---

Bůh promlouvá/Lada

---

Lada

… Je časné ráno. Právě jsme přijeli vláčkem motoráčkem do lesa a jdeme po cestě od zastávky k Jejímu místu síly.

Náhle nás zahaluje a naplňuje tichou radostí měkoučké něžně zlaté Světlo: Lada nás přišla přivítat!

— Jak Ty to umíš, Lado: dávat radost takovým podivuhodným způsobem?!

— Chceš, abych tě naučila se radovat? Já ti ukážu, co je to Božská Radost!

Ta radost je tichá… Ona se rodí uvnitř Srdce Absolutna, v samotné Prvotní Hlubině, a vychází ven průzračnými teplými vlnami, a naplňuje přitom prostor tichým, něžným, měkkým Světlem!

A tehdy se všechny bytosti začínají také radovat! A zároveň hned každý nachází také i vnější příčinu k radosti:

Rozbřesk — nejčasnější ráno!…

Vycházející sluníčko něžně hladí bříšky prstů-paprsků všechno živé kolem!

Lehká, nadýchaná, měkká mlha se zvedá nad jezerem!…

Svěží větřík se s námi mazlí, dotýkaje se naší tváře!…

Ruce děťátka objímají maminku, a jeho hlavička důvěřivě spočívá na jejích prsou!…

Dívenka, sedící na břehu jezera, spustila nohy do teplé průzračné vody. Tichounce, pro sebe, děkuje Tvůrci celé té okolní krásy. Radost ji přeplňuje!…

Harmonie!

Všechno živé se raduje — a zpívá svoji píseň lásky Stvořiteli, a naplňuje radostí časné ráno, i lehkou měkkou mlhu, i větřík, i sluníčko, i srdce, otevřená dokořán lásce! Spousta takových srdcí — od úplně maličkých až k ohromným— se slévá v sjednocení radosti a harmonie této Lásky!…

… Lada — Božská Lada! — Ona přináší vtěleným lidem Světlo z Hlubin Stvořitele už od dob Dávné Rusi!

Když je Ona přítomná, je měkké zlatavé Světlo viditelné dokonce i v materiálním světě… Něžný, překrásný obličej, orámovaný zlatými vlasy, laskání Božských Rukou, jejichž dotyky dávají blaženost a harmonii…

— Jak jsi překrásná, Lado!

— Každý a každá z vás mohou být také tak překrásní! Důležitá není krása vlasů, ale stav Lásky, který Svým prostřednictvím darujeme… Učte se žít neustále na úrovni Ducha, osvobozeni od těl, — stejně, jako žijeme My všichni…

… Lada začala ukazovat Sama Sebe uprostřed různých stavů harmonie přírody:

… Měkké jásání slunečního rána…

… Mytí lesa sprškami letního deštíku…

… Klid hvězdné noci…

… Ona Sama je neoddělitelnou Částí této krásy, její Božskou Součástí! Ona je Bráhman: Bůh ve Stvoření!

A potom tyto emoční stavy zazněly — hned radostně jásavě, hned něžně, jako by byly zahaleny do zvuků… Melodie se měnily, když předávaly různé aspekty lásky: jarní probuzení, radost zamilovaných, ukolébavku matky, konejšící dítě… Slova jsem nedokázala vnímat, ale byla tam…

— Na Rusi existovala tradice používání takových náladových písní, které nebyly meditacemi duchovních praktikantů, ale částí kultury, součástí života národa… Nazývaly se «lady», a Já sama jsem se aktivně účastnila jejich vytváření.

«Lady» se zpívaly vysokými, čistými hlasy. Zněly, když se osévala pole, když se sklízela úroda, když dvojice spojovaly svoje osudy, když lidé oslavovali příchod jara, když kolébali nemluvně, i když vyprávěli dětem historii země, národa. Tento zpěv, často sborový, přiváděl zpěváky i posluchače na vysokou úroveň jemnosti vědomí.

— Lado, a Ty jsi se vtělovala ze stavu Božskosti?

— Ano. To bylo právě to Moje poslední vtělení.

Já jsem tehdy hodně zpívala. Bůh Mi daroval hlas, jehož síla a krása ohromně působily na duše…

Už jako malé děvčátko jsem běhala po polích a lesích a poslouchala jsem, jak znějí «lady». Zpívala jsem je Sama — a lidé se zaposlouchávali a prosili Mě, abych zpívala ještě. Já jsem písně nevymýšlela, ale ony se lily jakoby zevnitř, a přitom spojovaly proud hlasu a vědomí…

Čím jsem byla starší, tím silnější byl Můj hlas — a všechno, co bylo nejdůležitější a nejpotřebnější se stávalo tématem Mých písní…

… Lada v té situaci ukázala Sama Sebe: Božská Něžnost, zvedající se jako Vlna z Hlubin Prvotního Oceánu, zalévala prostor. Lidé, kteří Ji poslouchali, byli ponořeni do Jejího Božského Světla. Dávala jim Své nejjemnější stavy, což jim umožnilo procítit Božské. To zanechávalo nesmazatelný dojem v každé duši. Na Rusi na to ještě dlouho potom vzpomínali, vyprávěli si o Ní legendy, a vzývali Božskou Ladu, aby je naučila něžnosti a harmonii, a aby je naučila žít v jemnosti a lásce…

Lada pokračovala ve vyprávění:

A potom vesnici přepadli lidé, kteří zabíjeli obyvatele a podpalovali domy… Já jsem znala sílu Svého hlasu a byla jsem si jista, že je dokážu zastavit. Šla jsem jim naproti. A zpívala jsem…

Velice jsem se podivila, když zabili Moje tělo. Oni neuslyšeli hlas duše…

Od těch dob jsem se už nevtělila. Ale dále jsem zpívala duším písně lásky, a ony Mne občas uslyšely — někdo lépe, někdo hůře. Moje melodie žily v duších lidí… Já zpívám i teď… Poslechněte si Mě!

Já oči tvé umyji ranní rosou,

Laskáním slunečním zahřeji — jako v jarní den!

Pramenitou vodou žízeň uhasím!

Píseň života — Čistou — pro tebe zazpívám!

Vítr tě něžně pohladí živou radostí!

Srdce ti sluníčko zaplní červánkem ranním!

Les ti svou láskou měkce zašelestí…

Tiše hudba vesmíru v Nebesích zazní…

Poslouchej, jak srdce touží zpívat píseň svoji,

Jak říká všemu živému: "Já tě miluji!"

A Otec všeho živého — Otec Můj i tvůj –

V této písni projevuje Hlas Svůj!

A ty Otci s láskou čistou

Zazpívej píseň svoji!

Něžnou radostí přivítá

Bůh lásku tvoji!

* * *

— Ten, kdo je vtělený, prochází svou karmou a mění běh událostí ve svém osobním osudu. A také mění ve větší či menší míře osudy lidí, kteří ho obklopují — v závislosti na tom, jak si vede.

A čas ukáže výsledky jeho činnosti, až potom, když se oddělí od těla. A tehdy — oddělený od těla, ať už bude vysoko nebo nízko, všechno pochopí: zdali se mu podařilo prožít život spolu s Bohem, uvnitř Něho, — a nebo, jestli ho čeká propast pekla.

Nikdo ze vtělených, dokonce i těch nejvyšších, nemůže úplně vidět, do jaké míry on nebo ona uskutečňuje záměr Boha… — dokud se neodtělil.

Právě takovým způsobem jsme My, konkrétně, pozorovali osud jednoho z Největších — Satja Sáí — Který, až se odtělí, za nějaký čas přijde Sám k vám a všechno vám poví.

…Vy jste udělali náramně velkou práci, byly položeny ohromné základy vědomostí, které budou sloužit po staletí, po tisíciletí! Jsou to knihy a filmy, které byly vytvořeny naší společnou Školou!

Ale lidstvo v současnosti natolik zabředlo do neřestí, je natolik vzdálené i samotnému položení si otázky o existenci skutečného, živého Boha, se Kterým je možné rozmlouvat, u Kterého je možné se přímo učit, Kterého by lidé měli poznávat, milovat, vnímat Ho ve vší úplnosti, splývat s Ním, s Námi se všemi!…

Krach celých civilizací, existujících nyní na Zemi, tak, jako se to dělo i předtím, je nevyhnutelný! Ale planeta Země je zcela vhodná pro další existenci lidí a všeho živého, a ještě dál poslouží.

Do diskuze vstupuje Adler:

— Ne v nejbližších rocích, ale přibližně za sto let nebo více bude kritériem hodnocení perspektivnosti existence civilizací to, jak budou lidé vnímat Učení Boha, které jim My sdělujeme vašim prostřednictvím.

* * *

— Pochop prosím, jak je to doopravdy důležité: naučit děti milovat Dobro — ne ze strachu z potrestání a nejen pouze z poslušnosti!

Jak Nám všem překáží zvrácené umění vaší doby! Jak je pro Nás těžké probít se k dětským duším skrz «zeď z počítačových stříleček» a bezduchých «superhrdinů», skrz ženské a mužské obrazy, zkreslené «průmyslem prospěchu»!…

V knihách, které děti čtou, a ve filmech, na které se dívají, už téměř nezůstaly světlé obrazy, které by je mohly naučit uvědomělé volbě Dobra, Lásky, Světla!

Spatři, jak je strašné, na co si hrají a o čem sní ty nejobyčejnější děti — dobré děti! Ve svých osmnácti či dvaceti letech vůbec nevědí, pro co chtějí žít! A tak po Zemi chodí ti, kteří se už dál nic neučí a nerostou dušemi, ti, které smrt objala už předtím, nežli zemřela jejich těla!…

Pochopitelně, že takoví nejsou všichni, jsou i výjimky. Ale pro ně je tak těžké přežívat v této bezduché poušti!

Pomoz Nám!

* * *

Vodní hladina je zosobněním klidu. A jestliže je ještě ranní mlha ozářena slunečním světlem — je to plnohodnotné sattvické ticho! A ti, kdo se s ním dokázali sladit, se dotkli stavu ráje.