English Español Français Deutsch Italiano Český Polski Русский Română Українська Português Eesti 中文

Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

 
Část třetí: Nový život
 

Pověst o Radě a Alexejovi/Část třetí: Nový život


Část třetí:
Nový život

Kapitola první:
Nový dům

Za několik dní řekla Rada Alexejovi:

— Dnes bychom měli jít do občiny: říci všem, že jsme teď — před Bohem — manžel a manželka. U nás je to tak zvykem. Souhlasíš s tím?

— Pochopitelně! — odpověděl radostně.

Rada a Alexej šli k osadě občiníků. V paprscích ranního slunce se les zdál pohádkově krásný!

— Budou nás vítat, nediv se tomu!

— Vítat? Ale, jak se to dozvěděli?

— Pověděla jsem to dědečkovi.

— Ale vy jste se přece neviděli! My jsme přece byli celou dobu spolu!

— Jistě, ale ty přece víš, že je možné druhou duši vidět a pociťovat na dálku. Vždyť už dovedeš mluvit s Ježíšem! A víš, že já se svým otcem Radomírem mluvím často. No a tak jsem o nás pověděla i dědečkovi. A on mi odpověděl: «Když je to tak — přijďte do občiny: je třeba oznámit váš svazek přede všemi!»

Alexej objal Radu, vyzvedl ji na rukách a políbil:

— Zdálo by se, že už všechno o tobě vím, ale stejně se pokaždé divím tomu, co umíš!

* * *

Všichni občiníci: malí i velcí, přišli přivítat Radu a Alexeje. Přáli jim štěstí, lásku a soulad jednoho s druhým i s Bohem!

Dokonce i prostor, ve kterém šli mezi lidmi, kteří je vítali, se stával jakýmsi zvláštním: tak změní všechno kolem prosté popřání dobra a lásky, které je upřímně posíláno silnými dušemi.

Blahoslav se laskavě díval na mladé. Říkal slova, která se slušelo říkat podle zvyků občiny.

Poté je zavedl k jejich domu:

— Podívejte, — tohle teď bude váš dům!

… Alexejův údiv neměl hranic…

Vešli do domu — nevelkého, ale útulného a čistého.

A uvnitř bylo všechno uklizeno a zvláštním způsobem vyzdobeno: dům čekal na své nové hospodáře!

… Když zůstali sami, Rada řekla:

— Dříve bylo zvykem, že pro mladé, které rodiny sezdávaly, stavěla dům celá občina. Ale nyní už stavět nepotřebujeme: je tu několik domů prázdných.

— Tohle byl něčí dům? A ti, kdo tu žili, zemřeli?

— Ne, nezemřeli. Tohle byl kdysi dům kováře Mikuly. Pamatuješ na toho, co ti topil v lázni?

Ale potom mu celá občina postavila zvláštní kovárnu: takovou, aby nebyly ven skoro slyšet zvuky práce. A ta kovárna má v patře místnost. Tak tam teď i žije, protože nemá rodinu. A dům tu zbytečně pustl. On tedy řekl dědečkovi, aby tenhle dům připravili pro nás.

— Připravili?

— Ano. Vidíš, jak všechno uvnitř zařídili? — vynasnažili se nám všechno potřebné přinést darem! Tady je stůl, lavice, různé nádobí, svíčky — no všechno, co je zapotřebí do domácnosti! A tady ještě na stole i knihy — to je pro tebe od dědečka!

Zde nám připravili svoje dary všichni občiníci — každý co mohl: někdo — ručník, někdo — nádobí, někdo — nějakou jinou potřebu. Třeba můj dědeček ti přinesl knihy: ví, že rád čteš!

… Alexej upadl do rozpaků. Nikdy předtím nezažil nic podobného! Jemu téměř neznámí lidé — pro něho udělali něco takového! Pochopitelně, že i pro Radu, jenže — pro něho také. Jak jim teď všem má poděkovat?

Ale Rada dokončila vysvětlování:

— My žijeme v občině už po mnoho pokolení. Jsme jako velká a družná rodina. A udržují se tu dobré zvyky!

Teď budou muset do občiny přijmout i tebe; po všeobecném hlasování. Dědeček rozhodne — kdy to bude.

* * *

Potom Rada zašla do domu k dědečkovi.

Něžně se spolu objali.

— Tak jsem se toho dožil, dočkal jsem se!… Vidím, že ho miluješ! A on tě také miluje! To je skvělé! Ano… obdivuhodně to všechno dopadlo!…

Uč ho dál!

Ale já sám jsem nečekal, že se člověk může tak rychle změnit!

— Ano, dědečku, miluji ho!

Předtím jsem si myslela, že to jenom já učím jeho. Ale víš co? — já se od něho také mnohému učím!

On si usmyslel, že napíše pro lidi «Knihu náboženských předpisů a zákonů ve státě» — o spravedlivém životě před Bohem a moudrém uspořádání církve. Pomůžeš mu?

— Ale, kdo teď takovou knihu bude číst? Lid — ten je negramotný!… A ti, kdo jsou gramotní, ti jsou připraveni jinak smýšlející jen přísně potrestat!

— Jemu to přikázal Ježíš.

Možná, že je to potřebné jen pro něho samotného: aby to napsal a zároveň při tom všechno správně pochopil, a spojil všechno předchozí se vším tím novým, co poznal. Ale možná, že je to zamýšleno i pro budoucnost… To zatím nevím…

Alexej není zvyklý žít pro jen sebe, pro své vlastní štěstí! Po celý svůj život žije jen pro Boha a touží pomoci všem lidem! A právě teď považuje za nesprávné přijmout nové vědění a pochopení toho, jak je možné žít spravedlivě, jen pro sebe samotného. Něco takového si nedokáže ani pomyslet: že by měl štěstí jen pro sebe! Za tohle ho ještě silněji miluji! V tom je jeho zvláštní přitažlivost!

* * *

Alexej se vydal do poustevny, aby si vzal nejnutnější osobní věci.

Zašel i do vesnice.

Po události s vyléčením chlapce Tichona a dlouhými odchody do lesa se o Alexejovi mluvilo se zvláštní úctou, mnozí ho začali považovat téměř za svatého. Nebyl to ten vztah, co předtím, když opravoval pronesené střechy nebo lezl do studní, aby je vyčistil!

Alexej žasl nad tím, jak se všechno jakoby samo od sebe vyvíjí!

Zašel i do domu Jefimie. Tam bylo všechno v pořádku. Nejmladší chlapec rostl a nebyl nemocný. Duňa a Tiška už mohli svojí matce výborně pomáhat ve všem. Mnoho věcí v jejich životě se urovnalo! I sama Jefimie začala být klidnější a veselejší. Pochopila, že je Bůh miluje a ochraňuje — a ona teď začala žít s vděčností k Němu za to!

Tiška a Duňa přivítali Alexeje jako nejbližšího člověka! Alexej se tomu divil: vždyť se od toho případu zázračného uzdravení s nimi skoro nestýkal!

Řekl jim, že teď odejde nadlouho.

A hned vymyslel, jak by mohl dostávat zprávy o životě ve vesnici. Poprosil děti, pokud nastane taková potřeba nebo se přihodí něco důležitého, — aby mu zanechali v dutině velkého stromu znamení. Tiška ten strom v ohybu řeky znal. Alexej jim dal dva kamínky — jeden tmavý, a druhý světlý. Jestli se přihodí neštěstí nebo nějaká nouze, položí tam tmavý kamínek, a jestli nějaká radostná potřeba jeho přítomnosti — pak světlý.

Dětem se taková hra — tajná a důležitá — zdála velice zajímavá, a ony slíbily že ji budou plnit!

* * *

Potom se Alexej ještě jednou vrátil k poustevně. Zašel k hrobu starce Nikolaje: jako by se loučil se svou minulostí. Sedl si na kopečku, dlouho tam tiše seděl, a přitom vzpomínal na jejich společný život a na dlouhé roky svého učednictví…

Potom začal v myšlenkách, jako u zpovědi, vyprávět starci všechno o svém novém životě…

Znenadání uviděl a uslyšel starce Nikolaje vedle sebe:

— Co ses tak polekal? Ježíše se teď přece nebojíš vidět! Proč se bojíš mě?

— Nečekal jsem to…

— Vyprávěl jsi mi svoje úvahy, ale uvidět mě sis nepřál?

— To znamená, že ty jsi slyšel mou zpověď o mém životě, o mých myšlenkách a touhách? Odsuzuješ mě?

— Ne, synku, nikdy jsem nikoho neodsuzoval, a tebe — tím spíš!

Tvou cestu za tebe nikdo neprojde! Může být, že je ti souzeno udělat to, po čem toužíš, — pro lidi, i pro Boha… Možná, že můj pozemský život byl důležitý tím, že se podařilo tě k tomu připravit…

Neboj se! Srdcem — pravdu Boží vždy pocítíš! A odvahy podle té pravdy žít jsi měl vždy vrchovatě!

… Starec Nikolaj Alexejovi požehnal jako v dřívějších časech… Potom — zmizel…

Alexej se zvedl a šel do občiny.

Čekal ho nový život — a on byl na něj připraven.

<<< >>>
 
Hlavní stránkaKnihyČlánkyFilmyFotogalerieScreensaversNaše stránkyOdkazyO násKontakt