English Español Français Deutsch Italiano Český Polski Русский Română Українська Português Eesti 中文

Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

 
Kapitola čtvrtá: Cestou na sever
 

Ódinova sága/Kapitola čtvrtá: Cestou na sever


Kapitola čtvrtá:
Cestou na sever

Je ticho. Mlha leží nad malým jezírkem, schouleným mezi kopci, zarostlými borovicemi. Tady mi kdysi Ódin začal vyprávět tu Svoji ságu.

A náhle — znovu On naplnil ticho, obklopující mě ze všech stran, Svými slovy:

— Slyšíš Mě dobře v tom tichu? Jsi připravena uslyšet další kapitolu ságy?

… Přítomnost Ódina začala vzrůstat, podobně jako když se zvedá oceánská vlna, a zahalila mě ze všech stran.

On pokračovat ve vyprávění:

* * *

Olav zakotvil svou loď v malém přístavním městečku. Byla to nucená zastávka, aby mohli doplnit zásoby proviantu před posledním velkým úsekem plavby.

Krátce před tímto dnem naplnili členové Olavova mužstva všechny nádoby sladkou vodou z malé velmi čisté říčky.

A teď — ve městě — nakoupili všechno ostatní, co potřebovali.

Ale kdovíproč měl Olav pocit, že tu musí udělat ještě něco důležitého.

Olavovi přátelé se podivovali: kvůli čemu už třetí den trčí v této «zapáchající díře». Ale zvykli si Olavovi důvěřovat a čekali.

Olav také čekal alespoň nějaké znamení od Boha, že se má vydat na cestu. A nebo — jasné vysvětlení: co tady ještě má udělat. Zatím uslyšel jenom takovýhle pokyn: «Musíš se tady zdržet, abys zaplatil svoje poslední dluhy. Pak bude vaše cesta čistá a světlá!».

Olav si nikdy peníze nepůjčoval. Svým adoptivním otcem byl vychován k pochopení toho, že být dlužníkem ve velkém nebo v malém je těžké břemeno, které brání správně žít, a nedovoluje cítit se svobodným. A nevrácené dluhy, kromě toho, ještě i komplikují osud člověka.

Ale Olav nechápal, co by teď měl udělat?

«A kdy se už konečně vypravíme?» — tato otázka byla připravena vyletět z úst každého z jeho druhů, ale zachovávali mlčení.

— Už brzy… Připravte se k odplutí. Jenom se musím ještě jednou projít po městě. — řekl Olav.

… Rozhodl se být chvíli o samotě, aby se pokusil pochopit: co že tu musí uvidět, uslyšet nebo dát?…

Špinavé těsné uličky, zápach, rámus a shon a hrubé výkřiky… A — žádný pokyn od Boha!

Olav rozhodně vykročil zpátky k moři. Svěží mořský vítr jako by smýval špínu tohoto dusného a těsného městečka. Olav uvažoval: «Dost bylo čekání! Je čas vydat se na cestu! Pokud ještě něco musí být uděláno — pak na to Bůh zjevně ukáže!»

U jedné z lodí, kotvících v přístavu, uslyšel takový rozhovor:

— Nepotřebujete lodivoda? Já mohu dovést loď tam, kam potřebujete.

— Odpal, žebravý starče! Ty stěží vidíš sám sobě pod nohy! Jestliže jsi byl někdy lodivodem, pak máš teď nejvyšší čas razit si cestu na onen svět! Uvolni místo pod sluncem mladým! — rozchechtal se hovořící.

… Stařec se mlčky otočil a vydal se k další lodi.

Olav se rozhodl dát tomu starci několik zlatých mincí a přidal do kroku.

A náhle — poznal v tom člověku kormidelníka Vagni!

Olava se zmocnila radost z toho, že konečně přišlo pochopení! Vykřikl:

— Já tě potřebuji, kormidelníku Vagni! Plujeme na sever, a naše cesta je dlouhá a nebezpečná. Chtěl by ses vypravit se mnou? — Olav mluvil ve Vagniho rodném jazyce, jehož zvuk dotyčný už dávno neslyšel.

Vagni se otočil. V jeho vyhaslém pohledu a shrbeném těle jako by se najednou probudil dřívější silný a vyrovnaný námořník! Objevila se naděje! Jako by pomalu vyplouvala z mořských hlubin — naděje na vysvobození z tohoto ponižujícího žebráckého života v cizině… A — byla to naděje na cestu domů… On Olava nepoznal: vždyť uplynulo víc než dvacet let…

— Vzpomínáš si na chlapce Olava, kterému jsi dvakrát zachránil život, kormidelníku?

— Tak ty jsi tehdy přežil?!

Vracíš se a chtěl bys mě vzít s sebou?

— Ano!

… Olav objal Vagniho, který stále ještě úplně neuvěřil svému štěstí.

Chlapec, vypadající na deset až dvanáct let, který roznášel drobné zboží na košatině, připevněné řemenem přes rameno, zaslechl rozhovor Olava a Vagni. Rozuměl slovům tady cizího, ale pro něho rodného jazyka. Obrátil se k Olavovi a řekl:

— Vezmi i mě, pane! Říkají mi Run, budu skaldem ve tvých bitvách a na tvých hostinách! Já jsem «pil Ódinův med» a umím skládat hrdinské písně! Nedívej se na to, že jsem takový hubený! To je jenom na pohled! Nebudu pro tebe přítěží! Budu proslavovat tvoje hrdinské činy a tvoji dobrotu! Já jsem také ze severu! Vezmi i mě! Jestli odplouváte hned teď, pak mě můj pán nedokáže chytit a nikdy mě nenajde!

… Tohle bylo pro Olava neočekávané: dítě, a ještě k tomu od pohledu neduživé a nemocné…

Ale vzpomněl si, jak byl sám výrostkem na trhu otroků, a pomyslel si, že tenkrát nevypadal lépe.

No co, teď zato pochopil, o jakých dluzích s ním Bůh mluvil!

A Olav chlapce vykoupil u jeho pána.

Olavovo mužstvo bylo doplněno, a oni se konečně vydali na cestu.

* * *

Otevřené moře! Příznivý vítr naplňuje plachtu! Loď lehce klouže po nízkých vlnách. Olav sebejistě drží kormidlo. Vedle něho stojí Vagni. Za několik dní vedle Olava doslova omládl.

Vyprávěl už i o tom, jak tehdy, po zničení drakkaru, přežil, jak se dokázal vrátit, o nových výpravách vikingů do zemí Franků, o tom, jak tady div nezemřel po těžkém zranění, o svém osamělém nelehkém životě v cizině…

Olav také trochu vyprávěl o svém životě.

Vagni se divil tomu, co na lodi viděl: tomu, jak družně — bok po boku — pracovali v posádce lidé různých národností a náboženského přesvědčení.

Vagni se zeptal:

— Ve tvé posádce jsou křesťané, ty se nebojíš zrady z jejich strany?

— Já jsem si své společníky dlouho vybíral z odvážných námořníků, abych se mohl vypravit na tuto cestu. Mnohé jsem vykoupil z otroctví. Mnozí se mnou absolvovali nejednu výpravu už tenkrát, když jsem plnil obchodní příkazy mého adoptivního otce. Já důvěřuji každému z nich, a každý z nich je mi oddán.

Ale ty sám, Vagni, cožpak jsi začal nenávidět ty lidi, mezi kterými jsi musel žít? Vždyť nenávist ničí zdraví, a rozbíjí životní cestu toho, kdo nenávidí, odsuzuje a pohrdá druhými!

— Ty mluvíš tak, jako by se ti zalíbily ideály křesťanů?

— Něco v nich pokládám za moudré a spravedlivé! Řídím se mnohým z Ježíšových přikázání ve svém životě — a dělá ho to šťastným!

— Cožpak jsi změnil víru? Stal ses muslimem? Nebo — křesťanem?

— Ne, Vagni! Já jsem změnil víru — na Vědění! — usmál se Olav. — A přikázání o lásce, hlásané Ježíšem, přece také vycházejí z Jednotného Božského Věčného Zdroje Pravdy!

— A ty ses dosud nerozloučil se svými dětskými ideály «spravedlnosti»?

— Ano, Vagni! A nejen, že jsem se s těmi ideály nerozloučil, ale pochopil jsem jejich hlubinný Základ, který je zakotven v Zákonech Všemohoucího Stvořitele celého tohoto světa!

Většina lidí si zvykla všechno rozdělovat na «svoje» a «cizí».

Při tom to «svoje» a ty «svoje» musíme milovat, chránit, vážit si jich: svoje děti, svoje milované ženy, svoji zemi, svoji víru. Každý člověk může mít různý rozsah pojetí a pociťování tohoto «svého» malého světa.

Ale to, co je za hranicemi tohoto «svého», to je «cizí». A pak platí — cizáky můžeme nenávidět, opovrhovat jimi za to, že jsou jiní, že jinak žijí. A můžeme jim silou odebírat území a majetek…

A tohle se nazývá «hrdinstvím» a «hrdinskými činy»: vzít «cizím» — pro «svoje»… A to plodí nenávist mezi lidmi, zeměmi, národy a přivádí války a jiná neštěstí do lidských osudů.

Je důležité pochopit To, Co existuje nad tím vším. A to je Jednotný Všemohoucí Bůh, Který stvořil tuto Zemi — jednu pro všechny — a tato moře a oceány — také jedny pro všechny — i stromy, i byliny, i ryby, i ptáky, i zvěř žijící v lesích, i samotné lidi, i slunce, které vychází nad námi všemi a dává nám světlo, a nedělá přitom rozdíly.

Pochopení toho nám umožní přestat rozdělovat svět na části a pochopit, že všechno vychází od Něho a existuje pro Něho!

— Ale je vůbec možné si zamilovat «cizí», jak ty říkáš?

— Ale vždyť ty, Vagni, sis kdysi zamiloval chlapce-cizáka a učil ho řídit drakkar, není to tak? A teď se podívej — jak pevné jsou moje ruce a jak snadno určuji kurz podle hvězd. To jsou přece plody tvé lásky!

Pochopitelně — nejen tvojí, ale i mnoha dalších lidí.

A můj adoptivní otec si vzal mě, «cizáka», a vychoval jako rodného a milovaného syna! Doufám, že jsem mu nikdy nedával důvod, aby toho litoval!

— Je pro mě složité tě pochopit, Olave! Ty vůbec nepřemýšlíš tak, jako všichni, které jsem znal dříve! Zdá se, že jsem už příliš starý na to, abych se změnil, ale zkusím to… — pronesl Vagni.

— Nikdy není pozdě snažit se o pochopení Pravdy, Vagni!

— A ty víš jistě, že je tohle Pravda?

— Prověřuji to svým životem! A Bůh se mnou mluví každou událostí, kterou do mého života posílá! A do tvého života — také, Vagni! Konečně, vždyť jsem tě dokázal v tom městečku vyhledat — díky Jeho instrukcím! A právě teď — před námi otevřel prostor pro nová odhalení a úspěchy!

<<< >>>
 
Hlavní stránkaKnihyČlánkyFilmyFotogalerieScreensaversNaše stránkyOdkazyO násKontakt