---

Kapitola 16:
Bitva

Veliké Duše jasně vědí,

Že ve skutečnosti smrt není,

A že na smrt jdoucí těla,

Odcházejí do Božského Světla!

Sklopil jsem štít a zbroj odložil,

Srdce jsem v lásce obnažil –

Přijal jsem svou poslední bitvu,

A tím završil svou pozemskou Cestu.

(Peresvět)

Lidé si vyšli na pole, ne aby sklízeli úrodu, to ne… S meči a luky, s kopími a sekerami vyšli…

Kdo bude sklízet tuto krvavou úrodu? Kdo potřebuje tuto sklizeň? Je možné zastavit válku?

* * *

… Peresvět si sundal řetězovou zbroj a zůstal v mnišském rouchu.

Osljabja s obavami sledoval počínání svého přítele. Takhle by se přece na souboj neměl připravovat…

Peresvět řekl:

— Obejměme se, bratře!

Teď už budeme spolu navždy, protože můj život dnes skončí.

— Měl by ses připravovat na vítězství, ne na smrt! To ti přece přikázal Sergij!

— Ale já jsem připraven — na obojí. A vím, že přišel můj čas, ale nemám strach a Boží Síla je se mnou!

* * *

I na druhé straně — v Mamájevově vojsku, probíhaly přípravy.

Bojovník Čelubej se připravoval na souboj, kontroloval si zbroj, lehce si pohrával s obrovským těžkým kopím, které ne každý bojovník dokázal sotva udržet. V takových soubojích už získal mnoho vítězství. Nepoznal sobě rovného v síle, neznal porážku.

Naplňoval se nenávistí a zdálo se, jako by se k jeho zlobě připojily všechny temné síly. Jako temný mrak obklopovala jeho tělo zvláštní síla. Sedl si na koně, vzal do ruky mohutný štít s kovanou železnou obroučkou a vyrazil směrem k nepříteli…

* * *

Tato nenávist byla jeho sílou odjakživa, od té doby, na kterou si Čelubej pamatoval.

V dětství měl přezdívku „ten, který zapomněl na svůj rod“, ale něco si pamatoval… Pamatoval si, jak mu zabili otce. Jak nepřátelé přinutili jeho otce podepsat cosi, co mělo předat moc nad zeměmi a lidmi, a opatřit to pečetí.

Nevzpomínal si ani na to, jakým jazykem ten vrah mluvil, nepamatoval si jeho tvář, ale pamatoval si význam slov. Dotyčný řekl: „Když podepíšeš, tvůj syn bude žít, nebude si tě sice pamatovat, nebude vědět nic o svém lidu, ale bude z něj silný bojovník. Tvůj rod nebude přerušen."

Ten zabiják držel Čelubeje za vlasy a přitiskl mu na krk chladnou dýku tak, že to zabolelo a vytryskly kapky krve.

A tehdy, když to Čelubejův otec uviděl, souhlasil… A pak mu otce zabili před očima! Zabili mu matku a bratry, kteří byli starší… A jeho nechali žít v domnění, že je příliš mladý a nebude si na nic pamatovat. Ale on si vzpomněl! V samých hlubinách jeho paměti krvácela ta nezhojitelná rána. Nevěděl, jak se jmenoval jeho otec, neznal jméno národa, do kterého se narodil, ale pamatoval si to hlavní — pomstít se, a ta nenávist zároveň s ním rok od roku rostla.

V malém horském klášteře, kde se cvičil zvláštní druh boje, který spojoval sílu mysli s hbitostí těla, z něho vychovali zdatného vojáka. Stal se z něj bojovník neporazitelný v bitvách. Jeho tělo bylo neuvěřitelně silné, ale hlavní tajemství vítězství nespočívalo v těle, ale ve zvláštní moci, pocházející z nehmotných světů. Pouhý pohled na Čelubeje naháněl jeho protivníkům strach. Moc jiných eónů naplňovala jeho tělo i duši silou.

Za jeho účast ve vojenských taženích a bitvách jeho klášteru i jemu samotnému platili zlatem…

Čelubej o bohatství příliš nestál, hledal něco jiného. Jeho moc nad temnou silou mu samozřejmě přinášela jisté potěšení… Ale hlavně chtěl najít ty, kterým se zavázal splatit krvavý dluh…

Doufal, že vraha své rodiny určitě potká, vycítí a pozná ho, nebo se alespoň setká s jeho potomky, — a pak se pomstí!

A proto se znovu a znovu vydával na vojenská tažení, a tak se stal neporazitelným válečníkem!

… A teď ho čeká další zápas.

Čelubej viděl, že jeho protivník není vůbec obyčejný člověk. I tento muž dokázal ovládat mimořádnou sílu jiných světů. Ale tato Síla byla jiná — Světlá, neznámá.

Uvědomil si, že bitva nebude hračka, že jeho protivník je velmi silný.

A to, co se dělo dál, bylo pro něj stále nepochopitelnější…

Jeho soupeř si ani neoblékl brnění. Vyjel mu vstříc a v Čelubejově mysli zazněla slova: „Bratře, můžeme projevit odvahu milosrdenství, ne krutosti! Nechci vítězství, ale mír! Tvá odvaha je nezpochybnitelná. Nechci tvou zkázu. Přišel jsem na toto pole, abych zastavil krveprolití. Můj bratře, obejměme se navzájem a naučme míru a bratrství mstitele, kteří stojí za námi!“

Jel pomalu a zdálo se, že se zpomalil i samotný čas.

Pak otočil kopí tupým koncem dopředu. Udělal to tak, aby to Čelubej viděl!

Čelubej nechápal, co ten bojovník chce. Co to je za lstivý trik.

Věděl, že žádný z jeho rodných bratrů nepřežil, ale do srdce se mu vkradly pochybnosti, protože tento válečník se mu nevyrovnal jen sílou, ale on o Svojí Veliké Síle věděl a neznal strach.

Čelubej se také nebál, ale jeho obvyklá zuřivá síla se v něm nezvedla jak se to dělo obvykle, když ho tato síla, bouřlivá a burácející, zahalila do černého, očím neviditelného bouřkového mraku, aby vzápětí explodovala v úderu, podobném strašlivé zuřivosti blesku. Nyní tato jeho síla dokonce začala tát jako led na slunci, pomalu, ale nevyhnutelně.

Znovu a znovu se snažil naplnit nenávistí. Zamířil oštěp, který nikdy neminul cíl.

Ale v duši mu stále naléhavěji znělo: "Bratře, bratře, bratře…"

* * *

A koně se již hnali vstříc životu i smrti v rozhodující bitvě.

Čelubej přinášel smrt, ale jemu v ústrety se tryskem hnala Záře Života.

Čelubejovo kopí proniklo Peresvětovým tělem, ale Peresvět se udržel v sedle. Tupý konec jeho vlastního kopí srazil nepřítele ze sedla.

Čelubej nebyl ani zraněn, ale na zem spadlo jeho mrtvé tělo. Prostě nadešel jeho čas, čas uvědomit si nesmyslnost pomsty a hněvu nastal i pro něj. Celým jeho životem, který se před ním promítl, probleskovaly strašlivé obrazy, které on kdysi považoval za vítězství…

I před Peresvětem se promítl celý jeho dřívější život: věrnost přítele Andreje, něha Vlady, moudrost Belojara a požehnání Sergije, a také ještě tvář jeho matky… A pak ho Ježíš objal v Zářícím Světle a Peresvět Ho mohl následovat Tam, do Příbytku, kde je jen Boží Láska, kde je jen Nebeský Otec!

… A kůň odnesl Peresvětovo tělo probodené kopím k jeho vlastním bojovníkům. Tělo poraženého Čelubeje zůstalo na místě souboje.

Mnozí si to vykládali jako Peresvětovo vítězství.

Ano, Peresvět zvítězil! Jenže toto vítězství nespočívalo v tom, že jeho tělo nespadlo na zem…

A pak se beze slov rozeznělo jiné Poselství, které se neviditelně rozléhalo prostorem:

“Vzpamatujte se! Zastavte se, lidé! Bitva přinese jen nesmyslné krveprolití a mnoho mrtvých na obou válčících stranách… Nemá smysl zabíjet se navzájem, aby mohl být uzavřen moudrý mír mezi národy…“

Ale vůdcové skupin stojících proti sobě jako by toto Poselství neslyšeli, nebyli ochotni pokořit svou pýchu a dohodnout se na míru.

Kníže Dmitrij vykřikl: „Nedělejme Svatému Rusku ostudu! Vpřed! Bůh je s námi!“

Válečné povely se ozvaly i v Mamájově armádě.

Vojska se na sebe vrhla a mnoho statečných bojovníků položilo život…

Mamáj odešel poražen na své území…

Přeživší slavili vítězství a oslavovali hrdiny, kteří se považovali za vítěze…

Mamáj nevěděl o svém zbavení moci, o hrozícím útěku do vyhnanství ani o své blízké smrti… Kníže Dmitrij a jeho vojáci nevěděli, že se do jejich země brzy vrátí válka, že Moskva bude vypleněna… A pak se znovu a znovu budou uzavírat dohody o míru, o daních, které pak po čase pokaždé budou porušovány… A teprve o 100 let později se uskuteční to, co kdysi plánovali Sergej a Peresvět, ve slavném „Stání na Ugře“. Tam, na řece Ugře, se výsledek střetnutí také neobešel bez obětí, ale velkému krveprolití se podařilo zabránit a začala další éra v dějinách Ruska.

Pokud nejsou lidé připraveni slyšet Poselství míru, musí nevyhnutelně projít zkušeností války: strašlivou zkušeností hrdinských činů a obětí, statečnosti a zrady, odvahy a strachu, vítězství a porážek, triumfu a ponížení, pokory, odpuštění a LÁSKY!

Takto dozrávají a učí se duše vtělené do lidských těl…

Tohle přece nebyla ta poslední válka…

A přijde vůbec někdy ta doba, kdy skončí poslední válka na Zemi, kdy všichni lidé budou chtít žít v míru a dokážou to uskutečnit?