---

Bůh promlouvá/Iglestform

---

Iglestform

— Pověz, Iglestforme: proč to, co my děláme, — nikdo v Rusku nepotřebuje?! Vždyť by to tak nemělo být?

— Pověz, kdo potřebuje hory? Kdo potřebuje oceány?

Vědí vůbec mnozí lidé na Zemi, že jsou pro ně potřebné hory, ze kterých tečou řeky do oceánu? Většina dokonce nečerpá vodu z řeky, ale otevírá kohoutek v kuchyni… Ale, nicméně, vždyť i oni pijí vodu z Mých Vrcholů!

Hory jsou potřebné! Hory jsou potřebné k tomu, aby z Nich řeky tekly do Mne!

Buď Horou!

Svoboda a klid panují na prostranstvích Mého Bytí. Duše, která je nepoznala, se nedokáže vlít do Mého nekonečného Života.

Dorůstajícími dušemi Já osidluji svět pozemských starostí a strastí, kde ony shromažďují zkušenosti a síly. Tím, že procházejí množstvím životních zkušeností a jsou vtahovány do rozmanitých pozemských činností — musejí povyrůst a zesílit.

A od určitého okamžiku, musí každá duše zachtít přestat být částí pozemské aktivity — a odtrhnout se od ní, vydat se na hledání Mne.

Toto usilování duše znamená, že dozrálo její přání Svobody.

Ale duše, která se odtrhuje od pozemského, zatím neví, co je to opravdová Svoboda. Zatím pokračuje v životě podle pozemských měřítek a pojmů. Proto hledání takových duší zaměřuji Já. Já — znám Cestu k Svobodě!

Tato Cesta vede ze stavu ohraničenosti — k Mojí neomezenosti a nekonečnosti bytí ve Mně.

A tak před duší stojí nelehký úkol: odtrhnout se od obvyklé pozemské formy a z bytí v její omezenosti — se stát neomezenou a nekonečnou.

Když tento přechod nastane, a duše se už víc neodděluje od veškeré nekonečnosti — pak se stává opravdově svobodnou.

— Iglestforme, vyprávěj nám, prosím, o Sobě, vždyť my o Tobě skoro nic nevíme.

— Kdysi, velice dávno, jsem se vtěloval v Indii. Vyrůstal jsem v tradici Krišny. V tom vtělení jsem poznal Nirvánické stavy. Do Splynutí s Tvůrcem mi zbýval už jen krok nebo dokonce trochu méně…

Avatárem jsem se stal v následujícím vtělení na severu Jihoamerického kontinentu.

… Žil jsem v horském kraji na hranici Venezuely a Brazílie v polovině devatenáctého století. Můj otec byl Španěl, potomek dobyvatelů, matka — indiánka. Milovali jeden druhého…

Úděl mestice byl nezáviděníhodný. Indiáni mě nepřijímali: byl jsem pro ně «opovrženíhodným mesticem». Neakceptovali mě ani bílí: pro ně jsem byl «indiánským odpadem», «nečistokrevným»…

V dětství jsem tu nenávist vůbec nemohl pochopit: proč, za co?…

A ze všech sil jsem se snažil si Svými osobními kvalitami vybojovat úctu vrstevníků. Nebyl jsem jen odvážný nebo silný, ale byl jsem připraven riskovat život kvůli několika minutám slávy a pozornosti.

Chlapci dokonce někdy uzavírali sázky, že vylezu na kolmou skálu bez lana nebo přeplavu horskou řeku v tom místě, kde je to smrtelně nebezpečné. Oni vyhrávali jeden na druhém peníze, a Já jsem v těchto situacích maximálního risku, kdožvíproč, získával… pocit hlubokého klidu. Pociťoval jsem každý kámen, který mě nezradí, na který můžu postavit nohu. Dopředu jsem pociťoval každý pohyb, který musím udělat. Pociťoval jsem podivuhodnou jasnost! Byly to minuty krystalické čistoty a klidu, zvláštní oproštěnosti. Nazýval jsem to pociťováním ducha smrti — španělsky «duende». On přichází, když jdeš po okraji propasti, a přitom nenarušuješ Zákony Ducha. Tehdy jsem nevěděl, že to byl ve skutečnosti Duch Života. V těch momentech jsem nepřemýšlel ani o smrti, ani o slávě, jednoduše jsem žil v čase Ducha.

Nehledě k určité proslulosti, kterou jsem dobyl takovými Svými «hrdinskými činy», zůstával jsem velice osamocený… Osamělost mezi lidmi Mě velice soužila…

Stále častěji jsem odcházel do hor: tam Mě osamělost přestávala tížit. Tam jsem pociťoval svobodu. Tam jsem nebyl sám: tam byly hory, a ony Mě «chápaly». A já jsem znal jejich zvyky a surovou povahu — a jejich velikou krásu! Všichni, kdo žili v horách, znali pravidla Ducha a ctili Ho. Vážili si rostlin, kořenících nad propastmi, a ptáků, kteří tam vyváděli mláďata, a zvířat, která tam lovila. Já jsem si také vážil jich všech, jejich práva na život, dokonce i práva, například pumy, pokusit se odejmout Mi život… Ale i oni si Mne vážili.

Nevěřil jsem v existenci «Boha bílých»: byly to obarvené figurky, jejichž uctívání nikomu nepomáhalo. Nevěřil jsem ani v bytí indiánských bohů. Ale věřil jsem duchu smrti, — protože on byl skutečný pro všechny: ani bílý, ani indián, se nemohli vyhnout setkání s ním. Jemu byli podřízeni Španělé, i indiáni, i ptáci, i zvířata. Tehdy jsem ještě nevěděl, že je to… — Duch Života, ale viděl jsem, jak Jeho Křídlo, které se někdy dotýká duší, obnažuje jejich podstatu…

Začal jsem pracovat jako průvodce v horách…

Průvodce — to je ten, kdo jde vepředu, kdo vede, kdo nahmatává nohou oporu a prověřuje její spolehlivost, kdo odpovídá za životy těch, kdo jdou s ním…

Znal jsem všechny stezky. Mohl jsem překládat ze španělštiny nebo angličtiny — do místních indiánských jazyků: Můj otec byl velice vzdělaný člověk a mnohému Mne naučil. Převáděl jsem přes horské průsmyky expedice i osamocené poutníky…

Teď, když jsem vedl lidi, vstoupily do Mého života nové pocity. Když jsem šel vpředu, musel jsem pociťovat nejen Sebe a cestu, ale i každého, kdo šel za Mnou: vždyť chyba kohokoli z nich mohla připravit o život všechny…

… Život na hraně, na předělu — kdy není místo pro pochybnosti a váhání, kdy myšlenky a činnost musejí být v absolutní jednotě a jenom ta jednota rodí přesnost jednání a rychlost reakcí, kdy nejmenší nepřesnost v konání přináší smrt, — tak jsem žil ve Svém posledním pozemském vtělení.

Byl jsem Poutníkem a byl jsem vždycky sám, od dětství. Zpočátku jsem se učil být o samotě sám se Sebou, poté — s horami, přes které jsem převáděl lidi, když jsem dělal průvodce. Žil jsem o samotě se smrtí, která mezně zbystřovala všechny síly duše. Nacházel jsem uspokojení jenom v okamžicích hraničního napětí.

Hory, lidé a Já pro Mne začali být jediným celkem. Byl jsem zcela soběstačný…

… Ale pak přišel v Mém životě čas, kdy soběstačnost, ve které je centrem lidské «já», musela být změněna na «Bohodostatečnost» s jediným pociťovaným «Já» Tvůrce…

… Vítala jsi někdy východ slunce v horách?

Na vrcholu nejvyšší hory toho území je náhorní plošina. Vystupoval jsem tam. Odtamtud se otevíral uchvacující pohled — až k obzoru se rozprostíraly hory s rovnými vrcholy, ale kolmými stěnami, soutěskami a bezednými propastmi. A shora — právě takové bezedné nebe jako by leželo na ramenou hor. Když vychází slunce, pak všechno: nebe, i hory — se zdá být proniknuto slunečním světlem. Kolem je jenom světlo, majestát klidu, prostor a — svoboda! A v absolutním tichu přichází pochopení nicotnosti sama sebe — před nekonečností vesmíru!

… jednou, když jsem se vracel sám, Mě zradila intuice, nebo, což je přesnější, prostě přišel čas setkání s duchem smrti…

Sklouznul jsem do propasti… Tělo se rozbilo… Myslel jsem si, že jsem zemřel… Ale ukázalo se, že to není smrt, byl to… — Život!

Propadával jsem se do Světla bez hranic… Tam nebylo tělo, tam byla svoboda a radost Bytí, plnost Života, záření štěstí v nesmírnosti Světla!

Ale smrt těla se právě tak nedostavila. Dlouho jsem se nacházel na hranici mezi ní a životem… Hned jsem se znovu vracel do těla, hned se potom zase potápěl do Světla… Klouzal jsem mezi těmito stavy nějakým průchodem, podobným tunelu v hoře, zaplněnému vodou… Na jednom jeho konci byl vchod do těla, na druhém — východ do Oceánu Světla. Ale tato přemísťování nebyla z mé strany svévolná: dělal je On pro Mne…

Už se mi víc nechtělo vracet se do těla. A zdálo se, že jsem Já obemknul Sebou, veškeré Světlo, abych v Něm mohl zůstat navždy…

A tehdy jsem najednou… povstal nad Oceánem Světla, Já — ohromný, podobný hoře. Naplno jsem pociťoval sám Sebe: Byl jsem živý, opravdový! Měl jsem i obličej, i ruce. Viděl jsem a mohl jsem si uvědomovat sám Sebe, pohybovat se! A mohl jsem se také úplně ponořovat do Hlubin Světla, ze kterých jsem jako Hora vycházel…

Veliký Klid, Síla a Pochopení naplnily veškerou Moji novou podstatu. Byl jsem v Jednotě se Vším.

… Moje tělo vypadalo droboučké. Pokoušel jsem se vtáhnout je do Sebe, ale to se mi nepodařilo. A tehdy jsem pochopil návrh Velikého Prvotního Světla, pochopil jsem ho beze slov, právě tak, jako jsem předtím chápal Toho, Koho jsem předtím poznal jako Velikého Ducha. Spustil jsem se do Hlubiny, kde byl jenom On, rozplynul se v Něm a pomalu začal zaplňovat Jím z Hlubiny průchod k tělu a poté tělo zevnitř. A stal se zázrak: tělo bylo uzdraveno!

… Mnoho času jsem prožil v té nerozlučné Jednotě. Poznával jsem Nejvyšší Pravdy v Prvotním Zdroji, byl jsem přímo ponořený do poznání odpovědí: do poznání Božích Zákonů, Zákonů Bytí!

Teď se Veliké Světlo dívalo Mýma očima. Dívalo se na lidi, včetně těch, kteří Mě nikdy nemilovali, — a Jeho Láska se na ně vylévala. A Já jsem pochopil, že je to Moje láska, že to Já nedokážu žít jinak, nežli stát se pro ně průvodcem — průvodcem přes průsmyk smrti, průvodcem do Života Pravého.

… Vrátil jsem se žít k lidem. Začal jsem je učit, že život nekončí smrtí těla, že existuje Vyšší Spravedlnost, se Kterou se setkáváme za prahem smrti. Naučil jsem se vidět stavy duší a těl, příčiny nemocí a mnoho dalšího. Viděl jsem, že zloba, agresivita a nenávist dělají energie uvnitř těl černými — a takové lidi není možné vyléčit. Jenom hluboké pokání a změna podstaty člověka může pomoci. Viděl jsem i svítivost stavů lásky a něžnosti — přetvářejících, umožňujících ponořovat duše s takovými vlastnostmi do toho Světla…

Dlouho jsem tehdy tomu učil — Zákonům Lásky, Zákonům Života!

Pokračuji i teď v této Své práci!

A tady, teď — jsem vám tak rád daroval poslední stupně Cesty! To je ojedinělý úspěch!