---

Kapitola 2:
Děd

Existuje Vědění

skryté před prázdnými pohledy.

Existuje Moudrost Prapůvodního Ticha.

A existují Ti, Kdo to vlastní.

Oni se mohou o ten Klenot

podělit s ostatními.

Peresvět

Peresvět přemýšlel o tom, jak povědět Jegorkovi o svém mládí, aby nejen prostě uspokojil mladíkovu zvědavost a zaplnil čas rozhovorem, ale aby nasytil jeho duši tím, co se pro něj samotného stalo vytrpěnou a prožitou zkušeností.

A bylo toho mnoho, co bylo prožito!…

Byly radosti, nadšení, oheň lehkovážné smělosti mládí… Bylo přátelství, odvaha, připravenost riskovat životem, usilování o hrdinské činy, věrnost slovu… Byla i bolest, zoufalství a hořké rozčarování… To všechno už dávno zmizelo v minulosti…

… Ano, byly to životní lekce — velmi lehké i velice obtížné. ..

A porozumět tomu, jak a čemu učí člověka Bůh prostřednictvím mnoha událostí a setkání v životě, — ho už tehdy, v časném mládí, začal učit Děd.

* * *

Stařec nebo Děd, jak ho někdy nazývali, vůbec nebyl Peresvětův příbuzný, dokonce ani vzdálený.

Byl to velice divný a neobyčejný člověk.

Žil jako poustevník v lese, ale pravoslavným mnichem nebyl. Kolik roků mu bylo od narození — nikdo nevěděl. Mnozí, kdo ho dávno znali, říkávali, že byl šedivý už před třiceti léty a vypadal přesně tak, jako teď. Na jednu stranu byl vnímán jako prastarý, jako proroci a stařešinové z pověstí, ale na druhé straně — jako by byl plný síly a vůbec ne starý.

Děd byl vysokého vzrůstu, vynikal mohutnou tělesnou stavbou, nikdy se nehrbil, a fyzickou sílu, tu měl prostě bohatýrskou, ale zřídkakdy ji lidem ukazoval. A síla duchovní, ta v něm byla nezměrná! Ale byla vždy jakoby schovaná v hlubině za skoupými slovy a mlčenlivým klidem.

Zvláštní přívětivostí a laskavostí nevynikal. Dokázal na zbytečné otázky vůbec neodpovědět, dokázal i přísně a stroze vyložit celou pravdu o člověku nebo o situaci.

Nepomáhal každému, a obraceli se k němu o pomoc jen nemnozí. Lidé se ho báli a šli k němu s prosbami až v krajní nouzi.

Zato divoká zvířata k němu přicházela beze strachu a lísala se k němu, ptáci jedli z jeho rukou. Dokonce i zdivočelí psi provinile kňučeli jako štěňátka a oddaně se otírali o jeho nohy. Ohromný medvěd žil vedle Dědova domu. A k samotnému Dědovi se medvěd choval poslušně, přítulně a krotce, ale cizí lidi dokázal tak vyděsit, že už do tohoto lesa radši nechodili.

Děd nelovil, nerybařil, ale žil z jiných darů lesa. Nepostní "zabíjené" jídlo nikdy nejedl — ať už byl půst, nebo nebyl.

Tohoto starce lidé nenazývali ani čarodějem, ani volchvem, ani mágem: báli se, že by si tím přivolali neštěstí!

Až po čase Peresvět pochopil, že Děd nazýval Bohem Jednotnou Velikou Všetvořící Sílu, Jednotného Stvořitele. Ale pomocí slov Děd jen zřídka vysvětloval to, jak on sám všechno chápal ve světovém řádu.

… Peresvět na Děda často vzpomínal.

Mohl se ho tehdy, v mládí, vyptat na tolik důležitých věcí, ale nenapadlo ho to…

Ale teď Peresvět kousek po kousku sbíral a snažil se pochopit to, co tehdy přijal. Spojoval teď pilně do jednoho celku — ty Znalosti, které Děd přinášel. Plus — Učení Ježíše Krista — které ozařovalo život Peresvěta současného.

Dědova slova, jako vtištěná do paměti duše, se občas zvedala z hlubiny — a přicházelo postupné pochopení toho významného: odhalovalo se to tajné, uvědomovalo se zjevné… Skládalo se to dohromady ve Všejednotné Vědění, o které Peresvět tak usiloval ve svém duchovním učednictví.

* * *

Jegorka vždy s nadšením očekával Peresvětova vyprávění. V předtuše zajímavé besedy se lehce pracovalo! Peresvět odměřenými a silnými pohyby štípal dřevo a Jegorka polena ukládal na hromadu. A bylo mu vedle Peresvěta tak dobře, jako by se ponořil do proudu čisté síly a nadpozemského klidu!

… Když byla práce dokončena, sedli si vedle sebe. Jegorka, trochu v rozpacích připomněl, že mu Peresvět slíbil příběh.

— Dobře, poslouchej!

V té době, o které budu vyprávět — mi bylo méně, než je teď tobě — měl jsem čtrnáct jar.

S mým přítelem a pokrevním bratrem Rodionem jsme tehdy snili o hrdinských činech; hledali jsme příležitosti, kde se blýsknout udatností a sílou…

Jednou, když naši otcové nebyli doma, jsme odjeli na jarmark, kde jsme se účastnili pěstních soubojů a různými způsoby se bavili…

Přihodila se tam jedna historka. Rodion zachránil dívku zpod kol vozu, ale přitom si sám zlomil pravou ruku. Byla to těžká zlomenina! Ruka se nehojila, rána zhnisala… Lékař řekl, že pokud ruku neodřízne nad loktem, bude smrt na černou horečku nevyhnutelná. Ale Rodion amputaci odmítal: "Jaký bych byl bojovník — bez pravé ruky?! Lepší bude smrt!"

Ale právě tehdy jeden sluha, žijící v našem domě, vyprávěl o tom, že existuje takový stařec, který dokáže vyléčit jakoukoliv nemoc, pokud ovšem chce.

Ale Rodion už celý hořel jako oheň, a z toho žáru ztrácel vědomí…

Osedlal jsem koně, posadil na něho Rodiona, a sám jsem si sedl za něho, abych ho podržel.

Jak najít toho starce jsem opravdu nevěděl. Sluha mi popsal cestu jen v hrubých rysech.

Když jsme ale přece jen dojeli k Dědovu obydlí, vyšel šedivý ramenatý stařec sám na práh, já jsem na dveře neklepal… On vzal Rodiona do náruče a odnesl do světnice.

Krátce mi řekl:

— Posaď se tady v koutě a mysli na dobré věci! Jestli věříš v Boha — modli se, jestli nevěříš — úplně mlč a nepřekážej!

… A on začal prohlížet Rodionovu ruku.

Já jsem začal hledat očima ikonu… Ale žádné ikony ve světnici nebyly.

Děd, aniž by se otočil, řekl:

— Boha nenajdeš na ikonách, ale musíš ho hledat v srdci duchovním!

… Zamrazilo mě z toho v zádech! Měl jsem pocit, že tento stařec dokonce zády vidí, protože byl momentálně otočený a skloněný nad Rodionovým tělem, kde svýma rukama prováděl zvláštní pohyby nad rukou nemocného.

Přibližně za minutu mi Děd řekl:

— Vezmi vědro a přines vodu! Studna je na dvoře.

… Vzal jsem u prahu vědro a vyšel z místnosti. A na dvoře — ohromný medvěd, bez řetězu, nepřivázaný — upřeně se na mě dívá…

Děd ze světnice zavolal, jako by všechno sám viděl:

— Neboj se Míšy: on se domácích nedotkne! Přines rychle vodu!

… Sledován upřeným medvědím pohledem jsem překonal vzdálenost ke studni a nabral vodu.

Míša se nehnul z místa, jenom mě tam a zpátky doprovázel pohledem.

Stařec vzal vědro a Radionovu ruku, která už celá zčernala, do něho spustil. Voda ztmavla, ale ruka trochu zesvětlela.

— Ještě přines vodu! — přikázal Děd. — A tuhle vylij tak, aby se nedostala na nic živého!

… To se několikrát opakovalo, dokud Rodionova ruka nedostala normální barvu s narůžovělým odstínem…

Potom si ještě Děd s rukou trochu pohrál, spojoval kosti a zašíval ránu.

Poté mi přikázal, abych vynesl ze světnice širokou lavici a postavil ji u studně. Položil na ni Rodiona, svlékl z něho oblečení a opláchl ho několika vědry vody. Poté ho zabalil do plátna a odnesl zpátky do světnice.

Horkost se z Rodiona tou vodou doslova smyla.

Stařec mu převázal ruku, přikryl spokojeně spícího Rodiona dekou a začal se zabývat svou prací, jako bych tam vůbec nebyl.

Potom na mě přece jen úkosem pohlédl:

— Bude živ tvůj pokrevní bratr! Jestli chceš — žij tu s ním — anebo si za tři dny přijeď přítele vyzvednout!

… Rozhodl jsem se zůstat.

Ještě jsem se pokusil Dědovi zaplatit za léčení. Ale on se na mě podíval tak, že jsem se studem div nepropadl pod zem…

… Příští den byl Rodion skoro zdráv.

Děd k němu byl trochu přívětivější, než ke mně. Řekl mu, že jeho ruka bude zdravá.

A později, když se Rodionovi ruka hojila, zůstali jsme dva týdny žít v domku u Děda.

A Děd nás začal učit dělat levou rukou všechno to, co jsme vždy dělali pravou.

Smáli jsme se svojí nešikovnosti, ale Děd sám nám ukazoval, jak on levou rukou dělá všechno, co potřebuje, právě tak snadno, jako pravou.

Ještě nám vysvětlil trochu více o svých zázračných dovednostech v léčitelství, abychom neměli pověrčivý strach:

— To není čarodějnictví, ale obyčejné vědění!

A vždyť přece existují Vědomosti o životě pozemském a o životě Nebeském! Jestliže je poznáte, pak se vám odhalují tajemství, která jsou ve skutečnosti prostá. A můžete tak získat prospěšné a důležité dovednosti. A to — nejen o tom, jak nemoci léčit. Ale to vědění je o tom, jak Bůh přikazuje člověku na Zemi žít!

* * *

Jegorka poslouchal se zatajeným dechem. Před jeho vnitřním zrakem ožívaly scény, vyprávěné Peresvětem.

Vtom zazvonil zvon. Nadešel čas modlitby.

— No, a dál — budu vyprávět příště! — řekl Peresvět.

A šli pak spolu k malému chrámu, který byl uvnitř ještě trochu nedostavěný a nedomalovaný, ale už byl vysvěcen, a nyní se v něm konaly bohoslužby.

Klášterní bratři se scházeli. Zacházející sluníčko oranžovými a zlatými paprsky osvěcovalo všechno kolem.

Peresvěta hřálo u srdce to, že teď Bůh naplňuje celý jeho život. Jeho Pohlazení jsou teď tak hmatatelná a Jeho Přítomnost — tak velice významná!

Tato radost splývala s krásou západu slunce a zářila v plamenech svíček! Rozléhala se v prostoru zvoněním zvonů a zpěvem ptáků v okolních hájích. V neviditelném prostranství zněly zvláštní zpěvy, velebící Boha…

Život s Bohem — může být většího štěstí?!