Bůh promlouvá/Apoštol Filip

Apoštol Filip

— Já, Marek, vás vítám! Jsem celým srdcem s vámi! A Svýma rukama vám pomáhám nést ten náklad, který jste si na sebe naložili!

— Marku, Ty jsi nám už vyprávěl, že ses, tak jako Matouš, po tom životě na Zemi v časech Ježíšova vtělení, vtělil v Anglii. Vyprávěj nám prosím, jaký jsi byl, když jsi přišel do toho následujícího vtělení? A jak jsi postihoval Stvořitele?

— Vzpomínku na předchozí vtělení jsem v mysli pochopitelně neměl. Ale existuje ještě i paměť duše, vědomí. Jelikož jsem se narodil v Anglii v epoše vlády tehdejšího katolicizmu, cítil jsem Se stejně, jako volný pták, zavřený do klece. Duši, která se už sblížila s Velikým, není možné naučit žít v kleci, třebaže velice přepychové!

Jen si to představte: Ježíšovo jméno vyvolávalo explozi jásání v Mém srdci, ale církev — odmítnutí duše! Neměl jsem dokonce ani možnost si přečíst Evangelium — to samé, které jsem Sám v minulém vtělení napsal…

— A kdo Tě učil, když ses vtělil v Anglii?

— Ježíš…

My všichni, Kdo jsme se sblížili s Ježíšem, jsme se znovu rodili se srdci, ve kterých žil Ježíš. A ať jsme byli kdekoliv — Ježíš byl vždy s Námi. On do nás kdysi «vdechl» Život Pravý — a My jsme se «rozletěli» do dalších zemí, do dalších životů*, a nesli jsme Ježíšovo Světlo v Sobě. My všichni jsme byli jako okroužkovaní ptáci; byli jsme zasnoubeni s Ježíšovou Láskou!…

Vzpomínáš, že jsem vám předtím říkal, že až když jsem se vzdal zplnomocnění velvyslance, jsem začal dostávat poselství od Boha… Tehdy jsem začal vidět a slyšet Ježíše!

— Pověz nám to podrobněji, prosím!

— Byl jsem velvyslancem. Jednou, před tím, nežli jsem se vydal na cestu s misí od velvyslanectví, jsem přišel do chrámu a modlil jsem se k Bohu, aby Mi dal sílu a umění říkat ta slova, která by se líbila Mému Pánu Bohu… Sám jsem si myslil, že prosím ve věci Svého velvyslanectví…

Ale najednou intenzívní Světlo zalilo všechno kolem… — a Já jsem uviděl Ježíše!…

On řekl:

— Ty se nezabýváš tím, čím bys měl, Můj milovaný Marku!… Neprosíš o ta pravá slova a nemyslíš na to pravé dílo!…

Ale Já tvoji prosbu vyplním, i když jinak, nežli si myslíš: Já tě naučím — co máš dělat a jak máš mluvit! Rezignuj na svoji funkci a předej práci! Já tě pověřím jinou funkcí — budeš Mým Vyslancem! Odteď budeš dělat to, co si přeje tvůj Pán Bůh!

… Když jsem složil funkci, označili Mne za pominutého na rozumu… a dovolili mi odjet na rodinný zámek, abych tam žil v ústraní.

V Mém životě teď zůstal jenom Ježíš! Stačilo Mi jen vyslovit Jeho Jméno — a On Se okamžitě zjevil, a zaléval Zlatou Září všechno kolem i uvnitř Mne! Stal se skutečnějším, nežli všechno materiální, co Mne obklopovalo… A Já jsem s Ním — Živým — rozmlouval! On Mi ukazoval Můj předchozí život, a epizody ze Svého života… Něžně Mne oslovoval Mým předchozím jménem — Marek…

Potom Mi začal ukazovat Sebe jiného — Vesmírného, Jednotného se Stvořitelem! Učil Mne meditacím Splynutí s Ním. A ponořoval Mne do Něho.

Ptal jsem se Ježíše:

— Jak můžu pomáhat lidem?

On odpovídal:

— Podívej se: mnoha duší jsem se dotkl, a každý, kdo ke Mně zamíří, má pomoc ode Mne — právě tak, jako ty.

Existuje určité přetvářející dotknutí Boha duše, po kterém se pro ni předchozí život v hříších a neřestech stává nemožným, nepředstavitelným. To se nazývá okamžikem pravdy.

Jen velice nemnozí lidé jsou připraveni k takovému dotknutí. Já tě je pomohu hledat. Musíš se je naučit vidět — a uvidět ten okamžik, kdy je možné sáhnout do duše člověka a darovat mu takové dotknutí…

Ty jsi Mně dal svoje srdce navždy — a Já ti dám navždy Svoje Srdce jednotné s Bohem Otcem! Dám ti slova, za kterými budu stát Já! Dám ti Sílu Ducha, Kterou nezviklají zkoušky! Naučím tě vidět ten moment, kdy se Mým Ohněm můžeš dotýkat duší.

Bůh Otec může žít v tobě právě tak, jako ve Mně!

… Vyplnil jsem ten Ježíšův odkaz.

Našel jsem nemnohé, kterým jsem dokázal darovat úplnost Jeho Učení.

Ježíš tehdy nadiktoval skrze Mne knihu, která se stala učebnicí pro Mne a ty Moje učedníky…

Ale to, co jsem tenkrát udělal, se bohužel dlouho mezi lidmi neuchovalo…