English Español Français Deutsch Italiano Český Polski Русский Română Українська Português Eesti 中文

Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

 
Část druhá Rada
 

Pověst o Radě a Alexejovi/Část druhá Rada


Část druhá
Rada

Kapitola první:
Dětství Rady

Radomír objal svoji maličkou dcerku, pohladil její světle rusé vlasy a posadil ji na svého koně. Rada se dívala na otce nechápavě.

«Jak už jsi vyrostla! Bude z tebe krasavice!» — pomyslel si Radomír. Ale nahlas řekl klidným hlasem něco jiného:

— Pospíchej k dědečkovi! Řekni mu, že Já vzkazuji, aby všichni utekli! Rychle utekli! On ví, co je třeba dělat!

— A ty?

— Uháněj, dceruško! Uháněj — rychle, rychle! Uháněj!

… Radomír zvláštním způsobem hvízdl na koně — a kůň vyrazil vpřed.

Rada se ještě jednou ohlédla a uviděla, jak její otec s jistotou pomalu zamířil tam, odkud byly slyšet výkřiky.

Šel, a nad Ním byla ohromná kupole Božského Světla-Ohně, Která jakoby ochraňovala před neštěstím Radu a všechny lidi občiny…

On šel tam, kde Jeho tělo čekala smrt. On to věděl, ale maličká Rada to ještě nevěděla, ale pociťovala, že všechno kolem — najednou vůbec není takové, jako by to mělo být ve světě lásky a harmonie, světla a radosti, ve kterém žila a vyrůstala do tohoto dne…

Takového otce si i zapamatovala: klidného, silného, a sjednoceného s Božským Ohněm, se Sílou Boha — On šel na smrt, aby nezahynuli ve strašném utrpení na mučidlech Jeho začínající žáci a aby všichni lidé jejich občiny stačili utéct před hrozícím nebezpečím.

Až později, když byla Rada starší, se dozvěděla podrobnosti. Radomír přišel Sám do té osady, kam už vstoupil ozbrojený oddíl v čele s vojvodou a archijerejem*, poslaný «vyšetřit»: kdo to tu káže «herezi» a «pobuřuje» lid…

Začali lidem vyhrožovat mučením — aby jim lidé vydali toho, kdo je učil. A proto tedy Radomír přišel sám ke katům — aby nikdo nezahynul, neutrpěl a aby jeho občina stačila odejít z těchto míst nikým nezpozorována a nevypátrali ji. Udělal to za cenu vlastního života.

Radin dědeček Blahoslav, stařešina občiny, tehdy dokázal včas shromáždit všechny lidi a odvést je před záhubou; ukryli se v těžko prostupných lesích nedozírné ruské země. Odešli velice daleko od těch míst, kde se Rada narodila a vyrostla.

Radě tehdy bylo jen osm let.

* * *

Rada, pokud si sama pamatovala, pociťovala vždy otce jako nejdůležitějšího člověka ve svém dětském životě. Radina matka zemřela brzy po tom, co se Rada narodila. Radomír se s veškerou Svojí péčí a láskou stal Radinou laskavou matkou i starostlivým a silným otcem najednou.

Postupně Radě odhaloval poznání celého světa s veškerou jeho harmonií a krásou. Jeho ruce — takové silné, něžné, spolehlivé, připravené ji v jakémkoliv okamžiku podržet, — byly vždy vedle ní!

Radomír Sám učil dcerku všemu už od kojeneckého věku: chodit, mluvit, přemýšlet, dívat se na svět očima duše, hledat samotnou odpovědi na ty otázky, které v ní vznikaly. Naučil Radu být odvážnou a obratnou, jako by učil syna, kterého Mu nestačila porodit Jeho milovaná žena. A učil Radu i tomu, čemu obvykle učí dívky jejich matky. A Rada také ráda pečovala o svého otce — snažila se ze všech sil být zručnou a šikovnou hospodyňkou v jejich domě.

Radomír byl jediným synem hlavy občiny, stařešiny Blahoslava.

Jejich občina byla zvláštní. Žilo se v ní tak, jak se v mnohých rodech a občinách žilo na Rusi ještě před příchodem pravoslaví. Lidé z jejich občiny se snažili už po mnoho staletí ochraňovat tradice a vědění z dávných časů — předávané z pokolení na pokolení.

Ale nebylo jednoduché tak žít. Víc takových občin už nezůstalo, a pokud někde i byly, pak o tom Blahoslav a jeho občiníci nevěděli. A za náboženské představy, které nyní nazývali «pohanskými», mohli občinu vyhnat z místa usídlení, a co hůř — trestat mučením a smrtí její členy jako «heretiky». Proto žili v odlehlých a liduprázdných lesích. A klid jejich rodin vždy střežili silní gardisté. Pozorovali okolí z vysokých stromů nebo ho objížděli kolem dokola na koních. V případě «nezvaných hostů» byli připraveni je odvést od osady nebo všechny osadníky včas varovat před nebezpečím.

Radomír občas bral Radu na takovou strážní službu s sebou. Rada tyto jejich «důležité dny» obzvlášť milovala.

V té době už uměla jezdit na koni, a také chodit nebo sedět v úkrytu tak tiše, že to nikdo nezpozoroval.

Radomír naučil dcerku i všímat si všeho, co může poznat člověk z lesa: stop zvířat a ptáků, jejich hlasů, i různých změn v chování lesních obyvatel. Radomír ji učil i tomu, jak obyvatele lesa nevyplašit, jak si získat jejich důvěru. A — jak podle jejich chování poznávat, co se děje v okolí.

A když se dívali do dálky z vysokých kopců nebo zůstávali na nocleh na speciálních plošinách na vrcholcích ohromných stromů, z kterých bylo vidět na mnoho verst, zdálo se Radě, že jí celá Země odhaluje svá nedozírná prostranství, svá kouzelná tajemství.

Jednu z takových borovic Rada obzvlášť milovala. Z jejího vrcholku se všechny okolní stromy zdály podobné zeleným vlnám, a dále se pak otevíraly lužní louky a ústí řeky s roztodivným tvarem koryta.

* * *

Jednou s otcem zůstali na tomto vrcholku borovice na celou letní noc. Počasí bylo jasné, téměř bezvětrné. Zdálo se, že hvězdy svítí obzvlášť jasně. Vycházející měsíc neuvěřitelně krásně osvěcoval vrcholky stromů. V měsíčním svitu se stříbřila řeka kouzelně zahalená mlhou.

Radomír rozprostřel na dřevěné strážní plošině na vrcholku borovice svůj plášť a přikryl jím Radu před nočním chladem:

— Prospi se dcerko! Zrána tě vzbudím brzičko, budeme vítat sluníčko!

… Ale Rada nemohla usnout. Ležela na zádech a kochala se hvězdným svitem. Přeplňovalo ji nadšení a hluboká úcta. Pomaličku vzala Radomíra za ruku:

— Tatínku, a kdo všechno tohle stvořil — všechnu tuhle krásu?

— Bůh!

— A jak?

— Svojí Láskou a Sílou! On do všeho existujícího vložil Částečky Sebe, Svých Živých Energií. V různé míře Je zhmotnil, a tak všechno stvořil.

On to nejdříve všechno vymyslel, a potom dal jakoby impuls k tomu, aby se to tady všechno zjevilo, žilo, rozvíjelo se a zdokonalovalo podle Jeho Záměru! Ve všem, Jím stvořeném, jsou Částečky Jeho Lásky a Nekonečné Síly!

— Jaký je veliký a silný, když něco takového dokázal!

— Bůh takhle vytvářel překrásné světy mnohokrát! A potom se z každého takového světa — do Něho, Otce Stvořitele, vracely Veliké Duše, které vyrostly do své Velikosti v těchto světech. Vlévaly se do Něho právě tak, jako se tahle řeka vlévá do moře. Řeka a moře se na mořských prostranstvích stávají jedním.

… Rada si vzpomněla, jak se jednou s otcem jeli podívat na moře. Bylo tam Severní moře — a klidná řeka, která se na tom místě stávala jedním s mořem… Tehdy Rada vůbec nepřemýšlela o tom, jak se slévají vody řeky a moře. Jenom se těšila z velkoleposti prostoru a kroužících racků…

Ale teď jí otec pomohl si vzpomenout na to, co se jí tehdy silně a živě vtisklo do duše — jako majestátní krása.

Radomír pokračoval:

— A právě tak, jako se řeka stává mořem, stávají se Veliké Duše Jedním s Bohem Stvořitelem. My je můžeme nazývat Bohy. Oni mohou po sjednocení se Stvořitelem tvořit Společnou Silou, vytvářet překrásné světy a uskutečňovat i další Božská díla — velká i ta nepříliš velká.

A každý člověk se může snažit o to, aby se stal takovým Představitelem Boha, který je vidět jako Božské Slunce.

— A Ty se Jím staneš?

— Vynasnažím se!

— A já také?

— Jestli budeš chtít. Člověku je Bohem darováno právo vybírat si, jak a pro co bude žít.

Už jsem ti říkal, že v každé bytosti je Částečka Božských energií. A tu Částečku v sobě může člověk vypěstovat do Ohromnosti. A takový člověk se může začít učit všemu tomu, co umí Bůh.

— A kde je ve mně ta Částečka Boha?

— Právě tady, v duchovním srdíčku, tam — kde se rodí láska. Na začátku se v něm můžeš naučit pociťovat. Je to zvláštní centrum, kde může člověk vidět a slyšet Boha, pociťovat Jeho Lásku.

— Ano, já si pamatuji, jak jsi mi to vysvětloval. Vždyť i teď je tuze mnoho takové Lásky: ve mně a všude, všude kolem!

— Největší Síla ve vesmíru je Síla Lásky! Touto Silou se všechno tvoří.

— A jak?

— No — jakoby stejně, jako děláš věci i ty. Právě teď jsi sama vymyslela nějakou věc, a potom vkládáš lásku a sílu duše a těla do toho, abys tu věc uskutečnila. Tak to dělá i Bůh. A z toho vyplývá, že se už můžeš začínat všemu učit u Boha. Pouze Bůh zná a umí mnohem více, nežli my!

… Takovými prostými slovy Radomír Radě všechno vysvětloval a stavem Sebe-Duše jí pomáhal začít chápat a poznávat Tajemství Univerza.

… A zrána vítali svítání. Nad prostranstvím, zaplněným ranní mlhou, která byla něžná a zlatavě růžová, nekonečná jako moře, — vycházelo slunce! Byl to Majestát Krásy a Ticha!

… Všechno tohle, spolu s pamatováním na otcova slova o Božském Slunci, bylo pro Radu velice důležité!

A v tomto Tichu tehdy Radomír pronesl ještě několik slov o tom, že v duchovním srdci člověka může právě takhle překrásně zářit láska — podobně jako vycházející slunce, které laská všechno živé svými paprsky.

* * *

Tak rostla a učila se Rada.

Radomír ještě děvčátku hodně vyprávěl o Bohu Stvořiteli, o živé Matičce Zemi — domově pro všechny děti Boží, na ní žijící! Všechny tyto vědomosti se samy vřazovaly do Radina života — a nezdály se jí ničím divným a neobvyklým.

O svých «dospělých» záležitostech, kvůli kterým se Radomír občas nadlouho vzdaloval, tehdy maličké Radě nic nevyprávěl.

Ale práci, kterou si předsevzal, nebylo jednoduché uskutečnit. Učil lidi v dalších osadách Vědomostem o Bohu, které se na Zemi postupně vytrácely kvůli krutým náboženským represím…

Někteří z těchto Radomírových žáků se časem stávali občiníky v jejich duchovní komunitě, kterou spojoval život podle Zákonů Božích.

V té době, o které vyprávíme, si nedaleko od jejich občiny postavili tábor starověrci, utíkající před potrestáním. Zůstali bez stařešiny-zpovědníka, který je zradil. Ale oni sami «novou víru» nepřijali; chtěli zachovat věrnost Bohu, tak, jak ji sami chápali. Rozhodli se, že se ukryjí v lese, ale jak by měli dál žít duchovně — nevěděli.

Stařešina Blahoslav nechtěl tyto lidi hned přijmout do své občiny, ale dovolil svému synovi pomáhat jim a učit je.

— Jestli je důstojně vyučíš — podívám se, jaký osud jim Bůh uchystal.

… Jenomže to všechno nedopadlo tak, jak to bylo zamýšleno. Radomírovi se podařilo zachránit pouze žáky ze své občiny, a ani je nestihl mnohé naučit. A sama občina musela opustit místo svého usídlení, a teď šli dál na východ, co nejdále od jakýchkoli sídel, měst i vesnic…

Šli — už bez Radomíra…

* * *

Byla to těžká cesta. Vzali s sebou jen to nejnutnější…

Žádné vozy. Koně šli na opratích, naložení, co se na ně vešlo. Prodírali se houštinami.

Stařešina Blahoslav nedával najevo, jak mu bylo těžko. Vedl lidi tvrdě, svojí sílou a vůlí řídil jak samotný postup, tak i celý život občiny, která se vydala na cesty.

Podle jeho vzpomínek to nebylo poprvé… Ale tak těžko, jako teď, ještě nebylo nikdy…

Když dělal volbu mezi tím, jestli má odvést lidi — nebo shromáždit všechny muže občiny a pokusit se zachránit svého jediného syna, — dlouho neváhal… Ale ta volba, kterou udělal, vytvořila v jeho duši bolavou nehojící se ránu… On jasně chápal, že by nedokázali čelit vojsku — a zahynuli by tehdy všichni. On přijal jediné správné řešení… A tak teď šli, šli a šli…

… Rada se dědečka zeptala na otce:

— A tatínek nás už brzy dohoní?

… Dědeček ji objal, podíval se jí do očí, a tiše řekl:

— Ty už jsi velká, Radunko moje! Ty už to musíš pochopit: tvůj tatínek nás nedohoní! On se už dřív než my dostal tam, kde žijí duše bez těl, kde žije tvoje maminka. Tam je teď i On… Z celé naší rodiny jsme my dva na tomto světě zůstali sami, děvenko!

… A tak Radě skončilo bezstarostné dětství…

<<< >>>
 
Hlavní stránkaKnihyČlánkyFilmyFotogalerieScreensaversNaše stránkyOdkazyO násKontakt