---

Ódinova sága/Kapitola pátá: Olav a Annika

---

Kapitola pátá:
Olav a Annika

Sedíme v lese u ohně. Jeho stejnoměrný oheň nám dává teplo a pohodu.

Teď je chladné jarní ráno. Sluníčko se sotva začalo zvedat nad obzor. Probouzí se nový den. Ptáci vítají svítání svými písněmi, které zkrášlují lesní ticho.

Ódin začal mluvit:

— Láska mezi duší a Bohem obvykle neprobíhá jen v jednom pozemském životě. O tebe Já také nepečuji jen v tomto posledním životě — tak jako o mnoho a mnoho dalších.

I v tomto tvém životě jsem dohlížel na tvůj rozvoj, koupal tě v Mých jezerech, učil tě kochat se krásou a milovat všechno kolem! Seděl jsem vedle tebe, ještě tebou nepoznaný a nepozorovaný, — u nejednoho ohně…

A potom nás dlouhé roky tvého poznávání spojovaly stále pevněji.

A teď ti vyprávím příběh o lásce pozemské a lásce Nebeské. A znovu a znovu objímám tebe i každého, kdo čte tyto řádky, — Vlnami Mojí Něžnosti!

Chci všechny objímat Mým Světlem a nořit je do Mých Hlubin na vlnách emocí hrdinů této ságy!

Ať zaznějí slova, ve kterých je slyšet křik racků a cítit pleskání vln o palubu lodi!

Ať zavane ke každé duši vůně květin a slaná chuť mořské tříště!

Ať se prostranství Mých severských zemí stanou natolik zjevná, že i když budeš jenom číst, můžeš se nad nimi rozšiřovat, milovat každý kamínek, každou borovičku, která našla sílu uchytit se na kamenitém útesu a odolávat tvrdým nárazům zimních větrů!

… Před mým vnitřním zrakem Ódin zlehka odvíjí obraz Jeho severských zemí. Žulové skály se zvedají po obou stranách fjordu, z kamenných výstupků místy padají proudy vodopádů, na příkrých svazích se přidržují silnými kořeny kmeny borovic, zrcadlová hladina vody odráží oblohu s lehkou krajkou bílých obláčků…

Doslova letíme vědomími nad povrchem tohoto vodního zrcadla! Začínám slyšet šplouchání vesel…

* * *

Loď plavně klouže po vodě; vplouvá do fjordu. Pohyby veslařů jsou rovnoměrné a sladěné. Žulové skály, místy porostlé stromy, zleva i zprava, jakoby kolem nich proplouvaly…

Vpředu se otevírá vjezd do malého zálivu. Tady se schoulily, ukryté před větry mocnými útesy, nízké a dlouhé domy vikingů.

Jen nemnozí kupci se odvážili zavítat do těchto fjordů. Ti, kdo tu žili, byli zvyklí brát si sami to, co vezly kupecké lodě, za pomoci zbraní. Nemalou odvahu by musel mít ten, kdo by si dovolil nabídnout tady svoje zboží, a ještě k tomu takové, jaké vezl Olav.

Lehká a pohyblivá loď vletěla jako racek do přístavu. Lodní můstek dosedl na drobné oblázky.

Olav vyšel naproti ozbrojeným lidem, kteří vyběhli z domů vstříc neznámým.

Pronesl:

— Přišli jsme v míru! Z dalekých cest jsem přivezl svoje zboží: zlatou pšenici a bílá zrnka rýže, látky a šperky. Jestli to dovolí vládce těchto zemí, nabídnu mu, aby si koupil všechno to, co se líbí jemu, — jeho vojákům i jejich matkám a manželkám!

… Jarl Ingvar — hlava rodu a vladyka zdejší občiny, vládce tohoto území a několika lodí-drakkarů, mu sám vyšel naproti:

— Tak tedy, kupče, přines svoje zboží, my se na ně podíváme!

… Olavovi druzi začali vykládat truhly a pytle a rozkládat zboží v hlavním domě osady.

V té chvíli se jarl zeptal Olava:

— Jak je možné, že se nebojíš, že ti vezmu všechno, co jsi přivezl, — a tvůj život nádavkem?

— Ti, kdo žijí ve strachu, sedí ve svých domech, a nebrázdí oceány! Ty jsi bojovník! A víš, že strach vede k porážce v bitvě!

Ale strach je destruktivní nejen na bitevním poli! Přivádí ke zkáze všechny aktivity.

Ale odvážní — «plují za obzor»! A Bůh stojí za jejich zády jako Ochránce a ukazuje jim cestu!

Jestliže se dohodneme v míru, pak přijdu znovu — za rok, i za dva, do tvého pohostinného přístavu a přivezu nové zvláštní zboží, které mi sešle osud.

— Jsi smělý a krásně mluvíš! My si smělých vážíme! Máš pravdu: s potěšením tě ještě nejednou vyslechnu!

… V té chvíli se začaly ozývat nadšené výkřiky žen, které se přehrabovaly v látkách a špercích, rozložených po stolech.

* * *

Annika byla jedinou dcerou jarla Ingvara.

Byla překrásná, jako něžný a půvabný jarní kvítek: urostlá, s dlouhými velice světlými vlasy do pasu, které měla kolem hlavy staženy jemnou stuhou. Její modré oči měly barvu oblohy při jasném počasí. Měla na sobě bílé šaty s jemnou výšivkou modrých kvítků kolem výstřihu. Pletený pásek obepínal štíhlý pas.

Křehká a něžná mezi všemi těmito lidmi, kteří ji obklopovali — byla jiná, zvláštní…

Uviděla Olava…

Teď už se nedívala na brokát a drahé kameny, na vybrané vzory na sponách, na rozmanité náhrdelníky, korále a náušnice, na důmyslné propletence řetízků. Teď se dívala jenom na něho, dokud se jejich pohledy nesetkaly.

A když se jejich pohledy setkaly — přihodilo se to, co lidé nazývají slovy «láska na první pohled». V duších vzplanula ta záře, která je přitahuje k sobě navzájem.

… Ticho se rozhostilo nad světem, ve kterém se ti dva spojili něžnou láskou. Pro ně už neexistoval shon kolem, ani rozhovory druhých lidí… Ona našla jeho — svého vytouženého muže! On našel ji — svoji překrásnou ženu!

— Kdo je to? — zeptal se Olav jarla Ingvara po chvíli, která se mu zdála věčností.

— To je moje dcera Annika. Nedívej se na ni tak — ona není pro tebe, kupče! Já ji provdám za vládce sousedních zemí. To příbuzenství mi slibuje velké úspěchy! Stanu se konungem — svrchovaným vládcem všech zdejších jarlů!

… Olav neodpověděl… Nejdříve se musí ujistit o jejím přání spojit s ním svůj život,

A pak… Pak — už nebudou žádné překážky!

* * *

Jarl Ingvar nabídl Olavovi a jeho mužstvu, aby u něj zůstali několik dní jako hosté a odpočinuli si po dlouhé mořské výpravě. A ještě se rozhodl uspořádat obveselení — závody mezi Olavovými spolubojovníky a svými vojáky. Chtěl ukázat svoji převahu nad těmito cizozemci.

Olav neměl námitky, poněvadž jeho druzi nebyli proti tomu, aby si tu odpočinuli, zúčastnili se závodů a předvedli mistrovství v ovládání mečů a luků.

V den závodů, když se všichni začali připravovat na turnaj, odešli Olav a Annika na břeh moře, kde si mohli promluvit o samotě, skryti před zvědavými pohledy.

To hlavní mezi nimi už bylo řečeno — slovy a pohledy, dotyky a něžností lásky, která se rozhořívala stále silněji!

Annika se na Olava dívala tak, že už neměl žádné pochybnosti o tom, že mu osud daroval lásku, zdvojnásobenou vzájemností!

Začali žít doslova v jiném světě, který ozařoval všechno kolem stále sílícím stavem štěstí, vzájemného proniknutí a splynutí duší v zářivém Světle!

— Vyprávěj mi o sobě, Olave! Chci o tobě všechno vědět! Jak jsi vyrůstal, kde jsi žil, co je pro tebe důležité?

— Ale ty sama jsi o sobě vůbec nevyprávěla.

— Ty mě stejně vidíš jako na dlani. Můj život byl tak prostý, že není co vyprávět! Roky plynuly — jeden se podobal druhému. Radovala jsem se z přicházejícího jara, z hejn labutí, přelétajících nad domem, z prvních rozvíjejících se květin… Potom přišlo léto, a laskavé sluníčko mě zahřívalo spolu s celou přírodou, která se také radovala z krátkého severského léta. A potom — podzim a zima, večery u živého plamene krbu při ruční práci… Já nemám o čem vyprávět… Ale ty — tolik jsi toho všeho viděl a znáš!

— Já jsem se v těchto severských zemích narodil, ale daleko odsud na východě, záhy jsem se stal sirotkem a osud mě zavál do jižních krajů. Tam mě jeden člověk, který se stal mým adoptivním otcem, vychovával a učil.

— Jakého Boha uctíváš? Jak se mám modlit za tvé štěstí a ochranu?

— Na svých cestách jsem mohl studovat náboženské víry v různých zemích a u různých národů.

Od té doby — uznávám vládu Jednotného Boha, řídícího celý Vesmír. Není důležité: nazývají-li Ho Ódinem, Alláhem nebo Elohimem! Myslím si, že On pro každý národ posílá k lidem Své Vyslance, a proto je tak mnoho Těch, Které nazývají Bohy. Ale ti, kdo znají Prvotního — jako Pravdu, Moudrost, Lásku, Dokonalost a Všemohoucnost — vědí i to, že tak jako se všechny řeky, moře a oceány skládají z vody, tak jsou i všechny náboženské víry podobny zvukům různých jazyků pro označení Jednotné Tvořící Božské síly.

Ale některé věci si lidé sami přidali do legend o Bozích a jejich Vyslancích — a z toho vzniklo mnoho překroucení pravdy v náboženských představách lidí.

Je to podobné zrcadlení na vodě: za bezvětří je odraz dokonalý, ale zčeření na vodě obraz začne kazit, a silné vlny už nedovolí nic uvidět. Ale kvůli tomu přece nepřestane existovat to, co se odráží, — nezávisle na tom, jestli je odraz viditelný nebo ne.

— Jak krásně mluvíš, Olave! Pověz mi: proč ses rozhodl připlout sem s takovým drahým zbožím?

— Dlouhé roky jsem toužil se sem vrátit. Shromáždil jsem mužstvo odvážných námořníků a mých věrných přátel. Seznámím tě s každým z nich! Zastavovali jsme už na mnoha místech — a nikdo se nepokoušel stavět překážky míru a přátelství, které nabízím.

— A všude z tebe krásné ženy nespouštěly zamilované oči? — zažertovala Annika.

— Možná… Ale já jsem našel — právě tebe!

Láska je nejkrásnější stav duše člověka! A ty jsi mi darovala to štěstí — milovat tě!

— Proč se nesnažíš zúčastnit se tohoto utkání, pořádaného mým otcem? Tvým přátelům se taková zábava líbí! Nebojíš se, že by se ukázalo, že jsi slabý? Opravdu chceš být se mnou, a ne tam?

— Ano. Chci být s tebou a nerozloučit se ani na minutu!

Neovládám špatně meč, ani luk, ale myslím si, že by se zbraň neměla používat, pokud to není bezprostředně nutné. Nebojím se, že se předvedu jako slabý, protože znám svoji sílu. Ale několikrát jsem viděl, jak umírali lidé, mně drazí…

Je pro mě složité ti to teď vysvětlit slovy. Ale naučil jsem se zákonu Stvořitele, který vyzývá nepůsobit nikomu zbytečnou škodu.

Bez krajní nutnosti bychom neměli trhat ani ten nejmenší kvíteček!

Právě teď, když se dívám na ty pomněnky u vody, vidím v každé z nich maličké projevení podivuhodné krásy vší Země — tohoto překrásného Božího Stvoření!

Vždyť rostliny nejenže projevují krásu Stvoření, kterou se těšíme, ale také svými plody sytí naše těla — a prostřednictvím toho se jejich síla vlévá do síly duše každého z nás.

A utrpení a bolest zabíjených zvířat nebo záhuba lidí kvůli nenávisti mezi nimi — to, z mého pohledu, porušuje Zákony, které vyhovují Vládci, který všechno tohle stvořil.

— Cožpak je na Zemi možná Dokonalost?

— Jak o tom můžeš pochybovat, když zažíváš tu blaženost lásky, která nás spolu spojila?

…Objali se a spojili ústa.

Později, když pokračovali v rozhovoru, Olav řekl:

— Je důležité pochopit, že to, co lidé považují za svůj ideál, není vždy to, co by je přibližovalo k pravé Dokonalosti.

Mnozí považují dobrotu a milosrdenství za slabost, ale sílu, krutost a jistotu, že mají právo se mstít — za hrdinství… Tato přesvědčení není jednoduché změnit…

Vítězství v tomto turnaji potěší pýchu mnohých, někomu poslouží jako lekce v technice vedení boje, a pro někoho bude důvodem k závisti…

— Ale vždyť tento turnaj nikomu škodu nepřinese? A jestliže zvítězíš, bude otec rychleji souhlasit s tím, že mě dá tobě za manželku!

— Tím si nejsem jist, Anniko, ale můžu to zkusit. Nu co, ať je tedy ten závod i pro mě! Pojďme!

… Vzali se za ruce a radostně se vydali k shromážděnému davu diváků a účastníků závodů. Jarl se nesouhlasně podíval na dceru. Ale ona směle a sebejistě přivítala jeho pohled. Štěstí a láska z ní udělali nebojácnou. Jarl pochopil, že teď nebude jednoduché přimět dceru k poslušnosti a začal litovat, že uspořádal tuto slavnost. Ale bylo už pozdě.

* * *

Malí i velcí z celé osady se shromáždili, aby se podívali na souboje. Dokonce i ženy s kojenci se přišly podívat na to, jak zápasí cizozemci.

Mezi Olavovými přáteli bylo několik rodáků z Afriky, a jejich tmavá pokožka byla předmětem údivu. A ještě všechny zajímaly zbraně Olavových přátel: jejich lehčí meče a šavle, a také tenké drátěné košile, měňavě třpytivé jako rybí šupiny.

Vydrží tato výzbroj těžké údery? A jak umějí zápasit tito cizozemci?

Na začátku soutěžili ve střelbě z luku.

Potom začaly souboje s meči. Poražený byl vyřazen, vítěz pokračoval v závodech.

Olav se stal vítězem. Nikdo s ním nemohl soupeřit v bleskové rychlosti úderů i obrany. Zdálo se, že odhadl každý pohyb soupeře ještě předtím, nežli ho dotyčný stihl provést. Jeho výpady byly natolik přesné, že nezpůsobil ani nejmenší ránu, ale jen zřetelně protivníka znehybnil v poloze, ve které by další pohyb čepele vedl k jeho smrti.

Zpočátku chtěl sám Ingvar s tímto kupcem bojovat — aby mu dal za vyučenou. Ale když viděl, jak jsou jeden za druhým přemoženi jeho nejlepší vojáci, rozhodl se utkání nezúčastnit.

Spolu s ostatními přivítal vítěze:

— Požádej o odměnu, kupče! Jsi skutečně mocný bojovník!

— Prosím tě o poklad, nad nějž není krásnějšího na celém světě! Dej mi za manželku svoji dceru, jarle Ingvare!

— Jsi troufalý, cizozemče! Takové věci se nerozhodují tak rychle!

Za moji dceru mi přivezeš velké výkupné! S tou tvojí lodí, naplněnou jen samým zlatem a šperky, připluješ znovu do tohoto přístavu! A až potom budeme slavit svatbu. To, co si dosud nerozkoupili moji lidé, mi tu samozřejmě necháš jako zálohu. Sliboval jsi, že sem znovu přijdeš, a já tě budu za rok čekat. Jsi dost bohatý, abys mohl shromáždit takový poklad?

— Mám dost zlata i klenotů, abych to splnil. Ale dovol své dceři, aby se stala mojí manželkou teď. Moje slovo je právě tak spolehlivé, jako údery mého ostří. A potom dostaneš to, co si přeješ!

— Ne, kupče! Nejprve — přivezeš zlato, jinak ne! A pospěš si, poněvadž, pokud se nevrátíš za rok, přijde na řadu druhý ženich, se kterým mi spojenectví přinese nemenší vliv, nežli tvoje zlato!

A teď ať se všichni veselí. Prostírejte stoly!

… Všichni hodovali. Mladý skald Run zpíval překrásné písně o smělých bojovnících a hrdinech legend různých národů. Zpíval i o lásce nevěsty, která čeká na svého ženicha.

A zpíval nejen starodávné písně, ale skládal i nové; doslova je slyšel ve světě, známém jen básníkům! Lidé mu tleskali, protože v těchto krajích umění skaldů oceňovali skoro stejně, jako hrdinství bojovníků.