---

Bůh promlouvá/Ngomo

---

Ngomo

«Každý den je jeden maličký život»

— M. Gorkij.

«Každý život je minuta z cesty duše»

— Ngomo.

S Ngomem se známe velice dávno. Byl jedním z prvních Božských Učitelů, který se podílel na vzniku a rozvíjení naší Školy.

Má několik oblíbených lesních míst.

Je to i nevelká bažinka uprostřed borového lesa, pokrytá kobercem měkkého zeleného mechu. Tady nám například ukazoval zvláštní africké tance. Jeho ohromné Tělo Vědomí se tehdy měkce a ladně pohybovalo v rytmu afrických melodií, a naplňovalo nás radostí a sílou Božské Lásky.

Jsou tu i místa, kde nám On ve Svých Mahádublech, rozkládajících se na kilometry, každým rokem odhaloval tajemství dalšího duchovního růstu.

— Jsme Ti velice vděční za tu velikou Lásku, kterou nám dáváš! Vyprávěj nám, prosím, o Sobě: o tom, jak jsi Sám vyrůstal do Božskosti, ve které žiješ teď…

— Dobře, poslouchejte…

Kdysi jsem byl astrachaňským Tatarem, a nenáviděl jsem židy. Potom jsem byl — v souladu se zákonem karmy — astrachaňským židem, bál jsem se a nenáviděl Tatary a všechny muslimy. Potom jsem se vtělil na Kavkaze jako Ázerbájdžánec — a nenáviděl Armény. Potom jsem byl Arménem — a nenáviděl všechny Ázerbájdžánce…

Ale pak, po vší té hrůze, přišlo vtělení, které Mně — mnohem později — přineslo i Božskou slávu. Africké vtělení sem nepatří: v Africe jsem se vtěloval až potom, když už jsem byl Božský.

«Svatou Rus» znám také velice dobře… Byl jsem starcem v pravoslavném klášteře. V tomto vtělení se Mě dotkl Svým Křídlem Lásky Ježíš Kristus. Právě tehdy jsem všechno pochopil!…

Ano, Má duchovní Cesta začala právě v Rusku, v pravoslaví. Tehdy jsem si osvojoval metody hésychazmu.

Vladimíre, ty jsi první, kdo pochopil Moji Podstatu! A jsem ti za to velice vděčný! Udělám všechno pro to, abych uchoval toto poznání pro lidi na Zemi!

… Moje Cesta byla proto tak dlouhá, protože jsem potřeboval mnoho vtělení, abych se očistil od břemene minulosti — a až potom jsem mohl splynout s Tvůrcem všeho projeveného vesmíru. Souhlasně se zákonem karmy se všechno to Moje zlo navracelo do Mého osudu… — do té doby, dokud jsem Já Sám neprožil naprosto všechno, co jsem předtím přál druhým…

… Kdysi jsem žil na břehu Volhy… Byl jsem převozníkem. Řeka mě naučila mnohému… Převážel jsem lidi z jedné strany na druhou, každého na tu stranu, kam měl cestu. Řeka unášela Moji loďku, řeka Mě učila moudrosti a klidu. Mnoho lidí jsem převezl, a velice mnoho jsem se tehdy od nich dozvěděl…

Předtím jsem vám už říkal, že jsem žil pod «městem Jeřábem». Ale nehledejte ho na mapě… Jeřábi žili na střeše Mojí chalupy, a Já jsem žil pod jejich městem…

Ten, kdo den za dnem viděl, jak žijí jeřábi, už nikdy víc nebude člověkem zla. Podobný tanci je jejich let nad zemí, když už spouštějí své dlouhé nohy, a za pohupování na křídlech v teplých vzdušných proudech se dotýkají země… S ničím neporovnatelná je jejich píseň v letu — píseň duše…

A jeřáb ještě umí zobákem vyprávět o svojí lásce. Hluboce zaklání hlavu dozadu, skoro ji přitiskává na záda, a rychlým troubením vyráží rytmus písně pro svoji milovanou:

«Já miluji tebe,

Já miluji jenom tebe,

Já vždycky budu milovat jenom tebe, moje Vyvolená!

Ty budeš matkou mých dětí!

Já miluji tebe, tebe, jenom tebe!»

— A odkud se vzaly Tvoje «meditace písků»? Jak jsi vynalezl ty podivuhodné meditace na transformaci energií hmoty těla? Ty ses vtěloval v Africe — v poušti?

— Ne, africké vtělení s tím nesouvisí… A písky… — to byla hra…

Budu ti vyprávět příběh o chlapci, žijícím na břehu řeky…

Chlapec sedí u řeky a hraje si s pískem… Měkký bílý písek se sype, protéká nepřetržitým proudem mezi prsty… Chlapec si hraje — a písek ho v sobě rozpouští. Chlapec pociťuje pohyblivost jeho energií — a teče spolu s nimi. Tak se začíná učit být Světlem Živým.

A z písku, namočeného ve vodě, vznikají hrady, sochy, mosty… Celý ten «písečný svět» se skládá z krystalků bíle zlatavého písku… Potom tento «svět» vysychá — a rozfouká ho vítr…

… Podívejte — chlapec si už dál s pískem nehraje a dívá se na řeku. Dívá se za jeřáby, letícími nad řekou, dívá se za vodami, směřujícími k moři… Chce se mu také uplynout spolu s průzračnými vodami daleko, daleko…

Jestliže se dlouho díváte na průzračné vody, ony se rozeznějí… Někdo řekl chlapci, že lidé postavili přehradu tak, že to zatopilo kostely, — a teď vody řeky samy zvoní na zvony, na které už lidé nezvoní… Řeka sama zvoní na zvony, aby probudila duše lidí…

… Chlapec slyší, jak v průzračných vodách zní zvon… Průzračnost vod se rozhrnuje jako závěs… Na břehu řeky stojí starý klášter, a zvony zpívají svoji píseň…

… Starec Zosima se usmívá ve svojí cele. Je ráno. Bůh se raduje z rána — a starec Zosima se také raduje z rána… Od té doby, co Ježíš žije v jeho srdci, se starec Zosima pořád raduje… Zapaluje svíčku — a hřejivost srdečnou začíná pociťovat jasněji. Potichu šeptá díkuvzdání Hospodinovi — a Ježíš se raduje v srdci starce Zosimy. Ráno Hospodina nad zemí — ráno Hospodina v srdci starce Zosimy… A on vzpomíná ve svých modlitbách na všechny, koho zná, a na všechny, koho nezná, — a láska srdečná starce Zosimy teče, jako světlá řeka…

… Dívej se na proud vody: podívej — průzračné vody smývají obraz starce — obraz z Mojí minulosti, a zůstala jenom řeka… Na druhou stranu každé kapky vody svítí nejčistší Světlo… A v tom Světle už není vidět ani převozníka na řece, ani starce Zosimu, ani proslulého spisovatele, který ve svých knihách popisoval Cestu duše, ani Afričana Ngoma, který by zemřel na tuberkulózu, kdyby si nevzpomněl, že On a Oceán Prvotního Vědomí-Světla jsou Jedno…

— Myslím, že ses zmínil o tom, čemu říkají «okamžité osvícení»?

— Ano.

Ale budu na toto téma vyprávět podrobněji.

Vzestup každé duše je dlouhá cesta, je to úporný a těžký boj, v jehož výsledku dochází k úplné transformaci osobnosti, přeměnění individuálního «já» v «Já» Tvůrce.

«Okamžité osvícení», v obvyklém chápání tohoto termínu, tj. v prostředí málo kompetentních lidí, je iluze. Je to jenom úzký subjektivní pohled těch, kdo nejsou schopni nahlédnout za hranice konkrétního vtělení.

Jak vypadá «okamžité osvícení», pokud se na ně podíváme očima obyčejného člověka? Právě takhle: «Žil a žil si člověk, a najednou — bác! — okamžité osvícení: Všechno je Bůh!» Ano, stává se i tohle, ale výjimečným jedincům — těm, kdo v průběhu mnoha a mnoha svých vtělení pracovali na «nivě duchovní». A pokud «poodhalíme závěs minulosti» takové duše, pak můžeme uvidět, že v předchozím životě jí chybělo všehovšudy «půl krůčku», «půl vzdechu», aby dosáhla vší úplnosti uvědomění.

Právě tak se dějí «zázraky» «okamžitých osvícení», a přitom je přece také tvořím Já! Zázraky, nadpřirozené události — to je ta nejlepší «udička», «nejchutnější návnada», ke které se okamžitě sbíhají zástupy mladých vtělených duší. A to někdy umožní vytvořit ještě jedno ohnisko duchovnosti na Zemi, odvést lidi od světské marnosti, od hříšnosti, vložit do nich zrnka života, zasvěceného hledání Dokonalosti a poznání Tvůrce.

Ti, kdo získávají «okamžité osvícení» si vždy nepamatují na to, jaká dlouhá a těžká byla jejich vlastní Cesta Vzestupu. Oni se prostě naplno noří do Mne, v extázi Jednoty — a často se dopouštějí chyby, když předpokládají, že jakákoliv jiná duše v jakémkoliv okamžiku svého života může dosáhnout právě takového nejvyššího stavu. Ale i tohle Já využívám. Je to Můj test, Můj průzkum, který Mně umožňuje poznat, jak naloží ta konkrétní duše s tou či jinou informací.

Je pochopitelné, že zdaleka ne všichni «postižení» udělají správný výběr. Ale vždyť všechno tohle je přirozená selekce mezi dušemi! Já jenom nabízím Cestu, a všechno další závisí na mnoha faktorech, konkrétně na prvotních kvalitách vtělené duše.

Pro jedny se postulát «Všechno je Bůh» okamžitě mění na formulaci «To já jsem Bůh!» a stává se ospravedlněním pro jakékoli, i ty nejzrůdnější projevy nižších «já».

Ale druzí, když ta slova uslyší, vnímají je naopak, jako Zákon Lásky: «Všechno je Bůh» — znamená, že On je přítomný ve všech a ve všem, a proto se musím ke každé formě života chovat s láskou a úctou. A právě takový «okamžitý» obrat světového názoru duše je začátkem její vlastní Cesty.

… Vždycky je osud, který předkládám, odpovědí na ten stav duše, který je teď. Jestliže ty měníš sám sebe jako duši — mění se tvůj osud.

… Můj vzestup nebyl rychlý. Od prvního Ježíšova doteku — až k úplnému Splynutí s Tvůrcem prošlo několik vtělení…

— Proč sis ze všech Svých jmen z různých vtělení vybral v současnosti jméno Ngomo? Znamená to jméno pro tebe něco zvláštního?

— Jméno Ngomo znamená «rozpouštějící v sobě» — a líbí se Mi, protože vyjadřuje Moji Podstatu.

— Vyprávěj, prosím, o tom Svém vtělení, ve kterém ses navždy spojil s Tvůrcem.

— Byl jsem lékařem v Mexiku. Tehdy jsem už Tvůrce znal a uměl vcházet do Splynutí s Ním. Velice jsem miloval lidi a snažil se jim pomáhat, chtěl jsem lidem sloužit tak, jako to dělá náš Vesmírný Otec. A On mi takovou možnost daroval: stal jsem se lékařem-léčitelem.

Metoda mojí práce byla neobyčejně jednoduchá. Rukama Vědomí jsem pronikal do nemocného místa, očišťoval zasažené části a odstraňoval následky nemoci. A potom jsem to místo naplňoval novým obsahem — nejčistším Átmickým Světlem.

Pochopitelně jsem předem pacientům vysvětloval smysl takové práce. Konkrétně — že příčiny tělesných nemocí jsou ukryty v neřestech duše. A jako následky těchto neřestí se projevují vykonané hříchy. A pokud člověk přijímal Moje vysvětlení a očišťoval se upřímným pokáním, pak byl úspěch zajištěn: člověk se uzdravoval.

Mnoha lidem jsem tehdy dokázal pomoci.

Vyprávěl jsem jim o Bohu, o tom, že On je náš Jediný Otec-Matka, o tom, jak nás On miluje, o tom, co On čeká od každého z nás, o Jeho Veliké Trpělivosti a Péči, o Nekonečné Něžnosti a Lásce, o tom, že On není trestající meč ani hrozný soudce, ale Starostlivý, Chápající, Milující. A že On může naprosto reálně vejít do života každého člověka, pokud po tom celým srdcem zatouží a zamíří k Němu.

— A dále — jak jsi dosáhl Božskosti?

— Všechno bylo velice jednoduché. Pracoval jsem pro lidi a pro Něho, na «sebe» jsem úplně zapomínal. Byl jenom On, Jeho Bezmezná Láska — a ti, komu On pomáhal Mým prostřednictvím.

A v určitém okamžiku se to všechno spojilo: Já jsem zmizel jako «já» — a zůstal jenom On. A v každém, komu jsem dále pomáhal, byl pro Mne také jenom On. Můj život se stal Jeho životem! A Já jsem získal Veliký Klid!

Potom jsem «zemřel přirozenou smrtí»: fyzické tělo prostě vyčerpalo svoje rezervy — a Já jsem ho opustil a naplno vešel do Otce.

— Pověz, proč jsi znovu přicházel na Zemi po úplném Splynutí s Tvůrcem?

— Přicházel jsem k Svým dětem a oblékal znovu hmotné tělo, — abych jim dal příležitost poznat a pocítit svoje opravdové Rodiče: Prvotní Vesmírné Vědomí, Nebeského Otce a Matku. Přicházel jsem, abych je obklopil opravdovou Láskou, opravdovou Něžností, opravdovou Péčí, abych jim dal «Chléb Nebeský». Duše, přijímající a pojídající tento «Chléb», začínaly růst a svítit, ozařovány zevnitř Božským Světlem Lásky. A nezávisle na tom, co se potom dělo s tím člověkem, v jeho duši zůstávala žít vzpomínka na Otce.

… Existuje podivuhodná vlastnost vědomí — schopnost splynutí.* Vědomí je schopné splývat také i s Vědomím Boha — a tehdy Oceán Mne pohlcuje tebe ve své Nekonečnosti… Nirvána je velice jednoduchá: na počátku je Oceán Prvotního, ve Kterém ty už nejsi, — potom je «Já» Oceánu, Který se už víc nerozděluje na tebe a na Mne!