---

Ódinova sága/Kapitola druhá: Život mezi vikingy

---

Kapitola druhá:
Život mezi vikingy

Ódin pokračoval:

— Dnes chci vyprávět o tom, co se děje, když se Božská Duše narodí na Zemi s Misí Sloužení.

Existují Ti, Kteří si po vtělení vzpomínají na Svou Božskost.

Ale jsou i Ti, Kdo vyplňují to, co je na Božské úrovni zamýšleno — a při tom si neuvědomují Svoji Jednotu s Prvotním Oceánem Božského Vědomí.

A také jsou Ti, Kdo si mohou vzpomenout a upevnit tu Jednotu v procese života na Zemi a poté splnit všechno, co bylo naplánováno na toto vtělení — v úplném splynutí s Jednotným My všech Dosáhnuvších!

Konkrétně, Olav nevěděl, kdo ve skutečnosti je, od dětství.

— Ale jak se to mohlo stát? Vždyť mu jeho matka Ainu o tom musela vyprávět! Všechno se mohlo vyvíjet tak jednoduše…

— Pro Mne je teď složité vysvětlovat ti všechny nuance vytváření lidských osudů. Povím ti jen o hlavním principu: všechno se dělá ve prospěch velice mnoha duší a s přihlédnutím k jejich zájmům.

Ainu vzali z materiální úrovně předtím, než stihla Olava naučit všemu tomu, co znala a uměla. Dokázala mu povědět jen velmi málo, a on musel poznávat všechno to hlavní sám.

Ainu a Richard byli v úrovni zjemnělosti a schopnosti k pochopení Božského příliš rozdílní. A, aby si její duše mohla zachovat dosaženou Božskou zjemnělost, odebrali ji z materiálního světa dříve.

A Olav dostal za úkol znovu si zopakovat Cestu od člověka k Bohu, aby si všechny stupně Cesty a techniky vzestupu dobře zapamatoval. A proto On následně dokázal ukázat tuto Cestu mnoha dalším.

Zopakuji to ještě jednou, aby nedošlo k nedorozumění:

Tomu z Nás, Kdo přichází na Zemi, se občas hodí, aby si — podle shora uvážených plánů — požil nějaký čas životem obyčejného člověka, podíval se na svět očima právě takového smrtelníka, jako všichni ostatní. Je to proto, aby, až se potom vrátí do Nesmrtelnosti Boha, dokázal díky získané zkušenosti vysvětlit tuto Cestu druhým lidem.

Někdy bývá nutné nejdřív poznat nemohoucnost — abychom byli schopni získat Sílu Všemohoucího, zpočátku se potrápit v nevědomosti — abychom získali Vyšší Vědění, poznávat nejdříve na vlastní zkušenost význam té lásky, která spojuje člověka s člověkem, — abychom se mohli sjednotit v lásce s Božskou Prvotní Sílou.

Poslouchej dále! To, co ti povím, musí pomoci jak tobě, tak i mnoha dalším upevňovat Sjednocenost s Božským světem a žít v souladu s Jeho pochopením a s Vědomostmi, o kterých ještě budeme mluvit!

* * *

Po náhlé a tak neočekávané smrti Ainu se Richard dlouho nemohl vzpamatovat ze zármutku. Nechtěl už zůstat na těch místech, kde mu všechno připomínalo tu ztrátu. Nemohl dál žít v té harmonii, kterou vytvářela jeho žena, bez ní. Vzal svého pětiletého syna Olava a vydal se na cesty.

Dlouhé putování s maličkým dítětem bylo těžké.

Ale potom přišli k moři.

Mořská prostranství Olava i Richarda očarovala svou krásou a mohutností!

Richard se rozhodl, že zůstane žít u moře.

Našel jarla — náčelníka vikingů, který ho přijal do občiny spolu se synem.

Tak se Richard vrátil k životu vojáka, trávícího na mořských cestách skoro celé jaro, léto a podzim.

… Pro Olava nastaly těžké časy. Po dobu mořských výprav, na které nadlouho odjížděl Richard spolu s dalšími muži, zůstával Olav na břehu spolu se ženami a dětmi ostatních vojáků.

Ale pro občinu zůstávali Richard a Olav dlouhý čas cizáky.

Olav musel snášet posměšky a napadání od starších dětí. A žena, v jejímž domě žil po dobu nepřítomnosti otce, se na něho zlobila kvůli tomu, že dodržoval pravidlo vštípené v dětství: nepoužívat k jídlu maso a ryby. A tak Olav často odcházel od stolu hladový, protože kvůli tomu vůbec žádné jídlo nedostal…

Kdyby neměl zásoby lesních ořechů a dalších jedlých rostlin, které se naučil poznávat a zapamatoval si je ještě v raném dětství, nepřežil by.

A obzvlášť ho trápil svými posměšky výrostek jménem Bolli, nejstarší syn té ženy.

Bolli vyrůstal bez otce, za neustálých výtek a výčitek ze strany svojí despotické matky. Byl slabší, nežli jeho vrstevníci, neduživý a nešikovný. Často se mu posmívali dokonce i dospělí, a v něm se hromadila ukřivděnost a zlé přání ponižovat druhé právě tak, jako ponižovali jeho. Bolli nacházel uspokojení v tom, že si vybíjel pocit svojí nedostatečnosti a méněcennosti — na druhých, slabších.

Olav, který byl o tři roky mladší, se pro něho stal hlavním objektem útoků. Bollimu dělalo potěšení dobírat si Olava jízlivými poznámkami, nesmyslnými příkazy a posměšným poučováním. Olava to velice udivovalo, protože takový vztah nechápal. Vždyť byl zvyklý na to, že ve vztazích mezi mladšími a staršími přirozeně vládne láska a péče…

Zato se, díky tomuto Bolliho chování, Olav naučil zachovávat klid a nezlobit se na oplátku za způsobené křivdy. Zachovával klid a chladnokrevnost dokonce i tehdy, když se k zábavě Boliho přidávali i ostatní chlapci.

A pokud začaly rvačky, Olav se pokaždé čím dál lépe dokázal postavit na obranu sebe i druhých slabších dětí. Vždyť ho Richard naučil mnohému z technik, nezbytných v bitvě.

V těchto drsných zemích lidé uctívali sílu. A Olav, který bojoval na své, zatím ještě dětské, úrovni, si obhajoval svoje právo nebýt takový jako všichni. Tak si postupně svým uměním být spravedlivý a štědrý, být silný, ale nikdy nepoužívat sílu nespravedlivě, vybojoval úctu vrstevníků.

Dokonce už i mnozí dospělí začali mluvit o tom, že z něho vyroste opravdový jarl! Poněvadž sílu duše lidé pociťují dokonce i tehdy, když nechápou příčinu toho, proč skutky a slova takového člověka vyvolávají na druhé lidi tak silný dojem.

Jarl, vůdce této občiny, také vládl silou, avšak takovou, která byla hrubá a udržovala v bezpodmínečné podřízenosti všechny členy občiny.

Jarl se jmenoval Bjorn. Byl ohromné postavy, stavbou těla a mohutností připomínal obrovského medvěda. Jeho rozhodnutí byla zákonem pro všechny. Jejich spravedlivost se neposuzovala. Žádné námitky se nepřipouštěly. Ten, kdo s jarlem nesouhlasil, musel odejít z občiny, nebo se mlčky, bez odmlouvání, vždy podřídit jeho vůli. Každý, kdo se pokusil zapochybovat o správnosti jarlových rozhodnutí, v něm vyvolal takové výbuchy hněvu, že mohl být jarlem zabit na místě nebo byl podroben jinému krutému trestu.

* * *

Jednou Bjorn pronášel řeč pro všechny shromážděné — o svých plánech na dalekou výpravu. Vyprávěl o zemích, do kterých bylo nutné plout daleko na jih. Říkal, že tam jsou velice bohaté osady a dokonce i města, a také lodi, na kterých nejsou vojáci. Vyprávěl o tom, jakou bohatou kořist slibuje taková výprava do těch krajů, kam ještě nikdo z vikingů neplul.

A znenadání si Olav dovolil vznést námitku vůči samotnému jarlovi!

Po tom, co utichly výkřiky jásotu, vítající rozhodnutí o této výpravě, Olav vystoupil dopředu a zeptal se:

— Bjorne, myslíš si, že vládneš moudře, když považuješ za spravedlivé napadat mírumilovné osady a brát si násilím obilí, které jsme my nevypěstovali, a bohatství, na které nemáme právo si dělat nárok? Chtěl bys, aby také naše domy a ženy byly vystaveny napadení a oloupení, pokud budou muži na výpravě?

… Richard syna nestihl zastavit a teď stál s pobledlým obličejem, a ruku držel na rukojeti meče: čekal neodvratnou odplatu za Olavovu drzost.

Ale, pro všechny neočekávaně, se Bjorn nerozzuřil. Zasmál se a řekl:

— Ty jsi mezi námi ještě cizinec a zelenáč, Olave! Ty jsi ještě nepochopil, jak žijí opravdoví vikingové! My bojujeme jen se silnými, a dětem a ženám neubližujeme! Co je dobyto ve slavném boji, to nám patří právem!

Zbabělci mezi těmi lidmi, kteří se bojí boje, zůstanou naživu a jenom zaplatí výkupné za svoje životy.

Ale smělí vojáci — za svou slávu a bohatství bojují !

A smrt v boji je veliké štěstí, poněvadž je to brána do záhrobního světa hrdinů!

Já tě vezmu na plavbu, Olave, aby ses naučil být hrdý na příslušnost k našim tradicím!

… Tak se Bjorn rozhodl vychovat z Olava vojáka-mořeplavce.

A tak Olava poprvé vzali na drakkar*, aby se učil být «opravdovým vikingem». To znamenalo, že si musel přivyknout na «právo silnějšího» a zapomenout na svoje představy o spravedlnosti, které se Olav nebál vyjadřovat dokonce i samotnému jarlovi.

… Olav byl šťastný, že se vydává na moře spolu s otcem. Jen myšlenky o loupežných záměrech jejich jarla tu radost kalily. Ale doufal, že se to všechno obejde bez bojů a loupení.

Olav to, jak skončí tato výprava, nepředvídal…

A zatím ho drsní vojáci učili řídit loď a dlouho veslovat.

Olav se zvláště spřátelil s kormidelníkem Vagni. Ten mu vyprávěl a konkrétně ukazoval, jak má pracovat s kormidlem, a jak určovat kurz podle hvězd.

… Odpluli velice daleko na jih — ve srovnání s jejich obvyklými výpravami.

Jarl se rozhodl všechny ohromit bohatou kořistí.

* * *

Tu bitvu si Olav zapamatoval na celý život…

Jeho, jako ještě výrostka, nepřipraveného k opravdové bitvě, a kormidelníka Vagni, nechali ochraňovat drakkar, který, podle Bjornových plánů, nesměl být vystaven napadení. Vždyť smrt kormidelníka je příliš drahá ztráta pro jakoukoliv výpravu. Ostatní vojáci se vydali bojovat na pevninu.

Ale vyhnout se bitvě nebylo Olavovi souzeno. Tři z místních vojáků vyšplhali na drakkar. Vagni bojoval se dvěma najednou. Třetí — napadl Olava.

Olavův protivník byl mnohem vyššího vzrůstu a silnější, ale Olavovi se dařilo úspěšně odrážet jeho útoky.

Poté ho Olav dokonce poranil na předloktí pravé ruky. A — v té samé chvíli — ostrá bolest projela i jeho rukou, ačkoliv on sám vůbec nebyl zraněn. Jím způsobená bolest se v tom samém okamžiku promítla v jeho vlastním těle. Zatočila se mu hlava a v očích se mu zatmělo. Olav div neupustil meč. Na poslední chvíli ho před smrtí zachránil Vagni, který už zranil a odzbrojil oba své soupeře.

… A potom Olav uviděl, jak byl zabit Richard… Všechno to bylo — jako ve snu. On pozoroval všechno, co se dělo, zdálky — a proto nemohl nic změnit.

Tělo toho, koho Olav tak miloval, teď leželo na zemi. Tělo… — jako prázdná vychládající zkrvavená slupka… Vedle ní — ještě několik zabitých…

Nebylo jich tak mnoho — těch padlých v bitvě. Obránci osady se vzdali — a teď nakládali na drakkar výkupné, stanovené jarlem, za život jich samotných, jejich rodin a zachování jejich domů…

Olav se na to všechno díval, a jeho úvahy byly plné bolesti. Upevňovalo se v něm pochopení toho, že loupežné nájezdy vikingů nejsou hrdinské činy silných, jak si myslili všichni kolem, ale zločiny!

Už dříve to s otcem nejednou posuzovali, ale Richard neviděl jiný způsob, jak přežít. Země v jejich krajích byla neúrodná. A Richard neměl ani chuť ani dost šikovnosti k tomu, aby mohl žít z práce při pěstování úrody.

A hle — přišla odplata…

«Ale jestliže bych odmítl zúčastnit se této výpravy — co by bylo?

Opravdu je ztráta jediného rodného a milovaného člověka kruté ponaučení od Bohů*, abych jednou a provždy pochopil, že nemůžu postupovat navzdory svým principům, a doufat, že to všechno nějak dopadne?

Opravdu není možné žít životem mořeplavce — a při tom nepřinášet zkázu a ožebračování druhým?!»

Pocítil, že teď zůstal na tomto světě sám…

«A kde je teď ten, kdo byl jeho otcem? Jaký bude jeho další osud?»

Vagni Olava utěšoval slovy, že je to tak skvělé: zemřít v bitvě! Vždyť odvážní vojáci, kteří zahynou v boji, hned odcházejí do valhally*… k Ódinovi…

Ale Olav si nebyl jist, že je to pravda: vždyť cílem této bitvy bylo ožebračení a zkáza druhých lidí… Vždyť to byla předem naplánovaná nespravedlnost!

… Otec kdysi Olavovi vyprávěl, že jeho matka Ainu uměla vidět Bohy a rozmlouvat s Nimi. A také říkala, že duše neumírají a že si lidé vymysleli o Bozích a pravidlech života pro smrtelníky mnoho lží. Jenže Božské Zákony nejsou takové, jak si je lidé vymýšlejí na ospravedlnění vlastního nespravedlivého života.

A ona učila, že vůbec nemají žít tak, jako žili lidé, kteří je obklopovali. Ale Richard tak nedokázal žít bez ní. A Olavovi ani příliš nevyprávěl o tom, jaká Ainu byla a čemu učila. Domníval se, že by to jen vneslo do života chlapce zbytečné problémy a těžkosti. Vždyť ty mravní principy, o kterých vyprávěla, a které sama vždy následovala, byly příliš čisté a nepodobaly se té skutečnosti, která je obklopovala!

… Olav si na svoji matku skoro nevzpomínal. Bylo mu pět let, když je opustila. Z největší části si na ni vzpomínal jen jako na stav vlastního nekonečného štěstí z něžnosti její lásky!

Potom Olav občas viděl její obličej, skládající se ze Světla. Její rty se pohybovaly, jako by chtěla něco říci. Ale slova neslyšel… Jenom laskavost a péče ho objímaly ze všech stran!

… A tak teď už zůstal úplně sám. Jak má žít dál? Kvůli čemu má vůbec žít?

Olav se obrátil se svými pomyslnými otázkami ke světu Bohů a prosil o pomoc a pochopení…

… A všichni vikingové — jásali! Bylo ukořistěno ohromné bohatství! Smrt několika vojáků — byla běžná… Na vikingy se usmálo veliké štěstí: vracejí se s drakkarem přeplněným cennostmi. Jsou vítězové!…

* * *

Loď, přetížená kořistí se dostala do bouře. Bouře byla tak silná, že drakkar nevydržel a šel ke dnu… Vagni znovu Olavovi zachránil život, když ho přivázal k úlomku stěžně… A potom Olav ztratil vědomí. Nevěděl, co se stalo s ostatními…

… Když se probral, uviděl, jak se nad ním sklonil člověk se snědou tváří. Něco řekl v jazyce, kterému Olav nerozuměl. Potom mu dal napít.

… Tak se Olavův osud, řízený Božskou Vůlí, pro něj neočekávaně prudce změnil.

Proč?

Aby mu poskytl možnost hledat a studovat odpovědi na otázky o poslání lidského života — v nových, k tomu příhodnějších podmínkách…