English Español Français Deutsch Italiano Český Polski Русский Română Українська Português Eesti 中文

Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

 
Kapitola osmá: Smrt a Nesmrtelnost
 

Ódinova sága/Kapitola osmá: Smrt a Nesmrtelnost


Kapitola osmá:
Smrt a Nesmrtelnost

Už více než tři roky uplynuly od té doby, co mi Ódin začal vyprávět tuto ságu. Někdy jsem se od Něho dozvídala mnohé ze života hrdinů, jindy — jen maličké epizody doplňovaly to, co jsem už slyšela.

A právě teď je časné jaro. První slunečné dny se už s námi pomazlily svým teplem.

Ale náhle se počasí prudce změnilo: znovu zadul studený vítr, který přinesl déšť se sněhem.

V takovém špatném počasí se obvykle meditace daří hůře a nemá význam bez zvláštní naléhavosti vycházet z domu.

Ale já jsem takovou naléhavost měla: na mě volal, abych vyšla z domu, Ódin. A tak jsem, zahalená pláštěnkou, vzdorovala nepřízni počasí.

Náhle se Ódin Sám přiblížil k mému tělu — a všechno se změnilo! Zima a ledové proudy deště téměř zmizely z mého vnímání, ponořila jsem se do Laskání, Jím darovaného.

Ódin se ukázal ve vší Svojí Moci — jako Hlavní Božský Kurátor rozvíjení duší ve všech severoevropských zemích:

— Ano, Já jsem také kdysi žil v těle — v drsných a proměnlivých podmínkách těchto míst…

A Já — tuto část Země miluji!

Zvykl jsem si na nepřízeň počasí, zejména, — na nárazy větru, který bičuje obličej proudy deště nebo pichlavými kousky ledu! Zvykl jsem si i na těžké olověné mraky nad nepokořenými kolosy vln!

Ale nyní — Já svobodně prorůstám skrz to všechno a dokonce i skrz mocnost vrstvy žulových skal — Božským Ohněm!

A nevystraší Mě pozemské bouře!

Mnoho uragánů a mořských bouří jsem viděl, když jsem tady žil nejednou vtělený! Viděl jsem hrozné bouře, a pro smrtelníky strašné údery blesků, bijících do moře, a slyšel jsem hřmění hromu, otřásající prostor…

To, co vyvolává u mnohých strach, — to učí silné duchem síle a nebojácnosti!

A ještě je to učí cenit si překrásného: něžného a zjemnělého!

Drahocennými poklady pak budou laskavé sluníčko a tichá hladina klidného moře, odrážející modř oblohy!

Dražšími než brilianty se pro ty, kdo se vracejí z dalekých mořských výprav, stávají čisté proudy potůčků s překrásnou vodou. Vždyť taková voda je ten nejchutnější z pozemských nápojů — pro ty, kdo poznali žízeň!

A zelené louky s rozkvétajícími květinami jsou dražší nežli smaragdy a rubíny pro ty, kdo byli na hranici smrti v mořských bouřích a už nedoufali, že uvidí zemi!

Pevné ruce přátel, láska něžných žen — všechno tohle se stává stonásobně významnější tehdy, když život není stojatá bažina, ale hrdinská cesta k cíli!

Smělost, odvaha, čestnost, čistota, něžnost a síla duše — vedou po Cestě poznání Síly, Lásky a Moudrosti Boha!

A někdy nám dokonce i lidé zla, které nevyhnutelně potkáváme na Cestě k Cíli, také pomáhají projít nezbytnými zkouškami a získat pochopení a stabilitu ve Sjednocení s Božskou Sílou!

… Ódin mi ukázal tábor lidí, vzhledem podobných lupičům. Jejich pohlavár rozmlouval s podlézavě před ním skloněným člověkem…

* * *

Pohlavár řekl:

— Loď, naložená zlatem a dalšími drahocennostmi? Bohaté výkupné za právo oženit se s konungovou dcerou? To by byla skvělá kořist! Ale jsi si jistý, že to nejsou jen klepy?

— Kund, který mi o tom vyprávěl, se sám zúčastnil turnaje u Ingvara a slyšel, jak ten kupec-cizozemec Olav prosil o jeho dceru za manželku a sliboval, že přiveze celou loď zlata!

— Jsi si jistý, že naši lidé zpozorovali přiblížení právě této lodi?

— Myslím, že se nepletu! Kund si je jistý, že poznal její siluetu i plachtu. Byl blízko a slyšel cizozemskou řeč.

Zastavili se v zátoce nedaleko odsud. Zdvihá se bouře, která nejspíš bude silná a dlouhá. Chtějí ji tam přečkat. Je jich jenom dvanáct lidí. Lepší okamžik k přepadení už nenajdeme!

… Pohlavárem byl Bolli. Za uplynulý čas se k lepšímu nezměnil. Jeho závist k úspěchům ostatních a rozezlenost, která se zrodila už v dětství, a také snaha vylévat si zlost za své nezdary na slabých, jeho potěšení z vysmívání se lidem — všechny tyto nejhorší vlastnosti v něm vzrostly a získaly ďábelskou sílu.

Shromáždil kolem sebe mnoho vikingů, vyhnaných z občin. Hlavními principy jejich života se staly «právo silnějšího» a nepřítomnost jakékoliv morálky. Bolli se neštítil přepadat domy a rodiny druhých vikingů v době dalekých výprav jejich mužů. Dokázal vykonávat činy za pomoci podlosti, zrádcovství a podvodu — a poté se kochal vlastní zlou lstivostí. Pochvaloval si, že Lokki — «bůh všech chytráků» — mu dává úspěchy.

Bolli se dál vyptával:

— Pověz, a kdo je to ten Olav? Odkud je?

— Jeden člověk z těch, kdo s ním přijeli, jménem Vagni, říkal, že tento Olav je ze zdejších míst. Ale myslím, že to není pravda. Oni připluli z dalekých jižních zemí, kam se ještě naše lodi nedostaly.

… Bolli uslyšel ještě jedno jemu známé jméno. «Souhra náhod? Nebo je to skutečně kormidelník Vagni? Je něco takového možné? Cožpak tento kupec je opravdu ten samý, mě nenávidící, Olav, se kterým jsem kdysi seděl za jedním stolem v domě mojí matky? Ten samý — kterému jsem tak záviděl, když jeho, a ne mě, vzali na plavbu, třebaže byl mladší? Ten samý Olav — u kterého jsem se ze zvěsti o jeho smrti tak zaradoval… Nu co, teď se na to podívám! »

Bolli nebyl zvyklý svoje myšlenky odhalovat druhým. Nahlas tedy řekl:

— Je nutné, aby nikoho nenapadlo, že to my jsme zmocnili cizozemců! Vždyť konung Ingvar už může to bohatství považovat za svoje! A my jeho pomstu nepotřebujeme!

Přepadneme je tuto noc: sjedeme na loďkách po řece, která vtéká do spodní části té zátoky. To nezabere mnoho času. A oni odtamtud nebezpečí nečekají.

A potom jejich loď vyvedeme na otevřené moře, aby si lidé, kteří najdou trosky, mysleli a vyprávěli všem, že se loď kupce Olava při pokusu ukrýt se před bouří v této zátoce, rozbila o skály a potopila.

Musíme konat rychle, dokud se bouře nerozpoutala! Bude silná vichřice!

— Ale oni jsou velice dobří bojovníci… Našich je sice třikrát víc, ale z nich je každý nebezpečný!

— To nemá význam: jen je nutné jim nedovolit, aby se stihli chopit zbraní! Však já vím, jak nad tím cizozemcem zvítězit!

Vyprav na výzvědy Orma a Skeggyho! A — aby to bylo potichu: aby ani větvička nezapraskala, ani kamínek se nepřevalil!

Ostatní — rychle připravujte loďky a zbraně k boji!

… Bolli jednal podle navrženého plánu. Jeho zvědové mu donesli, že sám Olav, chlapec-skald a ještě dva cizozemci zůstali na lodi, stojící v zátoce. Ostatní se schovali před nepohodou a spí v jeskyni na břehu. Vchod střeží jen dva.

* * *

Přepadení proběhlo podle plánu, který Bolli navrhl. Olavovy druhy, kteří hlídali vchod do jeskyně a spali uvnitř, se podařilo zajmout bez velké námahy.

Hukot větru a vln, sílící každou hodinu, přehlušil zvuky pohybů útočníků.

Bolliho lidé pak na několika loďkách dopluli k lodi a vylezli na palubu. Olav a dva jeho přátelé popadli meče, a Run se svým čistým vysokým hlasem pokusil vyrozumět ty, co byli v jeskyni. Nevěděl o tom, že tam už všichni leží svázaní.

Bitva, ke které došlo na lodi, se ukázala těžší, nežli Bolli předpokládal. Olav a jeho dva přátelé útočníky odráželi. Všichni tři už utržili rány, ale vypořádat se s nimi Bolliho lidé nedokázali.

Za jejich zády na přídi lodi stál Run a zvonivým hlasem, občas přeskakujícím z rozčílení, zpíval o ničemech, kteří přepadávají pod příkrovem noci, o zbabělcích, kteří se pokoušejí zasadit ránu do zad, o hanbě a Nebeské odplatě, která čeká ty, kdo opovrhují zákony cti a hrdinství, o tom, že odvážní hrdinové vždy zvítězí!…

Déšť zesílil. Vítr byl stále silnější.

Byl čas uskutečnit druhou část plánu: vyvést loď na otevřené moře, nežli to znemožní rozpoutaná bouře.

Bolli už Olava poznal. Teď už se rozhodl jednat sám, natolik si byl jistý úspěchem svého zákeřného plánu.

Potichu vylezl zvenku po kotevním laně na loď, chytil Runa a přiložil mu nůž na krk.

— Přestaň Olave, a přikaž svým lidem, aby se vzdali! Jinak proříznu krk tomuhle «zpěvavému ptáčkovi»!

Vážně! Ale jestli přestaneš odporovat, zachovám život tvým lidem — těm, kdo jsou tady, i těm na břehu! A oni už tam leží svázaní. A jestli ne — budeš vinen jejich smrtí!

— Ne, Olave! Ne! Já se smrti nebojím! — překřikoval vítr Run. Ale Bolli mu zacpal ústa svým pláštěm.

… Olav zhodnotil situaci:

— Dobře, my se vzdáme! Pamatuj: že jsi slíbil neubližovat mým lidem, Bolli!

Složte zbraně! — řekl už arabsky svým přátelům, a ti se s neochotou podřídili.

… Olava a jeho přátele svázali.

Do loděk chvatně překládali celý náklad z lodi a zajatce. Jenom Olava nechali na lodi.

— Rychleji! — křičel na své lidi Bolli.

… Potom přistoupil k Olavovi:

— Já jsem tě také poznal, Olave! Podíváme se, kdo z nás teď bude šťastnější a úspěšnější!

Tvým lidem život zachovám, ale ne proto, že jsem ti to slíbil. Dodržovat sliby je pravidlo pro naivní hlupáky! Ale já jim zachovám životy proto, že je to pro mě výhodné! Já je prodám jako otroky ve městě Hedeby v Jutsku. Prodají se tam velice výhodně. A tady se nikdo nedozví o jejich osudu! A — přinesou mi velký zisk! A ti, co mají obličeje černé jako uhel, — ti budou dokonce za trojnásobnou cenu!

Ale právě tobě jsem život ani nesliboval! Ty teď budeš na sobě zakoušet «zákony spravedlnosti» tvého Boha!

… Nařídil:

— Přivažte ho ke stěžni! Co nejpevněji!

… A Bolli se dál kochal triumfem své převahy a moci v této situaci:

— Budeš pomalu umírat od ran a žízně! Anebo — z milosti Thóra — dostaneš ránu bleskem! Nebo se — z milosti Njörda — rozbiješ o skály spolu s tou tvojí «plovoucí skořápkou»! Bolli opovržlivě kopl do paluby lodi.

— Orme, Löte, Skeggi! Vyveďte loď ze zátoky, stáhněte plachtu — a vezměte ji s sebou do loďky! Odsekněte kormidelní veslo! Vyhoďte přes palubu všechna ostatní vesla, aby je nemohli najít lidé na břehu! Podle těchto zvláštně vyřezávaných rukojetí vesel snadno určí, že Olavova loď byla zničena, dokonce i když zbytky samotné lodě bouře nevyhodí na břeh.

Potom se vraťte na loďce! Co nejrychleji: za několik hodin bouře vrhne tyhle necky na ostré skály a rozštípe je na malé třísky! Nebo je odnese tak daleko, že by Olav mohl rychlou smrt považovat za štěstí!

Teď — buď sbohem, Olave! Pozdravuj ode mě svého Boha a potěš se svými «zákony dobra a spravedlnosti»!

* * *

Bouře propukla plnou silou. Klikatá vzplanutí blesků prořezávala černotu mračen…

Olověně černé obrovské vlny se vrhaly na neřízenou loď.

Olavovo tělo, přivázané ke stěžni se zdálo skoro neživé. Ale on byl ještě živ.

Olav se obrátil k Bohu. Neprosil o záchranu. Nebál se smrti svého těla. Ale pokoušel se pochopit příčinu toho všeho, co se s ním teď dělo:

— Za co to všechno? Čím jsem přivolal všechna tahle neštěstí na své přátele a na svoji milovanou, která se mě takhle nikdy nedočká? Co jsem udělal nesprávně? Opravdu musí být konec mého pozemského života takový hloupý a potupný?

— Občas bývá správnější neptat se «za co», ale «pro co»! — přišla odpověď ze Zářícího Živého Světla, Které Olav náhle začal vidět všude kolem.

Pomyslel si, že to je smrt. Poněvadž přestal vnímat bouřící moře a černé mraky, a přestal slyšet hřmění hromu.

On — doopravdy kompletně opustil tělo a ocitl se mezi Božskými Dušemi, Které tvořily toto Moře Světla!

On si uvědomil, že se stal… jedním z Nich! Stal se Částí Jednotného Všemocného Vládce, skládajícího se z Množství Dokonalých!

… Olav vždy předtím, když v meditacích pociťoval Boha, Ho vnímal jako nějakou Sílu, Světlo nebo Božský Oheň, oddělené od Něho samotného. A on s Ním na čas mohl splývat, ale vždy zůstával tím, kdo chápal, že on: je ta duše, která se na čas sjednotila s Bohem…

Ale teď se Olav pocítil kompletně totožným s Ním! Olav se stal neoddělitelnou Částí Všechnotvořícího Božského Vědomí — Všudypřítomného, Mocného a Něžného ve Své Božské Všemohoucnosti!

Z této Oceánické Části Sama Sebe si Olav vzpomněl a uviděl celý Svůj poslední pozemský život…

… Vítali Ho Druzí — právě takoví, jako On, Božští Duchové v mužských a ženských Podobách. Bylo v Nich tolik Krásy, Laskavosti, Moudrosti, Péče!…

Oni mu řekli:

— Ano, Ty jsi teď jedním z Nás!

Život v těle na Zemi ztěžuje možnost vzpomenout si, co bylo před vtělením.

Ale vždyť Ty sám sis přál přijít v těle na Zemi, abys lidem vrátil Vědění o Nejvyšším!

A teď přišel Tvůj čas, aby sis, obohacený mnohými vlastnostmi, nezbytnými pro získání Božskosti, včetně schopnosti silných emocí lásky, — uvědomil Svou Božskost.

A navíc tě čeká naučit se žít tak, abys ovládal Božské Tělo!

… Olav Se znovu pocítil v těle, přivázaném ke stěžni lodi, vydané záhubě… Ale On se vrátil do těla — a přitom si zachoval Božské uvědomění Sama Sebe.

Začal se pokoušet vyměnit za totalitu Božského Bytí — to rozbouřené moře, žízeň a bolest bezmocného svázaného těla u stěžně… A znovu se stal Zářícím Božským Světlem!

… Bouře běsnila ještě dlouho…

Olav jakoby umíral tělem — a poté v něm znovu ožíval, a tím způsobem Se učil pociťovat v těle jako Držitel Božského Myšlení, Všemohoucnosti a Síly. To se opakovalo znovu a znovu, dokud v těle, přivázaném ke stěžni, nezůstalo nic z předchozího Olava-člověka.

A pak vzplanul Božský Plamen a zaplnil celé Jeho pozemské tělo.

Získal teď nové Tělo, které už nebylo možné oddělit od Sebe-Boha. Jeho nové Tělo imitovalo podobu těla předchozího. Ale nebylo ho už možné zabít. Bylo to — Božské Nesmrtelné Tělo, kterým mohl Bůh snadno vykonávat na Zemi Svoji Vůli! Vidět, slyšet a mluvit teď Olav mohl s pomocí tohoto nového Těla.

Přičemž toto Tělo bylo jen malou částí Jeho-Duše. On byl jako Duše ohromný! A mohl Sebou-Světlem svobodně pronikat bezednou propastí moře i zemskou kůrou, když vystupoval z Tajemných Hlubin.

… Bouře začala rychle utichat. Mezerami v protrhaných mracích zazářilo sluneční světlo.

Olav zahýbal rameny — a provazy se rozpadly, jako popel…

Natáhl ruku — a v ní se objevil pohár s vodou. A On se napil.

Pomyslel si, že žízeň a hlad, od kterých nedávno umíral, přivázaný ke stěžni, — byly podobné snu.

Natáhl ruku — a vzal si z neprojeveného světa teplý chléb. Byl právě tak chutný, jako ta čistá voda z poháru.

Olav pochopil, že stačí jen Jeho samotný Záměr k tomu, aby mohl řídit loď.

V dálce na útesu uviděl ženskou postavičku. Byla to Annika. Čekala Ho.

Ukázalo se, že bouře přihnala loď blízko ke známému břehu. Ještě kousek — a On bude na místě.

* * *

Po strašné bouři nastal úplný klid.

Olav namířil — Svým Záměrem — loď ke břehu. Ale… ze zvyku vzal do ruky zbytek odseknutého kormidelního vesla, který ani nedosáhl do vody…

Loď se Mu podřizovala bez vynaložení fyzického úsilí. Olav si teď zvykal na nový způsob žití, při uvědomění si Jím získaných Božských možností. Učil se ovládat loď Sebou-Sílou — právě tak, jako si kdysi osvojoval řízení drakkaru s pomocí kormidelního vesla.

… On uviděl, jak Mu po cestičce z útesu běží naproti Annika; jak z maličkého domku vyšel Vagni a užasle se dívá na to, co se děje.

Olav se vrátil! Ale — už ne jako člověk, ale jako Boho-Člověk!

A teď musí — ve vší úplnosti Božského Uvědomění — pokračovat v té Práci, kvůli které se nejprve narodil na Zemi jako člověk, a poté se stal Bohem!

<<< >>>
 
Hlavní stránkaKnihyČlánkyFilmyFotogalerieScreensaversNaše stránkyOdkazyO násKontakt