English Español Français Deutsch Italiano Český Polski Русский Română Українська Português Eesti 中文

Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

 
Kapitola pátá: Besedy s Radomírem
 

Pověst o Radě a Alexejovi/Kapitola pátá: Besedy s Radomírem


Kapitola pátá:
Besedy s Radomírem

Brzy Velijar s manželkou úplně odešli z občiny. Velijar si myslel, že spolu s ním odejdou i další občiníci, ale situace se vyvinula tak, jako by on vyhnal sám sebe.

Ta doba nebyla jednoduchá pro nikoho.

Rada prožívala Velijarův odchod jako velké neštěstí. Třebaže jí Blahoslav i říkal, že je to ulehčení, a že je třeba se radovat z toho, že se Velijara zbavili z jeho vůle. A — že ho nemuseli vyhnat.

Rada potom také hovořila o mnoha věcech s Radomírem. Otec ji pochválil:

— Jsi chlapík, dcerko! Výborně jsi vystoupila před lidmi: nezalekla ses mluvit slova od Boha!

— Jak to — od Boha?

— Ano, právě to se stalo, že Bůh mluvil skrz tebe, dceruško! A v budoucnu se také budeš učit, jak v sobě Hlas Boží rozlišovat!

— Copak mluvit, možná jsem tak mluvila. .. Ale mělo to nějaký smysl?

Příliš mnoho věcí teď u nás v občině přestalo být v pořádku…

Třeba — Velijar se ženou odešli…

Mnoho lidí se dědečka bojí. Poslechnou, i když ne se vším souhlasí, a myslí si o tom své… Ale Velijar — ten se nebál mluvit o tom, co má proti dědečkovi, jenže v něm vzrůstala zloba, a všechno skončilo tak, že už to hůř nevymyslíš…

— Proč si myslíš, že to všechno špatně dopadlo. Vždyť lidé prostřednictvím této události pochopili spoustu věcí! A začali znovu křísit to ztracené stálé pociťování Boží Přítomnosti ve svých životech. Vždyť nestačí jenom chápat, ale je třeba Ho pociťovat srdcem, duší, a žít tak neustále!

Ale donucováním — do Božského Příbytku lidi zahánět nelze! Každému musí planout v duši jeho vlastní oheň! Takový oheň lásky se pak s Božským Všeobecným Ohněm může sjednotit!

Dokud jsou osobní přání hlavními vládci duše, dokud přehnané sebevědomí zakrývá pochopení Božské Vůle — znamená to, že takový člověk ještě není připraven k životu v Božské Jednotě!

Ale — jak bys ty sama řídila občinu? Přemýšlela jsi o tom?

— Občinu bych řídit, tatínku, nemohla… Ale žít tak, jak žiješ ty — to bych chtěla: pomáhat lidem, vysvětlovat jim to, co znám… I dědeček tak přece dřív žil… Ale teď…

— A co teď? Už s námi není Bůh?

V sobě, dceruško, musíš hledat řešení problémů! Možná by bylo lépe, kdybys vždy — tak, jako sluníčko — zářila srdcem! A stala se pro všechny příkladem k následování ve snažení spojit svůj život se Životem Božským!

— Já se snažím, ale ne vždy se mi to daří…

Proč někdy najednou začnu cítit takové prázdno v duši? Občas se mi zdá, že jsem zapomněla, jak být šťastná, jak se radovat… Dělám to, co je zapotřebí, ale není v tom radosti… Jako bych ve chvilce zestárla! Žiji jakoby v zajetí. Jako břízka, co je kořeny připoutána k zemi, a nemůže z místa, na kterém vyrostla, utéct…

Chybí mi, že Ty nejsi se mnou!

— Ale Já jsem přece pořád s Tebou!

— To já vím… Ale není to tak, jako předtím, když jsme byli vedle sebe v tělech…

Ty jsi pomáhal lidem, učil je, léčil… A já se také učím u dědečka, jakoby potřebným věcem, ale to, co teď znám, nikdo kolem nepotřebuje!…

Pomoci někomu třeba jen úplnou maličkostí by pro mě bylo radostí!…

Chápeš? — takový můj život není nikomu potřebný! Ale jak to změnit?

Myslela jsem si jeden čas, že pokud se do někoho zamiluji, — provdám se, porodím děti, — že pak začnu učit alespoň je…

— A copak, dcerko, nikdo se s tebou nechce oženit?

— Ale mnozí by rádi, pokukují po mně… Ale mému srdci není milý nikdo z nich… A bez toho to všechno nemá smysl…

Popros dědečka, aby mě pustil léčit alespoň lidi ve vesnicích!

— Zkusím to.

A ty se pokus mít vždy v duši tu radost, která nevzniká zvenku tebe, ale rodí se uvnitř v srdci duchovním a rozšiřuje se z něj!

Vždyť to přece umíš, jenom tak vždy nežiješ! Poznej teď, jak ta tvoje radost může všemu a všem pomáhat přežít v těchto krutých časech!

Vždyť ty sama jsi říkala, že když pociťuješ Otce Svaroga, — tvoje štěstí nezná hranic!

— Ano, je to tak! Máš pravdu! Jenomže se mi nedaří tak žít po celý čas!… Skončí meditace, ve které jsem byla ve Splynutí s Bohem, — a jakoby slunce, se kterým jsem zároveň zářila, zašlo za mráček, — a všechno kolem je hned šedé a smutné…

— Ty jsi přece mluvila o břízce, že nemůže utéct z toho místa, kde vyrostla…

Tak si z té břízky vezmi příklad! Tam, kde Bůh té břízce určil místo, — tam ona roste a dává všem svoji krásu a lásku, naplňuje vzduch svým dechem a ten vzduch se stává zdravím a sílou pro všechny!

A jestliže se z ní nikdo netěší, pak kvůli tomu ta břízka nepřestane dávat svoji krásu a lásku Božímu světu!

Ano, v našich životech bývají takové těžké časy, kdy je obtížné najít ve vnějším světě nějaké důvody k radosti. A události nejsou takové, jaké bychom si přáli… Ale právě v takových časových úsecích se můžeme učit velice hluboce se spojovat — jako duše — s Bohem! Měla bys nejen hledat pro sebe klid a záštitu v Jeho Lásce a Všemocnosti, poznávaje Ho — Velikého, Jednotného, Nekonečného. Ale musíš začít vyzařovat Jeho Lásku! V té šedé mlze, která kolem zhoustla, můžeš zazářit jako sluníčko, třebaže zatím maličké! A tomu sluníčku dá Bůh svoji Sílu — aby mohlo svítit!

Takový život s Bohem může přetvářet energii zármutku — v záření lásky nebo v něžný laskavý klid. Zkus to! A teď, jakmile tě začnou přemáhat smutné myšlenky — už je neskrývej v sobě nebo je neodháněj pryč, ale přeměňuj je v lásku!

Pamatuješ? — dědeček tě učil rannímu tanci: jak vítat sluníčko a dávat sluneční radost světu! Vždyť už to umíš! Ale proč to tedy každý den neděláš?…

Začínej každé ráno — tancem východu slunce v sobě-duši!

Srdce, sjednocené s Božskou Láskou, může zářit jako Slunce!

Jestliže jsi uvnitř těla i duše uvolnila prostor pro Boha, jestliže je tvoje láska k Bohu silná a čistá, pak Bůh zaplňuje tvoje duchovní srdce! Potoky Božského Světla, podobné proudům vodotrysku, se potom mohou lít skrz ruce! Tvá láska a Láska Boha se spojují ve tvém duchovním srdci — a když splynou, mohou téct, zářit a svítit paprsky!

Dědeček tě tak učil zrána vítat východ slunce.

Ale důležité je, aby Slunce Božské Lásky vzešlo uvnitř, v tobě! A to pak může a musí zářit nejen za ranních červánků! Tento stav musíš velice pevně sjednotit s duší uvnitř duchovního srdce! Dávej svoje srdce Bohu — aby On mohl svítit, milovat a tvořit skrz tebe!

Přesvědč se, že takový potok tvojí lásky, spojené s Láskou Boží, může téct svrchu nebo zespodu, zezadu dopředu nebo, naopak, dozadu! Nauč se zaměřovat takové potoky! Dovol jim proudit na všechny strany zároveň nebo je shromáždi v nasměrovaný Paprsek! Aby — skrz tvoje tělo a tebe jako duši — Boží Láska ozařovala celý svět!

Nauč se propouštět takové Potoky skrz ruce! Pak pro Mne bude snadné tě učit dále!

Nauč se žít duší — ohromnou, osvobozenou od těla!

Ty sis zvykla vidět Mě v nevelké Podobě. Ale podívej se:

… Radomír ukázal Radě, že celý prostor nad povrchem Země i pod ní proniká do ohromné vzdálenosti Jeho Světlo a Láska.

— Pojď, obejmi Mě celého!

… Rada to zkusila a pochopila, nakolik je ještě maličká: nedokáže obemknout celé toto Radomírovo Světlo, nemůže se spustit až na konec do těch Hlubin, které On může odhalovat!

— Tak vidíš! A říkáš, že žít je pro tebe nudné a smutné, a že není co dělat! Uč se, dokud je na to čas!

Nauč se udílet všemu prostoru kolem tu harmonii, kterou sama poznáváš ve sjednocení s Bohem! Musí to tak být vždy, ať už děláš cokoliv! Dokonce, i když třeba jenom někam jdeš, mluvíš s někým, těšíš se přírodní krásou, vaříš kaši — to všechno může ozařovat Boží Světlo, co v tobě-duši hoří!

Musíš nabídnout Bohu, že budeš skrz sebe, spolu s Ním, projevovat Jeho Lásku-Něžnost k lidem a všemu živému! Právě takhle získává duše soulad s Bohem!

A pak se můžeš učit na jakoukoliv vzdálenost vidět a slyšet, pomáhat lidem; naznačovat jim správná řešení!

Kvůli čemu ses učila pociťovat ruce duše, když teď ty tvoje ruce, které se mohly stát všeobjímajícími, zahálí? Kvůli čemu ses učila Paprskem Boží Lásky všechno vidět a zahřívat, když zapomínáš touto dovedností konat práci? I když taková tvoje práce zatím nepřináší velký užitek, není to přece ospravedlnění duchovní zahálky: prý, ještě toho moc neumím a nedokážu!

— Ale vždyť k takové pomoci není tělo vůbec zapotřebí! Ty to teď můžeš lépe dělat Duší!

— Ale, pokud to Já mohu dělat lépe, — to podle tvého tedy znamená, že ty se to učit nemusíš?

Tak to není!

A tvá hodina ještě přijde, nepospíchej! Uč se — dokud je čas! A nemarni ho nadarmo!

… Později měl Radomír rozhovor i s Blahoslavem.

Pro Blahoslava, který sice před lidmi nedával na sobě nic znát, bylo to, co se v občině přihodilo, těžké. Uvědomoval si svou vinu.

Bez námahy pocítil Radomírovu přítomnost. Snadno pochopil i to, o čem bude rozhovor.

Radomír začal:

— Otče, zeslab vůli, kterou držíš občinu! Poslušnost k tobě se změnila v otroctví!

— Chceš, aby se všichni, tak jako Velijar, někam rozběhli, a žili podle svojí vůle? Ne! Občinu — zachovám!

— Nerozčiluj se!… Vzpomínáš si, jak jsi Mě v dětství učil jezdit na koni? Mluvil jsi o tom, jak je nutné se s koněm sladit:

«Jestliže jezdec svoji vůli úplně zeslabí a dovolí koni velet — je to špatně!

A pokud jezdec prosazuje jen svou vůli, je to také špatně: kůň nechce být otrokem, ale přítelem! A ten, kdo je v otroctví, — ten tě v těžké minutě zradí!

Je třeba si z koně udělat přítele, naučit se ho pociťovat jako sama sebe — každý jeho krok, každý skok!

Jestliže by mohl u koně vzniknout strach před ohnivou překážkou nebo skokem z výšky, pak dovedný jezdec dokáže tomuto strachu předcházet. Je třeba umět spojovat sílu koně se svojí sílou. Je třeba z vůle koně a vůle jezdce udělat vůli jednotnou!

A potom se takový kůň stane přítelem: nezradí ani v boji, ani na cestě, zraněného a bezvědomého z neštěstí vynese!»

— Podívejme se! Ty jsi teď už bez těla — a pamatuješ si to!…

— Pamatuji, otče! Proto si pamatuji, že jsi Mě moudře učil. Ale právě teď si ty uvědom, že jsi začal naše lidi měnit v nevolníky…

Ale lidé — to přece nejsou zvířata, němé tváře! Každý člověk je — Bohem! — obdařen svobodou vůle! Proto, když člověku berou svobodu, vzrůstá v něm protest!

Dokonce i namáhavou a nepříjemnou práci — jestliže je z vlastní vůle — člověk udělá s radostí! Ale, jestliže je to z donucení, bez vnitřního souhlasu, — pak se ta práce změní v galejnickou otročinu!

Když si člověk svým pochopením uvědomuje potřebnost díla — pak ho provází radost v konání hrdinských činů, jak duchovních, tak i světských, ve velkém i v malém, v každodenním i dočasném!

Ale v zajetí dokonce ani ptáci, předtím svobodní, nezpívají! Láska v nich umírá! A u lidí je to ještě silnější!

A Rada může také uhasnout, jestliže nepodpoříš její usilování k Bohu, jestliže budeš vždy zabraňovat jejímu přání pomáhat lidem!

Dokonce i ona, která se tě nebojí, ale miluje tě, přesto jí tvoje přísnost také působí zármutek!

— Ale co ji může zarmucovat?

— Tak například: ona ti ušila a vyšila košili, ale ty sis ji ani nevyzkoušel!

— Tu starou mám přece ještě dobrou!…

— Ano, je dobrá. Ale tvoje vnučka byla smutná, že se ti nelíbí!… Je to pochopitelně maličkost. A ona na to už dávno zapomněla. Ale z takových maličkostí se skládá mnohé ve vašich životech. Ona se snaží pro tebe udělat všechno dobře, snaží se ti projevit svou lásku, ale ty to všechno dobré od ní přijímáš — jako povinnost, a zdůrazňuješ jen nedostatky — a nadáváš… A jí chybí laskavost! Čeká od tebe dobré slovo!

I lidé v občině už zapomněli, kdy naposled uviděli tvůj úsměv!

— Copak jsem pro ně nějaký šašek?…

— Ne, otče! Ale lidé začali žít ve strachu z tebe! Místo, aby si přáli slyšet Boží Mínění na svoje činy, bojí se tvojí nemilosti! To není dobré!

— No tohle… Všechno je teď v nepořádku…

— Strach — ničí lásku!

Vždyť ty sám jsi Mě učil, jak vůle jednoho člověka, bojující s vůlí druhého, narušuje soulad v prostoru kolem. Ty sám jsi ukazoval, jak sjednocení síly, dobrých úmyslů a vln lásky, tvořící zároveň u mnoha duší — mnohonásobně zvyšuje sílu a energii k činům!

Vždyť tomu všemu jsi Mě učil právě ty! A duše, které se spojily v lásce a práci, — ty se stávají velikou sílou! Právě kvůli tomu začali lidé žít v občinách! A jestliže je Bůh v tom sjednocení ten Hlavní, pak, sám už víš, co!…

Ty žiješ péčí o lidi a o občinu. A prostřednictvím toho se uskutečňuje dávání tvojí lásky. Prostřednictvím toho ty sám pociťuješ užitečnost svého života ve Sloužení Bohu. Pochop, jak je to důležité! A jak chybí našim lidem právě tohle!

Není možné se zabývat zdokonalováním jen sám pro sebe a «nezkysnout» přitom jako polévka, kterou nikdo nejí mnoho dní…

Ty, otče, všechny porovnáváš podle sebe. Ale není ve všech ta snaživá láska k Bohu tak silná, jako v tobě! Ne pro všechny se stal Bůh v životě natolik důležitým, že se jim jakákoliv zkouška zdá být maličkostí!

Právě proto začali lidé žít v občinách, že je mnohem lehčí hořet láskou k Bohu spolu s druhými, kteří se také rozhořeli!

Přece, jestliže oheň hoří — pak všechny větvičky a polena v něm vytvářejí společný plamen. Právě tak musí žít i občina!

Ale, pokud oheň rozhrabeš, pak budou jednotlivé větvičky jen slabě doutnat a brzy uhasnou. Možná, že nějaké velké poleno bude hořet déle, ale i ono — samotné — uhasne…

Pamatuješ, jak jsi dříve pořádal společné meditace? Pomáhal jsi tehdy všem pocítit Jednotu v Božském Světle. Pamatuješ, jak jsi každému dával duchovní úkoly, a ne jen v hospodářství? Mohl bys to obnovit?

… Od tohoto rozhovoru se Blahoslav v mnohém změnil. I s Radou častěji vlídně promluvil, i k lidem začal projevovat méně přísnosti, a začal i vysvětlovat: proč tak rozhodl a k čemu je to zapotřebí.

Navrátil také mezi zvyklosti i společné meditace. Láska k Bohu a láska mezi lidmi se upevnily.

Klid a radost znovu zavládly v občině.

<<< >>>
 
Hlavní stránkaKnihyČlánkyFilmyFotogalerieScreensaversNaše stránkyOdkazyO násKontakt