English Español Français Deutsch Italiano Český Polski Русский Українська Português Eesti 中文

Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

 
Kapitola devátá: Olavův návrat
 

Ódinova sága/Kapitola devátá: Olavův návrat


Kapitola devátá:
Olavův návrat

Protáhlé kopce porostlé kvetoucím vřesem. Jeho maličké šeříkově růžové kvítečky září v paprscích ranního sluníčka.

Nad vřesovým kobercem se zvedají borovice, pokryté ranní rosou, jakoby šedé.

Místy z vřesu vystupují žulové kameny. Byly tady i v těch časech, kdy Ódin chodil v těle po těchto zemích.

Od dětství jsem tato krásná místa milovala, i když jsem ještě nevěděla, že je právě Božská Přítomnost Ódina dělá tak neuvěřitelně krásnými a dávajícími nepopsatelnou radost!

A nyní mě, současnou, znající Ho už mnohé roky, přeplňuje vděčnost k Němu za Jeho Lásku a za Jeho Péči!

Jeho slova mě naplňují nadpozemským Štěstím, a Splynutí vědomí mi dává velikou Blaženost!

Ódin — v odpovědi na moje emoce — vyjadřuje Svými emocemi a slovy Lásku mezi Bohem a vtělenou lidskou duší:

— Já jsem Všudypřítomný!

Z jakéhokoliv koutku vesmíru se v jednom okamžiku můžu ocitnout vedle tebe!

Ty Mě můžeš — v těle nebo bez těla, to znamená, svobodnou duší, — zavolat. A Já — v tom samém okamžiku budu vedle tebe a v tobě!

Oceán Mého Průzračného Klidu tě objímá stále. Ale stačí, abys ke Mně obrátila svou lásku — a hned vzplane Plamen Mojí odvetné Lásky!

Já jsem připraven nasměrovat Proudy Mojí Něžnosti k tobě, do tebe — pokaždé, když si na Mě vzpomeneš!

Jestliže Mě zavoláš — pak vejdu do tvého milujícího srdce a daruji ti stav Štěstí.

Já jsem připraven vlévat Svoji Sílu i do celého tvého těla; naplňovat ho Ohnivým Proudem Mojí Lásky!

Tato slova neříkám jen tobě: Já chci, aby každý, kdo čte tyto řádky, zkusil ocitnout se na tvém místě — aby zkusil pocítit Mě a uslyšet Mě!

Tato slova adresuji všem, kdo Mě milují! Jsem připraven objímat každého, kdo je Mi věrný, kdo ke Mně směřuje!

Já — Ódin — jsem jeden z Mnohých, dosáhnuvších v minulosti Božské Jednoty! A Každý z Nás je připraven vést do Božského Všeobecného Domova — Oceánu Prvotního Vědomí — každého, kdo k Nám zaměřuje emoce svojí lásky!

Duše, která se naučila milovat, překonává překážky, které se dříve zdály nepřekonatelné, a rychle se přibližuje ke Stvořiteli!

… Ódin mě ponořil do Svého Světla a pokračoval ve vyprávění ságy.

* * *

Když se začala zdvihat ta strašná bouře, dolehla na Anniku předtucha neodvratitelného neštěstí. Její srdce se třáslo a svíralo, doslova bolestí. Protože milující duše vždy pociťuje, když se milovanému přihodí neštěstí.

Bouřkové mraky se přibližovaly, rozléhalo se hřmění hromu…

Vagni ji už několikrát volal domů. Ale Annika z vrcholku útesu neodešla.

— Ó, Velicí Bohové! Jestliže Olav zahynul, pak i pro mě nastal čas ho následovat! Poněvadž bych s ním chtěla být jak v životě, tak i ve smrti! Já chci sdílet jeho osud a přijmout ten úděl, který jste mu Vy připravili!

— Nepospíchej, Anniko, mohla bys svým spěchem všechno pokazit! To, co může malému člověku připadat jako neštěstí nebo dokonce smrt, to má pro Velkou Duši úplně jiný význam! Čekej! On k tobě přijde za tři dny!

— … Já Vás slyším?! Nepomátla jsem se na rozumu z čekání a obav?! Vy se mnou mluvíte?! Já můžu mluvit s Bohy?!

— Pochopitelně! A může to každý! A kvůli čemu by ses jinak na Nás obracela? Ty jsi od Nás nečekala odpověď a radu?

— Já jsem nikdy předtím odpovědi neslyšela…

— Všechno jednou přichází poprvé! Dospíváš, Anniko! Vypěstovala jsi v sobě lásku, která spojuje duše! A duše, která se stala láskou, dokáže velice mnoho! Může se naučit i vidět, slyšet a mluvit s lidmi na dálku! Taková duše může také komunikovat s Bohy — jako se svými Přáteli a Učiteli! Čeká tě to všechno poznat, když už ses pevně rozhodla sdílet osud svého milého!

Musíš počkat ještě tři dny!

… Rozpoutala se strašná bouře.

Vagni říkal Annice ve snaze ji uklidnit:

— Neboj se! Olav je moudrý a nikdy nebude riskovat životy svých přátel a rozbití lodi! V takovém počasí se určitě ukryli v nějaké tiché zátoce!

… Annika Vagniho stěží slyšela. Chvílemi viděla — jakoby v mlze — Olavovu tvář, skládající se ze Světla, a další zářivé Božské Obličeje. To jí dodávalo naději. Ale potom znovu neviděla a neslyšela nic, a zdálo se jí, že úzkostí na místě zemře…

* * *

Nastalo ráno po bouři. Nezavál nejmenší větříček!

Annika stála na útesu a dívala se na moře.

… Olavova loď se blížila. Nebyl vítr, nebyli veslaři, nebyla plachta na stěžni…

Neviditelná Síla táhla loď ke břehu.

Olav stál na zádi a držel kormidelní veslo.

Annika svého milovaného stěží poznala. Jeho vlasy teď byly bílé jako sníh, osvícený sluncem. A kolem byla záře Světla.

Běžela mu ze skály naproti.

On vystoupil na břeh a objal ji!

— Teď se vydáme za mými přáteli, Anniko! Dostali se do zajetí kvůli věrnosti ke Mně. A my je musíme osvobodit.

A potom, jestli si to nerozmyslíš, — bude naše svatba.

— Jak bych si to mohla rozmyslet?!

— Já jsem se vrátil. Ale Já — nejsem úplně takový, jaký jsem byl předtím. Já jsem teď jedním z Bohů. A je teď ve Mně Veliká Síla! Mnohé činy budu muset vykonat, podřízen Vůli Jednotného!

A při tom nikdy nemůžu přestoupit Jeho Vůli — dokonce ani z lásky k tobě.

— Já navždy patřím Tobě, můj Milovaný, a nepřeji si jiný osud, kromě života s Tebou!

* * *

Olav teď už věděl, že přemísťování lodi v prostoru může být mnohem rychlejší, než to bývá obvyklé.

Teď On řídil pohyb lodi, přitom objímal tisknoucí se k němu Anniku a zároveň v té době ještě poslouchal Své Božské Bratry a Sestry:

— Ty jsi prošel skrz «bránu smrti» — k Věčnému Životu! A přitom Tvoje tělo nezemřelo. To je veliká příležitost přinést lidem Božské Vědomosti přímo, bez prostředníků. Být Bohem, a při tom mít tělo, podobné tělům lidí, to je veliký úspěch!

Teď se musíš učit ovládat Božskou Sílu.

Můžeš Ji projevovat Velikým Klidem nebo — v nezbytném množství a intenzitě — Božským Světlem nebo Ohněm. A také činy, převyšujícími obvyklé možnosti člověka.

Ale Ty už víc nesmíš a nemůžeš projevovat předchozí osobní lidská přání. To je především snaha pomoci nebo něco změnit v osudech lidí podle svého vlastního uvážení. Ale bude se teď skrz Tebe projevovat pouze Božská Vůle!

Ty teď už ani na okamžik nesmíš zapomínat, Kdo jsi a kvůli čemu jsi tady!

Ty, jako Poznavší Jednotu, teď můžeš projevit Všemocnost Jednotného Boha, Jeho Moudrost a Lásku — s pomocí Tvého materiálního těla. A mnozí lidé to budou moci vidět a slyšet!

Tvoje Práce teď bude spočívat v tom, abys — s pomocí svého materiálního těla — vychovával a pěstoval duše, usměrňoval jejich růst. A to je dlouhá a, na první pohled, velice nevděčná práce!

Zato teď můžeš podrobně ukázat Cestu — těm, kdo usilují k Nám a jsou schopni projít zkouškami Cesty!

Vždy pamatuj: v disponování Božskou Sílou je velká odpovědnost!

… Olav si zvykal na Svůj nový stav a učil se řídit Sílu, Kterou teď měl k dispozici.

Avšak Jeho Všemohoucnost neznamenala možnost dělat všechno, co by si zamanul… Božská Všemohoucnost znamenala nejen Sílu, ale i Jednotnou Božskou Vůli, Kterou nelze přestoupit v zájmu osobního přání.

Pociťování Síly a vnímání Sama Sebe celým Oceánem Božského Vědomí — bylo pro Olava nové.

A On se učil Moci, Moudrosti a Trpělivosti Boha.

Síla všech Vládců Univerza se spojovala s Olavovou Sílou!

On by jedním z Nich — z Množství Těch, Kteří, podobni Vlnám Velikého Oceánu, dělají svou Práci, a přitom se neodtrhují od Oceánských Hlubin. A nebo přebývají v Klidu — a pak není Božských Vln, ale je jenom Blažený Klid, zvoucí v Sebe a očekávající v Sobě Důstojné.

Všechno to, co Olav předtím poznával a pociťoval jen na krátký čas v meditacích, — to všechno se stalo Jeho Podstatou, Jeho novým Božským Životem!

Tělo tomu nepřekáželo. Bylo jen malou částečkou Jeho Bytí, ale umožňovalo projevovat se Slovům a Síle Božského Celku.

On mohl vidět s pomocí očí těla — nebo i bez jejich pomoci: bezprostředně Božskou Duší.

A On také pochopil, že i Jednotný Božský Oceán se teď může dívat očima Jeho těla. A že se před pohledem takových očí zlí a hříšní duchové budou třást. Ale ti, kdo směřují k dobru, lásce a čistotě, — že se naplní štěstím!

On teď mohl promlouvat Slova Božské Moudrosti s pomocí těla — tak, aby je uslyšeli obyčejní lidé, kteří ještě nezískali schopnost osobně bezprostředně chápat Boha. Ale On také mohl vnášet myšlenky do duší i bez pomoci slov.

Stačilo mu zaměřit pozornost na jakoukoliv duši a vzít ji na Dlaň Ruky Vědomí — a On znal osud této duše, viděl všechny její kvality i myšlenky.

Annika, Jeho přátelé, i Bolliho lidé, kteří Mu přáli zlo… — všichni teď byli v Něm-Oceánu! A nejen oni…

Stal se Vládcem všech bytostí v Oceánu Života, ale neměl už v Sobě osobní přání vládnout.

On teď viděl z Veliké Jednoty rozumnost a účelnost všeho, co se děje, a chápal právo na svobodu volby každé duše.

Olav se teď učil vidět i ty vzácné momenty, kdy se Božská Síla může vměšovat do toho, co se děje, — s cílem pomoci lidem v pochopení Božských Zákonů a získávání lásky.

A jeden z takových momentů se blížil.

… Právě teď — už je před nimi zátoka, kde se nedávno odvíjely události s přepadením lodi. Je tu i tábor Bolliho lidí: loďky; lidé, střežící drahocennosti a zajaté Olavovy přátele…

* * *

Bolliho lidé zpozorovali loď, rychle se blížící po vodní hladině — za bezvětří, bez plachty a veslařů.

Rozlehly se výkřiky hrůzy:

— Přízrak! To je Olavův přízrak! Je to on! Chce se pomstít a vzít si naše životy!

… Dokonce i ti nejvíce nebojácní vikingové se třásli před kouzly a dalšími projevy z nemateriálního světa.

Olav se přiblížil k Bolliho lidem, strnulým ohromením a strachem. Teď už nikdo z nich neměl pochybnosti o tom, že je to On: živý — nebo alespoň tak vypadající…

Olav promluvil — a Božská Láska byla ve zvuku Jeho hlasu. Božský Klid naplňoval prostor kolem Jeho těla.

— Ano, jsem to Já! Přišel jsem za Svými přáteli! Ano, vrátil jsem se z království smrti — abych vyplnil Vůli Bohů! Rozvažte je!

Ale ještě předtím, než se úžasem strnulí Bolliho lidé vrhli splnit příkaz, — rozpadly se provazy na prach.

Radostný výkřik Runa narušil ticho:

— Olave! Já jsem věděl, já jsem věřil, že to tak bude!

… Run přiběhl, a neskrývaje slz dojetí, objal Olava!

Bolli chtěl po Olavovi hodit nůž, ale nemohl ani pohnout rukou. A nikdo z jeho lidí se nemohl hnout z místa nebo říci třeba jen slovo…

Olav pokračoval:

— Ano, Já jsem se vrátil ze světů, kam se duše vydávají po smrti těl.

Nenamáhej se, Bolli, ty Mě už nemůžeš zabít, ať už to jakkoliv chceš!

Ano, Já jsem se vrátil, obdařený Moudrostí a Sílou Bohů, — abych lidem vyprávěl o Božských Zákonech.

Já se ti nebudu mstít, Bolli, ani tvým vojákům za to zlo, co jste způsobili mým lidem. Spáchané zlo je už samo o sobě strašný trest pro ty, kdo ho konají! To zlo se vždy vrací k tomu, kdo vykonal zločin, ono mu předurčuje strašný osud v jeho budoucnosti!

Právě kvůli svojí nevědomosti lidé nejčastěji přestupují Božské Zákony a vytvářejí neštěstí jak sobě, tak i druhým lidem!

Ale vždyť jsou tyto Zákony povolány pomáhat duším, aby dosáhly Božských světů! Jsou velice prosté:

— Nikomu neškoď!

— Pomáhej všem ve všem dobrém!

— Dávej druhým lásku — a láska naplní štěstím i tvůj život!

Kdo zná tyto Zákony, může pochopit i to, co je to Božská Spravedlnost.

A teď ukážu každému z vás, co se mu může přihodit v dalším životě — jako odplata za už vykonané zlo.

… A před každým z Bolliho lidí proběhly jako živý sen obrazy jeho možné budoucnosti, přičemž s pochopením příčinných a následných souvislostí, které se před dušemi obvykle odhalují až po smrti těl.

Po dlouhé pauze, během které každý z přítomných uviděl a pochopil velice mnohé, Olav pokračoval:

— Upřímná lítost — ať dá každému z vás příležitost vybudovat svůj osud jinak, změnit žalostný úděl, vytvořený předchozími činy.

Vždyť osud člověka nezávisí na tom, čím ho při narození obdařily «bohyně osudu». Tato pohádka pouze odráží tu skutečnost, že člověk-duše přichází na Zemi s už zformovaným plánem-osudem, a Bohové jen určují, co z toho a v jaké posloupnosti se bude realizovat.

Ale neméně důležité je i to, co a jak člověk koná už v tomto životě. To také předurčuje jeho budoucnost — jak blízkou, tak i vzdálenou v čase — a může to měnit jeho osud k lepšímu nebo k horšímu.

Projevování nenávisti, odporování dobru a lásce, působení zla druhým — to přece znamená odporovat Boží Vůli! Znamená to — zabíjet potenciál Božskosti v sobě a bránit růstu Božského v druhých!

… Olavova slova pronikala do hloubi duší, a pokud se tam nacházelo alespoň trochu dobra, pak se v duších zakořeňovalo pochopení…

Potom Olav přikázal Bolliho lidem:

— Teď se připravujte na cestu! Odvezete kolonu povozů s drahocennostmi, které jste uloupili — tomu, komu jsem tyto cennosti slíbil. Vydejte se ke konungovi Ingvarovi a vyřiďte mu také, že jsem Já dodržel svůj slib a že Annika je teď Mojí manželkou a bude vždy se Mnou.

* * *

Bolli ležel u vychládajícího ohně sám. Jeho dřívější kumpáni ho chtěli svázat, ale pochopili, že to už není nezbytné.

Všichni jeho předchozí pomocníci ho teď opustili. Pro ně bylo mnohem snadnější prožívat to, co se s nimi dělo, protože to on přece přikazoval, a oni — jenom vyplňovali zločinné příkazy…

A Bollimu bylo tak špatně, jako mu ještě nikdy předtím v životě nebylo. Zloba ho dusila! A každý výbuch nenávisti při tom vyvolával prudkou bolest v těle. Stačilo, aby se znovu naplnil emocemi nenávisti k Olavovi — a jeho tělo zkroutily křeče a ta nejkrutější bolest. Ale on se stejně pořád se nemohl smířit s tím, co se stalo, a lítost nepřicházela.

Ležel a neměl sil se zvednout. V myšlenkách z toho svého stavu obviňoval Olavovy čáry a ještě pořád vůbec nedokázal pochopit, že to jeho vlastní zloba plodí každý následující nával bolesti, zachvacující jeho tělo.

A náhle Bolli uviděl ve skutečnosti ten ženský obličej, který viděl v té vidině, když jim všem Olav ukazoval jejich smrt. A ta smrt v té vidině byla rukou ženy. To bylo pro něho trýznivé a ponižující!…

A teď tu ženu skutečně uviděl…

Byla vysokého vzrůstu. Měla na sobě mužský oděv. V její ruce se zablýskl kinžál…

Vagni také uviděl tu neznámou, která pozvedla kinžál nad Bollim, skrčeným na zemi u dohořívajícího ohně.

A, třebaže si Bolli zasloužil tu nejstrašnější odplatu, přesto Vagni už pozvednutou ruku s kinžálem zadržel svým pevným stiskem.

— Nepatří se dobíjet poražené nepřátele! — řekl tiše.

— Cožpak nechápeš?! On si zaslouží tu nejstrašnější a nejmučivější smrt! On vyloupil naši vesnici, když se naši mužové nevrátili z výpravy! A v zimě ženy a děti umíraly hladem! Zapřisáhla jsem se, že ho najdu a pomstím se! A ty mě nezastavíš! Hledala jsem ho celý rok!

— Ty sama se zastavíš: neboť rychlá smrt nyní jenom ulehčí jeho utrpení! Podívej se, jaký je ubohý a nemohoucí!

A milosrdenství se k ženě více hodí, nežli pomsta! Ať je mu teď špatně z výčitek svědomí! Ať se mu teď připomínají všichni ti nevinní lidé, kteří zahynuli jeho vinou!

On sám je už na tom hůře, než mrtvola! A nikomu už nemůže ublížit!

… A v té chvíli před Bollim znovu začaly proplouvat strašné obrazy — jako živé sny.

A ti lidé, na které si on nevzpomínal, kteří ale zemřeli kvůli němu, ho obstoupili ze všech stran. Bolli na ně křičel, aby se ospravedlnil: «Nikdy jsem nezabíjel děti! Nikdy jsem nebojoval se ženami! Já jsem jen loupil!… Ano, já jsem podváděl, zrazoval… Ale bojoval jsem jen s muži…». Ale vyčítavé pohledy spousty očí se na něho mlčky dívaly… Bolli se rozvzlykal…

Z tohoto pekla, které prožíval, se v něm konečně zrodila lítost…

Tělesná bolest začala ustupovat. Na její místo nastoupila bolest duše, která potřebovala veliké očištění…

* * *

Neznámé se zželelo vzlykajícího Bolliho a dovolila Vagnimu, aby rozevřel její ruku s kinžálem. Vagni pak sám uložil její zbraň do pochvy u jejího pasu.

Objal neznámou kolem měkkých širokých ramen a odvedl ji k Olavovým druhům, kteří připravovali loď, poškozenou bouří, k odplutí.

Vagni se jí zeptal:

— Jak se jmenuješ?

— Gerd. Já jsem tak dlouho toho lotra hledala, abych se pomstila…

— Teď si můžeš být jista, že bude nevyhnutelně plně potrestán.

Vždyť přece smrt není ta nejstrašnější odplata…

A pomsta vždy jen zasévá pokračování a rozmnožování zla!

Navíc dělá ještě krutější mstící se duši, která přece byla — podle Božího Záměru — povolána, aby rozkvétala v lásce…

… Laskavě pohladil její ruku, a sám ani nevěděl, odkud se v něm najednou vzala něžnost…

Nemyslel si Vagni, že by byl schopný se ještě zamilovat… Nemyslela si ani Gerd, že ještě může v životě potkat toho, kdo se stane jejím milovaným manželem…

* * *

Brzy se vozatajstvo s drahocennostmi vypravilo ke konungovi Ingvarovi. Nikdo z těch, kdo doprovázeli a střežili náklad, ani nepomyslel na to, aby ukradl část zlata a někam s ním utekl, aby tam začal nový bezstarostný a bohatý život.

Tito lidé získali pochopení toho, že začátek jejich nového života musí být čestný, že loupení a krádeže, dokonce i neodhalené a neusvědčené, nemůžou posloužit jako základ pro šťastný a radostný život.

Měli teď jiné pochopení smyslu života — a do tohoto opravdově nového života nebylo možné vejít s pomocí ukradeného zlata. Museli ho začít tím, že se sami změní. A to je ze všech hrdinských činů ten nejtěžší…


… A Olav a jeho druzi uvedli do pořádku loď a vydali se na cestu.

— Tak se zdá, že nás nečeká jedna svatba, ale dvě! — vesele si Vagniho dobírali přátelé.

A Annika se s lehkou obavou zeptala Olava:

Pověz mi, mohl bys udělat to, abych zemřela předtím, nežli zestárnu a budu nehezká?

… Olav se rozesmál a objal milovanou:

— Proč se teď staráš o takové hlouposti?

No dobře, Já ti slibuji, že budu také vypadat přiměřeně k věku!

* * *

Mnoho radostí, těžkostí i úspěchů čekalo na Olava a Jeho mužstvo.

Ani osud té, která se stala Jeho manželkou a vychovávala jejich děti, nebyl příliš lehký. Ale Annika by tento osud, zahrnující život s Milovaným, nevyměnila za nic na světě.

<<< >>>
 
Hlavní stránkaKnihyČlánkyFilmyFotogalerieScreensaversNaše stránkyOdkazyO násKontakt