kterým jsi skládal mnišský slib, od tohoto slibu osvobozuji! Zavolej Radu! Já sám požehnám vašemu svazku!
… Volat Radu nebylo třeba. Přišla sama — tichá a něžná — a postavila se vedle něho…
Ježíš je jmenoval manželem a manželkou.
* * *
Extáze splynutí těl a duší… Štěstí! Nic takového ještě v jejich životech nebylo!
Tolik štěstí se ani nemohlo vejít do jejich těl, a tak se vylévalo ven a zaplňovalo celou šíři prostoru kolem! Bylo to — jako by se kolem rozlétávaly sluneční krůpěje. A v každé takové krůpěji hořela svatozář Božské Lásky!
Byl to svět radosti a štěstí — prostého a překrásného, takového, jaký byl v Božském Stvoření v jeho prvopočáteční Čistotě a Harmonii!
Jejich štěstí bylo tak ohromné, jako nebe nad jejich těly, jako země pod jejich nohama, jako všechna krása kolem!
… Nic vnějšího se nezměnilo. Slunce a nebe byly stejné, jako včera a předevčírem… Stejné bylo i jezero a písčitý břeh, štěbetání ptáků a vůně květin… Ale, jak se zdálo, to všechno se neuvěřitelným způsobem změnilo!
… Vykoupali se, a potom leželi na břehu a vystavovali svoje obnažená těla s kapičkami vody slunečním paprskům.
A pak Rada začala kroužit v podivuhodném tanci! Byl to tanec vděčnosti Bohu za to úchvatné a zázračné, co jim bylo darováno Otcem Stvořitelem a Ježíšem!
Bůh naplňoval Svým Světlem a Láskou všechno kolem — sluneční paprsky, odlesky na vodě, listí na stromech, stébla trav, květiny… A stejné Světlo proudilo i v tělech Rady a Alexeje a objímalo je ze všech stran — i ji, i Alexeje, i všechno, co bylo kolem!…
… On se pokusil vyjádřit slovy to, co pocítil:
— Jak je to obdivuhodné! A ostatní lidé by přece mohli žít právě tak! K tomu nejsou zapotřebí žádné zvláštní podmínky — aby mohli právě takhle splývat s Bohem v lásce a harmonii!
Je tohle ráj?
… Rada se něžně usmála:
— Určitě…
Ve vesmíru existuje síla lásky-přitažlivosti. Obvykle lidé poprvé pociťují doteky této energie, když mezi nimi vzniká vzájemná náklonnost a snaha o spojení, o vytvoření rodiny a plození dětí.
Ale pokud se takové spojování omezuje jen na potěšení těla, pak se takoví lidé ochuzují…
Všechno, co patří k tělu, zůstává v pozemském světě, když ho duše opouštějí. Ale rozvinutá láska — ta zůstane ve věčném životě duší!
Láska mezi mužem a ženou — může být překrásná! Tak to bylo zamýšleno Stvořitelem! Vždyť láska učí splynutí a rozplynutí — stejně tak, jako i přírodní krása!
Všem lidem, žijícím na zemi, jsou darovány příležitosti zažívat radost takového bytí — a prostřednictvím toho se rozvíjet!
Vždyť i Ježíš měl milou… Jmenovala se Marie Magdaléna. Byla jeho učednicí.
A Ježíš přece nikdy nemluvil o tom, že je láska mezi mužem a ženou hřích!
Chtíč — to je neřest. Chtíč je přání lidského sobectví — mít to, co je požadováno, bez ohledu na okolnosti.
Avšak láska je vzájemné darování štěstí, blaženosti, něžnosti a péče! V tomto dávání a přijímání se člověk učí tomu nejkrásnějšímu stavu duše! Je to předobraz lásky duše k Bohu! Jejím prostřednictvím se získávají schopnosti k pochopení druhého, k vzájemnému splynutí, k jednotě…
… Alexej uviděl v prolínání Světla tvář Marie Magdalény. Husté kaštanové vlasy, něžné ruce… Byl vedle Ní i Ježíš. Ale teď mluvila Marie. Řekla:
— Jsme tu teď spolu s Ježíšem. Prostřednictvím lásky k Němu se tehdy všechno v mojí duši přeměnilo! A tím jsem se přiblížila k Otci Nebeskému!
Taková láska nekončí smrtí těl! Ve Velikém Oceánu Boha můžeme věčně být spolu s Těmi, Koho milujeme!
Opravdová láska mezi mužem a ženou je překrásná a čistá! A taková láska by měla přeměňovat lidské životy a přibližovat je k Dokonalosti.
Ale tuto překrásnou emoci, vznikající mezi dušemi, lidé svými špatnými myšlenkami a «pravidly» přeměnili na «zakázané» a «hříšné»…
A kolik jen lidé těch hříchů vykonávají, které provádějí jakoby potají!… Ale potom — vina, jako červ, hryže duši… A takový stav věčného provinění a hříšnosti spoutává duši stále pevnějšími řetězy…
Pouze očištění duše od neřestí umožňuje shodit ze sebe ty okovy a začít nový, čistý život — před Bohem!
Stává se, že tam, kde člověk skutečně není čistý, — on sám sebe za čistého považuje…
A stává se, že jsou lidské představy o hříších lživé…
Velmi mnohé duše, které žijí ve strachu nebo smutku, a v boji s druhými lidmi o vlastnění toho, co si přejí, se odnaučují pociťovat nejjemnější odstíny lásky a blaženosti, něžnosti a laskavosti! Ony doslova osleply a ohluchly; vidí kolem jen tmu! Takové duše jsou jako paralyzované a nemohou se ani pohnout pod tíhou svých neřestí a vlastního krutého srdce! Tito lidé se ohradili před Bohem doslova neproniknutelnou zdí! Taková jsem byla i já — před setkáním s Ježíšem…
Ale Ježíš vracel osleplým duším schopnost vidět, ohluchlým — možnost slyšet, ochrnutým — možnost uzdravit se a vydat se ke Světlu!
Hlavní probuzení duše spočívá ve schopnosti milovat! Přičemž mnozí z těch, kdo se tak probudili, potom mohou začít chtít poznat i Nebeskou lásku…
Dva vzájemně se milující lidé jsou jako dvě nádoby, ze kterých vodu, co v nich byla, slili v jedno! Předtím to byly dvě oddělené nádoby — ale teď vzniká nový stav duší, který se už nevejde do předchozích hranic!
Právě tak se i dokonalá Duše vlévá do Stvořitele. Je to — jako když maličká nádobka vlévá svoji vodu do Nekonečného Oceánu — a prostřednictvím toho se stává Částí Oceánu!
Tak Se do tohoto Oceánu vlévali mnozí Asketové — jako Přeměněné, Dokonalé Duše — a prostřednictvím toho se Království Boží rozrůstalo.
Tak se kdysi stal Jednotným s Otcem Nebeským i Ježíš. A později — přišel na Zemi — jako Syn, Který je Jedno s Bohem Otcem, aby lidem připomněl, že je to možné, že právě kvůli tomu oni žijí na Zemi!
V tom Sjednocení je i nejvyšší Štěstí, které jsou duše schopné poznat!
Svět Stvoření byl Bohem stvořen právě proto, aby lidé mohli všechno tohle poznávat a růst, a prostřednictvím toho se rozvíjet — až ke Splynutí s Božskou Láskou!
Já bych jim tak velice chtěla vrátit umění žít v Harmonii s Bohem a se vším Jeho Stvořením! A potom — už jenom kousíček — a mohli by se ponořit do Hlubin! A tam se otevírá Bezbřehý Svět, Nekonečný Oceán, kde je jenom Stvořitel — Jednotný v Množství, projevující Velikou Lásku, Moudrost, Všudypřítomnost a Všemohoucnost!
Když se otevírá duše pro život v srdečné lásce, pak se pro ni odhaluje Cesta růstu do Stavu Božskosti! Je to Cesta k Sjednocení s Božskou Všetvořící Sílou!
Book in PDF