Božská podobenství/Podobenství o umělci A starec mu začal vyprávět o první mlčenlivé meditaci… JamamutoPodobenství o umělciŽil na světě umělec, který měl dar zachycovat krásu. Jeho umění uvidět Krásu — udivovalo lidi! Lidé, kteří žili vedle něj, se dívali na to samé — a nevšimli si, že je to — překrásné!… Nezpozorovali to do té doby, dokud umělec nepřetvořil to, co viděli oni i on, — v dokonalý obraz! Umělec byl velikým Mistrem Krásy. Dotýkal se pohledem duše toho, co viděl, — a zobrazoval nejkrásnější okamžik Věčného Bytí na svých plátnech. A tehdy — se stal zázrak: předtím neviditelná Krása se stala zjevnou pro každého, kdo se díval na obraz umělce! * * * Jednou se pustil do portrétu chudičké a nevýrazné dívenky, kterou předtím nikdo neshledal krásnou. I ona sama se styděla za jemnost a něžnost svého křehkého těla — a vždy klopila v rozpacích oči… „Taková nehezká, chudá… — a ty sis usmyslel ji malovat!…“ — říkali lidé umělci. Ale umělec ty, kteří to říkali, neposlouchal, — a maloval. A jemnost, a půvab, a něžný ovál tváře, a hloubka malinko sklopených očí — najednou ožily na plátně, vytvořily překrásnou podobu. A dívenka se dívala, sotva dýchala: „Ne, to nemůže být pravda, že jsem to já… Takový překrásný obraz!…“ „Já — jsem jenom zrcadlo! — odpověděl umělec s úsměvem. — Jenom jsem ti krásu tvojí duše ukázal! Teď — žij tak, abys ji před světem neschovávala. Ty jsi — jako duše — podobná kráse červánků! A proto, něžností svojí lásky — všechno, co vidíš, ozařuj!“ * * * A uviděl starou ženu — a začal kreslit její portrét. A lidé se divili: co na takové stařeně našel? Ale umělec — každou vrásečku na jejích rukách — psal jako letopis. A byla v těch letopisech slova o životě dlouhém a neobyčejném, o dobrotě a o lásce, o dětech, vychovaných s péčí duše, o vnucích, vychovávaných s hlubokou moudrostí… A zazářily paprsky z očí — proudilo v nich světlo — k těm lidem, kteří jsou kolem teď, i k těm, kteří jsou nyní v dálce… Jejich světlo bylo podobné řece, která má svůj pramen v srdečné dobrotě. A na tom obraze — láska, a moudrost, a klid — vyprávěly lidem o životě dobrém, o duši velké! A množství lidí — tuhlo obdivem před tím obrazem! A oni viděli podstatu života, který nebyl prožit nadarmo. A objímala je láska duše překrásné — jako něžné večerní červánky… Umělec to všechno tak zachytil — že se lidé před starou ženou skláněli v úctě… * * * Potom umělec kreslil tanečníka. A v tom okamžiku, co ho zobrazoval, splynuly tanec i tanečník vjedno. I mávnutí ruky, i hudba, i pohled — teď znějí na plátně. A ten, kdo se dívá, — může prožít emoci dvakrát: jako ten, kdo pozoruje plátno, nebo jako ten, kdo — v tanci — Bohu hymnus Lásky zpívá! * * * A maloval umělec kapičku rosy na tenoučké travince. Pouze… kapička vody se na sluníčku třpytí. Ale ta kapička jakoby říkala: „Já jsem — kapička v bezbřehosti Lásky! A odrazila se krása slunce — ve mně! A jako v zrcadle mojí lásky — se teď třpytí svět a krása Země!“ * * * A ještě jeden okamžik ve Věčném Bytí umělec svým štětcem zachytil: Nad mořem — slunce vyslalo svoje paprsky! A — odrazily se v oblacích!… A ptačí let — z dálky do rodného kraje!… A břeh moře se zlatým pískem!… Na plátně splynuly vjedno výtvory Stvořitele i člověka! Věčnost se otevřela v jediném okamžiku Krásy! A Bezbřehý Oceán Božího Světla ozařoval duše východem slunce! A v majestátu té Krásy se projevily Neviditelné Rysy jejího Stvořitele. * * * Ten umělec byl obdařen zázračným pohledem: Vždyť byl schopen za Výtvorem vidět i Tvůrce vší té Krásy! A tak mohl lidem darovat — umění vidět a milovat!
|
| ||||||||
|