---

Kapitola 3:
Dívat se a poslouchat
můžeme srdcem

Neviditelná "spojující nit"

Je mezi námi-dušemi a Bohem…
Je důležité to spojení pocítit.
Marným starostem pak dáme sbohem!

Je Boží Nekonečnost,

V Níž je Ticho…

A život duše v Ní —

Jak struna lásky zní!

Ngomo

Několik dní se Peresvět a Jegorka účastnili kácení palivového dřeva v lese s ostatními mnichy.

Na návrh Peresvěta poráželi pouze suché, už odumřelé stromy. Bylo to těžší, než porážet všechny stromy po řadě. Ale na druhou stranu suché stromy hořely lépe, v lese bylo méně polomů, a na houby a na sběr lesních plodů se pak mnichům chodilo pohodlněji.

Nocovali přímo na místě, v provizorních přístřešcích.

Večer po modlitbě, když už všichni ulehli ke spánku, seděl Peresvět ještě u ohně.

Přišel k němu Jegorka:

— Nemůžu spát, zebe mě! Můžu se tu ohřát?

— Sedni si vedle, tady je teplo!

… Jarní noci byly chladné, ale jasné.

Obloha byla plná zářivých hvězd. Kolem malé mýtiny, kde hořel oheň, stály majestátní smrky.

Bylo bezvětří, ticho.

Noční krása je neobyčejná: tajemná a impozantní!

Oheň intenzívně hořel. Jegoruška se rychle zahřál, ale spát nešel.

— Povídej mi dál o tom Dědovi, — poprosil Peresvěta.

— Dobře, poslouchej!

Tehdy nás, mě a Rodiona, začal Děd, jaksi nenápadně, trochu učit.

Jednou jsme také měli takové večerní posezení u ohně. Děd byl tentokrát hovornější, nežli obvykle. My jsme využili příležitosti a začali mu pokládat otázky. Já jsem se ho tehdy zeptal:

— Ale proč máme umět všechno dělat levou rukou, když se Rodionovi už brzy ruka uzdraví, a mě ruka dokonce ani nebolí?

— A ty, dokud se Rodionova ruka neuzdraví, ho zatím budeš krmit lžící a pěstovat v něm nemohoucnost?

Tak například, proč se díváte dvěma očima, a ne jedním?

Člověk může projevovat mnoho rozmanitých dovedností, mnoho schopností je člověku Bohem darováno! Jenom o těch možnostech málokteří lidé vědí — a proto je nepoužívají.

Takže se divíte, jak já všechno vidím, dokonce i když stojím zády k příchozímu nebo jsem na úplně jiném místě? Nebo — jak o vás vím takové věci, o kterých jste mi sami nevyprávěli?

Tak tedy: člověk je duše. A duše se umí dívat bez těla, i slyšet bez těla! I poznávat dříve nepoznané — u samotného Boha! — může člověk-duše!

Vy jste zatím ještě jen poloviční lidé, ale mohli byste se stát i Lidmi opravdovými! A k tomu potřebujete první dovednost — naučit se na svět dívat duchovním srdcem.

— A to jak? — zeptali jsme se.

— Duše může vidět očima duchovního srdce — to, co je obyčejnému pohledu neviditelné. A také — i slyšet to, co je obyčejnému sluchu neslyšitelné. Duši bude vždy jasné, co je to před ní za člověka, jestli on lže nebo mluví pravdu. A ještě mnoho dalších věcí pochopíte, pokud se naučíte dívat duší: jak jednat spravedlivě, podle svědomí, i jak řídit svůj život.

— A jak se můžeme naučit dívat duší?

— Tak se podívejte na oheň z toho místa, kde v těle probíhá nádech a výdech…

Potom se pro lepší pochopení podívejte z hlavy, pak z břicha, a potom znovu — z toho centra, kde se duše může stát vidoucí.

Teď se otočte zády k ohni a zkuste se podívat zrovna tak.

… Byli jsme zvědaví a začali jsme zkoušet to tak dělat…

Děd řekl:

— Nepospíchejte! Ať jsou teď oheň a jeho světlo pro každého z vás tím nejdůležitějším.

Zpočátku pociťujte všechno kolem sebe celým tělem, jako když jste v teplé vodě. Potom tam, kde v těle bije srdce, pocítíte něžné teplo. Tehdy — duše začne vidět…

Duše se bude dívat s láskou!

… Začalo nás to velice bavit. Ne proto, že bychom světlo ohně hned jasně uviděli. Ale měli jsme pocit, že ještě jenom trošičku — a už uvidíme: světlo, oheň, Děda, i Míšu, který ležel kousek od nás a také se díval na oheň a občas hlasitě vzdychal…

Pak Děd řekl:

— A teď — poslouchejte duchovním srdcem: praskání ohně a houkání výra, i Míšův dech…

Všechno jsoucí — zní ve Velikém Tichu…

… Tak nás Děd učil pochopení toho, co sám nazýval Životem s Bohem ve všem. Chtěl, abychom poznali ticho srdce a vnímali Jednotu všeho živého…

Jistě, nebyli jsme tehdy příliš pilnými studenty: byla to pro nás prostě jen zábava…

— A jestli to tak zkusím i já, nebude to hřích? — zeptal se Jegorka.

— Pročpak — hřích? Igumen Sergij nám přece o hésýchii vysvětluje to samé — jak dosáhnout toho ticha srdce. A vypráví nám o duchovním srdci, ve kterém se rozhořívá mnichova láska k Bohu. A Děd nás tehdy tomu také učil…

… Jegorka začal zkoušet se tak dívat a poslouchat. Jenomže z přílišného snažení se mu to moc nedařilo.

Peresvět ho utěšil:

Žádné dovednosti se člověk nenaučí hned napoprvé. Ty se díváš ze srdce, a sám si v té chvíli myslíš: "Podařilo se mi to?" A plnost toho, co je vnímáno duší, nepřichází: neklidná mysl tomu brání!

— Ale jak nepřemýšlet, když všelijaké myšlenky přicházejí samy od sebe?

Tak začni přemýšlet s láskou o Bohu! Vždyť právě teď je Bůh — tady s námi! On je blíž než tento táborový oheň! Bůh je vždy zde! Jenom my to často neumíme pocítit…

… Peresvět a Jegorka se ponořili do ticha, zaplněného Božskou Přítomností, a ještě dlouho seděli vedle sebe v kruhu světla z tančícího plamene ohně.

A Bůh naplňoval jejich životy Svojí Velikou Láskou… A ta Láska Boží tekla jako veliká řeka…