Pověst o Radě a Alexejovi/Kapitola šestá: Osvobození od těla
Kapitola šestá:
Osvobození od těla
Když se Rada s Alexejem už vraceli, stala se ještě jedna významná událost.
Šli právě po břehu řeky, protože jen podél jejího koryta byla trochu znatelná pěšinka.
Alexej se zeptal:
— Proč se mi nedaří zůstat v té Jednotě s Bohem, která se ještě před několika hodinami zdála být stabilní, dosažená navždy?
— Nermuť se, to je přirozené! Duše zdolává svoji Cestu k Božskosti postupně! A právě tobě se to velice rychle daří, ani si neuvědomuješ, jak rychle!
… Náhle se za ohybem řeky objevili tři neznámí.
Ty tři muže nejspíš vylekalo, že byli zpozorováni, a to je velice agresivně naladilo.
Alexej si pomyslel, že setkání s těmi lidmi nevěstí nic dobrého. Na několik sekund napnul vnitřní síly a hledal způsob, jak by mohl Radu ochránit v případě, že budou těmito lidmi napadeni.
Ale Rada, naopak, začala doslova prostor kolem naplňovat měkkým, laskavým, hustým klidem.
Vzala Alexeje za ruku. A ten její klid naplnil Alexeje ujištěním, že všechno skončí pokojně.
Rada se neznámým mužům poklonila až k zemi.
Alexej následoval jejího příkladu.
A ona dál zahalovala prostor kolem laskavostí a pokojem.
Pak pronesla pozdravení:
— Mír s vámi, dobří lidé! Přeji vám hodně zdraví a lehkou cestu!
… Neznámí se nerozhodně zastavili.
— I vám, nápodobně, — také zdraví! Jsme znalci rud, a trochu jsme zabloudili, — odpověděl jeden z nich za všechny.
Alexej si ty lidi prohlédl pozorněji. Byli podobní uprchlým trestancům: nemytí, v roztrhaném oblečení, se stopami po ranách. To, co bylo řečeno z jejich strany, bylo zjevná nepravda.
Ale Rada ta slova vyslechla pokojně a laskavě. Potom vzala proutek a nakreslila na písku mapu: jak teče řeka, kde je pěšinka, kde jsou průjezdné cesty, kde jsou hlídky — a o všem podrobně vyprávěla. Pověděla jim i o tom, jak se mají orientovat, pokud chtějí cestovat nepozorovaně.
— Takže, jestli půjdete semhle, půjdete ještě tři dny cesty — a bude tam lovecká chata. Lidé, kteří tam bývají, tam vždy nechávají malou zásobu jídla a oblečení. A dál na sever už jsou neprobádaná a divoká místa.
Možná, že tam najdete rudy…
… Potom natrhala listí tužebníku a dala ho tomu, kdo ji s největší důvěrou poslouchal a vedl rozhovor:
— A tyhle listy léčí rány a hojí záněty. Udělejte odvar a pijte ho tři dny. Můžete je přikládat i na rány: rychleji se zahojí!
— Ale v čem ten odvar máme udělat?
… Rada vyndala z plátěné tašky hliněný hrnek, ve kterém připravovala sobě a Alexejovi jídlo.
— Jestliže ho postavíte na horké uhlíky, a ne do žhavých plamenů, — pak bude dlouho sloužit, nepraskne!
… Rozešli se…
Neznámí jim zmizeli z dohledu…
* * *
Po nějakém čase Rada pronesla, jako by se omlouvala:
— Udělala jsem chybu: nevšimla jsem si, že se přiblížili…
Nejsou to loupežníci! Ale kopáči rudy! Utíkali z naleziště. Z Děmidových závodů nebo ze státního… Nucená práce je tam horší, než na galejích. Všiml sis, že se jim ruda zažrala do kůže? Za sto let ji nesmyješ! Oni se snaží ukrýt přede všemi…
Zabít nás, pochopitelně, mohli. Ti lidé už očekávají všude a od všech jenom zlo a neštěstí!
A už byli připraveni vlít sílu duší do nenávisti!…
Ale vydat se na cestu zla se ještě sami nerozhodli.
A tak jsem to zkusila — mírumilovně… A zdá se, že se to podařilo.
— Ano… Tobě se to daří skvěle! O každém člověku dokážeš všechno pochopit na první pohled!
— To je proto, že se dívám duší spolu s Bohem. Pak je ten druhý člověk vidět jakoby celkově, se vším špatným i dobrým, co v něm je.
— Mně se to tak povede jen občas: když v sobě jasně pociťuji Boha.
Jenže právě dnes…
Nikdy předtím jsem neměl strach o svůj život.
Ale teď se bojím o tebe! Ne tedy, že bych se přímo bál, ale bylo několik okamžiků, kdy jsem začal mít strach, že tě nedokážu ubránit. Co s tím můžu dělat?
— To není jednoduché. Kvůli tomu jistě lidé i vymysleli mnišství, aby člověk nebyl svázán pevnými pouty s druhými lidmi. A mnozí Volchvové v dřívějších časech nezakládali rodiny, aby to osobní nemohlo narušovat Božské v nich.
Ale já bych se přece jen nechtěla zříkat všeho, co teď mezi námi je… Jak dlouho spolu pobudeme těly na Zemi — to ví jen Bůh! Ale ta naše láska — ta je k dobru! Vím to! Cítím to srdcem!
Ale o naše těla bychom se bát neměli! Budeme dělat všechno, co na nás závisí, abychom ochránili blízké lidi. Ale jestliže to nedokážeme, — pak musíme dokázat přijmout smrt těl: jak svého, tak i těch, koho celým srdcem milujeme.
Není to jednoduché! Sama jsem o tom hodně přemýšlela. Dívala jsem se na dědečka a viděla jsem, jak se rmoutí kvůli odchodu mého otce…, třebaže věděl, že tatínek je teď ve světě Božím.
Různě jsem o tobě a o sobě přemýšlela: co budu dělat, jestliže nebude mně, ale tobě, tvému tělu, hrozit smrt, kterou nebudu schopná odvrátit…
Je vidět, že jsme se s těmito lidmi setkali kvůli tomu, abychom si spolu promluvili právě o tom…
Ano, osvobození duše od živého těla je možné! Je to veliká Svoboda ve Sjednocení lidské duše s Bohem! Ty jsi to už nejednou zažíval, a znáš tedy to Veliké Štěstí! Ale je možné se naučit žít v tom Sjednocení stále a neztrácet ho, dokonce ani když tělu hrozí nebezpečí!
Jestliže to bude třeba, tak je možné jednoduše tělo opustit…, pochopitelně, pokud to Bůh dovolí, a — odejít do Sjednocení s Božským světem navždy!
… Rada se nadlouho odmlčela, a potom pokračovala:
— Teď ti ukážu jedno cvičení, kterému mě dědeček už naučil. Ono umožňuje postupně přeměňovat stav té části duše, která je pevně spojena s tělem od samého narození. Tak je možné v sobě postupně odstraňovat «nižší lidskou podstatu», pro kterou jsou přirozené: strach o bezpečí těla, strach z hladu, z žízně a spousta dalšího, co je nezbytné pro přežití těla v tomto světě.
Aby člověk neztrácel v různých situacích Jednotu s Bohem, může se ten, kdo už dobře poznal Sjednocení s Božským světem, učit plně si podřizovat tělo i mysl — sjednoceným vůlím: vůli duše a Vůle Boha, které přebývají v nerozlučném Splynutí.
… Vyšli na prostranství, ze kterého byla v dálce vidět řeka, louky a les…
— Podívej — teď vidíš tyto překrásné dálky. Vyber si něco zřetelného v dálce.
A teď pozoruj, jak síla vnímání zaměřuje vědomí tebe-duše — prostřednictvím očí těla. Je to jakoby se neviditelná průzračná část tebe vrhala tam, kam jsi úmyslně zamířil pohled.
A teď to udělej obráceně — zamiř pohled duše do těch Hlubin Světla, Které jsi tyto dny poznával…
Pociť, jak nepatrně malé je tělo, a jak, na druhé straně, je veliký a nekonečný Božský Svět, naplněný pociťováním Lásky a Jednoty! Pociť to úplné rozplynutí, zmizení osamocenosti sebe-duše v Tvůrci všeho! Ať je jenom Sjednocení s Ním, jenom On!
V Něm je život věčný! V Něm je Svoboda, Radost, Blaženost! V Něm se stává zjevným, že duše a Bůh jsou teď Jedno!
A teď mnohokrát prozkoumej tu cestu, kterou vykonává duše, když přemísťuje vědomí sem tam: mezi hmotným světem — a světem Božským. V těle se otevírá zjevný průchod z jednoho světa — do druhého. Protékej skrz něho, a přitom se nespojuj s tělem, ale procházej naskrz!
Potom se budeš moci naučit tak «protékat» skrz všechna důležitá energetická centra v těle, přičemž na jakoukoliv stranu vzhledem k tělu. Ale to se ti nepovede hned, ale bude se ti to dařit postupně…
Neohraničený prostor Božské Lásky je přece všude: On je nahoře nad tělem, i dole, i na všech stranách!
… To bylo velice zajímavé pro Alexejovo porozumění! On — duší — «proplouval» skrz tělo a zůstával od něho osvobozený…
… Rada pokračovala:
— Ano, správně se ti to daří! Je třeba se pozvedat z Hlubin, a přitom se «nezhuťňovat», neopouštět zjemnělost Božské Lásky!
Pociť, že když v těle nejsi «ty, předchozí», může se Bůh dívat skrz tvoje oči, prolévat Svoji Boží Lásku-Něžnost skrz oblast tvého duchovního srdce — do tohoto viditelného světa, a také — provádět Světlo-Sílu skrz tvoje ruce…
To je nutné si osvojit! A pak bude možné mít takové tělo, skrz které Se Bůh může projevovat ve vší úplnosti, když to On potřebuje.
Dědeček mi řekl, že pokud se tomu všemu dokážu naučit, pak budu moci odcházet z těla duší tak, aby například tělo vůbec nepociťovalo bolest… A pokud bude muset tělo přijmout smrt: přijde jeho čas, — pak je možné ho opustit jako nepotřebný oděv, bez bolesti, beze strachu — a víc se do něho nevracet…
Ty musíš vědět, že, jestliže to bude zapotřebí, to já tak dokážu udělat, a žádní pozemští kati tomu nedokážou zabránit!
Tak opustil tělo můj otec — a vešel do Božské Všejednoty.
Teď tomu musím naučit i tebe! Pak pro tebe bude snadnější projít těmi zkouškami, bez kterých se obvykle pozemský život neobejde.
Ano… teď se mi to zdá snadné… Ale jak to bude ve vězeňské cele nebo před katy… — to nevím… Nejlepší by bylo, kdybychom tím ani ty, ani já nemuseli procházet…
Ale důležitější je něco jiného! Za všemi těžkostmi a utrpeními tohoto světa je — na druhé straně světa hmoty — Veliký Boží Klid, Jeho Věčná Blaženost, Jednota s Tvůrčí Sílou!
A ty, i já to už víme!
A ještě — z takového Splynutí je možné realizovat Společnou Božskou Tvořivost. Tak budeš i psát knihu, aby v ní Bůh hlásal to, co se teď mají lidé dozvědět!
Takhle můžeme — ve Velikém Splynutí — být vždy spolu dušemi, dokonce i když budou odloučena naše těla…
… Rada náhle zmlkla, jako by něco uviděla v dálce.
Alexej ji starostlivě a něžně objal, jako by se snažil ji ochránit před každým neštěstím tím novým stavem sebe-duše, který poznal.
— Ty jsi něco uviděla?
— Ne, něco se mi zdálo… Napovídala jsem všelicos o rozloučení, až jsem vylekala i samu sebe…
Kniha v PDF
