---

Ódinova sága/Kapitola první: Dívenka a Pán jezera

---

Kapitola první:
Dívenka a Pán jezera

Sedíme vedle sebe — já a Božský Ódin…

Sedíme, objímáme se, jsme sjednoceni dušemi. A třebaže On teď nemá materiální tělo, a já ho mám, — vůbec to nepřekáží našemu kontaktu!

Mnoho legend je spojeno se jménem tohoto Božského Učitele, který po staletí zahrnoval Svojí Péčí Skandinávské země!

Mnohá pokolení lidí uctívala Jeho Moudrost a Sílu!

A právě teď, jsme Ódin a já spolu. Já poslouchám Jeho slova, odpovídám Mu, pokládám otázky a poslouchám Jeho odpovědi a vysvětlování.

Jeho Božské Tělo — Tělo Ducha — se skládá ze Světla! On toto Světlo může zhutňovat, a dělat tím Svoji Podobu zřetelněji projevenou — tak, že je možné vidět prameny vlasů, řasy, zářivý pohled Jeho očí, vyzařujících Lásku a Klid, pozorovat Jeho měkký úsměv, jeho silné Ruce.

A On může najednou… omládnout… Nebo — ukazovat Svou Podobu, naplněnou velikou Božskou Mocí, se sněhobílými vlasy, jejichž lokny proudí až pod ramena, a s právě tak bílými krásnými vousy.

Jeho Veliká Síla je sjednocena s Oceánem Síly Jednotného Prvotního Vědomí celého vesmíru.

Jeho pohyblivé Tělo ze Světla rozměrově značně převyšuje obyčejné materiální tělo člověka. Ono se hned může stát ještě ohromnějším, na kilometry, nebo se rozplynout v Průzračnosti Klidu Jednotného Oceánu, a hned se zas znovu vytvořit na libovolném místě planety a dokonce i na mnoha místech současně…

Ódin ukazuje — v něžném Světle, podobném zlaté mlze — živé obrazy těch příběhů, které On chce vyprávět s mojí pomocí vám, našim čtenářům.

… Je mi jasné, že Ódin si dnes ke mně «nezaskočil na minutku». To znamená, že přišel čas na to, aby vyprávěl ty Svoje příběhy, které se už dávno chystal začít vyprávět.

Přede mnou se otevírají monumentální obrazy krásy severské přírody: žulové skály a kameny, porostlé lišejníky, čistá jezera uprostřed hustých lesů, pole, malá hospodářská usedlost u jezera… Lidé ve starých finských oděvech…

Vyobrazení se jakoby přibližuje… A začínají znít Ódinova slova:

* * *

Na břehu maličkého lesního jezera se rozkládala nevelká finská usedlost. Žili tam muž, žena a jejich maličká dcerka.

A nad jezerem i pod jezerem i daleko kolem — tam žil Božský Pán jezera. Byl ohromný jako hora, skládal se ze Světla Starostlivé Lásky a Něžné Lásky. Toto Světlo lehce prostupovalo zemí, i vzduchem… A On byl takový jemný, že Ho viděli jen málokteří.

Božský Pán jezera nebyl Pánem jenom tohoto maličkého jezírka a lesa kolem. Ale, jak to mají stanoveno všechny Božské duše, byl Pánem všude na Zemi a mohl se na jakémkoliv místě objevit nebo zmizet Svým Tělem ze Světla. Ale byla i taková místa, která si Pán oblíbil, a kde přebýval stále.

U tohoto nevelkého jezera tak žil spolu s lidmi, stromy, bylinami, rybkami, ptáčky, zvířátky lesními i domácími, a celý prostor naplňoval Světlem Svojí Lásky.

Dospělí — ti vůbec Pána jezera nepozorovali. Ale dívenka, dokud byla úplně maličká a neuměla ještě mluvit, Ho viděla.

Vždyť některé maličké děti často vidí to, co existuje na nehmotné úrovni: ony ještě celkem nedávno žily samy v těch světech — tak jako ty duše, které teď nemají materiální těla.

Ale potom děti povyrostou a na svoje schopnosti vidět duší zapomínají. Ztrácejí tyto vlastnosti, jakmile je přestanou používat.

Obvykle přece dětem nikdo nevysvětluje, že je něco takového možné. Naopak: rodiče učí děti žít konkrétně mezi materiálními předměty. A jestliže jim děti vyprávějí něco neobvyklého, pak dospělí říkají, že to jsou všechno fantazie.

Mimochodem, je velice důležité naučit malého človíčka používat ve světě hmoty svoje tělo: chodit, mluvit, vidět s pomocí tělesných očí a mnohé další.

A ztratit schopnost vidět duší je prospěšné, pokud je ta duše slabá: nemateriální světy ji jen vystraší!

Nebo je takové vidění nepříznivé pro duše, které přišly do vtělení s už zformovanými hrubými vlastnostmi. Vždyť ony dokážou vnímat jen pekelné bytosti, z čehož pochopitelně žádný prospěch nemají.

Ale zjemnělé a silné duši může schopnost vidění pomoci ještě úspěšněji se učit.

Avšak dospělí o tom nevědí, protože už sami dávno zapomněli na to, že mají takovou možnost. No možná, že všichni dospělí ne, ale skoro všichni se odnaučili vnímat duší okolní svět bez pomoci tělesných orgánů!

A naše Ainu, jak dívenku nazývali, také, jakmile povyrostla, začala svoji schopnost vidět ve světě Božského světla ztrácet: vždyť jí nikdo nemohl vysvětlit, že tohle je také skutečnost. Ona postupně zapomínala, že duše má oči, které dokážou vidět mnohem více, nežli oči těla. A nestačila pochopit, že správně se rozvíjející duše může slyšet a mluvit tak, že přitom nepronáší slova nahlas, — v řeči duchovního srdce.

Rodiče Ainu o takových možnostech vůbec nevyprávěli, protože oni sami tak vidět a slyšet neuměli.

Ale schopnost pociťovat duchovním srdcem všechno kolem a všechno milovat — tu Ainu neztratila. A proto vždy pociťovala radost a něžnost, když přicházela k jezeru, třebaže ji ani nenapadlo, že to bylo proto, že Pán jezera velice chtěl, aby jí bylo dobře.

On maličkou Ainu velice miloval!

Dívenka si často hrála na písčitém břehu jezera. Tam jí vždy přicházely na mysl kouzelné pohádky a podivuhodné příběhy. Ainu nevěděla, že jí je vypráví Pán jezera — jazykem komunikace duší.

Když je převyprávěla rodičům — nazývali jí fantastkou a blouznivkou…

A jednou Pán jezera dívenku dokonce zachránil tím, že ji naučil plavat.

Stalo se to tak.

Šla pro vodu. Vědro bylo velké, a Ainu ho dokázala uzvednout a odnést pouze zpoloviny naplněné. Naklonila se z mola, aby nabrala vodu, ale nešťastnou náhodou jí nabrala více, nežli mohla uzvednout. Těžké vědro se převážilo — a stáhlo ji za sebou. Ainu spadla do vody.

Velice se polekala. Vždyť jí dospělí vždy říkali, aby při koupání nechodila na hloubku — aby se neutopila! A v tom místě kolem mola bylo na její výšku dost hluboko.

Ainu ve strachu začala tonout, ačkoliv ke břehu bylo docela blízko.

Ale hned v tom okamžiku ji Pán jezera dokázal uklidnit: docela blizoučko proplula kachnička s maličkými kachňátky. Když dívenka uviděla takové roztomilé drobečky, zapomněla na strach. Kachna se rozhodla plout jiným směrem — a kachňata začala tak rychle pracovat nožkama, že skoro běžela po vodě. Ainu uviděla, jak čiperně veslují nožkama — a proto se netopí. A ona také začala pohybovat rukama a nohama — a skoro hned se ocitla na mělčině, kde už dosáhla nohama na písčité dno.

* * *

Jednou Ainu usnula na břehu a uviděla Pána jezera ve snu. A ukázalo se, že Ho dokonce poznala. Vždyť to On ji ukolébával, když byla úplně maličká, a jí bylo v Jeho Rukách ze Světla vždy tak dobře!

A tak se stalo, že když se probudila, Ho nepřestala vidět. Otevřely se jí oči duše.

Zdálo se jí, že to není možné, ale Pán jezera k ní laskavě promluvil:

— Zdravím tě, Ainu! Neboj se Mě! Já jsem Božský Pán tohoto jezera. Já tě znám velmi dávno a velice tě miluji!

Vzpomínáš si na pohádky, které tě napadaly, když sis hrála na břehu? To Já jsem si tehdy s tebou hrál!

A potom, když ses div neutopila, jsem tě Já naučil plavat!

… Od té doby mohla Ainu Pána jezera vidět a povídat si s Ním.

Pokládala Mu otázky, a On jí vždy pohotově odpovídal.

A ještě učil Ainu žít ve šťastném zlatavě-slunečném světě, kde všichni kolem odpovídají láskou na lásku.

Ráno vstala — a radostně přivítala všechno a všechny! Potom šla po cestičce k jezeru a říkala!

«Zdravím tě, lese!

Dobré ráno, borovice-velikáni!

Děkuji vám za písně, milí ptáčkové!

Jak jste překrásné, květiny a travinky v kapičkách rosy!

Buď zdráv, můj Příteli, Pane jezera!»

A celý svět kolem jí odpovídal radostí a láskou! A Pán jezera ji objímal něžnýma průzračnýma rukama a usmíval se slunečním úsměvem.

… Šel čas. Ainu dorostla a stala se divukrásnou dívkou.

* * *

Jednou se rodiče Ainu chystali, tak jako obvykle, jednou za měsíc, jet do města — prodat mléko, sýr, máslo a koupit to nezbytné do hospodářství, co si nevyráběli oni sami.

Pán jezera řekl Ainu:

— Zkus je přemluvit, aby tento měsíc do města nejeli! Mohlo by to být pro ně špatné!

… Ainu rodiče velice prosila, aby se cesty vzdali a zůstali doma. Ale ti prosby dcerky neposlouchali:

— Cožpak to nechápeš Ainu?! Vždyť mléko zkysne, a my neutržíme peníze!…

Říkat jim něco o Pánovi jezera se Ainu už dávno nepokoušela. Vždyť jí odpovídali jen smíchem: ty už přece nejsi maličká, a ještě si vymýšlíš pohádky!

… Když se rodiče vrátili, oba těžce onemocněli…

Ainu je zkoušela léčit sama, ale bylo jim čím dál hůře…

Tehdy se Ainu velice polekala a běžela za zaříkávačkou.

Ta přišla, ale ani nevešla do domu, ani se nepodívala na nemocné. Řekla, že ve městě začala epidemie nebezpečné nemoci a spousta lidí umírá v utrpení. Potom zakouřila jakýmisi bylinami, přikázala Ainu opakovat zaklínadla a řekla, že je nemoc nakažlivá a smrtelně nebezpečná. A že proto není možné se k jejím nemocným rodičům ani přiblížit.

Ale Ainu se o ně dál starala.

Přes veškerou její péči, rodiče Ajnu za několik dní zemřeli. Umírali těžce, zakoušeli silnou bolest…

Ainu nemoc rodičů tak zarmoutila a vystrašila, že přestala vidět Pána jezera a slyšet Jeho slova. Doslova na Něho zapomněla, a ani ji nenapadlo prosit o Jeho rady a pomoc.

Vždyť světy Božského Světla nejsou viditelné z těch světů, kde vládne zoufalství, stesk, strach, hněv nebo další hrubé stavy…

Ona Ho znovu pocítila až když pohřbila těla rodičů a šla si odpočinout na břeh jezera.

Pán jezera ji laskavě objal Svým Klidem a Péčí:

— Neměli bychom nikdy plakat pro ty, kdo opustili svoje těla: vždyť oni vůbec nezemřeli! Tak se podívej! Tvoji rodiče jsou tady! Oni vidí jak Mě, tak i tebe!

… Rodiče Ainu stáli vedle ní v nemateriálních tělech. Vypadali mladší a hezčí, nežli v posledních letech života.

Obrátili se k Pánovi jezera:

— Veliký, viď, že se postaráš o naši Ainu? Zůstala úplně sama!

— Postarám se! — odpověděl s úsměvem Pán jezera.

… Rodiče pověděli svojí milované dcerce několik utěšujících slov o tom, že je jim tady — v tom novém světě — výborně! Potom ji objali a odešli do dálky po cestičce ze svítící trávy…

— Podívej se, kde budou žít! — řekl Pán jezera.

… A Ainu uviděla v dálce domek na kopci, louku, na které se pásli krávy a koně. Všude tam zpívali ptáci… Všechno to bylo nemateriální, ale naplněné domácí útulností a klidem.

Pán jezera pokračoval:

— Není třeba je zdržovat, Ainu! Ve světlých a čistých světech se jim bude mnohem lépe odpočívat, nežli kdyby se po celý čas snažili být spolu s tebou!

Ale, jestliže budeš světle a radostně na ně vzpomínat, — pak to pocítí a budou tě navštěvovat.

Oni byli — v podstatě — dobří lidé. Žili v klidu a starostlivosti jednoho o druhého a o tebe, naučili se srdečné lásce, třebaže jejich láska nebyla ve všem dokonalá. Proto bude jejich život do nového zrození v tělech zcela klidný a radostný.

… Ainu ještě dlouho seděla na břehu jezera. Pán jezera nic neříkal, ale každá vlna Jeho světla jakoby smývala zbytky smutku.

Ainu se zeptala:

— Proč jsem Tě po celé ty dny neviděla? Kde jsi byl?

— Já jsem byl tady, vedle tebe… Ale ty jsi byla tak vystrašená a rozladěná, že jsi Mě nepozorovala. A Mně dalo velkou práci ochránit tě před nemocí…

Ale tvým rodičům už nebylo možné pomoci. Přišel čas jejich odchodu.

— To znamená, že člověk nemůže změnit svůj osud?

— Někdy to možné je. Osud závisí jak na minulosti duše, tak i na tom, jaká rozhodnutí člověk přijímá v současnosti.

Pamatuješ? — jak jsi, ještě jako úplně malá holčička, říkala rodičům, že přece nemusejí zabíjet a jíst slepice, husy, telata… A že maso vůbec není nutné jíst, abychom byli zdraví… Ale oni, ačkoliv milovali domácí zvířata a starali se o ně, je stejně dál zabíjeli a jedli jejich těla. Neposlechli tě tehdy…

Ty sama jsi se vždy této Mé rady držela. Ale oni — odmítli.

A proto před smrtí museli prožít utrpení.

Bolest způsobená druhým se nutně vrací k tomu, kdo ji způsobil. Vrací se — do jeho osudu! Do osudu — buď v tomto životě, nebo v následujícím vtělení v materiálním světě.

— Pověz, a vidět duší je možné jen ve světech Světla?

— Není… Ale Já bych tě nechtěl, pokud to nebude nutné, učit vidět světy šedého stesku a pláče! A tím spíš — světy kruté černoty! Nikomu bych nepřál žít v těchto světech!

Proto je pro dosud nezjemnělé duše blahem, nemít schopnosti vidění nemateriálních bytostí, obývajících ty nepřívětivé světy.

Je třeba se stát velice silnou a moudrou duší, abychom tam dokázali vidět — a nelekali se. A — neušpinili se od vzájemných dotyků s těmito bytostmi, například, kvůli pomoci nemocným.

— A mohl bys mě naučit léčit nemoci? Mohla bych pak mnoha lidem pomáhat pochopit to, co já teď už chápu! Já se bát nebudu: vždyť už znám Lásku a Sílu Tvého Světla!

— Dobře, Ainu!

* * *

Od té doby Pán jezera učil Ainu léčitelství. A ona začala pomáhat lidem; uzdravovat jejich nemoci a mluvit o jejich příčinách. A také — o tom, jak ty příčiny v sobě odstranit.

Seznámila se s léčebnými účinky bylin, rozličnými způsoby léčení s pomocí odvarů z nich a s pomocí nejjemnějšího Světla, které ji Pán jezera učil pociťovat a zaměřovat pro léčení.

Mladá léčitelka začala být brzy známá po celém okolí.

… Ale byly to neklidné časy: válka se přihnala do jejich země.

Jednou kolem domu Ainu procházel velký oddíl vojáků.

Zastavili se k odpočinku v usedlosti, a vzali si všechny zásoby sýra, mouky a ořechů.

Velitel těch vojáků byl mladý, silný a velmi hezký. Ainu mu padla do oka. Přikázal svým vojákům:

— Ona bude má! Nedovolujte si dotýkat se jí, nebo ji dokonce objímat a líbat!

Až se vrátíme s vítězstvím — já se s ní ožením!

Až sem znovu přijdeme — daruji jí mnoho krásných zlatých a stříbrných šperků!

Na všem v mém novém majetku se se mnou bude podílet jako moje manželka!

… Ainu se zeptala:

— A nechceš se dozvědět, jestli já chci být tvojí ženou?

— Stačí, že to chci já! — povýšeně odpověděl velitel.

… Vojáci odešli příští ráno, nechali za sebou vypleněnou usedlost.

… Za tři měsíce se vrátili.

Přesněji, jenom několik zraněných, zmrzačených vojáků přineslo na nosítkách sotva živé tělo toho, kdo byl jejich velitelem.

— My ti ho tu necháme. Chtěl být tvým mužem. Jestli přežije, můžeš se za něho provdat. Nebo si ho nech jako čeledína.

Nemůžeme ho už dál nést.

… Ainu prosila Pána jezera, aby jí toho vojáka pomohl vyléčit. Voják se jmenoval se Richard. Zalíbil se jí už při jejich prvním setkání: přitahovala ji tehdy jeho síla, ale jeho povýšenost jí byla protivná…

Ale teď, když, vyčerpaný z ran, byl vedle ní, se srdce Ainu zachvělo soucitem a zapálilo se opravdovou láskou.

Pamatovala si, jaký nepříjemný byl Richard při jejich prvním setkání…

Ale láska lidi mění! Richard se do Ainu zamiloval na první pohled a teď, když se uzdravoval z těžkých ran díky její péči, se také učil i milovat.

Začal chápat, že pojem láska vůbec neznamená «vládnout svojí ženě». Ale, že je to umění žít spolu v harmonii, a dávat jeden druhému radost a štěstí.

Ainu Richarda vyléčila; uzdravila jak tělo, tak i duši. A Pán jezera jí v tom pomáhal.

* * *

Richard a Ainu se stali mužem a ženou.

Jednou se Pán jezera Ainu zeptal:

— Nechtěla bys Mi dát nové tělo? Ty a Richard byste se mohli stát rodiči dítěte, do kterého by se vtělila Částice Mne-Vědomí.

Je tolik trápení a neštěstí na Zemi! Já bych chtěl lidem pomoci! Ale pro to musím získat materiální tělo. Mohl bych se — vašim prostřednictvím — stát Člověkem, Který by dokázal přinést na Zemi Božské Vědění a připomenout Božské Zákony spravedlivého bytí!

… A tak, po uplynutí stanoveného času, se Ainu a Richardovi narodil syn.

Dali mu jméno Olav.

Ale v tom Jeho Vtělení nebylo všechno tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Mnoha zkouškami musel Olav na Zemi projít předtím, než se dozvěděl o svém Božském Předurčení a dokázal ho vyplnit.