---

Kapitola 7:
Vlada

Ona je něžná jako ranní sluneční paprsek,

A tichá, jako samo ticho.

Ona je čistá, jako svatý průzračný pramen,

A překrásná jako čarodějka-vesna.

Peresvět

Andrej Osljaba a Alexandr Peresvět vynikali z celého mnišského bratrstva vysokým vzrůstem a bohatýrskou tělesnou stavbou. Osljaba byl patrně v ramenou o něco širší než Peresvět, a proto vypadal mohutnější. Navzdory pokročilejšímu věku byla jeho síla stále stejná – klidná a mohutná.

Jegoruška si u igumena vyprosil dovolení pomáhat Andrejovi v práci. Sergij se trochu pousmál, ale povolil mu to.

Andrej pokládal velké kameny, aby z nich udělal schůdky na cestičce k řece, která byla na dost strmém svahu. Tuto stezku pak rozmáčely deště až byla celá kluzká od hlíny.

Jegorka, který se rozhodl pomáhat, vyplňoval hliněným pojivem spáry a mezery mezi položenými dlažebními kameny, aby je tak ve schůdcích upevnil.

Práce se jim dařila.

Když celou tu práci dokončili, odešli Andrej a Jegorka k řece, aby se vykoupali, převlékli se a přeprali si oblečení, ušpiněné blátem.

Potom si sedli na břeh k odpočinku.

Jegoruška řekl:

– Peresvět mi o tobě vyprávěl, o vašem mládí, o Dědovi, a o tom, jak jsi mu zachránil život v bitvě. A potom mi řekl, že ty mi lépe povíš, jak to bylo dál, protože on byl nemocný a byl dlouho v bezvědomí. Povíš mi to?

– Dobře, poslouchej!

O Vladě, svojí ženě, ti Peresvět vyprávěl?

– Ne.

– No tak tedy, začnu právě tím.

* * *

Všechny naše raněné v této bitvě odnesli na stejné místo, kde jim pomáhali lékaři a ti vojáci, kteří byli trochu zběhlí v léčitelství.

Uvědomoval jsem si, že Peresvět má malou šanci na přežití, a proto jsem se pokoušel určit, který z léčitelů by ho nejspíš mohl vyléčit. Nesl jsem Peresvěta v náručí a pozorně jsem si prohlížel všechny lékaře.

Všiml jsem si dívky, jejíž pohyby mi při všech jejích činnostech připadaly jakési zvláštní. Díval jsem se – a nemohl jsem odtrhnout pohled!... V myšlenkách se mi převracelo: "Ale jak by mohlo takové mladé děvče rozumět léčení těžkých zranění?!". Ale srdce jako by mi napovídalo, že jen tady je naděje.

Položil jsem Peresvěta vedle ní na zem. Zdálo se mi, že se jakoby trochu zachvěla, když mu pohlédla do obličeje, jako by poznala blízkého člověka, ale nedala to na sobě znát.

Stál jsem vedle ní a čekal, dokud ho neprohlédla a nevymyla a nepřevázala mu rány. Zeptal jsem se:

– Přežije? Dokážeš ho vyléčit?

... Ona ke mně pozvedla svoje jasné šedomodré oči. Pokývala hlavou a tiše pronesla:

– Vyléčit ho nemohu... Mohu dokázat jen to – aby nezemřel. Mohu mu prodloužit dobu života... Ale znám toho, kdo by možná takové uzdravení dokázal. Ale slíbit nic nemohu...

– Je to můj přítel, můj pokrevní bratr! Za jeho život nebudu ničeho litovat! Jako nemohoucí mrzák nebude chtít žít ani on sám...

– Co se týče peněz, já nepotřebuji nic. A toho léčitele zlato vůbec nezajímá... Sežeň povoz, nalož na něj seno, aby to s tvým přítelem na cestě netřáslo. Pojedeme k tomu člověku. Je to daleko. Tři dny cesty.

– Jak se jmenuješ?

– Vlada. Vladimíra...

– Já se jmenuji Rodion a můj přítel je Peresvět.

... Vlada zlehka pohnula rty, a jako by ty zvuky líbala, opakovala tiše, jako ozvěna, Peresvětovo jméno.

... Já jsem se potom rozloučil s knížetem, našel dobrý povoz a připravil na něm pohodlné lůžko.

Vlada přistoupila ke koni, zapřaženému do toho povozu, velice něžně ho pohladila a něco mu zašeptala. Až potom se posadila na vozík a vzala do jedné ruky otěže. Druhou rukou stiskla Peresvětovu ruku ve své.

Já jsem jel na koni vedle. Peresvětův kůň nás poslušně následoval vzadu.

Když jsem se pokusil promluvit si s Vladou, poprosila mě:

– Jestli chceš, abychom tvého přítele dovezli živého, neodváděj moji pozornost rozhovory bez vážné příčiny. Musím se vynasnažit v něm podpořit životní sílu...

... Jeli jsme tedy mlčky.

Na noc jsme nakrátko zastavili a rozdělali oheň. Byl pozdní podzim, bylo chladno.

Vlada si sedla co nejblíže k ohni. Vůbec se nedokázala zahřát a snažila se zadržet vnitřní chvění. Celý den jsem při pohledu na ni cítil její zvláštní sebejistotu a čistou sílu. Ale teď se zdála tak křehká a bezbranná! Přiložil jsem ještě dřevo, přikryl ji svým pláštěm, a sedl si vedle ní.

Vlada tiše pronesla:

– To – kvůli únavě mi bývá někdy taková zima. Teď u ohně to rychle přejde...

... Promluvila sama, proto jsem jí položil otázku, která pro mě tehdy byla obzvlášť důležitá:

– A ten léčitel, jaké Bohy uctívá? My s Peresvětem jsme křesťanské víry a nebylo by dobré, kdyby on byl čaroděj nebo něco podobného...

... Vlada na mě smutně pohlédla:

– Pozdě sis na to vzpomněl! Můžeme se teď vrátit zpátky?

– Já už na to myslím dlouho, ale ty jsi mi přece přikázala mlčet!

– Neměj pověrčivý strach! On není čaroděj! On není dokonce ani léčitel! On je Volchv! Vzpomínáš si, že je v Písmu o Ježíši Kristu příběh o klanění Mudrců? Tito Mágové se shůry dozvěděli o narození Ježíše a přišli se Mu poklonit. A on je právě takový Mudrc.

– On sem tedy přišel z východních zemí?

– Vůbec ne... V temných časech se v mnoha národech rodí Veliké Duše, aby ve světě podporovaly síly Světla, aby temnota úplně nepohltila lidský rod... On – slouží jen Bohu!

... Vlada se na chvilku zamyslela a potom vážně pronesla:

– Bůh – On je Jediný a Jednotný pro všechny národy! Jenom na to lidé pozapomněli – a potom vznikly různé víry. A proto lidé Toho Jednotného, Který všechno stvořil, nazývají různými jmény...

... Vlada se odmlčela.

Já už jsem jí také dál nepokládal otázky...

Po několika hodinách odpočinku jsme znovu pokračovali v cestě.

... Třetího dne v podvečer jsme dojeli k řece.

Vlada přísně řekla:

– Počkej tady. A nedělej rámus!

... Čekat jsem musel dlouho, víc než půl hodiny.

Vrátila se na loďce. Její světle plavé copy byly úplně mokré. To znamenalo, že v takové zimě přeplavala řeku!

Velmi pečlivě jsme uložili Peresvěta.

Vlada řekla:

– Sedni si teď do loďky se mnou. O koně se postaráme později. Já bych bez tebe tvého přítele k jeskyni nedonesla.

... Pluli jsme kousek po proudu – až tam, kde řeka prudce zatáčela. Ve vysokém strmém břehu byla rozsedlina. Zdála se být velmi úzká, ale loďka do této pukliny proklouzla. Museli jsme se s Vladou přitom sehnout pod kmenem převislého stromu, který dělal toto koryto nenápadným. Pak se kanál rozšířil a vytvořil tak kulaté hluboké jezero s průzračnou vodou, obklopené vysokými strmými skalnatými břehy. Po protějším svahu stékal úzkým proudem vodopádek. Bylo zřejmé, že tento z výšky padající potok také – za mnoho staletí – vyhloubil i toto jezírko.

Zakotvili jsme na malé písčité pláži a začali stoupat po schodech, vytesaných do téměř kolmé stěny směrem k jeskyni.

Vlada šla vpředu. Já jsem nesl v náručí Peresvěta a ze všech sil se snažil, abych neuklouzl. Když jsme vešli do jeskyně, objevil se před námi vysoký stařec v bílém oděvu.

S neuvěřitelným překvapením jsem poznal Děda!

– Tak vítej, Rodione!

... Ohromilo mě jak to, že jsme se takhle setkali, tak i to, že si pamatuje moje jméno, a také to, že on od našeho posledního setkání před patnácti lety doslova omládl!

Vypadal majestátně, i když jeho oblečení bylo prosté. Jeho dlouhý bílý hábit, podkasaný lněným provázkem, byl bez jakýchkoliv výšivek a ozdob. Jeho šedé vlasy a vousy se staly sněhobílými.

Poprvé za poslední dny se mě zmocnil klid a lehká radost: teď jsem přesně věděl, že s Peresvětem bude všechno v pořádku!