---

Ódinova sága/Kapitola sedmá: Rok v odloučení

---

Kapitola sedmá:
Rok v odloučení

V sadu kvetou jabloně, zasazené dobrýma rukama. Krása jejich růžovobílého hávu je tohoto jara obzvlášť nádherná!

A Ódin se také kochá Krásou! Jeho něžné Světlo-Láska objímá prostor, proniká kmeny a korunami, laská každý kvítek.

On říká:

— Bůh je podobný Velikému Sadaři, pěstujícímu duše!

Cesta každé duše — ještě před zrozením v lidském těle, je dlouhá.

Vtělení lidé se mohou učit milovat své mladší bratry a sestry v rostlinných a zvířecích tělech.

A potom musí každá lidská duše dospět a rozkvést! A je povinná přinést svému Sadaři dobré plody!

… Může se zdát, že je život člověka nepatrný — ve srovnání s nedozírností vesmíru. V gigantičnosti a věčnosti Univerza je jen jako malá jiskřička…

Ale život člověka se může stát i velice významným!

Jestliže se duše stala Láskou, podobnou svou kvalitou Oceánu Božského Vědomí, — pak taková duše doplňuje sama sebou tento Veliký Oceán!

Vodní kapka získává přináležitost k mohutnosti oceánu, pokud splyne s celostností všeho toho oceánu. A oceán se při tom stává větším… o celou kapku…

Ale Oceán Univerzálního Božského Vědomí s úctou očekává a přijímá vlévání Duší, dorostlých do Dokonalosti, do Něho, — poněvadž Jeho Bezmezná Ohromnost se skládá právě z takových «Kapek».

Lidé mohou pomáhat jeden druhému i jiným vtěleným bytostem v tomto Evolučním Procesu!

Ten, kdo s láskou pomáhá v duchovním růstu druhým, — ten získává zvláštní pomoc Stvořitele v osobním rozvoji.

* * *

Před tím, nežli se vydal na cestu, přemýšlel Olav o tom, že by bylo dobré nechat tady s Annikou někoho ze svých lidí — kvůli její bezpečnosti. «Ale koho tu nechat? Samozřejmě by kdokoliv z mužstva tento příkaz vyplnil, ale zřejmě jenom Vagni by s ním mohl souhlasit s radostí…»

Když mu Olav o tom řekl, Vagni si šťastně povzdechl:

— Ty jsi, tak jako vždy, víc než moudrý, Olave! Já sám jsem se neopovážil tě o to prosit! Vždyť po dlouhých létech v cizině bych tak nerad znovu opustil tato místa, sotva jsem se vrátil!

Jsem připraven položit život za tvoji milou a ochránit ji od všech nebezpečí, pokud se nějaká objeví.

Nemám dům ani rodinu, a budu se k ní chovat — jako ke svojí dcerce!

Ale jak se ty sám obejdeš bez lodivoda?

— Zapamatoval jsem si všechny kameny pod vodou a proudy, o kterých jsi mi říkal. Snad nepochybuješ o tom, že se dobře učím! — odpověděl mu s úsměvem Olav.

… A tak Vagni zůstal.

Jarl Ingvar mu dovolil žít v maličkém domku na břehu, kousek dál od osady. Občas tady nocovali řemeslníci, když opravovali drakkary. Vagni byl v tomto řemesle zkušený — a mohl jim pomáhat radou i prací.

Na tomto místě ústila malá říčka, která přinášela svoje proudy a čistý písek do vod fjordu.

Domek byl vetchý, ale Vagni ho uvedl do pořádku.

Annika byla u Vagniho častým hostem. Tolik se jí chtělo mluvit o svém milém, a proto se Vagniho vyptávala na všechno, co jí o něm mohl povědět.

— Pověz, je pravda, že Olavovi nedá práci shromáždit takové bohaté výkupné?

— Myslím, že ano. Říkal, že jeho adoptivní otec vlastnil mnoho půdy, domů a obchodních lodí. Vyprávěl mi o východním přepychu jeho arabských držav v těch dalekých zemích, do kterých se mu podařilo dostat. Myslím, že pro něj nebude těžké shromáždit zlato i klenoty.

— Olav říkal, že jsi ho znal, když byl ještě chlapec a že jsi mu dvakrát zachránil život.

Vyprávěj mi o něm ještě něco! Je to pro mě tak zajímavé!

— Ano, on už od dětství nebyl takový, jako všichni kolem. Snažil se ochraňovat ty, komu, podle jeho mínění, nespravedlivě ubližovali, a nikoho a ničeho se nebál!

… Vagni Annice hodně vyprávěl o všem, co si pamatoval.

Jednou začal vyprávět, jak Olav zachránil jeho samotného:

— Ty ses vyptávala, jak jsem Olavovi zachraňoval život… Ale vždyť Olav — také zachránil mě! Nezachránil mě před smrtí, ale před tím, co je horší než smrt: před pomalým nesmyslným vyhasínáním všeho v mém životě…

Tehdy jsem si už myslel, že se můj osud blíží ke konci, že už je pro mě všechno minulost. Zůstávala mi jen jedna touha: umřít v rodných krajích nebo na moři, a ne v cizině, kde jsem se díval s odporem na všechno, co mě obklopovalo.

A najednou mě našel Olav — a všechno tohle změnil! Vedle něho — můj život získal nový smysl! Stal jsem se potřebným — a mládí se mi doslova navrátilo! Dokonce i zrak se mi zlepšil!

On neléčí, není léčitel, ale kdovíproč lidi přecházejí nemoci, když jsou vedle něho! Tak, například, Run, chlapec-skald, — byl takový neduživý a slabý. Ale za několik měsíců cesty spolu s Olavem se stal takovým, jakého jsi ho uviděla!

A děje se to s lidmi z toho důvodu, že je Olav učí jinému vztahu k životu, dává jim naději, cíl! Pro každého nachází zvláštní, jen jemu potřebná slova, která v něm probouzejí sílu a radost, nabádají změnit sama sebe, aby se člověk stal lepším!

Mně konkrétně řekl, že se mi zrak nezhoršil stářím, ale z toho, že jsem kolem sebe viděl jen tmu a špínu, že jsem se díval jen na nedostatky v těch lidech, kteří byli v mém zorném poli! A při tom jsem si nechtěl ty lidi zamilovat, nehledal jsem, jak jim pomáhat, ale jenom jsem tesknil po vlastní minulosti a odsuzoval, a nenáviděl všechno a všechny kolem…

Nevím určitě, jestli je pravda všechno to, co on říká, ale obvykle se všechno podaří právě tak, jak řekl! Vždyť mě už ani záda nebolí, a oči vidí skoro tak dobře, jako v mládí!

A dokonce teď i bez něj chápu, že jsem potřebný jemu, i tobě — a to mi přináší radost do života!

Život člověka musí mít nezbytně smysl!

Olav o tom říkal slova, která jsem úplně nechápal… Říkal, že žije ve shodě s Vůlí a Sílou, které nazývá Bohem — Jednotným Všeotcem všech světů Stvoření.

Olav není čaroděj, není šaman, ale on… mluví s Bohem! A Bůh mu odhaluje to, na co se ptá.

Viděl jsem různé žrece — u těch, co se nazývají křesťany, i u těch, co uctívají Ódina, Mitru nebo jiné Sily nebo duchy… Oni všichni jenom dělají obřady a dožadují se milosti svých Bohů.

Ale Olav — ten může mluvit s Bohem… jako s Přítelem! No právě tak — jako si povídáme my dva spolu.

— Ano… Já jsem ho slyšela, jak rozmlouval s Bohem.

Olav je zvláštní! Je tak krásný, silný, čistý a jasný. Není v něm žádná lež ani faleš. Nikdy předtím jsem takové lidi neviděla! Všichni se alespoň trochu chlubí před ostatními — buď svou sílou, nebo svou mocí, nebo svým rozumem, nebo svým zevnějškem, nebo svým majetkem… A — schovávají to, co nechtějí druhým ukázat.

— Ano, máš pravdu! Ale Olava je někdy těžké pochopit… A ještě těžší je žít kompletně podle jeho rad…

— Ale i to dosud nepoznané, o kterém vypráví, je tak lákavě překrásné! A proto se s radostí snažím žít tak, jak mi to vysvětlil!

— Ale mně se někdy zdá, že to, co on pokládá za správné pro život lidí, je ve skutečnosti neuskutečnitelné… Ale on sám… žije právě tak — a jemu se to daří!

Nevím, jestli je možné naučit se v životě dodržovat ty principy, o kterých mluví. Ale myslím si, že by život lidí byl doopravdy lepší, pokud by se všichni těmito pravidly řídili.

Olav vyprávěl, že měl učitele, kterého nazývali súfí. To slovo v arabském jazyce znamená čistý. A ten učitel mluvil o zákonech čistého a spravedlivého života pro lidi. Pokusím se ti převyprávět to, co jsem si sám zapamatoval:

Člověk musí zachovávat čistotu těla, jídla, oblečení a obydlí.

Poněvadž vnější čistota napomáhá čistotě vnitřní.

Člověk musí zachovávat čistotu zraku.

To znamená — ochraňovat oči duše, a proto by se neměl dívat na to, co vyvolává zlobu, závist a chtění cizího.

Avšak pozorování překrásného — přináší očištění duše!

Člověk musí zachovávat čistotu sluchu.

To znamená — ochránit svůj sluch před vulgárními řečmi a řečmi, naplněnými špínou nenávisti.

Avšak prospěšné je vnímat překrásnou hudbu nebo něžné zvuky přírody, poslouchat melodický zpěv a moudré řeči.

Člověk musí zachovávat čistotu rukou.

To se týká nejen jejich mytí, ale i toho, že jakékoliv dílo, ke kterému přikládáme svoje ruce, musí být dobré, prospěšné a čestné.

Člověk musí zachovávat čistotu myšlenek.

To znamená, že by měl odstranit nedobré a chmurné myšlenky, nepřát zlo druhým a nelitovat se. Těžké myšlenky, zbavené čistoty, ničí štěstí.

Ale světlé a dobré myšlenky přinášejí do budoucnosti člověka úspěch.

Člověk musí zachovávat čistotu řeči.

Poněvadž pronášená slova v sobě nesou sílu a záměry duše. A neměli bychom je utrácet nadarmo!

Slova se musejí pronášet jen tehdy, když mohou dosáhnout cíle v duších posluchačů.

A ještě se získává čistota řeči — uměním mlčet. Toto umění pomáhá udělat každé slovo závažným a pohotovým.

Dobré je slyšet a chápat myšlenky společníka. Ale ještě lepší je chápat myšlenky Boha! A to je možné si osvojit, pouze, když naučíme mlčení svoji vlastní mysl.

A to hlavní, k čemu slouží všechna pravidla čistoty, — člověk musí zachovávat čistotu duše!

Poněvadž pouze čistá duše je schopná jít Cestou duchovního srdce a přibližovat se k čistotě Všemohoucího!

Pouze srdečná čistota umožňuje projevovat opravdovou lásku!

Dávat lásku a nepožadovat lásku od druhých — právě to je cesta štěstí!

Olav hodně mluvil o Cestě Srdce, která člověka přibližuje k Božskému a která může člověka udělat podobným Božským Duším, Které někdy nazývají Bohy. Vždyť podle Olavova názoru, Jeho Veliký Jednotný Bůh se skládá z Jednoty Množství Božských Duší.

— Ano… Olav tolik všeho zná! A otevírá před lidmi jejich velikou příležitost a štěstí — milovat!

… V takových besedách Annika a Vagni často trávili čas, a Annika se radovala ze všeho, co se dozvídala o svém milém.

* * *

Jarl Ingvar šel neochvějně za svým cílem — stát se konungem. A dosáhl svého.

Aby upevnil svoje nové postavení, rozhodl se přestěhovat celou občinu na jiné místo.

Majetek, rodiny — všechno bylo naloženo na drakkary. Jenom Annika odmítla jet se všemi ostatními:

— Olav se bude vracet právě sem! A já ho budu čekat, jak jsem slíbila!

— Jestliže se dokáže a chce vrátit, zvládne tě i najít! Ale on si to přece může i rozmyslet. Kolik hezoučkých žen se s ním setkalo za tento rok? To přece nevíme… A když se mnou odjedeš, budeš tou nejvítanější nevěstou pro každého jarla. Můžeš si z nich sama vybírat!

— Cožpak ty jsi to pořád ještě nepochopil, otče? Já miluji Olava!

— No tak si miluj!… Ale ať tu zůstane jen jeho člověk Vagni. On ukáže Olavovi, kde nás najít!

— Ne! Já tu také zůstanu!

… Ingvar nečekal takovou umíněnost od dcery. Rozhněvaný jí pohrozil, že ji tam nechá samotnou, bez dřívější ochrany. Do posledního okamžiku doufal, že si to rozmyslí. Ale Annika byla ve svém rozhodnutí pevná.

V opuštěné osadě zůstal s Annikou jenom Vagni.

* * *

Annika ráda vystupovala na vysoký útes a dívala se odtamtud do dálky — na tu stranu, odkud ve dne svítí slunce a odkud se vrátí její milovaný.

Zdálo se jí, že když se dívá na moře a slyší šumění vln, — začíná se k němu přibližovat. Jakoby její láska na něho mohla dosáhnout a obejmout ho!

… Uběhla zima, nastalo jaro.

Rozkvetly jabloně. Dříve v těchto krajích ovocné stromy nesázeli. Tři sazenice, které přivezl Olav na lodi, zasadili spolu. Mladé stromky nezahynuly; přežily studenou zimu! A Annika, která se těšila z několika jejich prvních něžných kvítků, pociťovala, že její milovaný je stále blíž a blíž!

Jednou byla její emoce lásky tak silná, že se jí zdálo, že útes, na kterém stálo její tělo doslova roste v prostranství Světla. Že je to jakýsi výstupek z hmotnějších vrstev Světla, nacházející se nad velikým prostorem nejněžnějšího bílo-zlatavého Záření. A ještě hlouběji je celé moře něžného a laskavého Ohně!

A pocítila, že může duší, která se stala z lásky jakoby okřídlenou, sklouznout do tohoto Světla a kroužit jako racek. A že může letět tam, kde pluje Olavova loď! A tam — objímat milovaného!

A v tom Světle náhle uviděla Tvář a Oči a pocítila Objetí něžných a laskavých Velikých Rukou… «Je zřejmé, že mi Veliký Bůh mého milovaného Olava pomáhá!» — dovtípila se Annika.

Nedokázala zřetelně uslyšet Boží slova, ale měla pocit, že v tom Světle znějí ty nejněžnější a nejkrásnější slova o lásce! Celá se rozplynula v blaženém štěstí!…

… Annika seběhla dolů z útesu:

— Vagni! Viděla jsem Olavova Boha!

Olav už je blízko! Brzy bude tady!