Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

---

Jak se poznává Bůh/Některé vědecké výzkumy

---

Některé vědecké výzkumy

Za léta mojí činnosti ve sféře materialistické vědy se mi podařilo udělat mnoho dost důležitého. Tyto materiály byly publikovány v periodickém vědeckém tisku. Jenže, kdo je četl, kromě úzkého okruhu vědců-specialistů? Ke všem ostatním lidem se výsledky vědeckých výzkumů dostávají pouze prostřednictvím populárně-vědecké literatury nebo jinými hromadnými sdělovacími prostředky.

Povím vám o tom na stránkách této knihy.

Sexuální autoidentifikace

Když mi bylo v tomto životě pět let, žila naše rodina v právě takovém strašném komunálním bytě, o jakém zpíval Vladimir Vysockij: "na třicet devět místností jen jedna toaleta*". Kromě stále kašlajících a plivajících souchotinářů jsem si z jeho obyvatel ještě zapamatoval kocourka Kuzku.

Vzali si ho do bytu jako ještě maličké koťátko. Vyrostl, a najednou… se mu… — k všeobecnému údivu — narodila koťata. Ukázalo se, že je to… — kočička…

Byl jsem tím zmatený nejdéle ze všech. A poněvadž jsem ten problém vůbec nedokázal vyřešit, obtěžoval jsem tím dospělé:

— A Kuzka sám — ví o tom, že je kočka?…

… Ale za touto dětskou naivitou probleskoval jeden z nejzajímavějších problémů biologie a psychologie: sexuální autoidentifikace, to jest, pociťování svojí příslušnosti k tomuto či druhému pohlaví.

To, že jsou naše těla toho či onoho pohlaví, se dozvídáme prostřednictvím výchovy. Naši rodiče nás v souladu s tím pojmenovávají, oblékají, češou, vysvětlují nám, že tito a tamhleti jsou takového pohlaví, a tihleti jsou zas druhého.

Ale potíž spočívá v tom, že se pociťování příslušnosti k tomu či druhému pohlaví někdy dostává do protikladu se všemi těmito znalostmi.

Člověk například od dětství vnitřně protestuje proti svým zjevným anatomickým znakům. Někdy to může být spojeno se vzpomínkou na své předchozí životy v těle opačného pohlaví — a potom tento protest časem zmizí. Ale v jiných případech se rozpor po nastoupení pohlavní zralosti naopak vyhrocuje. A pokusy chovat se "jak se patří", "jak je zvykem", včetně vstoupení do "normálního manželství", vedou k vnitřnímu i vnějšímu dyskomfortu — někdy až strašnému. V takovém případě se mluví o inverzi (chorobné zvrácenosti) sexuální identifikace. A jelikož je taková anomálie vždy zjišťována už od dětství, nemáme důvod pochybovat o tom, že bychom ji měli zařadit do kategorie vrozených.

Mechanizmus formování inverze sexuální identifikace byl v těch desetiletích intenzivně zkoumán vědci, zvláště v Německu ( G. Dörner a další; v přehledu literatury viz [23]). Bylo zjištěno, že se mozek plodu a vyvíjejícího se dítěte formuje nerovnoměrně. Mozková tkáň jeho různých částí dozrává v určité následnosti, přičemž existují — podle času — přísně geneticky zafixované etapy diferenciace a formování jejich buněk. Právě v těchto lhůtách, nazývaných kritickými, jsou části mozku nejvíce zranitelné pro škodlivé vlivy. A vzniklá poškození se uchovávají na celý následující život.

Konkrétně bylo zjištěno, že existují zvláštní mozková centra — mužská a ženská — odpovědná za příslušnou sexuální autoidentifikaci — jak u zvířat, tak i u lidí. Různé poškozující faktory — hormonální, vedlejší účinky léčiv nebo dokonce i takové, jako je těžká nemoc nebo silný negativní emoční stres atd., těhotné ženy v příslušné době "kritické" etapy vývoje plodu, mohou vyvolávat takové poruchy vývoje mozku plodu, které se živě projeví, až když dotyčný člověk dosáhne pohlavní zralosti [10-15,23]. Takoví lidé jsou pak odsouzeni k tomu, aby se stali příslušníky "sexuálních menšin", stali se homosexuály nebo bisexuály (v závislosti na těžkosti poškození).

… Ale existuje i jiný mechanizmus formování jak homosexuality, tak i dalších odchylek pohlavního zaměření. Je to spojovací ("podmíněný") reflex.*

… Ale pro to, abychom to pochopili, si musíme nejdříve pohovořit o stádiích pohlavního dozrávání.

… Vždyť dítě nemá (normálně) žádné puzení k pohlavnímu aktu. A nemá ani erotogennost genitálií nebo je minimální, třebaže jsou i zjišťována epizodická naplnění krví takzvaných "houbovitých" těles pohlavních orgánů. Naopak je u něho zákonitým projevem erotogennost úst, což doplňkově stimuluje puzení k výživě mateřským mlékem [6]; tohoto jevu si poprvé všiml S. Freud [16].

Až s nastoupením pohlavní zralosti — pod vlivem začínající produkce pohlavních hormonů — se postupně rozvíjí i erotogennost pohlavních orgánů. Ale — což je velice důležité! — puzení k pohlavnímu aktu se neobjevuje ihned, ale až po několika letech.

Tato druhá etapa rozvoje sexuality dostala speciální název: — "etapa nediferencované sexuality". U obou pohlaví v této době začíná dozrávat pohlavní zájem: chlapci "probírají" ve své skupině sexuální tématiku, děvčata si to často takzvaně "zkoušejí", sexuálně popichují muže — zajímá je "a co se bude dít?… ". Ale perspektiva skutečného začátku pohlavního života v tomto věku ještě obvykle chybí. A je to pochopitelné: vždyť proces anatomického dospívání reprodukčního systému jmenovitě vlivem pohlavních hormonů vyžaduje dostatečný čas, trvající u člověka roky.

Etapa dospělé sexuality (to jest, třetí v pořadí) začíná u obou pohlaví až když se objeví skutečné snažení o pohlavní akt. Přičemž u mužských jedinců všech z tohoto hlediska prozkoumaných druhů zvířat, i u člověka, — vzniká v této době poprvé vrozená reakce na konkrétní druhově specifické (to jest, vlastní danému biologickému druhu) "klíčové" sexuální signály. U hmyzu a savců, kromě primátů, jsou to pachové látky, vylučované pohlavními orgány samic (pohlavní feromony). A u ptáků a primátů jsou to signály vizuální. U primátů, včetně lidí, je takovým "klíčovým signálem" pohled na ženské genitálie.*

… V zaměření tématu této kapitoly se jako nejzajímavější jeví stádium nediferencované sexuality, kdy se pravé sexuální nasměrování ještě neprojevilo, ale už se objevuje pohlavní vzrušení, které je často doprovázeno masturbací a orgasmy. V tomto věku také mohou vznikat sexuální spojovací reflexy, občas natolik pevné, že se uchovávají na celý následující život a doprovázejí normální sexualitu, a nebo ji dokonce úplně vytěsňují a plně nahrazují.

Právě pomocí tohoto mechanizmu se vytvářejí takové sexuální odchylky od normy, jako je fetišizmus, zoofilie (pohlavní puzení ke zvířatům), masochizmus, nekrofilie, a také mnohé případy homosexuálních sklonů.

To se mi podařilo dokázat experimentálně [23,27] u zvířat a potvrdit v klinických studiích u lidí [23].

Konkrétně jsem vychoval samce psů, u kterých různé zvrácené formy pohlavního chování naprosto vylučovaly normální sexualitu v dospělém věku. To vznikalo podle mechanizmu spojovacího reflexu — za podmínky nepřítomnosti přiměřeného styku v raném věku s vrstevníky svého biologického druhu [23,27].

Co se týče jmenovitě homosexuality, podařilo se mi jako prvnímu vytvořit celistvou koncepci této anomálie, která nicméně vzniká různými cestami [23].

* * *

V Trestním zákoníku SSSR v těch létech existoval článek, zařazený tam na osobní příkaz Stalina; článek strašlivě absurdní, a já bych dokonce řekl zločinný; vyjadřující zločinnost celého tehdejšího režimu, — o trestním stíhání a trestání dlouhými léty věznění v koncentračních táborech těch mužů, kteří měli homosexuální sklony a vytvářeli homosexuální páry.

Já jsem měl tu čest stát se prvním z vědců v SSSR, který se tehdy — z vědeckých stanovisek — postavil na obranu těchto lidí.

Z opatrnosti jsem byl nucen se v první publikaci zaštítit jménem v té době známého sexuologa A. M. Svjadoše [44]*, a až potom jsem vydal vlastní knihu [23].

Ale stejně jsem začal být sledován.

Ukázalo se, že mě, vědce, provádějícího anketní výzkumy mezi homosexuály, začali podezřívat z toho, že já… jsem sám homosexuál, a že se s pomocí jakoby vědeckých anket pokouším navazovat nové osobní homosexuální známosti…

Tehdy mě Bůh poprvé seznámil se dvěma krajními typy vyšetřovatelů.

Jeden z těch, co mě vyslýchali byl — podle svých hanebných duševních vlastností — sám zločincem.

… Vždyť, kdo vstupuje do různých státních silových "struktur? "Zdravou" část tohoto počtu lidí tvoří ti, kteří jsou schopni se obětovat pro blaho ostatních lidí v boji se sociálním zlem. Ale ti druzí tam jdou "pracovat" kvůli tomu, že tam mohou uspokojovat svoje nejodpornější agresívní a sadistické vlastnosti "zákonnou cestou"! Právě oni s potěšením mučí své oběti. Není pro ně důležité to, je-li člověk doopravdy vinen. Ne, nastolení opravdové "spravedlnosti" je opravdu netrápí — je pohání jen osobní touha ponižovat, mučit a ničit druhé lidi! Pokud se jim dostanete do rukou — třebaže jste nikdy ani neslyšeli o tom, z čeho jste "obviňováni", — neexistuje cesta ven! Protože osvobození podezřelého není součástí osobních plánů takových vtělených ďáblů. Jejich jediným zájmem je pouze vlastní sadistické uspokojení.

… A právě takový mě tehdy začal vyslýchat…

Ale brzy se do toho vmísil vedoucí oddělení vyšetřování trestných činů. Rychle vyhodnotil situaci, vyprovodil za dveře vyšetřovatele-ďábla, položil mi několik otázek s použitím "neverbálních sugescí" (viz níže), byl naprosto spokojen s odpověďmi, vyhodnotil, že mám "lékařský" rukopis, požádal mě, abych napsal "vysvětlující poznámku (že jsem skutečně vědec), uzavřel "případ" a v klidu mě propustil.

… No a v Rusku bylo pronásledování lidí s odchylkami sexuální orientace zrušeno.* (Pochopitelně s výjimkou případů svádění nezletilých a sexuálního nátlaku).

Autoidentifikace druhová a imprinting

V předchozí kapitole jsme rozebrali, že ne vždy představy člověka o vlastní pohlavní příslušnosti souhlasí se stavbou jeho těla. Ale existuje ještě "strašnější" problém — týká se subjektivní znalosti toho, k jakému biologickému druhu každý z nás patří.

Nepochybuji o tom, že si většina mých čtenářů myslí, že je tato znalost všem vrozena. Ale není to tak.

Ve vědecké literatuře je popsáno několik případů, kdy lidské děti krmily a vychovávaly ve svých tlupách opice, nebo ve svých smečkách vlci a jiná zvířata. Tyto dětičky běhaly po čtyřech a jedly stejné jídlo jako ta zvířata, která je vychovávala. A když se objevili lidé — tak je vůbec nepovažovaly "za svoje vlastní", ale naopak se chovaly polekaně nebo nepřátelsky.

Já sám jsem ve speciálních experimentech choval samce psů do přibližně dvou let — tak, že nikdy v životě neviděli jiné psy: odebral jsem je od matek ještě předtím, nežli se jim otevřely oči; krmil jsem je uměle; a oni potom vyrůstali v izolovaných klecích a stýkali se pouze s lidmi.

Jejich vztah k lidem byl výborný. Ale když jsem je poprvé dal dohromady s druhými psy (dokonce s velice přátelsky k nim naladěnými) — byla jejich hrůza při spatření těchto "příšer" neobyčejná: padali na záda a tuhli v kataleptických pozicích! Dokázali tak ležet hodinu i déle! A jenom můj laskavý zásah je postupně navracel do normálního stavu.

Avšak vztah těchto psů k druhým psům se radikálně změnil tehdy, když najednou začali poznávat, že psí samice v říji jsou zdroji vůně pohlavních feromonů… To znamená, že sexuální faktor vytvářel podmínky pro urychlený proces socializace.

Je zřejmé, že se tito psi předtím… sami vůbec nepovažovali za psy… Pociťovali se být… — lidmi.

Tak, jako se i ty lidské děti, které vychovávaly opice nebo vlci, považovaly za opice nebo za vlky.

Problém je v tom, že pociťování svojí druhové příslušnosti není vrozené. Získává se ve vymezené kritické etapě vývoje mechanizmem, nazvaným prvotní socializace — na rozdíl od druhotné socializace, která může dlouho a obtížně probíhat v pozdějším věku.

V době kritické etapy prvotní socializace probíhá vtiskávání (imprinting) — dospělých jedinců svého druhu (obvykle — svých rodičů) — a právě na tomto základě se i vytváří pocit příslušnosti k tomu či jinému biologickému druhu.

U člověka tato etapa trvá od dvou do šesti až sedmi měsíců (viz [1,7]). V této době a po dobu následujících dvou roků je psychika dítěte neobyčejně vnímavá k poruchám harmonických vztahů s matkou nebo člověkem ji nahrazujícím. Jak bylo objasněno v mnohých pozorováních vývoje dětí a ve speciálních výzkumech na opicích (H. F. Harlow a další; viz přehled literatury [7]), narušení této harmonie (třeba jen dlouhou nepřítomností člověka, ke kterému proběhl "imprinting", nebo pokusy náhlého nahrazení takového člověka jiným vychovatelem atd.) vyvolávají těžce obnovitelné nebo dokonce nezvratné poruchy psychického vývoje dítěte, projevující se i v dospělém věku. Mohou to být psychologické potíže v kontaktu s druhými lidmi, "nespolečenskost", zvýšená agresivita atd.

* * *

Mechanizmus vtiskávání (imprintingu) nicméně funguje, a zabezpečuje nejen prvotní socializaci.

… Jaký je vůbec mechanizmus učení?

— Metoda "pokusů a omylů".

— Spojovací ("podmiňovací reflex").

— Učení cizí zkušeností prostřednictvím verbálního (řečového) kontaktu, knih, rozhlasu, televize, kina.

— Napodobování. A tak dále.

Ale existuje ještě i imprinting, o kterém zatím v Rusku málokdo něco ví.

V daném případě je to téměř to samé jako napodobování, jenom s tím rozdílem, že tento mechanizmus funguje pouze v odpovídající době kritických etap vývoje v dětství. A jeho efekt je nesrovnatelně silnější.

Například, písně zpěvavých ptáků — to vůbec nejsou jejich vrozené hlasy. Samci se učí zpěvu, když ještě sedí jako malá ptáčátka v hnízdě, a jejich tatínek zpívá vedle nich. Oni si píseň vtiskávají do paměti, ale sami budou zpívat až později — až po dosažení pohlavní zralosti. (To se týká samců. Ale samičky, ty zpívat nebudou, jen budou reagovat na písně svých vrstevníků — jako na sexuálně významné hlasy představitelů svého biologického druhu).

Ale jestliže otec u hnízda nezpívá — pak se schopnost zpívat u potomstva nevytvoří a tito jedinci budou sociálně neplnohodnotní, jejich účast v reprodukci (rozmnožování) bude zvrácená anebo se stane úplně nemožnou.

Nebo se ještě stává, že se samci naučí píseň cizího biologického druhu a pokoušejí se ji reprodukovat — do té míry, nakolik to umožní jejich hlasový aparát.

Na univerzitních přednáškách z ornitologie jednou profesor Alexej Sergejevič Malčevskij — úžasný nadšenec pro svoji práci a vynikající pedagog — demonstroval magnetofonovou nahrávku samečka kanára. Ptáčata se vylíhla a vyrostla v kleci v domě osamělé stařenky, která si neměla s kým povídat, kromě svých milovaných ptáčků. A tatínek kanárek v té rodince nebyl. A tak mladý kanárek vyrostl — a začal zpívat v čisté ruštině stále stejnou písničku hlasem té stařenky:

— Ach, to jsou ptáčkové, roztomilí ptáčkové! Ach, to jsou ptáčkové, roztomilí ptáčkové!…

A právě tak je to přece i s lidskými dětmi: poslouchají a poslouchají, jak mluví dospělí, zvláště maminka (nebo chůva)… A potom to i samy začínají zkoušet nahlas. Řeč dospělých se vtiskává, rodný hovorový jazyk se velice rychle osvojuje v době příslušné kritické etapy vývoje. Učit se cizí jazyk je pro dospělého člověka už mnohem komplikovanější: tady se musejí používat už úplně jiné mechanizmy výuky, včetně "biflování" slovíček…

… A tak, pokud si s nemluvnětem nikdo nepovídá — a ono nedostane příležitost poslouchat hlas jím milovaného člověka — pak se ani nenaučí plnocenně mluvit, rodný jazyk pro něj bude jako cizí…

Je to jeden z projevů onemocnění, které se široce vyskytovalo a bylo zkoumáno v zemích Západu v dětských sirotčincích po první světové válce: děti, které jsou sice poctivě krmeny a přebalovány, ale nedostává se jim emočního tepla — tyto děti vyrůstají v lidi asociální, kteří neumějí plnocenně mluvit, a velice často jsou i agresívní. Vznikl dokonce speciální termín, označující tento syndrom, — hospitalizmus.

Ale to však vůbec neznamená, že je hospitalizace běžným údělem všech dětí, vychovávaných bez účasti vlastních matek. Ne: nemá význam, jestli děti vychovává vlastní matka — a nebo pěstounka; je jen důležité, aby to byl člověk s plnocenným komplexem duševních kvalit. A k tomu měl ještě určité vědecké znalosti.

Tak například, zkušenost pravého komunistického způsobu života, realizovaného až po druhé světové válce a vůbec ne "v epoše budování komunismu" v SSSR, ale v izraelských komunitách (kibucech), ukázala, že společná výchova dětí, oddělených od jejich matek, přináší při správně nastaveném výchovném procesu vynikající výsledky (viz v přehledu literatury [7]).

* * *

Znalost těchto zákonitostí vývoje dětí a jejich výchovy je už dávno obsažena v pedagogice všech rozvinutých zemí. Ale v SSSR o tom nebylo nic známo a dětská zařízení typu útulků masově "vyráběla" psychicky narušené absolventy. Toto téma bylo v SSSR… "uzavřené", tabuizované, zakázané.

…Vždyť tehdy v SSSR vůbec neexistovala věda psychologie, byla jen "pavlovovská" fyziologie vyšší nervové činnosti, operující jen pojmy "podmíněných" a "nepodmíněných" reflexů. V souladu s tímto mechanistickým materialistickým učením, jsou chování a myšlení jen reflexy na signály z vnějšího a vnitřního (to jest, tělesného anatomicko-fyziologického) prostředí. A všechny živé bytosti, a konkrétně i člověk, nejsou jednotkami vědomí, rozvíjejícími se v rámcích Evoluce Absolutna, ale jen takovými podivnými živými organickými mechanizmy: samy si kdovíproč požily, naplodily potomstvo kvůli pokračování svého druhu, zanechaly mu (v lepším případě) nějaké materiální hodnoty — a zdechly…

A aby se do tohoto tupého schématu zavedly nějaké nové myšlenky, byl zapotřebí boj plný politického rizika ("pokus o rozvracení základů materialistického světového názoru!").

… Byl jsem tehdy v SSSR prvním, kdo v tisku seriózně promluvil o těchto problémech (před tím o nich existovala jen jedna zmínka od jiného autora). Mé publikace měly v té době velký pozitivní ohlas mezi vědci a lékaři.

Ale v současnosti… znovu s bolestí poslouchám vysílání v rádiu o tom, že se děti z dětských domovů v Rusku ani nenaučí mluvit…

* * *

Mechanizmem imprintingu se také vytvářejí celé šablony sociálního chování, charakteristického pro vlastní pohlaví. Tato forma imprintingu dostala zvláštní název — identifikace. Byly odhaleny obzvlášť kritické etapy pro tento jev (viz přehled literatury v [16]). Výzkumy ukázaly, že je pro dítě nezbytný zejména kontakt s dospělými stejného pohlaví, jako má ono samo. Přičemž pro chlapce — s otcem — od tří let, a pro dívky — s matkou — před, i po této době. Musejí to být dospělí, kteří jsou dítětem milováni a kterých si váží, ačkoliv vůbec není nutné, aby to byli právě jejich rodná matka a otec.

Rodiče by měli vědět toto: vaše děťátko si neuvědoměle vtiskává vaše šablony chování — jak dobré, tak i špatné. Nebude je ihned opakovat, ale začne je reprodukovat až vyroste. Bude používat vaše obraty řeči, emoční reakce, jídelní zvyklosti, bude (nebo nebude) kouřit, opíjet se, ono po vás mimovolně převezme i vaše pracovní návyky, formy trávení volného času, vztah k přírodě, k lidem… A až někdy kolem dvaceti let si, možná, začne tyto šablony kriticky přehodnocovat…

* * *

Uvedu zajímavý příklad ohledně imprintingu potravin.

Kdysi mi onemocnělo štěně a já jsem ho zkusil léčit česnekem.

Začal jsem mu dávat česnek — nechtělo ho: ne, není to dobré! Vyplivlo ho.

A tak jsem já sám začal žvýkat stroužky česneku — speciálně tak, aby to vidělo. A přitom jsem mu předváděl, jak mi to chutná, a jakou mi česnek dává blaženost… Štěně se dlouho dívalo, zkoušelo to, a pak zase zamračeně česnek vyplivovalo… A nakonec ho začalo samo jíst… ale jen z napodobování!

… Za více než dva roky, když už se štěně stalo velkým dospělým psem, jsem si na tu epizodu vzpomněl a chtěl jsem zjistit: jaký bude mít k česneku vztah teď?

K mému údivu byl česnekem nadšený: s rozkoší ho žvýkal, a chtěl ještě!

Není pochybností o tom, že se stal za celou historii Země jediným psem, z něhož byl tak velice cítit česnek.

* * *

Pokud chceme pomoci dětem stát se lepšími, pak jsme povinni před nimi o tom nejen mluvit, ale předvést jim i vzory vlastního chování.

Láska — v aspektech něžnosti, starostlivosti a soucitu ke všem živým bytostem, praktické připravenosti pomoci všem ve všem dobrém, a také snaha o získávání vědomosti a pracovitost — to je to, co musejí dospělí sami vykonávat před očima dětí.

… Ale někdy se stává, že vychovávat právě takhle je už pozdě: dítě už vyrůstá jako egoistické, zlostné…

A tady se už nemůžeme obejít bez "potlačení neřestných reflexů metodami negativního posilnění" (v jazyce fyziologie vyšší nervové činnosti).

… Ve svých výzkumech na psech jsem zjistil, že, za prvé, egoizmus a agresivitu neprojevují při ostatních totožných podmínkách všichni jedinci (to jest, že hlavními určujícími faktory jsou vlastnosti duší, přicházejících do daných těl), a za druhé, že je můžeme odstranit "výchovnými prostředky", pokud je potlačíme silou, to znamená, když je potrestáme "odpovídajícími trestními opatřeními". Konkrétně, pokud se ve skupině psů vyskytoval silný a neagresívní jedinec, schopný silou potlačovat "výstřelky" druhých psů, obdařených těmito neřestmi, — pak neřesti posledně jmenovaných postupně ubývaly, dokud úplně nevymizely [9].

Regulace reprodukční funkce

Projevy jednotlivých složek reprodukční funkce dospělého organizmu závisí na řadě vnitřních a vnějších příčin a mohou být v případech odchylek od normy regulovány — a to různými způsoby.

Při řešení problémů s léčením používá zkušený specialista vždy komplexní přístup, který bere v úvahu i všemožné příčiny oslabení funkcí nebo onemocnění, a také i možnost korekce nebo léčení prostřednictvím různých "vstupů" do organizmu: nervového, antibakteriálního, informačního, sugestivního, bioenergetického a dalších. Včas prozkoumává také i vzdálené následky svého působení.

V těch letech, kdy se v Rusku teprve začínaly objevovat první publikace z oblasti sexuologie, mě ohromovala totální nekompetence většiny doporučení na medikamentózní léčení, například impotence: v jednom soupisu léčebných preparátů byly bez jakýchkoliv komentářů uvedeny látky přímo protikladného působení! Přitom každá z nich mohla skutečně pomoci — ale jen nemocným s naprosto přesně určenou příčinou patologie. Ale jiným nemocným to mohlo jen uškodit, tím že bylo posíleno působení faktoru, vyvolávajícího oslabení pohlavní funkce jmenovitě u nich .

Nebo ještě jeden příklad "omezenosti" a nekomplexnosti léčebného přístupu. Mladá žena se obrací na placeného sexuologa: pokaždé na začátku pohlavního aktu pociťuje bolest. On jí říká: nesmíte začínat hned, ale je třeba se předtím pomazlit, vzrušit se… To, co jí říkal, byla obecně pravdivá slova. Jenže její bolest měla jinou příčinu: venerické infekční onemocnění…

… Nechce se mi teď příliš hluboce a široce pronikat do sexuologie v tomto důležitém a zajímavém problému: jinak by vznikla "kniha v knize". A také se teď můj zájem soustředil na mnohem významnější a málo prozkoumanou oblast vědění. A současnou sexuologickou literaturu už dávno nečtu: nemohu na to ztrácet čas. Ačkoliv jsou mezi ní určitě i vynikající knihy.

Ale, jelikož už jsem se jednou rozhodl vyprávět o své "sexuologické minulosti" na středisku Sexuologického centra, vedeného tehdy profesorem Abramem Mojsejevičem Svjadošem, — pak se omezím v podstatě jen na výčet toho, co se mi podařilo v této oblasti vědění udělat (na doplnění toho, o čem jsem už vyprávěl).

…Konkrétně jsem jako první v experimentech na představitelích třídy savců, poukázal na úlohu semenných váčků — žláz, nacházejících se vedle předstojné žlázy — v regulaci mužské sexuality. Zaváděl jsem králíkům do semenných váčků kousíčky polyetylénu, které dráždily baroreceptory uvnitř semenných váčků. Z toho u samců vzrůstala intenzita pohlavního puzení průměrně téměř pětkrát, ale u některých dokonce více než desetkrát! [23]. To znamená, že čím víc se ve žlázách nahromadilo produkované tekutiny, — tím byla vyšší sexuální připravenost, sexuální chtění. Ale při zánětlivých jevech v těchto žlázách můžeme očekávat snížení nebo dokonce vymizení projevů pohlavní funkce.

Ale je třeba mít na zřeteli, že semenné váčky jsou pouze jedním z mnoha mechanizmů regulace mužské pohlavní funce.

… Například, při vyčerpání nebo vysilujících onemocněních organizmus snižuje výrobu pohlavních hormonů. To je i pochopitelné: je třeba sebrat síly, i proto, aby bylo potomstvo plnocennější jmenovitě od úplného zdraví a síly otce.

Ale… "rodinná situace" může vyžadovat lékařskou pomoc.

V těchto případech není radno používat pohlavní hormony: jejich přivádění do organizmu zvnějšku vede ke snížení jejich produkce samotným organizmem. Mnohem lepší je stimulovat vlastní produkci hormonů. Tomu budou nápomocné například preparáty ženšenu nebo eleutorokoku (první začíná "vyrábět" rychle, druhý — až za několik dní, ale zato vytváří stabilní podklad produkce androgenů); oba působí přes hypotalamo-hypofyzární systém mozku. [23]

Stejné preparáty také dobře odstraňují únavu a zvyšují odolnost organizmu.

Dodávám, že ultrafialové záření — na slunci nebo křemíkovou lampou (horským sluncem) — bude účinkovat podobně.

Negativní emoční stresy v podobě vleklých zneklidňujících stavů, hněvu apod. — poškozují reprodukční funkci u představitelů obou pohlaví. Nejlepším řešením tu pochopitelně bude přijetí Boha do svého života, správné pochopení smyslu svého života a ovládnutí metod psychické autoregulace na základě využití čaker (viz níže).

Ale, dokud jste to ještě neovládli, můžete používat lékařské preparáty.

Naše psychické stavy ovlivňují funkci těch či oněch orgánů fyzického těla prostřednictvím dvou částí nervové soustavy, nacházejících se v recipročních vztazích (to jest působících v protichůdných směrech). Je to sympatický nervový systém, účastnící se ovládání těla při stresech, a parasympatický, dominující ve stavech klidu, komfortu.

A jak sexuologické charakteristiky, tak i laktace a mateřské chování — mohou být zlepšeny na základě existence stresogenního faktoru — s pomocí léčivých přípravků potlačujících sympatický systém (adrenolytik) nebo aktivujících parasympatický (cholinomimetik). To bylo potvrzeno jak v mých výzkumech při léčení mužů s oslabenou potencí nebo předčasnou ejakulací [23], tak i v experimentech na zvířatech, kde bylo prokázáno zlepšení ukazatelů laktace s pomocí prozerinu [8].

* * *

Jednou z hlavních příčin poruch porodního aktu je v určité míře projevená takzvaná diskoordinace porodní činnosti, to znamená, nesynchronní stahy svalových vláken dělohy. Při tom vzniká bolest, stahy dělohy ztrácejí efektivitu, dítě trpí škrcením pupečníku… A ve svalových vláknech se při jejich únavě hromadí kyselina mléčná, z čehož ještě více slábnou…

Porodníci v takových případech aplikují preparáty, stimulující stahovou aktivitu dělohy, nebo navozují "medikamentózní spánek" pro odpočinek, anebo se rozhodnou pro operaci "císařským řezem".

Ještě se právě v těch letech, kdy jsem se zabýval výzkumem této tématiky, prováděly pokusy propouštění elektrického proudu přes tělo rodičky (i plodu!). Byly k tomu vytvořeny a aktivně vnucovány "z Moskvy" všem porodnicím v SSSR i v zahraničí speciálně vyrobené drahé přístroje. Ale, pokud je někde koupili, hned je přestávali používat: protože nejen, že nepomáhaly rodit, ale ještě zhoršovaly špatný psychický stav nešťastných žen. A co je možná ještě vážnější — byly při tom naprosto ignorovány možné pozdější následky vlivu elektrického proudu na bioenergetické struktury organizmu dítěte…

Ale já jsem o tom uvažoval takto:

Příčinu diskoordinace porodní činnosti je třeba hledat v zabíjeném stravování, zanášejícím tělo solemi kyseliny močové a cizími hrubými energiemi, a v "zanesení" bioenergetických orgánů těla pod vlivem jiných příčin (nemocí, úrazů, bioenergetických znečištění od druhých lidí, zejména při sexuálních kontaktech s nemocnými nebo hrubými muži). Tohle všechno by bylo dobré vysvětlovat ženám (a také i mužům) dlouho před porodem! Ale protože je teď už na to pozdě, je třeba jim pomoci porodit s co nejmenším poškozením pro matku i pro dítě!

A já jsem navrhl bezmedikamentózní způsob neutralizace kyseliny mléčné v děložních svalech. Moji dva pomocníci rychle smontovali jednoduchou aparaturu. Byla určena — pouze jen — k vytvoření lokálního elektropotenciálu. Provedli jsme klinické zkoušky. Úspěch byl velkolepý! Zbývalo jen vypracovat přesný návod k používání této metody… Ale v té době začalo pronásledování ze strany KGB…

Později inženýr, který pomáhal při stavbě aparatury, tuto metodu publikoval bez mého vědomí, a ukázal přitom svou naprostou nekompetentnost už v záhlaví publikace… Ale to mě už regulace porodní činnosti nezajímala: Bůh mě popoháněl, abych studoval Jeho Samotného a budoval Cestu k Němu!*

* * *

V těch letech, kdy jsem pracoval s bobry, a také v sexuologii a porodnictví, jsem ještě nevěděl o mnohem důležitějších faktorech, ovlivňujících naše zdraví a štěstí. Je to především etická složka našich životů, určující to, jak náš Učitel-Bůh formuje naše osudy. Sem patří to, čemu věnujeme naše životy, i charakter výživy, i vzájemné vztahy s lidmi různě evolučně vyspělých skupin, i ovládání technik psychické autoregulace, atd.

Jednoduchý příklad: když člověk žije koncentrací vědomí trvale jen v hlavě — vzniká u něho vychudnutí čaker trupu, v důsledku čehož jsou postiženy funkce jim odpovídajících orgánů. Ale pokud se naučíme svobodnému přechodu vědomím do libovolné potřebné čakry — odpovídající situaci — a budeme ještě k tomu udržovat všechny čakry v čistotě, roztaženosti a naplněnosti jemnými energiemi, — pak už pouze v důsledku toho zmizí mnoho chronických zánětlivých procesů, a znovu se obnoví a znormalizují funkce orgánů a systémů organizmu. To, co bylo řečeno, se v plné míře vztahuje jak na sexuální funkci, tak i na celý reprodukční systém.