Eseje/Nacionalizmus, nacizmus, fašizmus, šovinizmus

Nacionalizmus, nacizmus,
fašizmus, šovinizmus

V naší těžké době tato slova znějí stále častěji. Ale lidé, kteří je vyslovují, ne vždy sami chápou jejich smysl…

Slovo nacionalizmus označuje neřestnou pýchu na příslušnost k vlastní národnosti, a také vášeň pro její vychvalování — na rozdíl od jiných národností. To odvádí naši pozornost od studia Božího Učení a zdrsňuje duše, vzdaluje je od Boha.

Když nacionalizmus nabývá militantní formy, je vhodné uvést i ostatní tři termíny, uvedené v názvu, které znamenají jedno a to samé v různých jazycích.

Fašizmus je slovo italského původu, šovinizmus — francouzského, nacizmus — německo-anglického.

Ale Bůh nás učí zapomenout na národnostní rozdíly a národnosti obecně.

Pro Boha jsou důležité jiné naše vlastnosti. Zejména — úroveň duchovního pokroku.

A duchovní pokrok člověka začíná osvojením si etické složky Božího Učení. Poté následuje studium a přijetí funkcí duchovního srdce. A tyto funkce jsou nekonečné ve svém rozsahu a perspektivách duchovního rozvoje!

Tam, kde je obyvatelstvo zemí nakaženo nacistickou infekcí, začínají války, a lidé, opouštějící těla, masově zaplňují peklo…

Ale Bůh nás učí: "Blahoslaveni (budou) tvůrci pokoje…!" (Mt 5:9). A "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uzří Boha." (Mt 5:8)…

* * *

My musíme přijmout Boha do svého vidění světa! Přijmout Ho jako Nejvyššího Učitele a Nejvyšší Cíl našeho poznání!

Pak pochopíme i to, že to On nás učí, konkrétně, i ponořením nás do určitých stavů v době geomagnetických bouří.

To znamená, že nás testuje na naši etickou dostatečnost.

To může být:

— otevření duchovního srdce — nebo, naopak, potlačení jeho funkce se ztrátou emoce srdečné lásky,

— emoce z takových nechutných neřestí, jako je žárlivost, agresivita, násilnost, lživost, schopnost ignorovat cizí bolest, působit ji, a dokonce se jí i kochat,

— dočasné aktivace — nebo oslabení intelektuální funkce,

— pociťování radosti z života — nebo, naopak, myšlenky na sebevraždu…

A tak dále.

Když nás Bůh uvede do určitých stavů, očekává, že se z nich následně podíváme na sebe: mám-li pravdu já nebo ji nemám? A nemám-li v sobě momentálně prožívaný neřestný stav? Mám-li srdečnou lásku? Nemám-li nespravedlivou radost, vzniklou z prázdných pozemských radovánek nebo z pýchy a marnivosti?

Tak se postupně učíme rozumět Bohu.