Ódinova sága/Kapitola šestá: Odcházím, abych se vrátil

Kapitola šestá:
Odcházím, abych se vrátil

Ódin na čas přerušil Svoje vyprávění.

Na pokračování jsem čekala několik měsíců.

… V ten den jsme meditovali na překrásných prostranstvích luk, rozkládajících se na mnoho kilometrů nalevo i napravo. V našich lesnatých krajích jsou taková místa vzácností.

Na pozvolných kopcích kvetla andělika, a její něžná vůně prosycovala vzduch, prohřátý slunečním světlem. A vždyť už brzy rozkvete ivan-čaj (vrbka úzkolistá). A pak tu bude ještě větší krása!…

A vtom přišel Ódin!

Takhle On ještě nikdy nepřišel…

Z Hlubin se začalo zvedat Světlo… A náhle — na nemateriální úrovni — se v jeden okamžik rozvily všechny kvítky ivan-čaje! A nejen kolem mého těla — ale na ohromných prostranstvích — náhle všude doslova vzkypělo růžovou září kvetoucí moře luk! Tu krásu nebylo možné vyjádřit slovy!

A v té samé chvíli Ódin zaplnil celý prostor nad povrchem Země — Něžností, vylévající se z Božských Hlubin, podobných vesmírnému oceánu!

Já jsem až trochu upadla do rozpaků před touto velkolepě Božsky projevenou Krásou!… Oči se mi zalily slzami štěstí!…

Ódin dlouho udržoval tento kouzelný obraz, naplněný tak intenzívně Jeho Láskou!

Potom pokračoval ve Svém vyprávění:

* * *

Olav a Annika šli, a přitom se drželi za ruce, růžovým mořem kvetoucího ivan-čaje.

— Pojeď se mnou hned teď, Anniko! Já miluji tebe, ty miluješ mě! Na souhlas tvého otce budeme muset příliš dlouho čekat! Vždyť za ten rok čekání na výkupné, které požaduje, se může velice mnoho věcí změnit!…

… Olav věděl, že existuje nějaká velká překážka, která je očekává. Viděl nebezpečí, ale nevěděl, komu z nich hrozí. Nevěděl ani, jak by se to dalo odvrátit, ale doufal, že to jsou potíže jen na jeho cestě… A nechtěl vystrašit milovanou.

Annika v té chvíli říkala.

— Moje láska k tobě, Olave zůstane neměnná! Nechci riskovat tvůj život! Tvoje loď je rychlá, ale na otcových drakkarech je více veslařů. Jestli mě odvezeš proti otcově vůli, začnou nás pronásledovat. A jestli nás dostihnou, pak tě čeká ukrutná smrt, a mě — ještě strašnější úděl: život bez tebe. Prosím tě, vyplň to, co chce otec, přivez bohaté dary — a já pak budu s tebou navždy! Počkám na tebe, ať se děje cokoliv! Jenom smrt tomu může zabránit!

— Nu co, ať je tedy po tvém, jak chceš ty! Já se k tobě vrátím! A přivezu tolik zlata a šperků, kolik nyní požaduje tvůj otec. Jenom smrt může zabránit tomu, abych vyplnil to, co slibuji!

… Týden před odplutím Olavovy lodi uběhl zamilovaným jako šťastný sen.

Když Olavova loď zvedla bílou plachtu a odplouvala, Olav stál na zádi a držel kormidelní veslo. Neohlížel se dozadu. Setkání s milou ho teď čekalo vpředu: za rok se sem vrátí — a Annika bude jeho manželkou!

A ona stála na srázu žulové skály a šeptala:

— Ochraňte mého milého, Velcí Bohové všech zemí a moří, všude, kam povede jeho cesta! Ať se mi vrátí!

Čekám na tebe, milovaný!