---

Ódinova sága/Kapitola třetí: V jižních zemích

---

Kapitola třetí:
V jižních zemích

Uplynulo několik měsíců, nežli začal Ódin pokračovat ve svém vyprávění o Olavovi, které ale pokračovalo pro mě nečekaným způsobem.

Začaly se přede mnou odvíjet obrazy luxusního paláce v maurském stylu, svou krásou trochu připomínajícího Alhambru.

Konkrétně tam byl dvůr, který měl po celém obvodu obloukovou kolonádu z mramoru, která dávala stín v parném poledni, stříbřitě se tam leskly a zurčely nepřetržitě proudící chladivé potůčky, přetékající z jedné nádrže s mozaikovými vzory na dně — do druhé; byl tam i sad se stromy plodícími pomeranče a broskve. Velká dvorana, obložená vyřezávaným dubovým dřevem, sloužila jako knihovna.

— Kde to všechno je, Ódine?

— Je to na jihu Španělska v době nejvyššího rozkvětu arabského chalífátu. Skoro všechny země na úmoří Středozemního moře tehdy byly součástmi tohoto ohromného světa arabského panství, a také náboženského a kulturního vlivu.

* * *

Starší Arab se snědým obličejem, majitel tohoto přepychového paláce, se procházel po tržišti v doprovodu ozbrojené stráže. Tržiště bylo vedle přístavu. Prodávalo se tu všechno: od luxusních zlatých šperků a látek — až k voňavému koření a zralému ovoci, od ryb a mořských plodů — až k otrokům…

Teď soustředil pozornost na světlovlasého dospívajícího chlapce, který byl předmětem jednání trhovce a kupujícího.

— Ne, ty chceš příliš mnoho! On se možná nedožije ani zítřka, a v tom případě přijdu o svoje peníze! — rozhořčoval se ten, kdo si chtěl koupit otroka co nejlevněji.

Prodavač ho přemlouval:

— Je slabý jenom na pohled! Je to silný mladík a bude dobrým pracovníkem! Vylovili jsme ho z moře teprve předevčírem! Jestliže přežil tam — pak nezemře ani tady!…

— Ale tahle «napůl leklá rybička» nestojí za takové peníze!.. — a kupující se vydal dále.

… Vznešený Arab si pozorně prohlédl Olava a zaplatil trhovci tolik, kolik požadoval.

Arab přikázal Olavovi neznámým jazykem, aby ho následoval. Olav se utéct ani nepokoušel: síly mu sotva stačily na to, aby šel…

* * *

Amin Abdulhadi — tak se jmenoval tento vznešený Arab — nejenže vykoupil Olava z otroctví, ale choval se k němu jako k synovi, kterého mu daroval Alláh za jeho dávno zemřelé jediné dítě.

Amin začal Olava vychovávat a vyučovat jako svého následníka.

Amin Abdulhadi byl velmi bohatý, byl majitelem mnoha obchodních lodí, které převážely cestující a náklady po celém Středozemním moři.

Později se s Olavem často vydávali na takové výpravy. Olav se učil řídit loď, i umění vést obchodní jednání — poněvadž Amin chtěl Olavovi co nejdříve předat všechny svoje záležitosti.

Olav se velice brzy naučil arabský jazyk.

Amin Abdulhadi k němu povolával mnoho učitelů. Olav studoval islám ve vší kráse súfijské moudrosti, i filozofii Řeků a Římanů minulých časů, i Písma židů a křesťanů, i astronomii.

Amin nebyl v náboženství fanatický. Nazýval se filozofem. A nenutil Olava přijmout islám.

Občas spolu posuzovali rozdíly v náboženských představách lidí. To Olava vždy zajímalo. Toužil pochopit, kde se skrývá Pravda v takové spoustě náboženských názorů různých národů, které teď mohl pozorovat a studovat.

* * *

Jednou spolu odpočívali na moři, na malé plachetnici, kterou se už Olav naučil dokonale řídit.

Bylo časné ráno, jasno, lehounký větřík naplňoval plachtu.

Rozhovor se stočil na rozdíly v náboženských vírách.

Amin vyprávěl Olavovi o svém pochopení světa.

— Já miluji moudrost a krásu — ve všem!

Těším se půvabem tohoto dne, azurovými vodami dnešní milosti klidného moře!

Miluji tyto racky, naplňující svými hlasy prostranství nad mořem!

Přijímám Pravdu odevšad, odkud ke mně přichází. Nevidím rozdíl v tom, jestli znějí moudrá slova v ústech muslima nebo křesťana, čtoucího Písmo a uctívajícího Ježíše, — nebo jakýkoliv jiný projev Síly Boha, ať už Ho nazývají jakýmkoliv jménem.

Domnívám se, že existuje jen jeden Jednotný — za všemi protiřečeními lidských náboženských představ.

V současnosti tady v této zemi vidíme, jak spolu žije v úplném souladu spousta národů, ačkoliv jsou jejich náboženské představy rozdílné. Jestliže by Arabové začali hubit ty, kdo věří jinak, pak by — místo rozkvětu kultury, umění a obchodu — tady byly ruiny… Ale vždyť momentálně — mnozí přijímají islám dobrovolně!

— Ano, ale děje se to proto, že otroci takovým způsobem získávají svobodu.

A jiní lidé to dělají proto, aby nemuseli platit poplatky za právo vyznávat svoji víru. Nebo chtějí mít výsady ve svém postavení ve společnosti…

— Ano, máš pravdu, Olave: mnozí lidé chtějí vytěžit «pozemský» prospěch ze všeho, dokonce i ze svého náboženského života. Myslí si, že jim to přinese… štěstí a úspěch…

Ale štěstí má jinou podstatu a cesta k němu se otevírá prostřednictvím lásky k Bohu — Všemohoucímu a Milostivému Pánovi všeho!

— Ale pokud je Bůh jediný a jednotný, proč tedy existují takové rozdílné víry? A existují doopravdy bohové, které lidé uctívají? Nebo je to jen následování tradic?

Otec mi kdysi vyprávěl, že moje matka mohla mluvit s Bohem. A ty, můžeš slyšet Boha, pokládat Mu otázky a dostávat odpovědi? A můžeš mě to naučit?

— Já sám — ne. Ale nacházím odpovědi na své otázky k Němu — ve svatých knihách.

Jestli chceš, pozvu k nám jednoho mudrce, súfího, který říká, že rozumí a slyší Alláhova slova. Bude pro tebe zajímavé si s ním popovídat!

* * *

Ten súfí se jmenoval Ali Džamal.

— Pověz, ctihodný, můžeš slyšet Alláha? — zeptal se Olav.

— Ano!

— A proč já nemůžu? A proč nemůžou druzí lidé?

… Ali Džamal se na chvíli odmlčel a pozorně se zadíval na Olava, a pak odpověděl:

— Bůh s člověkem mluví jazykem srdce.

Ten, kdo se tento jazyk naučí, je schopen Bohu rozumět.

Schopnost vnímat Boha vidícím a slyšícím duchovním srdcem je prosté a každému dostupné umění! Snadno se ho naučí ti, kdo umějí milovat! Ty to už umíš! Už si toho musíš jen velice málo osvojit, abys dokázal porozumět Nejvyššímu!

— Ale já Jeho slova neslyším, a tolik bych chtěl! Mám k Bohu tolik otázek!

— Nepospíchej. Určitě Ho uslyšíš!

Ale prozatím můžeš pociťovat Jeho Vůli stejně, jako pociťuješ příznivý vítr, který naplňuje plachtu a dává lodi sílu k pohybu. Nebo, naopak, jako varování před bouří na moři, když houstnou temné mraky a dorážejí poryvy větru.

Všechno kolem tebe — se časem — stane otevřenou knihou, ve které uvidíš Jeho Božská ponaučení a naučíš se jim rozumět.

Pochopíš, že Božská Síla — vždy přebývá v tobě samotném, v hlubinách duchovního srdce!

Ale ve tvém životě ještě musí dojít k několika událostem — předtím, nežli pocítíš Jeho Sílu ve vší úplnosti.

… A Olav se tomu všemu postupně učil — právě tak, jako se tomu může učit každý člověk. Přemísťoval svoje centrum vnímání světa — do hrudního koše, kde nejen probíhá dýchání a bije srdce, ale kde se i rodí láska.

A láskou — může duše obemykat a objímat všechno, co vidí kolem! A tehdy se duchovní srdce může rozvíjet: růst, stávat se ohromným!

Zvlášť dobře se to Olavovi dařilo na otevřeném moři při dobrém počasí. Zdálo se mu, že může svou láskou obemknout — celé moře, i všechny země! A že jeho láska může dosáhnout dokonce až do těch míst, kde žil předtím! A že může obejmout svoji matku a otce, třebaže už opustili tento svět. A že může obejmout i mnoho dalších lidí, které miloval a vážil si jich! A — ještě spoustu druhých, které nikdy neviděl!…

V té jeho lásce byla něžnost ranního slunečního světla. A také v něm rostla síla, podobná moci oceánu! A v ní byl přítomen Bůh, Který to všechno stvořil, a milující všechno a všechny!

Zdálo se, že už stačí jen malinko — a bude moci uslyšet odpovědi na svoje otázky, a pochopit všechny proměnlivosti lidských osudů… Ale nedošlo k tomu, a pociťování štěstí z Jednoty s Všemocným Vládcem světa na čas zmizelo. A pak se vrátilo obvyklé vnímání obyčejného světa hmoty a lidí…

* * *

Jednou se Amin Abdulhadi zeptal Ali Džamala:

— Pověz, jaký vidíš Olavův osud? Opustí mě? On tak usiluje vrátit se do těch krajů, kde se narodil a vyrůstal… A já cítím, že pokud mu to dovolím, už ho nikdy neuvidím. Ale mám právo ho zdržovat?

— Tento mladík, který ti byl dán Alláhem na výchovu, je neobyčejný. Dokonce ani já — ten, kdo celý život jde ke Světlu, — nedokážu v jeho osudu všechno pochopit. Poněvadž on je Přicházející ze Zdroje tohoto Světla!…

Brzy se on sám o sobě všechno dozví, ale ne hned teď. Ještě předtím musí v jeho životě dojít k jedné důležité události. A pak si vzpomene na svoji Božskou Podstatu a sám ponese Světlo Pravdy na tento svět!

Ale já nemám právo plést se do jeho osudu, a mohu mu jen trochu pomoci a něčemu ho naučit.

Zato tebe mohu potěšit: opustíš tento život a přivítáš přechod do jiných světů — na jeho rukách.

* * *

Uběhlo nemálo let. Olav se plavil za obchodními záležitostmi po celém Středozemním moři. Vyvíjel obchodní činnost v některých evropských státech, vydával se na stále delší mořské výpravy.

Na své lodi Olav shromáždil posádku jemu oddaných odvážných námořníků, z nichž byl každý jeho věrným přítelem.

Věděl, že je před ním cesta na sever! Věděl to tak, jako se ví vůle Boha a čekal jen, kdy přijde čas to vykonat.

Díky vyučování Ali Džamala se Olav nenaučil pouze pociťovat Vůli Boha. Ale mohl teď, když se k Bohu obracel s otázkami, slyšet jeho rady a ponaučení. A — stále živěji pociťoval Jeho lásku a Sílu, stejně jako Jeho neustálou přítomnost.

Když Amin Abdulhadi, který mu nahradil otce, opustil tento svět, Olav pochopil, že Bůh naplňuje příznivým větrem nový kurz jeho osudu.