Božská podobenství/Podobenství o lásce

Sulija

Podobenství o lásce

Žil-byl člověk. Odjakživa slyšel slova: „Bůh je Láska“.

Řekl si: Půjdu — lásku hledat budu. A cestou poslouchal, co lidé o lásce říkají.

* * *

A slyšel tohle:

… “Miluji maso!“ — řekl jeden. Šel, zařezal jehňátko — upekl a začal jíst jeho tělo…

… “Já miluji lov! — povídá druhý. — Ulovím každého ptáka v letu. A každé zvíře vyslídím, neomylně trefím, zabiji a stáhnu z něj kůži.“

… “Ach, jak já miluji nosit kožešiny!“ — říká jedna krasavice.

… “A já ještě miluji květiny!“ — dodává druhá… Spoustu květin v kyticích rozestavuje ve vázách — dívá se na ně a těší se z toho, jak uvadají a tichounce umírají — a o její „lásce“ vůbec nic nevědí!… A tak se staly květiny symbolem lásky a krásy… Květiny oddělené od svých kořenů!…

… A jiný muž vykládá:

„Já — miluji svou ženu! Moje vášeň je tak silná, že kdyby mě vyměnila za jiného, tak ji zabiju!“

… “Já — miluji slávu — víc, než všechny ženy! — dodává plukovník. — Za okamžik slávy jsem ochotný obětovat všechno!“… Když najde nepřítele — posílá vojsko umírat… Za okamžik vlastní slávy je připraven druhým brát životy…

… “Já — miluji vlast! — říká císař. — Já sám tvořím zákony své země. Všichni budou poslouchat má přání! Všechno bude podle mé vůle: já — miluji nebo trestám, já — můžu ustanovit mír nebo začít válku!“

… Ještě člověk uslyšel:

„My milujeme Boha. Za naši víru jsme připraveni umírat! Za naši víru jsme připraveni zabíjet!“

* * *

Člověk užasl nad tím, co uslyšel… A vykřikl: „Ale tohle přece — nemůže být láska!“

A ozvěnou mu odpověděly hory: „Tohle — ne láska!“…

A zaševelilo listí: „Tohle — ne láska!“…

A zakřičeli ptáci: “Tohle — ne láska!“…

A zašplouchala řeka: „Tohle — ne láska!“…

“Tohle není láska! — zaplakalo nebe… — Tohle není láska, když ji chceš pro sebe!“…

V příboji se ozval oceánu hněv: „Tohle není láska, když proléváš krev!“…

A člověk šel dál…

* * *

… A v jiné zemi uviděl hodné dítě. Zeptal se ho: „Co miluješ ty?“

„Miluji svoji maminku, miluji tatínka, miluji tuhle louku, celou rozkvetlou! A tuhle říčku miluji a tenhle les! Ještě miluji zpívat a tancovat, miluji pracovat a miluji si hrát! Všichni kolem se radují z mojí lásky! A všichni mě milují!“

… Člověk uviděl zamilovaného a také se ho zeptal. Ten mu jako odpověď zopakoval slova, která řekl svojí milované: „Buď šťastna, moje milovaná! I když jsi teď s jiným… Znovu ti opakuji: Buď šťastna, moje milovaná! Buď — šťastna! Pochop: Raduji se i za tebe!“

… Uviděl člověk překrásný sad, jako by rozkvetla sama země! A obilné pole. U něj potkal toho, který to všechno vypěstoval. Zeptal se ho: „Co miluješ ty?“

On mu odpověděl: „Miluji zemi! Na ní pěstuji sady, obilí a květiny — a ony mi na oplátku dávají svoje plody, květy a požehnání. Překrásné plody okusí ten, kdo sad pěstoval a všem svoji lásku daroval.“

… Procházel pak zemí, ve které byl pořádek a klid. A rozkvět viděl v životě lidském.

Zeptal se vládce země:

„Co miluješ ty?“

„Miluji zemi a všechny její lidi! — řekl moudrý vládce. — A jsem připraven sklonit hlavu i za cenu svého ponížení, jen abych v zemi udržel mír a nedopustil války!“

A člověk šel dále — poslouchal a díval se…

A uviděl Mistra Duše, který Boha celým svým srdcem miloval.

A člověk se tehdy Mistra zeptal: „Pověz mi: Jaká je láska, které učí Bůh? A jak ji poznat? A jak mám lásku a ne lásku rozlišit?“

A Mistr odpověděl: „Nemůže být lásky — v touze vlastnit. To není láska, ale vášně, rozmary, zvrácené touhy. Láska — to je základ vesmíru! A další definicí lásky je, že je — světlo duše!“

Dále Mistr učil takto:

„Voda proudí a svým průzračným pramenem napájí všechny — tak miluje Bůh!

Země nechává růst a nosí na sobě všechny životy — tak miluje Bůh!

Slunce svítí a dává světlo všemu a všem — tak miluje Bůh!

Miluj tak i ty — vždycky svou péči všem s něžností daruj!

Láska darující — to je světlo duše.