---

Kapitola 10:
Igumen Sergij

Hrdost v sobě — pokořuj!

Klid v duši — udržuj!

Všechny křivdy odpouštěj beze zlosti!

Ve skutcích projevuj milosrdenství!

Igumen Sergij

To, že igumen Sergij vnímá a chápe Boha podle své vlastní osobní zkušenosti, že zná Boží Vůli a snaží se tak žít vždy, v každém okamžiku, to Peresvět tušil, přesněji řečeno, jasně to pociťoval. Ale sám Sergij o tom téměř nevyprávěl ani jemu, natož druhým.

Sergij byl obvykle mlčenlivý a učil tomu celé své bratrstvo. Učil je nejen vnějšímu tichu, každodennímu návyku málomluvnosti, ale i zvláštnímu vnitřnímu tichu, které se nacházelo v otevřeném duchovním srdci. Takové ticho se v křesťanské tradici nazývá řeckým slovem hésýchie. Sergij vysvětloval, že toto slovo obsahuje více, než jen praktiku asketického mlčení, a že získání tohoto ticha je velice významné na duchovní Cestě. A že v tomto tichu vzrůstá a rozkvétá Láska Boží v duši askety, a Bůh se k němu tak přibližuje, že nikdo už nemůže být blíže!

Ten stav lásky, klidu a duševního míru, ve kterém Sergij sám vždy žil, byl zvláštní, rozsáhlý. On doslova objímal sebou-duší celý klášter. Byl to podivuhodně klidný a jasný prostor všeobjímajícího ticha.

Jako by to průzračné, lehce nazlátlé, Neohraničené Světlo bylo rozlito všude v prostoru kláštera i kolem něho! Právě tak vnímal Peresvět Sergije — jako zvláštní, Velikou Duši!

Tímto svým stavem pomáhal igumen všem v klášteře dosáhnout duchovních úspěchů. Pomáhal jim už jen tím, že v tom prostranství jeho lásky a klidu mniši žili. A také jim vysvětloval způsoby získání duchovní čistoty a vnitřního ticha.

Tento prostor Světla-Lásky, přirozený pro Sergije, byl viditelný jen pro duše, rozvinuté do potřebné úrovně. Obvykle se zdálo, že se všechno to Světlo jakoby usmívá a jiskří něžnou radostí. I když je pravda, že Sergij dokázal být i velmi přísný k těm, kdo se ho vyptávali na odpovědnost před Bohem. Ale tato jeho přísnost se skládala z veliké dobroty a Hlubokého pochopení.

Peresvět se nikdy nepokoušel před Sergijem skrývat svou duchovní zkušenost. Chápal, že Sergij toho i tak ví mnoho přímo od Boha. Ale každopádně, mu Peresvět stejně všechno říkal při zpovědích, ale také v soukromých rozhovorech. A tak se i teď chystal povědět igumenovi o svém setkání s Ježíšem.

* * *

Sergij přivítal Peresvěta s velkou radostí! Přijal od něho ikonu a knihy.

Poté řekl Peresvět Sergiovi:

— Mám něco důležitého, o čem ti musím povědět: viděl a slyšel jsem Ježíše...

... Igumen Peresvěta pozorně vyslechl. Jeho tvář byla ozářena vnitřním světlem.

Potom se zeptal:

Chceš, aby se o této události všichni dozvěděli? Aby se vyšší duchovenstvo zeptalo: byl-li ti skutečně zjeven zázrak — nebo je to jen pokušení? Chceš být oslavován za spatření Božího zázraku?

— Ne, nechci, a nehledám v tom slávu! Ať se stane — jak ty rozhodneš!

— Pak o tom zatím zbytečně nemluv! Upřímných věřících je nyní málo, ale závistivců mnoho! Pouze pro ty, kdo tě dobře znají a hluboce milují Boha, můžeš udělat výjimku, aby se jim poodhalilo pochopení velikých možností duše a Lásky Boží.

A ještě se dál pokračuj v učení se pokoře! Vím, že už jsi toho hodně poznal, a že vidíš a slyšíš Nebeská Poselství. Právě proto teď musíš obzvlášť přísně dohlížet na pýchu v sobě: aby ses nezačal považovat za vyvoleného, a nepovyšoval se nad ostatní!

Jednoduše si to jen zapamatovat je jedna věc, ale skutečně se pokořit — k tomu bude zapotřebí věnovat více pozornosti sobě-duši!

— Ale, co když se mě zeptá někdo z vyšších při zpovědi — mám mlčet?

— Ale to přece není hřích — uvidět Ježíše! Tak proč by ses za to kál? — s klidným úsměvem řekl Sergij.

A poté pokračoval:

— Pamatuj na to, Alexandře, že i pravda by se měla říkat s obezřetností. Není vždy prospěšné vyprávět člověku to, co zatím není srozumitelné jeho chápání, ať už by ses snažil sebevíc! Někdy je lepší mlčet! Takové mlčení není hřích — ale moudrost!

Ty se vždy snaž pociťovat Vůli Boží srdcem a vynasnaž se tu Vůli následovat!

... Po krátké odmlce Sergij řekl:

— A teď už mi pověz o lupičích! Jak se to přihodilo, kde jsi k těm špatným lidem přišel, a proč jsi je přivedl do kláštera? Tady na místě mi pověz celou pravdu!

... Sergij se s měkkým úsměvem díval na posmutnělého Peresvěta.

— Jak jsi sám řekl: byli lupiči! Co k tomu dodat, proč to skrývat?

— A co? Napadli tě zezadu, a ty jsi chytil jednoho pravou rukou a druhého levou za límec, jako slepá koťata?

— No — tak nějak... Oni loupili z hladu, mysleli si, že mám v ruksaku jídlo a peníze, ale já jsem měl jen kousek chleba. Ukázal jsem jim ikonu. A potom jsme se najedli a popovídali si... Oni se dlouho káli za svůj život a velice prosili, abych je vzal s sebou do kláštera.

— A co si myslíš, zatoužili opravdu po Bohu? Nebo se prostě jen rozhodli žít pěkně v teple a sytosti na cizí účet?

— Myslím si, že upřímně zatoužili po pokání a očištění duší...

— Dobře, zavolej je, vyslechnu je a rozhodnu se! Bůh nyní klade před naše bratrstvo prostřednictvím těchto lidí nelehké úkoly. Brzy uvidíš a začneš chápat, jak se skrz tebe pro mnohé uskutečňuje Boží záměr.

Je to důležité! Sleduj to! Beze vší pýchy, s velikou pokorou přijímej to, že Bůh skrz tebe zamýšlí v tomto světě vykonávat Svou Vůli!

Vůle Boží se děje skrz každého člověka! Ale těch, kdo to chápou, je jen velmi málo!

* * *

Poté oba bývalí lupiči předstoupili před opata. Starší z nich promluvil, aby se ospravedlnil:

— Nezačali jsme loupit z dobrého života. Byli jsme v družině našeho knížete jako žoldnéři... A pak byly naše domy spáleny při nepřátelském nájezdu. Naše rodiny zahynuly! Kníže je nebránil, neochránil! Měl jiné, výhodnější zájmy a strategii...

A pak — jak dál žít? Tomu knížeti jsme už sloužit nechtěli, rozzlobil nás. Neměli jsme domy, neměli peníze — ale měli jsme sílu — silušku! A tak jsme začali loupit podél cest a svoji bolest a smutek jsme si vybíjeli na druhých... Jako bychom chtěli dokázat, že když je nám samotným špatně, aby bylo druhým ještě hůř. Pět let jsme se tak živili loupežnictvím...

Od těch, které jsme si vybírali jako oběti, jsme předtím žádný odpor nezažili, všechno se nám dařilo!

Ale váš mnich, Alexandr Peresvět, ten má v sobě divotvornou, bohatýrskou sílu! On nás nejen přemohl, ale jakoby vnitřně otřásl našimi zkaženými dušemi, a doslova v našich životech všechno převrátil! Na to, co bylo předtím, už nedokážeme ani pomyslet!

A potom nám ukázal Ježíšovu Tvář na ikoně.

A vyprávěl nám o Ježíšovi...

... Hlas mluvícího se zachvěl:

— Ukázalo se, že má v ruksaku ikonu. A na ní je Sám Pán Ježíš!

A přímo za jeho zády se otevřela Nebesa! A ukázalo se, že my, jako bychom chtěli oloupit Samotného Pána! To — Pán nás přemohl a přivedl k rozumu!

Káli jsme se, a až do konce svých dní budeme dělat pokání a děkovat, že nás Bůh zastavil v našich nepravostech!

A potom nám váš mnich vyprávěl, že i on sám byl vojákem, že pochoval svou manželku, a že teď žije v tiché radosti s Bohem.

A že ochrana před neštěstím není v té ikoně, ale v úplné oddanosti Bohu, a v srdečné lásce ke všem a ke všemu! A pak Sám Pán i celé vojsko Nebeské je vždy s tebou! A dokonce i když se přiblíží smrt — pak je třeba ji s pokorou přijmout!

A jestliže jsi čistý, otevřou se ti Nebesa!

Proto se teď chceme očistit! Přijmi nás do kláštera, ulož nám trest za náš hříšný život — třeba do konce našich dnů!

... Sergij pochopitelně z bývalých lupičů mnichy neudělal. Ale přijal je mezi poslušniky (novice) se zkouškou na dlouhou dobu.

Nevyhnal je pryč!

* * *

Nové obyvatele kláštera přivítalo mnišské bratrstvo nevlídně a s velkou ostražitostí. Ukázalo se, že jsou to ti samí lupiči, kteří minulý rok přepadli klášterní povozy, a proto bratři velmi dlouho zažívali nouzi a hlad. Jeden z mnichů, který byl tehdy raněn, je poznal a nemlčel; řekl o tom všem.

Avšak ani oni sami své hříchy nezapírali...

Vyvolalo to mnoho rozhořčení mezi bratry! Pro lidi bývá velmi těžké odpustit těm, kvůli kterým jsme sami zažívali utrpení...

Sergij následující den v kázání mluvil o odpuštění:

— Ale umíme opravdu odpouštět? Jak se můžeme této ctnosti naučit?

Ježíš o těch, kdo ho křižovali, řekl: "Odpusť jim, otče, neboť nevědí, co činí!"* Prostřednictvím toho nás Ježíš učí velikému odpouštění...

A ještě další příklad — v Matoušově Evangeliu se mluví o tom, jak se Petr ptal Ježíše: "Pane! Kolikrát mám odpustit svému bratru, který proti mně zhřešil? Až sedmkrát?" Ježíš mu říká: "Neříkám ti až sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát".*

Ježíš nás učí odpouštět!

A On nás ještě učí vidět v každém člověku to světlé, co ho táhne k Bohu...

Je důležité získat dovednost na sebe-duši pozorně dohlížet — nepřipouštět v sobě zlobu, nedávat volný průchod hněvu, a odsouzení nahradit hlubokým pochopením...

Pokusme se to i my, moji bratři, projevit, ne slovy, ale skutky!

Zkusme se vždy ke svým bližním chovat s láskou — a žít spolu v míru!

* * *

Večer toho dne se Jegorka zeptal Peresvěta:

— A je pravda, že se ti lupiči zmocnili našich vozů s proviantem? Říkali ti to?

— Nevím Jegoruško, možná to byly naše povozy, a možná ne... Je rozdíl mezi tím, jestli způsobili potíže nám, nebo jiným lidem? Oni se nyní se dali na pokání... Byli to zlomyslní lidé, ale teď se snaží obrátit k dobru. Myslím, že jim v tom můžeme pomoci.

— A jak?

Myslím, že dobrotou... Pokus se uvidět zázrak Boží v tom, že se nyní dva lidé, kteří pět let loupili, chtějí změnit od zla k dobru — podle Boží vůle!

— Jakýpak je to zázrak? To přece ty jsi je obrátil na víru!

— Ne, Jegoruško, ne já, ale Bůh! To je ten hlavní zázrak — když dojde k Božímu Doteku duše! Pak člověk udělá důležitou volbu: jak bude dál žít, aby už víc nehřešil a zamířil k Bohu!

Kvůli tomu jsou vytvářeny všechny vnější zázraky: uzdravení a spása, neobyčejné rozmnožení jídla nebo ještě další věci. Může se stát, že dojde i k celkem jednoduché události, která se na první pohled vůbec zázraku nepodobá, ale začíná od ní v duších lidských přeměna, protože prostřednictvím toho Bůh projevuje Svoji Lásku!

Teď můžeme našim novým bratrům velice pomoci. Musíme uvidět to, co je v nich nejsvětlejší, a upevnit v nich objevující se naději na cestu spásy.

— Ano, pochopil jsem to.

Igumen Sergij o tom dnes velice dobře mluvil.

Také jsem přemýšlel o odpouštění. Našim novým poslušnikům mohu odpustit snadno. Ale jak odpustit těm, kdo skutečně způsobili velké zlo mně osobně, mojí rodině, a mým přátelům? Když si jen představím, že někdo zabil mé bratry a sestřičky, — pak hned ve mně vzkypí velký hněv! Nemám v sobě takovou lásku, abych dokázal odpustit tak strašný zločin!...

— Ano, je to velice těžké. Podobné duchovní rány z hořkých ztrát se hojí až po létech, a to ještě ne vždy! Právě kvůli té stále vzrůstající pomstě a neustávající nenávisti se války v našem světě stále více množí a množí. A to krveprolévání nemá konce!

Hodně jsem o tom přemýšlel: jak by bylo možné přinést do tohoto světa laskavost a spravedlnost.

Tak například, lidé jednoho knížete se na jeho rozkaz vydávají na tažení do osad sousedního knížete, a ničí tam domy jako odvetu za jakousi urážku, která se kdysi přihodila mezi sousedy... Ti druzí je po čase napadají na oplátku... A to se stále odedávna opakuje...

V podstatě jsou všichni ti lidé — jakoby křesťané. Ale páchají krutost a násilí na rozkaz, přinášejí utrpení a záhubu nevinným. To všechno je strašné, hanebné!

A je pro to mě hořké, Jegoruško, že já jsem přece byl také takový: byl jsem jedním z těch, kteří na příkaz knížete konali skutky, které občas byly úplně nespravedlivé! Dokonce jsem se tehdy nezamýšlel, kde je skutečná pravda? Kde je ta dobrota, kterou nám přikazuje Bůh? Líbí se něco takového Bohu?

Nyní chápu jen to, že nikdo nesmí v sobě připouštět hněv a zlobu! Ale musí rozmnožovat lásku a odpuštění jak v srdci, tak i ve všech svých skutcích. Pokud to tak každý bude dělat, pak to bude i vyplňováním Božích zákonů!

Je možné, že si prostřednictvím toho lidé postupně uvědomí Učení Ježíše Krista?

A pochopí pak Pravdu, kterou je Láska Boží?

Pochopí nepřípustnost všech druhů zločinů, včetně vražd a násilí?

Je možné, že přijdou takové časy?

Teď se mi často zdají sny o klidném a překrásném životě. Je to v jakési jiné zemi, ale je té naší velice podobná... Je tam obdivuhodná přírodní krása! Pole, louky, březové háje, čisté řeky a jezera! A lidé tam žijí — klidně a šťastně! Rodiny se milují, děti jsou radostné! Je slyšet zvonivý smích, rozléhají se písně! Tváře všech jsou jasné! Veselí a klid je v každém srdci! Nejsou tam žádné války a rozepře...

Je možné, že mi tak Pán ukazuje rajské světy? Ale možná ukazuje, že my sami musíme tento svět udělat takovým?