---

Božská podobenství/Podobenství o Velkém Lékárníkovi a kameni mudrců

---

Radek Wołyński

Podobenství o Velkém Lékárníkovi
a kameni mudrců*

V dávných časech, obecně teď nazývaných středověkem, se v Evropě vyprávěly legendy o Člověku, který žije věčně. Nikdo nevěděl, odkud přišel a kam zmizel. Někdy se stával poradcem panovníků, občas se objevil jako lékař, jindy Jeho myšlenky uchvacovaly filozofy, básníky, umělce… Ale to byl jenom vnější projev toho hlavního, co zůstávalo skryté, nerozluštěné…

Dosud je možno najít ve starodávných rukopisech zmínku o Příteli Božím, prostřednictvím Kterého, se lidé dozvídali o Pravdě… Mnozí to teď považují za výmysl. Ale On skutečně žil nejedno století, kvůli tomu, aby pochopení, a uvědomění, a láska a poznání sebe-duše a Boha — v lidech rostly.

* * *

V těchto časech žil chlapec. Říkali mu Henryk. Byl jedenáctým synem majitele jatek. Jeho starší bratři pomáhali otci, ale Henryk zůstával s matkou a pomáhal jí v hospodářství.

Ale přišel okamžik, kdy otec nařídil i Henrykovi učit se jeho řemeslo: zabíjet zvířata a jejich těla přeměňovat na maso, kůže a kosti…

Henryk se tomu vzepřel. Řekl, že nikdy zabíjet nebude!

Otec ho udeřil do tváře a zakřičel:

„Když je to tak — nebudeš odteď ani jíst, dokud nepochopíš, jakou prací peníze vyděláváme!“

„A já stejně nezačnu zabíjet, ať třeba umřu!“ — odpověděl otci Henryk.

Tohle odporování pokračovalo několik dní. Otec si vybíjel svoji zlost na matce, která se pokoušela syna nějak ochránit.

A tehdy Henryk utekl z domova.

* * *

Dlouho se potuloval od jednoho nevelkého městečka ke druhému, dokud nedošel do hlavního města.

Často se mu nepodařilo, aby si vydělal na jídlo: zesláblého od hladu — ho nikdo nechtěl najmout na žádnou práci…

Ale jednou mu pán oblečený v jemném aksamitu navrhl, aby mu — za nevelkou odměnu — pomohl odnést několik knih v těžkých měděných vazbách.

Henryk radostně souhlasil.

Když došli do pánova domu, Henryk si přečetl na tabulce: „Mgr.François — lékárník“.

Magistr François vešel do domu a chystal se vyrovnat s Henrykem. Ale, protože nemohl najít drobné mince v peněžence, vydal se po schodech nahoru a peněženku odložil jako obyčejně… Henryk se díval na peněženku se zlatými mincemi…, ale ukrást je nedokázal.

Zanedlouho se Magistr François vrátil, laskavě pohlédl na Henryka, podal mu drobné, ale čestně vydělané peníze a řekl:

„Čestnost — to je dobrý začátek dobrého života!

Potřebuji chlapce, který by roznášel léky. Mohl by ses stát mým pomocníkem a učedníkem…“

A tak Henryk zůstal v domě Magistra Françoise.

* * *

Dům, ve kterém teď Henryk žil, byl neobyčejný. Pravidla, která v něm Magistr François ustanovil, zpočátku udivovala, ale postupně se stala obvyklými a přijatelnými.

Prvním z nich byla Čistota.

Nepatřila k ní jenom čistota podlah, stolů a polic v domě a čistota oděvů lidí. Ale čistota zahrnovala — i požívaná jídla: nikdo k přípravě jídla nepoužíval těla zabitých zvířat. K čistotě patřilo i omývání těla každý den. Také bylo třeba udržovat čistými myšlenky a emoce. „Každý musí začínat očištění a přeměnu světa — sám od sebe!“ — říkal Magistr François.

Druhým pravidlem byla Práce.

Každý v domě měl vlastní práci, která mu byla svěřena, a vykonával ji s ochotou. Práci sluhů nebo otroků Magistr François neuznával. Obvykle říkal:

„Otrok nebo sluha dělají, co je třeba, jenom když je donutí. Svobodný člověk pracuje tehdy, když může a přeje si sám, protože pochopil, že je to nezbytné.

Svobody je možné dosáhnout až po tom, když člověk zvítězí nad otrokem v sobě!“…

Třetím pravidlem bylo Ticho.

A v domě Magistra Françoise byla zvláštní atmosféra klidu, která vybízela k usilování vidět plnost opravdového Bytí a pociťovat se jako jeho účastník.

„Není nutné pronášet nahlas každou myšlenku, která ti přijde do hlavy! Zastav řeč, ponoř se do ticha — a tehdy v devíti případech z deseti vydržíš mlčet!

Ale zato to, co řekneš, bude doopravdy důležité — a ty přestaneš zbytečně naprázdno tlachat do větru.

Jenom za těchto předpokladů se tvoje slova stanou součástí živého elixíru pro ostatní duše!“ — tak učil Magistr François nové žáky.

Čtvrtým pravidlem bylo Učení.

Magistr François říkal:

„Když člověk přestane poznávat nové a rozvíjet se — tehdy udělá první krok ke své smrti. Protože život duše v tomto těle… se tehdy stane zbytečným.

Důležité jsou nejen znalosti, ale i umění tyto znalosti používat! V podstatě existuje jen málo toho, co je nezbytné znát. Ale dále — je třeba se učit přemýšlet, a přitom operovat získanými znalostmi; to je — klíč k moudrosti“…

Pátým pravidlem byla Láska.

Láska spojovala v jednotě všechny, kteří v tomto domě žili. Byla základem metod, které vytvářeli, aby mohli léčit lidi.

Magistr François o lásce často nemluvil, ale jeho slova utkvěla nadlouho v paměti:

„Láska — to je předpoklad pro rozvíjení moudrosti v sobě. Moudrost není uskutečnitelná bez srdečné lásky!

Láska — to je to, co je schopné přeměnit obyčejného člověka — v Člověka Božského!“

* * *

Henryk se učil rád. Měl výbornou paměť a zvídavý rozum.

Přitom všechno, co mu jeho Učitel předkládal ke studiu, — bylo naplněno moudrostí. Například — Evangelia.

Magistr François vysvětloval:

„K tomu, aby bylo možné léčit lidi, nestačí znát jenom uspořádání těla! Vždyť člověk — to je duše, ale tělo — jenom jeho současná schránka! Proto jsou k léčení člověka nezbytné i znalosti duše, i léčivých bylin a minerálů, i orgánů těla, i procesů probíhajících v celém organizmu.

Ale mnohé o duši a o Bohu se můžeš dozvědět ze slov Ježíše Krista.“

„Ale není těm, kteří nemají hodnost kněze, zapovězeno číst Bibli?“ — zeptal se Henryk.

„Neboj se! Protože strach — to je špatný rádce!“

To, co radí strach, vede jenom k otrocké pokornosti, k podlosti a k rozvoji způsobilosti ke zradě!

Nikdy neposlouchej ty myšlenky, které našeptávají strach, lenost nebo hněv!

A ještě: nikdo nesmí stát mezi člověkem a Bohem! Každý člověk je osobně odpovědný před Bohem za všechno, co dělá nebo nedělá ve svém životě! A musí se naučit sám pociťovat a chápat Boha!“

… Tak postupně přivedl Magistr François Henryka k pochopení toho, co nazýval alchymií duše:

„Opravdová alchymie — to je znalost toho, jak se zdokonalovat.

Člověk se musí naučit rozlišovat v sobě vyšší — a nižší, dobré — a zlé.

Nedostatky svazují duši tíhou a nepouštějí ji z nižších, hrubých stavů. Ale právě tohle je nezbytné v první řadě v sobě překonat!

K dokonalému stavu se přibližuje jen ten, kdo se v takové sebekontrole cvičí každodenně a neustále a ne jenom někdy!“

* * *

Magistr François vysvětloval všechno — názorně! Vybíral jednoduché příklady ze života — a na ně navazoval veliké pravdy:

„Existují jednotné Zákony Bytí, vytvořené Bohem, které působí a určují chod života na Zemi a v celém vesmíru.

Podívej se: kámen, který teď držím v ruce, spadne na zem, stačí jenom, když ho přestanu držet v ruce. Můžu to zopakovat mnohokrát — a výsledek zůstane nezměněný. Všechno hmotné, co se nachází na povrchu Země nebo nad ní, je přitahováno k planetě. Hmota je přitahována hmotou. Je to působení zákona přitažlivosti.

Ale stejný jev existuje i ve světě duší, Lidské duše (a nejen ony) se přitahují a sjednocují láskou.

Ale i Bůh — Tvůrce všeho jsoucího — miluje Svoje děti. Jestliže i člověk miluje Boha — pak vzniká přitažlivost ohromné síly! Její síla překoná všechno, co znáš, nesčíslněkrát!

Právě takhle Bůh vede duše k Sobě! Právě takhle pracuje Zákon Lásky!

Můžu ti vyprávět o zákoně nenávisti. Jestliže se udeříš o ostrý kámen a na oplátku ho chceš také uhodit — obdržíš bolest ještě jednou. Tak účinkují mechanizmy msty, urážky, zloby… A to bude pokračovat do té doby, dokud nebude tebou — prostřednictvím bolesti — pochopen a přijat Zákon Lásky.

Není to Bůh, kdo trestá člověka! Ale člověk sám se trestá tím, že porušuje Zákony bytí, ustanovené Bohem!

Ale ten, kdo žije v souladu s Božskými Zákony lásky a harmonie, je šťasten v tomto životě i v posmrtné existenci.

Bůh nestvořil nic špatného. To jenom člověk používá ke zlu to, co bylo předurčeno k dobru! Je schopný celý svůj život učinit peklem! A potom se ještě modlí ke Stvořiteli: ‘Spas mě!’ Není to absurdní?!

Povím ti podobenství o tom, jak dva lidé přišli ke stromu poznání dobra i zla.

Přišli a utrhli si po jablku.

Jeden z nich to jablko jedl a — Bohu a jablůňce děkoval. A ještě semínka z jablka ve svém sadu s láskou zasadil. A vyrostl mu sad. A v jeho domě vládl soulad, a byl šťasten on sám, jeho žena i děti.

Druhému člověku — se plod zdál kyselým. Vyhodil ho. A — ve zlosti — ulomil větev ze stromu a udělal si luk. A tím zabíjel zvířata… Bezvýsledně štěstí hledal: vždyť sám sobě neštěstí způsobil!…

Ačkoliv byl strom — jeden, a stejné jeho plody! A každý člověk nosí — v sobě! — možnost štěstí — nebo trápení!“

* * *

Jednou do domu Magistra Françoise vběhl člověk:

„Žije v tomhle domě Magistr François? Projel jsem celou Itálii a celou Francii a pátral po něm! A vida, nakonec, — jsem ho našel!

Dovolte mi, vážený pane, abych se stal Vaším učedníkem!“ — pronesl a padl před Magistrem Françoisem na kolena. A pokračoval, zalykaje se vzrušením:

„Vy… Vy… — neodmítejte! Vy jste našel kámen mudrců! Vy dokážete přeměňovat olovo ve zlato! Přečetl jsem množství pojednání o „sublimaci“, dosáhl jsem velkých úspěchů, a — ačkoliv jsem u cíle, ještě se mi něčeho nedostává k tomu, aby reakce probíhala správně!…“

„K čemu ti to všechno je? A kolik zlata potřebuješ?“ — klidně se zeptal Magistr François.

„Já… Já budu mít tolik zlata, kolik budu chtít! Vždycky si můžu dělat zlato! Budu bohatý, a to znamená — svobodný. Já můžu mít všechno, co budu chtít, jakoukoliv věc! Budu dělat všechno, co si budu přát! Ani jedna žena mě neodmítne!…“

„A co budeš dělat tehdy, až to budeš všechno mít: zlato, moc, ženy? Víš jistě, že právě tohle chceš? Není možné, že potřebuješ jenom jednu ženu, ale tu, kterou budeš milovat a která bude milovat tebe? Není možné, že ke svému štěstí potřebuješ jenom dům se zahradou, po které budou běhat vaše dětičky?“

„Já jsem se k vám přišel učit! Mám peníze, můžu vám za učení zaplatit!…“

„Nadarmo marníš svůj život na to, co vůbec nepotřebuješ!

Právě jsi dostal tu lekci, kterou jsem ti mohl dát. Jestli si ji osvojíš, — budeš šťastný! Jestli ne…

Já nejsem kouzelník, ale lékárník. A předepisuji ten lék, který přináší zdraví duši i tělu.

Dostal jsi recept… Víc ti ničím nemůžu pomoci.

Henryku, vyprovoď pána!“

* * *

«Co je to — kámen mudrců?“ — zeptal se Henryk, když se za návštěvníkem zavřely dveře.

Magistr François odpověděl:

“Lidé, kteří se někdy nazývají alchymisty, jsou přesvědčeni, že existuje nějaký tajný prvek, „základ života“, který dovoluje všechno přeměňovat. Proto ho také nazvali kamenem mudrců.

A mnozí — rok za rokem — slučují prvky ve zkumavkách a hledají tento kámen mudrců, aby… mohli libovolný kov přeměnit ve zlato.

Ale pravda spočívá v tom, že právě stupně přeměny duše — byly v minulosti skryté za rozmluvami o přeměně prvků. Božským kamenem úhelným, opravdovým kamenem mudrců, je láska — jako podstata konkrétního člověka, jako stav duše.

Živým — je možné nazvat vše ve Vesmíru.

Ale úroveň vědomí je rozdílná: u rostlin, u zvířat, u člověka, i u Boha.

Tedy, existují stupně růstu, které duše musí projít, aby se naučila chápat a poznávat. Až jimi projde, bude duše schopna pronikat — do mnohorozměrných živých Hlubin. Potom člověk dokáže poznat svoji Božskou Podstatu, Jednotu s Bohem!

A když se člověk sebou-duší stane podobný Bohu — nazýváme Ho Kristem.

Veliká Harmonie je možná! Její tajemství je uschováno v člověku! V něm — jako v mnohorozměrném organismu — se nacházejí energie všech vesmírných úrovní. A člověk může sebou-duší všechny ty úrovně poznat a — uvědoměním — Nejjemnějším se stát!

Podoben částečce, předtím nevelké, která poznává svou přítomnost ve Velikém Veškerenstvu, — se tak člověk, který v sobě shromáždil všechny úrovně Vesmíru, stává Sjednoceným s celým Stvořením i se Zdrojem Stvoření — Tvůrcem.

Tvůrce je podobný Oceánu Světla!

Jeho Záření je podobné záření nesčetných Sluncí, které svými paprsky všechno pronikají.

Je Nezměrný, Nekonečný!

Tak tedy — člověk nachází svůj kámen mudrců a poznává Tvůrce!“

* * *

Magistr François obratně nacházel rovnováhu mezi slávou a nenápadností… Cestoval po celé Evropě s několika společníky… Potom společníci zůstali na libovolném místě a pokračovali v tom, co se naučili dělat…

A On — nepolapitelný, nenápadný — šel dále a hledal nové společníky. A novou vlnu myšlenek a Světla — potichoučku zdvihal.

Jednou řekl:

„Dělám na Zemi úklid. Usiluji o to, abych z bláta udělal půdu — plodnou, úrodnou… A do té půdy vkládám semena Lásky, Dobra, Veliké Moudrosti. Potom je — Paprsky Světla — pobízím, aby ta semena vzešla.

Ano, kamenem mudrců vládnu! Zvedám duše po stupních pochopení, spouštím v nich procesy růstu uvědomění.

Ale na tom, aby se k lidstvu vrátila moudrost Opravdového Poznání, je třeba ještě nemálo zapracovat — vám, i Mně.

Při tom musí každý začínat sám u sebe, — aby se stal zdrojem Lásky a Světla na Zemi!“