---

Bůh promlouvá/Kníže Dmitrij Požarskij

---

Kníže Dmitrij Požarskij

Jednou nás v lese náš nový Božský Známý odvedl na Svoje pracovní prostranství. Ohromný Stan Jeho Světla, rozkládající se na kilometry, má epicentrum na kopci, porostlém vřesem, malými borovicemi a urostlými břízkami. A tady také leží «kámen síly», naplněný Jeho Energií.

Sám Pán tohoto místa zde vytvořil Svou Podobu ve formě Mahádublu. A v Hlubinách zářil Jeho Božský Plamen, Světlo proudící z Příbytku Prvotního Vědomí.

Příjemně se nám tu s Ním povídalo.

— Jak se jmenuješ?

— Kníže Dmitrij. Tohle jsou Moje místa.

Ale nepospíchej to zapisovat! Předtím pociť Mě Celého: i zde nad povrchem Země, i ve Splynutí se Všemi Těmi, Kdo objímají Sebou-Světlem celou naši Zemi, i v Hlubinách, ve Kterých se Všichni, Kdo se tam ponoří, stávají Jedním — Jednotným Božským Vědomím!

… No a teď teprve — poslouchej a piš! Mým úmyslem nyní je odhalit Se všem lidem!

Ano, Já jsem i zde, i po celé Zemi! Já držím na Svém Srdci, spojeném v Jedno s Otcem Všemohoucím, — ty země, co se nyní nazývají ruskými, i ty, co se nazývají ukrajinskými, běloruskými, i tam, kde Evropa zamířila svůj pohled na severní moře, — všude jsem Já!

Moje životy v tělech byly nejednou zasvěceny míru, rozkvětu a záchraně těchto zemí!

A zde jsem žil v časech dávné «předkřesťanské» Rusi za Dimitrije Donského, a za Lži-Dimitrije…

Za zvlášť významná je možné označit Moje dvě poslední vtělení. V prvním z nich, na přelomu čtrnáctého a patnáctého století, jsem dosahoval Stvořitele. A ve druhém jsem už přišel z Jeho Příbytku.

Poslední Moje biografie je podrobně popsána historiky a je známa současným lidem. Nosil jsem tehdy jméno Dmitrij Požarskij.

Ale historie uchovává kroniku «hrdinských činů těla». Avšak hlavní jsou hrdinské činy duchovní, vstoupení duše do Božské Jednoty!

… O Mém předposledním vtělení má význam vyprávět podrobněji. Vždyť to byla historie Cesty k Bohu za velmi nejednoduchých podmínek!

Rus byla v těch časech rozdrobena na rodová území a knížectví. Egoistická a podlá rozhodnutí vládců, zápasících o moc a bohatství, plodila války a zalévala zemi krví…

Světlo dávných vědomostí «předkřesťanské» Rusi tehdy téměř uhaslo, a pravé křesťanství, to jest, veliké Učení Ježíše Krista, bylo po dlouhé věky skrýváno před lidem…

Tak, jako hyne strom zbavený kořenů, hyne i země, která ztratila vědění o Bohu! Lidé, postrádající pociťování svého Otce-Boha, kteří ztratili i lásku k Zemi — ztrácejí mravnost a duchovní sílu! A tehdy začínají krvavé nepokoje…

Každý, kdo mohl, si dělal nárok odírat lidi, obdělávající zemi! Zaplať daň knížatům, i církvi, i jižním chánům, i severským vládcům!… Lidé přestali na zemi pracovat s láskou: vždyť ať už pracuješ jakkoliv — stejně ti odeberou plody tvé práce ti, kdo mají moc a sílu!… A pokud si usmyslíš bránit svoje — zabijí tě!…

Chudými a hladovými zůstávali ti, kdo pěstovali úrodu… Řeky krve lidu tekly — z vůle knížat, znepřátelených mezi sebou… Zrádcovství se stalo normou života… Synové se bouřili proti otcům, bratři udávali bratry… Kupci se zbožím se do těch zemí báli jet: vždyť pokud by se i podařilo dovézt a prodat zboží, vrátit se živí by bylo ještě těžší…

Takové temné časy se táhly po staletí… A nebylo pro lidi jednoduché vyznat se v tom: co je dobro, co je zlo, kde je Pravda?…

… Na bedra Těch Nemnohých, Kdo zachovávali Sjednocenost s Bohem Otcem, bylo vloženo nelehké břemeno — zachraňovat před tmou a zaměřovat ke Světlu lidské duše…

… Když jsem se narodil v těchto podmínkách, musel jsem získat lásku a vyrůstat duší, abych mohl sloužit Bohu a lidem. Také jsem musel rozvíjet moudrost –abych dokázal uvidět jednotu Ježíšova Učení a duchovních vědomostí o postižení Stvořitele, které existovaly ve starověké Rusi. Shromažďoval jsem i velikou sílu duše…

V tom vtělení jsem byl, právě tak jako v posledním pozemském životě, knížetem, ačkoliv Moje rodová území nebyla velká.

V pěti letech jsem se stal sirotkem, před mýma očima shořel náš dům a byli zabiti Moji rodiče.

Tehdy Mě zachránil, a potom se o Mě staral a vychovával Mě, člověk velké dobroty srdce! Učil Mě Kristovým Přikázáním Lásky. Daroval Mi pochopení, že ne pomstu za krev, ale usilování o dobro a mír a jejich hlásání — musejí projevovat ti, kdo stojí v čele národa! Snažil se ze Mne vychovat duchovního vůdce, který sjednotí Rus a zastaví osobní rozepře, zabíjení a ožebračování lidí!

S jeho pomocí jsem získal hlubokou víru v bytí Boha, Kterého jsem tehdy ještě neznal. A také — cíl v životě: zachránit Rus!

… Když jsem dospěl, začal jsem se pokoušet uskutečnit Svůj úmysl.

Měl jsem mohutné tělo. Vědomí jsem měl rozvinuté už z minulých vtělení. A teď jsem se rok po roce zdokonaloval v umění žít duchovním srdcem.

Hluboká víra v Boha, osobní síla a usilování k Dobru ke Mně přitahovaly čisté duše. Shromáždil jsem Své přátele do družiny, která začala střežit klidný a spokojený život lidí na zemích, Mně svěřených. Pod moji ochranu se utíkali i další lidé, kteří toužili po životě v míru.

Ale to vyvolávalo hněv a nenávist ze strany mnoha sousedních vládců.

A oni nedodržovali dohody o míru! Úklady a zrazování byly pravidly politiky těch časů na Rusi!

… Nestačily nám síly na to, abychom nadlouho zadrželi vpád sousedů, kteří nám chtěli vládnout. V osamocení jsme nemohli obstát. Tehdy jsem se pokusil napomáhat začínajícímu procesu sjednocování knížectví.

… Moje čestné slovo a věrnost ve spojenectví se staly téměř legendou. Přemluvit Mě ke zradě nebo podplatit — nedokázal nikdo.

Ale nepřátelé se nejednou pokoušeli Mě zabít.

Při jednom z útoků na Můj život začala Moje známost s Volchvou, která ovládala duchovní vědění dávné Rusi. Právě Ona Mne zasvěcovala do buddhijógy! Ona Mně odhalila Cestu do Příbytku Stvořitele!

Můj adoptovaný syn, chlapec Radoněž, v době toho útoku zahlédl útočníky, zakryl Mne svým tělem, a tak Mi zachránil život. Byl těžce raněn a Volchva ho léčila. A potom nás učila — jeho i Mne.

Zpočátku nebylo pro Mne jednoduché pochopit, že umění a kouzla Volchvy nejsou magie a pohanské čarování, ale Projevení Božskosti. Ale pro Ni…— to bylo právě tak přirozené, jako například vědomosti a dovednosti při pěstování zeleniny a obilí…

… Vyšší Vědění — to je umění péče, výchovy a rozvíjení lidských duší — do stavu Duší Božských.

Duše může poznat Tvůrce-Stvořitele a začít žít v Jednotě Všech Dosáhnuvších, v Jednotném Oceánu Boha Otce!

Vždyť přece neznamená rozdíl to, jak nazývají tento Oceán: jestli Bohem Otcem, Tvůrcem Všemohoucím, Rodem, Svarogem, nebo jinak…

Právě tak postupně se Bůh stal pro mne ne nějakým «obrazem» z ikony — ale Živým Skutečným Učitelem!

… Touto etapou přechodu od určité abstraktní víry v existenci Boha — ke skutečnému pociťování a poté postupnému stále úplnějšímu Jeho poznání — budou muset procházet mnozí vaši následovníci.

Je to podivuhodné a překrásné — když jsou náboženská dogmata, ve kterých duše vyrůstala, odhazována, rozplývají se, mizí, jako fata morgána, — a odhaluje se zářící Pravda!

… Já jsem v těch letech začal pociťovat a poznávat Boha — a On vzal vedení Mého života do Svých Rukou. A ty Ruce, Které Mne usměrňovaly, jsem už nepřestal pociťovat nikdy!

… Doufám, že vám někdy v budoucnu o tom povím podrobněji. Ale teď nastíním jenom hlavní milníky Mého učení u Volchvy.

Je to vědění o Cestě — a je jednotné pro všechny pravé duchovní Školy. Existují jen určité nuance rozdílů, spojené s krajovými zvláštnostmi a způsobem života místních lidí.

Na počátku musí každý žák pochopit, a pocítit svou osobní zkušeností, že člověk je konkrétně duše. A že tělo je jenom oděv, darovaný Bohem pro život, výuku, růst a práci na materiální úrovni.

Potom přichází etapa poznávání svojí nezávislosti na těle — osvobození duše, přeměněné v ohromné duchovní srdce. Taková duše získává schopnost vidět, slyšet a konat s pomocí rukou vědomí v jemných světech Světla.

Potom se «zvedá» a realizuje energie kundalíní.

Začínají být možné první dotyky Božského Vědomí.

Žít jako vlastní Mahádubl je už teď přirozeným obrazem života.

Také se osvojují techniky «totální reciprocity» — umění splynout s Bohem, rozplynout se v Něm.

Následující etapou je poznávání Božského Ohně a propracování Jím všech energostruktur svého těla.

Poté se poznává vchod do Příbytku Stvořitele.

Osvojuje se umění vycházet z něho jako «Slunce Boha».

Duše v té době dosahuje objemu, převyšujícího objem planety. Ale na to, jak vy sami víte, je potřebný čas…

… Ale pak se naše osudy, Můj a Volchvy, na čas rozešly… Já a Radoněž jsme se pak vydali s s vyslaneckou misí míru na západ.

Tam jsem se seznámil s Danish-Lady, Která v tom Svém vtělení byla královnou Dánska a nosila jméno Markéta Dánská.

Předal jsem Jí ty vědomosti, které jsem dostal od Volchvy.

… Na prostranstvích mořského pobřeží jsou výborné podmínky pro růst duchovních srdcí! Bylo třeba dosahovat nejjemnějších stavů Vědomí — a pak bylo možné se ponořovat do Hlubin Oceánu Stvořitele.

Také jsme tenkrát hodně přemýšleli o dokonalém státním uspořádání pro život lidí na Zemi, o mírových mezistátních svazech, o jednotném náboženství.

To období nebylo příliš dlouhé. Vypravil jsem se nazpět. Ale na Rusi se v tu dobu nedařilo všechno tak, jak bylo naplánováno z Božských eónů: vždyť přece existuje svoboda lidské vůle… Moje vtělení bylo Bohem ukončeno — a Já jsem se vlil do Něho!

… Smrt těla je jen ze vtěleného stavu člověka, neznajícího Boha, vnímána jako tragédie. Ale pro toho, kdo zná Stvořitele, je to blažené Vstoupení do Jednoty!

… Svoji Misi ve Sloužení na Zemi lidem na Rusi jsem vykonával v následujícím, posledním Mém vtělení.

— Ty sis tehdy pamatoval Svoji Božskost, uvědomoval sis Svoji Jednotu se Stvořitelem?

— Ne hned ze začátku… Vzpomněl jsem si na Sebe po zranění v Moskvě. Když jsem si navracel zdraví těla, obnovil jsem i uvědomělou Jednotu s Bohem.

A zbylou část toho vtěleného života jsem prožil v takovém Sjednocení. Žil jsem ve stavu «Slunce Boha», srostlého, spojeného s anáhatou těla.

Bůh řídil každý Můj krok, každý skutek. Tak jsem prostřednictvím svého těla uskutečňoval Jeho Vůli.

… Nedívej se příliš kriticky na práci Těch, Kteří, když se vtělili ze Stavu Jednoty — s Misí sloužení — si při tom nezachovali vzpomínku na Svoji Soupodstatnost se Stvořitelem! Vtělení je i v takové situaci vždy Veliká Oběť, Veliký Hrdinský Čin, kterého se odvažují Hrdinové Božského Ducha kvůli pomoci vtěleným lidem! Oni přinášejí nové ideje, nové vlny Světla, které pomáhají evolvujícím duším rozvíjet se správným směrem! Musejí mít ohromnou Sílu, aby vydrželi napětí mezi materiálním světem — a úplností Božského Uvědomění při takovém Vtělení…

… A teď jsem připraven pomáhat vám přinášet všem národům Země Veliké Vědění o Bohu!

Já pomáhám lidem, kteří se vydali na Cestu Dobra! Rád budu přivádět k vašim materiálům duše, usilující o poznání Božské Jednoty!

Ať už se člověk ve svém profesním životě zabývá čímkoliv, může to uvádět do souladu se Záměrem Boha, stanoveným pro vtělené lidi. A jestliže tak člověk postupuje, pak se svým životem vlévá — do Proudu Božího Života!

A pokud se v srdci takového člověka rozhoří plamen lásky — pak začne být jiný celý jeho život! Rozkvétá jeho srdce! Přeměňuje se a zjemňuje jeho podstata! Mění se jeho vidění světa — a svět se pod jeho vlivem také začíná měnit! Vždyť každý člověk je ČÁSTICÍ světa Božského Stvoření! Je to duše schopná TVOŘIVOSTI!

Láska k naší Zemi, a k lidem — už pozitivně přeměňují člověka!

Ale opravdová přeměna začíná až tehdy, když se v duši rodí láska k Bohu-Tvůrci!

K té přicházejí zralé a čisté duše. A to umožní otevírat k nim prameny Átmické energie — a takové duše se stávají schopnými poznávat Vyšší «Já».

Veliké «Slunce Boží» se přibližuje k tělu takového člověka! Plamen Božské Lásky uchvacuje Toho, Kdo vešel!

A tehdy může takový Člověk poznat svoji Soupodstatnost se Stvořitelem a vejít navždy do Jeho Příbytku!