---

Kapitola 1:
Písně kulíků

Události dávno minulých dnů,

legendy hlubokého dávnověku…

A. S. Puškin

Starověké Znalosti

Objeví se znovu!

Láska opět bude

Základem života!

Silou lítosti

Smyje se bolest!

Opět bude normální

Dobro a klid!

Peresvět

Mnich, pojmenovaný při postřižinách jménem Alexandr a přezdívaný Peresvět, stál časně ráno na břehu řeky.

Jaro!

Mlhavé svítání, bezvětří…

Myšlenky měl lehké a radostné:

"Jak překrásný je tento prostor, tato přírodní krása!

Boží Blaženost je rozlita v prostranství, je v každé kapičce mlhy!

V každém stéble trávy je Boží Láska!

Člověk může pociťovat proudy Blaženosti! Plynou podobně, jako teď plyne mlha, která se něžně a měkce přelévá v paprscích vycházejícího sluníčka.

Blahodať Boží je jak uvnitř, v našem duchovním srdci, tak i kolem nás — kam jen dokážeme dosáhnout pohledem. A ještě dále, dále…

Bůh je Všudypřítomný! V takových ranních svítáních je tak snadné to pociťovat v průzračném předjitřním dechu života, který pulzuje všude a projevuje se ve všem! Člověk se musí jen sám ztišit a začít vnímat! A pak Bůh — duši odhaluje to podivuhodné a zázračné!"

Ze zaplavených luk se ozývaly hlasy tokajících velkých kulíků, které tu lidé ještě nazývají stepňáky. Tito ptáci jsou z kulíků největší; připomínají velké slepice s dlouhými, tenkými, dolů zahnutými zobáky. Vždy na jaře tady, v nivě řeky, radostně tokají. Jejich zvučné hlasy, zvonivé volání a klokotavé trylky, naplňující průzračný vzduch, se ozývají z ohromné zaplavené louky, sousedící s klášterem.

A průzračnost rána naplňují i další jarní písně ptáků.

… Peresvět už byl nemladý. Složení mnišských slibů předcházel dlouhý život bojovníka-bohatýra.

Skoro už půl století uplynulo od té doby, kdy se narodil v urozené bojarské rodině.

Jeho myšlenky se pomalu odvíjely:

"Ano, už jsem prožil mnoho let, a přivítal mnoho jar…

… Kdybych v dřívějších dobách slyšel takové trylky kulíků, myslel bych na zdařilý lov…

Proč jen jsem jejich písně neobdivoval už dříve? Naopak, byl jsem připraven přervat výstřelem z luku tuto podivuhodnou hudbu života!

Proč v člověku dobrá myšlenka málokdy vznikne sama od sebe? A proč se starostlivá péče jednoduše a přirozeně nerodí ze srdečné lásky?

Proč lidé mezi sebou bojují, mstí se, snaží se zmocnit zemí, a chtějí si podrobit ostatní, aby mohli vybírat daně a poplatky?

Proč lidé nemohou žít v míru uprostřed této Boží krásy?! Kde se v člověku skrývá zlá bestie? A kde je ukryta Boží jiskra, která zahřeje srdce a nedovolí vejít zuřivosti?!"

Jeho úvahy přerušil novic Jegoruška. Hubeňoučký mladík, který se chtěl stát malířem ikon… Hlavní životní touhou Jegorušky bylo vidět svojí duší Božské Podoby, aby se naučil dovednosti zobrazovat na ikonách Přečisté Tváře. Mnozí lidé v klášteře si mysleli, že Peresvět už toto umění ovládá, ačkoliv on o svých vizích téměř nikomu nevyprávěl.

Jegoruška rozhovory s Peresvětem miloval, miloval i jen tak být mlčky vedle něho, nebo vykonávat spolu s ním povinnosti mnišské poslušnosti a práce pro klášter.

Často Jegoruška Peresvěta prosil, aby mu vyprávěl o jeho světském životě, o vojenské minulosti. Vždyť v mládí mnozí sní o hrdinských činech a udatnosti. A nejen na duchovním poli, ale i v pozemském životě by se mnozí lidé chtěli stát významnými.

Ale Jegoruška sám se narodil v roce hladomoru; vyrostl neduživý a slabý… A do kláštera přišel kvůli bídě ve své rodině. Nechtěl být přítěží otci a matce, a svým mladším bratrům a sestrám odtrhovat kousek chleba od úst… A jakmile uviděl poprvé v chrámě při světle svíček ikony — v jeho duši doslova vzplálo pociťování tajemného světa Nebeského, Nejvyššího! Neviditelná Boží Přítomnost se dotkla jeho srdce.

Peresvět pomohl Jegoruškovi, s Boží pomocí, vylepšit zdraví. Začal mu každé ráno polévat tělo studenou vodou z řeky. A Jegoruška začal být zdravější.

… Právě teď čekal Peresvět na Jegorku. A pak šli spolu k řece. Voda byla studená, led teprve nedávno roztál. Ale Peresvět navrhl, aby se vykoupali.

Svlékl si sám oblečení, vstoupil do spalujícího chladu průzračných vod, ponořil se i s hlavou a proplul tak několik metrů, pak se vynořil a podíval se na Jegorušku.

Jegorka překonal strach a také šel do vody. Potopil se, často se nadechoval — a zářil radostí! Brzy vystoupil na břeh.

Po koupání nosili vodu pro klášterní potřeby. Mnohokrát vystupovali s plnými vědry do kopce.

Jegorka se rozpálil, zčervenal.

Potom si sedli na návrší, aby si odpočinuli.

Jegoruška se zeptal:

A jak ses dozvěděl, že je možné léčit nemoci vodou?

O tom se vědělo odedávna, lidé dělali různé výluhy, světili vodu…

— Ale o takové studené vodě — aby se polévali, koupali?

— I o tom lidé odjakživa věděli. A já jsem si tu léčivou sílu vyzkoušel na vlastní zkušenosti, když jsem v mládí od ran div nezemřel a tělo nemohlo velice dlouho získat dřívější sílu. A teď to znáš také i ty, a můžeš pomoci druhým.

— Povídej, — s rozechvěním poprosil Jegorka.

— Později! Přijď se mnou štípat dřevo! Dokud budeme odpočívat, povím ti to. Ale teď už je čas k modlitbě!…