---

Kapitola 15:
Sergijovo loučení

Cestu k Pánu — vyznávám!

Neviditelné Světlo zevnitř — znám

Boží Lásku — zvěstuji!

Milosrdenství a Mír — přikazuji!

(Igumen Sergij)

Čas, vyměřený Peresvětovi na Zemi, se chýlil ke konci.

… Svět za zdmi kláštera byl neklidný. Šířily se zvěsti, že Mamáj přichází s vojskem, a jeho armáda už je na dosah. Že moskevský kníže Dmitrij také shromažďuje vojsko a táhne k Mamájovi. Posílá posly k mnoha knížatům, aby shromáždili velké vojsko.

Sergij si k sobě zavolal Peresvěta. Peresvět si myslel, že si promluví o schymě, že teď už ji Sergij dovolí. Ale rozhovor mezi ním a Sergijem byl pro něj zcela nečekaný:

Peresvět začal tím hlavním:

— Vím, že je čas, abych dobře udělal poslední přípravy, proto tě chci znovu požádat o přijetí schymy.

— Ano, teď přijmeš schymu…

Nepopírám, že brzy odejdeš k Pánu… Ale tak, jak si ty teď myslíš, tvůj odchod nevidím. Musíme si promluvit o důležitých věcech.

Jestlipak víš, že moskevský kníže Dimitrij shromáždil vojsko a vyrazil proti Mamájovi? Přidalo se k němu mnoho dalších knížat a družiníků.

Brzy by mohlo dojít k obrovské krvavé bitvě. On je na cestě sem. Chce požehnání pro bitvu, očekává vítězství, potřebuje Boží pomoc.

Sjednocení lidí do velké družiny — tato událost bude mít význam po celá staletí, tak to vidím já. Ale toto sjednocení by nemělo přerůst v nenávist vůči nepřátelům.

… Myslel jsem na to, jak ten dobrý impuls k obraně Ruska v mnoha duších neuhasit, jak rodící se odvahu — nezměnit ve strach, a přesto nedopustit to strašné krveprolití. Nevymyslel jsem jednoduchou věc, ale Bůh mi ukázal, že je to možné…

Právě tebe tam chci s ním poslat — mnicha-schymnika!

— Ale já jsem složil slib, že už nikdy nevezmu do ruky zbraň…, to přece dobře víš, že?

— Vím! Proto tě také prosím, protože nevidím jinou možnost. Jsi připraven obětovat svůj život pro tento čin?

— Jsem připraven… Jenže co mohu já udělat, když jde do boje vojsko?

— Poslouchej…

V dřívějších dobách existoval zvyk: uspořádat souboj bohatýrů na poli před bitvou — jakýsi Boží Soud. A armáda bojovníka, který zvítězí, vyhraje — a pak obě armády uznají Boží Vůli a rozejdou se bez zbytečného zabíjení. V dřívějších dobách se stávalo, že do takových soubojů vstupovala i sama knížata. Ale Dmitrij s Mamájem bojovat nebude. Mamáj se mu ve vznešenosti nevyrovná. Ale je možné postavit do toho boje nejmocnější bojovníky! Přece právě ty by ses mohl pokusit zastavit krveprolití tímto způsobem…

— A co když to nedokážu? Už dvacet let jsem nedržel meč v ruce…

— Ale tvoje síla není ve zbrani, ale v Duchu Božím.

… Jistě, budeš mít těžkého soupeře! Za svůj život nashromáždil spoustu temné síly.

— Ty už znáš zápas i mého soupeře a ptáš se mě, jestli souhlasím?

— Ptám se proto, že do budoucna existují různé cesty. Není to předem dané… Bude záležet na mnoha lidech. Jako bychom stáli na rozcestí, a za tuto budoucnost budou zodpovědná mnohá knížectví a národy a jejich vůdci. A ty i já můžeme tuto volbu jen trochu ovlivnit.

… A ani výsledek tohoto souboje stejně nezruší bitvu… Ale ta možnost tu je. A byl by hřích této malé šance nevyužít. Neboť pokud k této bitvě dojde a prolijí se celé řeky krve, pak po krátké době znovu a znovu dojde ke krvavým bitvám a vítězové a poražení si znovu a znovu budou měnit místa…

Možná pak už žádná Rus nebude a od jižního moře až po severní bude jen holá step a neproniknutelné lesy…

Boží Cesty jsou nevyzpytatelné, ale my se můžeme pokusit pochopit Boží Prozřetelnost už nyní a udělat, co je v našich silách!

I když se nám bitvu nepodaří zastavit, ani pak to není marné. Takové činy se stávají na staletí — pro lidi ukazateli správné Cesty. Vše, co se děje ve jménu dobra a míru, není marné!

Ty sám se rozhodni, jestli to zkusíš udělat. Nechci tě nutit!

Peresvět klesl na kolena:

— Požehnej mi!

* * *

Když Sergij a Peresvět vyšli z cely, kde probíhal rozhovor, uviděli Andreje Osljabju, který byl venku a zřejmě tam čekal po celou dobu jejich rozhovoru.

On jako by tam ustrnul v tom očekávání, v jeho rozhodnutí být po boku svého přítele až do samého konce.

Bledý, přísný ve své naprosté vnitřní sebejistotě, se Sergijovi uklonil:

Dovol mi, abych spolu s Peresvětem přijal také schymu. Tento život jsme prožili společně - teď se nesmíme rozdělit. Bůh ti žehnej!

— Ať je po tvém! Oba teď přijmete schymu… A potom budete doprovázet vojsko knížete Dmitrije, budete spolu vyjednávat, aby bylo možné podepsat mírovou smlouvu bez zbytečných krvavých obětí, beze ztrát na životech.

* * *

… Do kláštera dorazil kníže Dmitrij se svým vojskem. Připojilo se k němu mnoho vojenských družin.

Byla však i taková knížata, která se toho neodvážila. Byli i tací, kteří se rozhodli postavit na stranu Mamáje, aby si zachovali své země..

Sergij dlouho s knížetem rozmlouval.

Poté se konala bohoslužba.

Peresvět a Osljabja byli přijati Dmitrijem do družiny jako zvláštní požehnání od Boha, jako příslib úspěchu.

… Jegorka také začal žádat igumena Sergije, aby ho pustil s vojskem:

— Můžu jet taky?

Sergij to samozřejmě nedovolil:

— Ne, Jegoriji, co sis to usmyslel. Nemáš tam co dělat!

Tak mi dovol přijmout tonzuru a stát se mnichem jako Peresvět.

Takhle se to nedělá, Jegoruško. Mnichem se člověk nemá stát ze smutku a žalu, ne z momentálního popudu, ale z radostné lásky k Pánu. Tvůj čas ještě nenastal. Nejsem to já, kdo tě povolá k mnišskému životu… Pokoř se, buď trpělivý! Brzy se vše dozvíme a tvá cesta se otevře. Nyní se nauč proměňovat svou bolest i svou víru — v lásku!

Dá-li Bůh, naši rytíři ubrání mír, ty pojedeš do Moskvy, budeš malovat fresky a ikony ke slávě Boží, Svaté Tváře na nich ožijí, Světlo Nebeské z těch obrazů se rozlije do srdcí Těch, kdo se dívají skrze věky…

* * *

Vojsko moskevského knížete Dmitrije vyrazilo do boje.

… Vojáci vyjeli z klášterní brány s rozzářenými tvářemi. Sám Sergij jim požehnal, aby i modlitby, které každý šeptal, zatímco Dmitrij a Sergij hovořili a dokud probíhala bohoslužba, byly vyslyšeny Bohem, a to znamenalo, že bude vítězství a nastane mír…

Jegoruška se díval za odcházejícím vojskem. Jeho rty šeptaly modlitbu, do očí se mu draly slzy, ale celou silou své duše spěchal k tomu Světlu, kde je jen Bůh, a kde bude i Peresvět vždy s ním.

I přesto, že Jegoruška nemohl do toho Světla ještě vstoupit, ale už to Světlo viděl; pociťoval Přítomnost Veliké Boží Lásky ve své blízkosti. A všechna ta bolest z odloučení a všechna ta láska dodávaly sílu jeho srdci, aby hořelo stále jasněji, a jeho duši, aby stále plněji usilovala o Boha.

"Ve všem buď Vůle Tvá! Vůle Tvá ať se stane!"