---

Kapitola 4:
Hésýchie

Ať zazní v tomto tichu

Blažená Zpráva, Svatá Zvěst:

Bůh je tu s námi v každém okamžiku!

Bůh je Láska! Bůh je přímo zde!

Jen dveře srdce otevři —

A Jeho Lásku poznáš i ty!

Bůh je přímo tady, On je uvnitř,

V Záři Věčné Čistoty!

A jen marný život

V zajetí mysli a zlých vášní

Tě nenechá poznat

Lásku Otce všech lidí…

Zjevení od Apoštola Matouše

Ráno po modlitbách igumen Sergij ve svém kázání znovu vysvětloval klášternímu bratrstvu — hésýchii — zvláštní vnitřní ticho. Mluvil o tom, že se modlitba musí z hlavy spustit do duchovního srdce. Mluvil také o očišťování myšlenek, a o neustálém udržování pozornosti na Bohu.

Připomínal mnichům veliká slova z Evangelií: "Blažení čistí srdcem, neboť oni Boha uvidí!" (Mt 5:8), "Království Boží je uvnitř vás!" (L 17:21), "Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku (hrudního koše), zavři dveře a pomodli se ke svému Otci v skrytu" (Mt 6:6), "Kdo se spojuje s Pánem — je jeden Duch s Pánem" (1 Kor 6:17).

* * *

Sergij vždy mluvil přesvědčivě a bez zbytečných slov.

Mniši naslouchali s rozechvěním, obdivovali se Sergiově svatosti!

Většině bratří se tajemství "rozumné modlitby", neustále vytvářené v duchovním srdci, zdálo být nedostupným a nedosažitelným vrcholem duchovních úspěchů, navzdory igumenovým vysvětlováním, jak se tohoto ticha srdce dosahuje.

Jegorka také chtěl vnitřního ticha dosáhnout, ale zatím se mu to moc nedařilo. Dosud jeho mysl jen občas na krátké okamžiky umlkala a srdce duchovní se naplňovalo radostí.

Kvůli tomu byl Jegorka po ranním kázání smutný. Zarmouceně přemýšlel o tom, že je hříšný a nehodný Milosti Boží…

Peresvět, s požehnáním igumena Sergije, na Jegorku dohlížel a zaučoval ho do mnišského života. Jegoruška Peresvětovi pomáhal při mnoha hospodářských klášterních činnostech, a prostřednictvím toho získával různé dovednosti — jak prosté všednodenní, tak i zvláštní, duchovní.

* * *

Tento den Peresvět a Jegorka trhali mladou bršlici pro celé bratrstvo: aby z ní v klášteře uvařili zelnou polévku. Zásoby potravin byly za zimu značně vyčerpány.

Igumen Sergij, který stanovil jako pravidlo života pro všechny mnichy svého kláštera nemajetnost, — přísně zakázal žebrání po městech a vesnicích. Tak to bylo zavedeno už v té době, kdy se tento klášter teprve rodil. Toto pravidlo se přísně dodržovalo, třebaže v jiných chudých klášterech mniši často chodili prosit o almužny, aby přežili.

Dalším Sergijovým pravidlem byl společný majetek všech mnichů. A každý z nich, podle svých sil, pracoval pro dobro všech. A jídlo bylo pro všechny společné.

Peresvět a Jegorka s radostí trhali mladé zelené výhonky bršlice. Tato jednoduchá práce na volném prostranství zaplavených luk úplně rozptýlila Jegoruškův ranní zármutek.

Všude byly cítit něžné a živé projevy nastávajícího jara. V údolích se bělaly a modraly první květiny. Jarní sluníčko začínalo hřát. Ptáci trylkovali své jarní písně. Něžný větřík — ještě trochu chladný, ale ne silný — jako by rozpřáhl křídla a letěl nad zemí, aby do každého koutku donesl radostnou zvěst: "Jaro! Jaro přišlo!" Nad loukami se ozývaly čejky, a trylky skřivánků, vznášejících se na obloze, rozjasňovaly začátek dne.

* * *

Peresvět a Jegoruška s plnými taškami bršlice se posadili k odpočinku na pahorku.

Jegorka poprosil Peresvěta:

— Povídej mi dál o tobě a Rodionovi, a o tom Dědovi!

— Teď na to není čas: opozdili bychom se kvůli dlouhým řečem! Radši ti ukážu něco, co nás Děd tehdy naučil. Právě teď jsem si na to vzpomněl, protože tyhle břízky se k tomu velice hodí! Nejsou ani příliš tenké ani příliš silné, a ještě k tomu rostou na volném prostranství! Tady se podívej: jaká je to krasavice!

Peresvět přistoupil k mladičké štíhlounké břízce, která se ve větru zlehka pohupovala, jako by tančila. Zvedl hlavu, aby se pokochal tím, jak se na pozadí modré oblohy ve zvláštním rytmu pohupují tenoučké větve s prvními lepkavými zelenými lístečky.

Přišel tam za ním Jegoruška. Pohladil dlaní kmen:

— Jaká je běloučká! Jako by se v ní s jarem celá její krása probudila!

— Obejmi břízku, přitiskni se k ní celým tělem! Abys pociťoval každý její pohyb ve větru! Pohoupej se spolu s ní v tomto prostoru jarní krásy a rozlohy! Kdo se tak obejme se stromem, může pocítit, jak Bůh všechno kolem nás — laská a objímá Svou Péčí, jako když maminka svoje děťátko houpá v kolébce.

A pak nám začne být jasné, že Duch Svatý proniká do všeho živého Sebou-Světlem, a že právě tato Síla Boží dává na tomto světě úplně všemu možnost žít! A my pak — jako odpověď Bohu — nezadržitelně proléváme svoji lásku!

Tak si teď vyzkoušej pocítit Boží Lásku — ne jako člověk, ale jako sama ta břízka! A tak se tvoje tělo stane také takovým — jako tato půvabná tančící břízka! A tvoje duše se bude moci rozplývat v Proudu Boží Blahodati!

… Jegoruška se přitiskl tělem ke kmenu a ztichl. Větřík zlehka rozhoupával bílý kmen břízky spolu s Jegorkovým tělem…

Peresvět si sedl opodál. On sám jako obvykle Řeku Božského Světla pocítil, umožnil tomuto Světlu stát se viditelným pro duši a spojil se s Proudem Boží Lásky-Něhy…

Nepopoháněl chlapce ke spěchu, aby mohl Jegoruška sám poodhalit překrásné Dary Ducha Svatého.

… Později Jegorka se slzami v očích pronesl:

— Viděl jsem Světlo Boží! Slyšel jsem zvláštní ticho! Nikdy předtím se mi to nepodařilo! A já jsem tak chtěl poznat ticho a teplo srdce! Chtěl jsem, chtěl, ale nemohl jsem! Ale teď — jakoby samo od sebe — naráz — a bylo to! Jako by tu zůstala jen ta břízka a Světlo Boží, — a já jsem vůbec nebyl!

… Jegorka zašeptal děkovná slova, adresovaná Bohu.

Potom spolu s Peresvětem zvedli tašky, plné bršlice, a zamířili ke klášteru.

* * *

Peresvět se radoval z Jegoruškova úspěchu. Pro mnohé v klášteře bylo ticho srdce, třeba jen pociťované na krátký čas, nedosažitelným snem. Sám Igumen Sergij toho hodně uměl, a poučoval v tom i ostatní. Ale ne u všech se to dařilo…

Peresvět se to často pokoušel pochopit: jak a proč se to všechno děje duším? Proč se jedněm duchovní poznání snadno daří, a druhým — ne? Je možné, že by Děd měl pravdu, když říkal, že duše nežije na Zemi jen jednou? A že právě proto existují mladé duše, které teprve začínají svoji cestu dospívání a učení, — a zatím ještě nemají tolik dovedností a pomaleji se všemu učí?

Peresvět se setkával s lidmi — jejichž rozum ještě daleko nepokročil, naivními, ale dobrými — se srdci, plnými lásky. A naopak, viděl jiné, chlubící se svými znalostmi, důležité, kteří přitom o srdečné lásce neměli ani ponětí, ale znali železnou logiku a nikdy jim neunikl jejich vlastní prospěch…

Vidět a rozumět lidem začal Peresvět už dávno, ale jak pomáhat tak rozmanitým duším — tomu se musel ještě stále učit…

S igumenem Sergijem o tom nejednou rozmlouvali. Peresvět mluvil o tom, jak to on sám chápe, a o svých zvláštních vizích. Sergij ho poslouchal s pochopením, nikdy ho neodsuzoval, ale střežil se toho, zavádět něco nového do mnišských praktik.

… A teď měl Peresvět radost z Jegorky! Ale pak si na chvilku představil, jak všichni mniši břízku takhle objímají — a viděl, že by se to všechno jen změnilo v absurditu! Všichni by to považovali za hloupost!…

Pochopitelně, pokud by to sám igumen Sergij nařídil, všichni by poslechli. A jestli by se to někomu povedlo — kdo ví?

Jegoruška — ten je čistý, jako průzračný! Jen se ho dotkneš — a duše zazpívá! U ostatních to tak není…

Peresvět poděkoval Bohu za Jeho lásku, za velikou Jegoruškovu radost; za takový zázračný den! Bylo mu lehce u srdce. Viděl zářivou budoucnost!

Odezva Boží Lásky přišla okamžitě, stačilo zaměřit všechnu lásku duše k Bohu — a Bůh odpovídal, otevíral Sám Svá Objetí, dovoloval mu rozplynout se ve Svém Světle a žít tak — s Ním, v Něm!