---

Bůh promlouvá/Apoštol Ondřej

---

Apoštol Ondřej

— Čekal jsem vás! Poslouchejte:

Tehdy, když jsme poprvé uviděli Ježíše, jsme o Něm už mnohé slyšeli od Jana Křtitele — a čekali jsme na Jeho příchod. Ale, ať už jsme jakkoliv čekali a připravovali se, přihodil se zázrak — veliký zázrak dotknutí se Jeho, Živého!

Nikdo z nás nebyl natolik připravený, aby hned dokázal pojmout to vědění, které Ježíš přinesl… On nás učil… Učil nás když mluvil, i když mlčel, i když domlouval druhým, i když s námi jenom jedl spravedlivě rozdělené chudé jídlo, i když jsme neměli kde strávit noc, i když jsme ho oslavovali, i když jsme Ho odsuzovali… Každý okamžik strávený spolu s Ním byl učením!

Chtěl bych vám vyprávět jednu příhodu. Jednou, ještě před začátkem našeho apoštolského Sloužení, vypravil Ježíš několik z nás uzdravovat a kázat do jedné vesnice, ale Sám s námi nešel…

Šli jsme tam s radostí a pýchou: Ježíš nás pověřil uzdravovat Jeho Sílou!

Když jsme tam přišli, snažili jsme se mluvit jako On, opakovali jsme Jeho slova, a potom jsme začali uzdravovat… Ale nic se nám nedařilo… Zázraky se nekonaly… Sklidili jsme jen posměšky:

— A kde je váš Bůh?! Vy jste podvodníci!

… Vrátili jsme se zpátky s ostudou…

Ježíš nás přivítal slovy:

— Kde je vaše víra? Kde je vaše láska? Kde byl váš Otec, když jste uzdravovali?

Odpovídali jsme:

— On byl s Tebou…

— Jestliže je On se Mnou, a ne s tebou, Ondřeji, kdopak bude tedy uzdravovat? Ty?

Když ty konáš Jeho Dílo — pak musí být Otec, a ne Ondřej, ve tvém těle! To Otec — dává požehnání a sílu, to On — tvoří tvýma rukama! Pokud to není Jeho vůle — pak slova nepomohou: chromý zůstane chromým, slepý neprohlédne!

A Ježíš Nám řekl:

— Jděte zpátky!

Odpovídali jsme:

— Nemůžeme: nikdo nám už neuvěří! Dovol nám jít do jiné vesnice…

Ježíš znovu řekl:

— Jděte zpátky — a ať jde v každém z vás Otec! Nebojte se posměchu! A pokud vás budou chtít pozabíjet — také se nebojte! Nebojte se smrti! Nebojte se bolesti! Uzdravujte ty, koho On ukáže, — a projevujte na nich Jeho Sílu a Jeho Lásku! Já budu s vámi!

… A My jsme šli. Posmívali se nám. A přilétaly kameny. Ale každý z nás pociťoval Světlo Ježíšovy Lásky a Otcovu Sílu… — a kameny se nám vyhýbaly…

Posměváčci se léčit nepřicházeli. Ale přicházeli nešťastní, jejichž láska k Pánovi byla veliká. A oni říkali:

— Pokud to bude Jeho Milost, uzdrav mě, hříšného!…

A oni se uzdravovali. A my jsme oslavovali Ježíše a Otce a říkali jsme:

— Jdi a nehřeš více!

A Otcova Síla byla v nás! Právě takhle jsme si osvojovali zákon Nejvyšší Síly: Nesmí být nikdo mezi tím, komu pomáháš, — a Bohem: jakákoliv příměs «já» — nedovoluje téci Otcově Síle! … Otec Se může projevovat prostřednictvím tvého těla jenom tehdy, když ty, jako nižší «já», nejsi!

Neproběhlo to najednou. Ale postupně — bylo čím dál snadnější stávat se Révou!

— Když jste šli kázat — bez peněz, bez jakékoliv jiné podpory, kromě Boha, — jak jste vycházeli, jak jste přežívali?

— O tom jsme přemýšleli až v poslední řadě. Někdy nás čekala hostina, a jindy — rány a nenávist. Tak jsme chodili spolu s Ježíšem, a tak šel potom i každý z nás podle vůle svého osudu…

A pokud jsme zůstávali hladoví — znamenalo to, že Pánův Chléb nenasytil ty duše, ke kterým jsme přišli, a rmoutili jsme se jen nad tím, že zůstali hladoví oni …

Nebo, jestliže semena Pánových slov padala na kamenitou půdu, cožpak jsme mohli být smutní kvůli ranám kameny, když jsme věděli, že zde nevzejdou semena Jeho Lásky?!

— Je lehké žít s absolutní vírou! Ježíš nás tomu naučil: Jestliže je třeba přijmout smrt, pak ji přijímáš! Jestliže ti Bůh prodlužuje Život, pak Mu sloužíš!

Je to přece tak prosté! — absolutně věřit Jemu, Který je s tebou a v tobě! Tvoje síly, tvoje ruce, tvoje myšlenky — slouží Jemu, a všechno ostatní ti On dá: všechno, co On bude považovat pro tebe za potřebné!…

Každý den života zvětšoval Jeho slávu a přibližoval nás k Němu!

Čím dále — tím méně ve Mně zůstávalo předchozího Ondřeje, a stále více bylo Ondřeje Prvozvaného — Ježíšova Ondřeje, Ondřeje-Syna Nebeského Otce!…

A z kříže už kázal ukřižovaný Pravý Ondřej. A dokonce když Mě strážcové chtěli osvobodit, nedokázali se přiblížit…

Já jsem šel k Ježíšovi!

Tak to chtěl Otec: Já jsem odcházel do Něho!…

… Nám bylo lehce! Nám bylo mnohem lehčeji, nežli Druhým, kteří došli do Otce! Od té doby, kdy jsme poprvé uviděli Ježíše, — byl On s Námi!

My jsme se nepodobali řekám, které si musejí razit cestu. Ne: My jsme se tehdy slili s ohromnou Řekou, která už prorazila Svoje koryto do Oceánu. Ježíš Nám ukázal Cestu! My jsme šli vedle Něho, My jsme šli s Ním, jenom kousíček pozadu! Bylo Nám lehce!

On Nám ukázal Cestu a dal sílu jít! On Nás naučil spojovat se s Otcovou Sílou! A každý z Nás si přál projít až do konce Jeho Cestu — a také vejít do Příbytku Otce! Smrt ukřižováním byla žádoucí!

My jsme šli Ježíšovou Cestou!

My jsme nesli Jeho slova lidem!

My jsme dělali to, čím Nás On pověřil!

Ježíš byl vždy s Námi!

A teď jsme My — s Ním — v Nebeském Otci!

* * *

— Neštěstí k člověku přichází tehdy, když zůstane sám, sám se sebou, bez Boha.

Pokud člověk nežije pro Boha — pak přichází neštěstí.

Člověk tak žít nesmí! On musí žít ve Mně a pro Mě!

… První hrdinský čin duše na Cestě k Otci je čin předstoupení. Tehdy začíná život v uvědomění si sama sebe před Ním. A «Jeho váhami» jsou už převažovány jak myšlenky, tak skutky…

Druhý hrdinský čin duše je čin sloužení Jemu. Každé pomyšlení i konání musí být pro Něho.

Ve splynutí prvních dvou hrdinských činů se získává úplná oddanost Jemu.

Ale korunou života duše je třetí hrdinský čin — když dáš Jemu sebe celého a víc už na sebe nemyslíš, protože jsi zapomněl na osobní — z Veliké Lásky k Němu!

Pak se stane možnou veliká svátost Připojení, Znovusjednocení, Splynutí. Když se všechno, co předtím bylo mnou, stává Láskou a přináší se darem Jemu, — pak mizí darující, neboť on dal všechno, dal i sama sebe!

Vcházející do Něho říká: «Jsi jenom Ty — Otče!»

A vycházející z Něho říká: «Já i Otec jsme Jedno!»

A pak je umožněno to Nejvyšší — tj., to, co Ježíš lidem ukazoval Svým životem. Je to vykonávání Mise, při které už neexistuje oddělenost!