---

Podobenství o starci Zosimovi/Podobenství o pokorné moudrosti a o mnišském životě

---

Podobenství o pokorné moudrosti a o mnišském životě

V pokorné moudrosti považujte jeden druhého za vyššího než sebe!

F 2:3

Když utrpíš pohanu — raduj se: protože pokud je to nespravedlivé, dostaneš za to velkou odměnu, a pokud spravedlivé, pak jestliže prostřednictvím toho zmoudříš, zbavíš se biče trestu.

Z Asketických ponaučení

Nila Sinajského

V pokorné moudrosti nikdy nebývá spěch ani zbrklost, nejistota, naléhavé a povrchní myšlenky, ale pokorně moudrý po celý čas přebývá v klidu. Není nic, co by ho mohlo překvapit, zarmoutit, vystrašit… Ale všechno jeho veselí a radování je v tom, co je libo jeho Vládci.

Pokorně moudrý,… když sklání svoji tvář k zemi a vnitřní zrak jeho srdce se vznáší k bráně do Svatého Svatých,… osměluje se jenom tak mluvit a modlit se: podle vůle Tvojí, Pane, ať se mi stane!

Z Asketických ponaučení

Izáka Syrského

V nevelkém klášteře v provinčním městě, rozkládajícím se na břehu řeky, žil starec Zosima.

S Boží Pomocí mnoho let pomáhal lidem. Mnoho zázračných uzdravení vykonal Bůh prostřednictvím toho starce.

A ještě mnohé další události se přihodily jako důsledek jeho práce, ačkoliv je lidé ani za zázraky nepovažovali. Lidé, kteří s ním rozmlouvali, získávali víru, naději a lásku, a učili se smysluplně žít v souhlase se záměrem Božím.

A starec měl učedníka — poslušnika jménem Nikolaj.

* * *

Nikolaj se jednou zeptal starce Zosimy:

— Zosimo, kvůli čemu ses chtěl stát mnichem! Ty jsi netoužil po rodině, po dětech? Hned — jenom po Bohu?

— Ne, hned ne. Všelicos se mi v životě přihodilo…

Toužil jsem i po dětech. Ale Bůh to stejně zařídil tak, aby se všichni tvorové Boží stali mými dětmi. Abych se nestaral jen o svoje děti.

Vždyť lidé na Matičce Zemi žijí — jako sirotci, Boha Otce nepociťují! Žijí ve svém osamění a modlí se k Bohu — jako k «Neznámému Hroznému Soudci»— o milosti! A sami Toho, s kým se jakoby pokoušejí mluvit, nepociťují. Ani Jeho Velikou Lásku nepociťují. A na oplátku Mu svoji lásku nedávají.

Jako by lidé zapomněli na to, jaké nádherné možnosti dostali od Boha! Odnaučili se Otce Nebeského vidět, slyšet i chápat! Odnaučili se zázraky od Boha konat…

Proč lidé žijí tak, jakoby Bůh vůbec neexistoval? Proč sami sebe ještě během života svých těl na Zemi utápějí v pekle?!

Je to proto, že lidé ztratili čistotu duší! A aby se člověku ta čistota navrátila, musí především sám chtít!…

* * *

V tu dobu přišel do cely ke starci Zosimovi mladý poslušnik. Pokřižoval se, poklonil se až k zemi, popřál zdraví Zosimovi i Nikolajovi.

Potom se zeptal:

— Jak se můžu naučit slyšet Hlas Boží?

— Odpověz mu ty, Nikolaji. Já budu poslouchat.

Historka s vyléčením nemocného mnicha velice silně pozvedla úctu, kterou začali v klášteře Nikolajovi projevovat. A mnozí už byli připraveni ho poslouchat, ačkoliv ještě nepřijal mnišství.

Nikolaj začal:

— Abychom se naučili slyšet Boží Hlas, musíme se naučit přebývat v tichu srdečném. To znamená — v mlčenlivosti mysli, v tichu rozšířeného duchovního srdce. Právě v takovém stavu srdce, láskou otevřeného, tichem a hřejivostí naplněného, — chápeme Boha! Do duchovního srdce, očištěného a otevřeného, můžeme pozvat Ježíše.

Duchovní srdce je zpočátku omezeno tělesnými rozměry. Ale je to tak jenom na začátku, dokud se láska duše nenaučila šířit a splývat s Láskou Boží, Která nemá hranic!

Boží Srdce je Neohraničené! Ono v sobě obsahuje všechno a všechny, všechno Svojí Láskou obemyká!

A pro začátek se nadechni a pomalu vydechni — několikrát. Pociť ten prostor v prsou, který se zaplňuje vzduchem. To je to místo, kde je umístěno duchovní srdce.

Zkus z toho centra poslat na všechny strany lásku ke všem Božím stvořením!

— Jak to? Vždyť láska — přece může přivést k pádu do hříchu?!

— To není láska, ale chtíč! Ale láska je žebřík, co ukazuje pravou cestu na Nebesa! Láska je lampa duše, co uprostřed jakékoliv tmy a zla umožňuje vidět správnou cestu!

A dokonce bychom neměli považovat za chtíč ani to, když vzniká náklonnost muže k ženě nebo ženy k muži… Ta náklonnost jedné duše k druhé — vybízí učit se lásce a starostlivosti! To je pro lidi žijící ve světě velká pomoc v získávání umění milovat!

Ale život podle svých špatných chtění by se patřilo nazvat chtíčem! A není důležité, jestli se člověku zachtělo cizí ženy, nebo hříšného jídla ve svém obžerství, nebo chce od druhého člověka to, co mu ten člověk nemůže dát.

Ale láska, na rozdíl od chtíče, je to, když člověk ne na sebe, ale na druhého myslí, přeje si a pracuje pro něho…

Také se můžeš naučit dívat duchovním srdcem dopředu, aby pohled duše laskal jako sluneční paprsek, všechno, na co se díváš! A můžeš se naučit dívat dozadu: tam, kde potom vždy můžeš spatřit Boha.

Až začneš Nadpozemské Světlo vidět očima srdce — přijď ke mně nebo k Zosimovi: povíme ti další.

V tu chvíli bylo vidět z okna, jak do chrámu přinášeli tělo na pohřební obřad…

Mladý poslušnik se zeptal starce:

— A mohl bys, Zosimo, toho člověka, tak jako Ježíš, vrátit do života?

— Nemůžu: Bohu není potřebné prodlužování života toho člověka v jeho obnošeném těle…

Všimni si, že Ježíš všechny neuzdravoval, nenavracel všechny zemřelé k pozemskému životu. Vždyť On to nedělal proto, aby mohli mrzáci chodit a slepí prohlédli! Ani proto, aby se do těl, která už byla vydána smrti, duše vrátily zpátky! Kdyby jenom uzdravoval nemocné — pak by na Něho nevzpomínali lidé na Zemi celá tisíciletí. Ale prostřednictvím Ježíše byla zjevena Boží Síla — aby lidé pochopili Učení od Boha a začali podle toho Učení žít!

Člověk je duše, která se smrtí těla vůbec neumírá! A přitom je duše za života svého těla schopná se naučit žít ve sjednocení s Bohem.

Podívej — mrtvé tělo, co leží v rakvi. Je stejné, jako bylo za života: má ruce, nohy, hlavu i srdce… Ale to tělo není živé! Je to tím, že z něho Bůh vyňal živou duši!

Tak se duše s tělem, podle Boží Vůle, sjednocuje, i rozděluje.

Je tedy důležité to, co člověk stačí vykonat, dokud Bůh jeho tělo naplňuje životem. A to závisí na tom, na co člověk svoje síly a úmysly zaměří. Právě ty se chceš stát mnichem, to je chvályhodné přání! Ale kdo je to — mnich? Je to ten, kdo o samotě s Bohem žije, a všechno, co dělá, dělá pro Boha!

Ty chceš slyšet Boží slova a rady. To je výborné, důležité! Ten nejjednodušší způsob, jak toho dosáhnout, je začít naslouchat hlasu svědomí.

Svědomí je projevení Hlasu Božího v člověku, počáteční, úplně první. Vnímavým postojem k němu můžeme pak dosáhnout toho, že se Hlas Boží stane uplně zřetelným.

Ale jestliže se člověk snaží výčitek svědomí si nevšímat, pokouší se odvracet svoji pozornost od problémů, které má před sebou, a jedná v rozporu se svým svědomím podle svých zištných chtění, — pak tichý hlas svědomí postupně umlká. A potom ta duše problémy, které by měla řešit, přestane pociťovat. Tak může člověk klesnout do bažiny hříchu. A on pak žije — bez svědomí, bez Boha! A takového i nazývají — člověkem bez svědomí.

Ale jestliže člověk hlasu svědomí vnímavě naslouchá a snaží se konat tak, aby si nemusel nic vyčítat, — pak velice brzy dokáže uslyšet hlas Boží, který je vždy připraven dát mu radu!

Nauč se pozorně dívat na to, jak žiješ před Bohem! A zachovávej čistotu duše — a pak bude všechno snadné: dokážeš pocítit srdce duchovní, začneš pociťovat Boha!

* * *

Když starec Zosima a Nikolaj zůstali jen sami dva, pokračovali v rozhovoru o mnišském životě. Pokračovali dále v tématu, o kterém už bylo předtím mnohé řečeno:

— Teď máš před sebou volbu, která se každému nenaskytne. Ty znalosti a dovednosti, které teď už máš, obvykle získávají jen nemnozí po dlouhých letech mnišského života. Ale ty ses už dokázal naučit mnohému: Boží Vůli pociťuješ, Boží rady slyšíš. Můžeš teď klidně vykonávat to, čemu ses ode mne naučil. Před Bohem — zůstaneš mnichem, a před lidmi — můžeš o Bohu vysvětlovat svobodněji.

Až tu nebudu — nebudeš to mít lehké, tvůj život se může všelijak zvrtnout…

— Ty mě znovu zkoušíš? Moje rozhodnutí je pevné, po světském životě už víc netoužím. A přísnost mnišského života omezí moji povýšenost a ještě přidá pokornou moudrost:…

Zosima se odmlčel. Vnitřním zrakem přehlédl cestu, kterou prošel… Vzpomněl si, jak byl pronásledován a ponižován, jak ho obviňovali z podlehnutí ďábelským mámením kvůli tomu, že… slyší Boha! Jak se kvůli těm potížím — ještě stále více spojoval s Boží Vůlí…

Ale Nikolajovi o tom nic nevyprávěl.

Nikolaj se o mnohém domýšlel, ale sám se na to nevyptával. Začal mluvit o něčem jiném:

— Můžu se tě teď zeptat, proč nevedeš tento klášter? Vždyť bys mohl změnit mnohá klášterní pravidla… A proč neučíš všechny mnichy tomu, čemu učíš mě?

— Dobré otázky jsi mi dal. Je vidět, že to budeš muset v budoucnu udělat ty sám, až budeš odpovídat za všechny lidi v tomhle klášteře…

Ale aby bylo možné člověka na duchovním poli cokoliv naučit, je nezbytné oboustranné přání: toho, kdo vyučuje, i toho, kdo se učí.

Stává se, že člověk přijde do kláštera a je přijat — a už kvůli tomu si myslí, že se přiblížil ke svatosti. Protože, prý, únik před pokušeními světského života, to je jeho veliký asketický čin…

Často si takový člověk myslí, že teď má za něho odpovědnost před Bohem představený, musí ho naučit životu s Bohem, a odpouštět mu jeho hříchy… A že už jen samotný život v klášteře ho přibližuje k Bohu… Není to tak! I v klášteře je možné, tak jako ve světě, žít, a být přitom spoutaný vášněmi!

Sebe změnit — může jedině člověk sám! Jen on sám musí očišťovat svou duši od neřestí! Bůh k Sobě vpouští jen toho, kdo takhle žije! I kdyby měl člověk třeba vedle sebe svatostí naplněného vychovatele, stejně ani někdo takový nedokáže udělat čistým toho žáka, který sám na čistotu v sobě nedbá! I ten, kdo bystře vidí kazy duší, může jen trošičku napovědět: v čem ten hřích spočívá, a jak tu špatnost napravit.

— Ano, máš pravdu. Já se na tebe také často spoléhám — víc, nežli na sebe samotného a na Boha. Myslím si, že bych se mohl splést v chápání Boží Vůle…

—… A spoléháš na to, že já se nikdy nemýlím, a že tě přede všemi chybami ochráním… — Starec Zosima a Nikolaj se družně rozesmáli.

Zosima se znovu vnitřně zaradoval z Nikolajova umění každému jeho slovu pozorně naslouchat. A v těch slovech nacházet nejen problémy druhých lidí, ale i v sobě samém vypozorovat i ty nejmenší drobečky nesprávného smýšlení: «Ne nadarmo ho Bůh přivedl, ne nadarmo ho učím! Možná opravdu zvládne pravé, veliké sloužení! A možná potom bude vést i celý klášter…»

Pokračovali v rozhovoru:

— Spousta lidí si myslí, že jestliže kněz v kostele odpustí hřích, je to, jako by se hřích nestal. Ale ono to tak není. A je pro tebe velice důležité, aby ses to naučil lidem vysvětlovat!

Vždyť neřest přestane přetrvávat v duši až tehdy, když každý hříšný skutek bude duši protivný! To znamená, až člověk nebude chtít a ani už nedokáže vykonat to, co je nežádoucí! A to pak bude znamenat, že svůj hřích vykoupil!

V našem bratrstvu jsou ti, kterým Pán pomohl naučit se vnitřnímu tichu. Začali se učit lásce srdečné! Ale je v tom potíž! — ne všichni pochopili, že právě tohle je nezbytné: že jenom srdce duchovní, Bohu otevřené, umožňuje vést opravdu mnišský život! Jenom srdce, láskou naplněné, umožňuje očišťovat duši, a jakoukoliv činnost vykonávat jako sloužení Bohu!

Nikolaj pozorně poslouchal, a potom se zeptal:

— Ale já ještě pokaždé nedokážu zkrotit svoji mysl… Občas ve mně vzniká odsuzování toho, co je špatné. Vidím něco špatného, slyším zlá slova — a vzniká ve mně vnitřní nepřijetí toho!

— Vidět a chápat, že právě tohle je špatné, není hříchem odsuzování! Vždyť pokud nebudeš vidět v člověku to špatné, pak mu nemůžeš ani pomoci!

— Ano, já to chápu, ale nedokážu se s tím úplně vyrovnat.

Dříve, v mládí, jsem jakoby viděl v lidech jenom to dobré, — a mýlil jsem se v nich, a moji nejlepší přátelé mě zrazovali… A potom naopak — začal jsem v lidech pozorovat všechno špatné, začal jsem jen vidět odpornost a špínu. A potom přišlo zoufalství, dokonce jsem tehdy ztratil víru…

A tak se teď učím všechno vidět tak, jako ty. A — neodsuzovat, ale hledat to světlo v duši člověka, které tam alespoň trošičku skomírá, a k tomu světlu se obracet, a ne ke tmě ze hříchů, které se pokoušejí to světlo uhasit.

— Ano, právě tohle je zapotřebí. Je důležité všechny neřesti a problémy duše vidět, ale rozpoznat v ní také to světlé, co tam ještě je. A jestliže se obracíš k tomu nejlepšímu v člověku, když s ním rozmlouváš, — pak se objevuje šance, že pocítí Ruku Boží, která je k němu vždy natažená! A jestliže ten člověk pocítí Boží Přítomnost, a začne se držet Ruky Boží, — může se začít z propasti neřestí pomalu dostávat ven. Samozřejmě jen pokud takovou práci na přeměně sebe jako duše začne chápat.

— Rozumem to všechno chápu. Ale ne pokaždé se mi povede — neodsuzovat… Například, když někdo mluví nespravedlivě o tobě …

Právě včera tě náš představený znovu k sobě pozval… Určitě tě opět poučoval a všemožně ponižoval! Kvůli čemu ty jeho — jakoby oprávněné — výčitky posloucháš? Neohrazuješ se ani proti pomluvám, proti tobě vzneseným! Skrz tebe mluví Bůh, skrz tebe se dějí zázraky, které přinášejí slávu klášteru, — ale ty jako bys ani neměl právo se ohradit?

— Nesuď předčasně, když všechno o člověku nevidíš a neznáš…

Lehce jsou vidět nedostatky toho, kdo je všem na očích, kdo se uvolil vést lidi…

Pochop, Nikolenko: nikdy se člověku neděje to, co by Bůh nepotřeboval! Nikdy do našich životů nepřicházejí ty události, jejichž prostřednictvím bychom my sami neměli zmoudřet a očistit se, nebo si mohou naši bližní prostřednictvím toho něco důležitého uvědomit!

Jestliže sám člověk, kterému něco nespravedlivě vytýkají, nemá vinu, — pak prostřednictvím toho mohou druzí uvidět svoje neřesti!

Ale k tomu může dojít, jedině pokud je v duši spravedlivého — klid a něžnost, jako jezerní hladina za bezvětrného počasí.

Ale když člověk bude oponovat a svoji pravdu dokazovat — pak z toho nic, kromě hádky nevznikne! Z hádky je málo užitku, protože člověk, který se hádá, slyší vždycky jenom sebe, snaží se dokázat svoji pravdu. Dokonce i, pokud námitky udržíš uvnitř sebe, nevyjádříš je slovy — i tehdy bude tvoje vnitřní nepřijetí překážet, abys tomu druhému člověku pomohl.

Z hlubokého klidu — spolu s Bohem — je třeba se dívat na všechny situace! Z toho klidu — vzejdou i slova, nabízená Bohem, která můžeš říci nahlas.

Vždyť jenom z toho klidu v hlubinách tvého srdce duchovního rozšířeného, kde je Bůh zjevný a obcování s Ním zřetelné, je dobro a zlo jasně rozlišitelné!

… Ale někdy ani nemá smysl mluvit s člověkem nerozumným, skládajícím se jen ze samých neřestí, pronášená slova v něm nic nezmění… Znamená to, že ještě nepřišel čas, aby ten člověk pochopil… Není možné každému pomoci — hned teď…

Ale náš představený je dobrý člověk: silný, usilovný. Kdysi jsme byli blízkými přáteli, toužili jsme po čistém životě pro Boha, snili o duchovním naplnění… Potom nás rozdělil osud. Když jsem já přišel sem, on byl už ve vysoké funkci v čele kláštera. A už tehdy hodně dokázal. Ale já jsem byl všemi pronásledován… A nic, kromě Boha v srdci, jsem neměl…

— Takže on tě sem určitě přijal kvůli zázrakům, které se skrz tebe konají: aby se zvýšila sláva kláštera?

— Ne, on o tom nevěděl. Ale já už jsem tehdy věděl, že Bůh může skrze mne Svoji Sílu projevit. Ale on to nevěděl, přesto pomohl…

Ignatij není závistivý! Ale pozemské ho pevně drží, do Boží svobody ho nepouští. Ačkoliv by mohl: síla duše je v něm veliká!…

Ale když se člověk vysoko pozvedne nad ostatní lidi, není pro něho jednoduché pocítit se malým, a začít s vlastní výukou! Není pro něj jednoduché přeměnit beze zbytku svoji vůli na Vůli Boží! Není jednoduché v sobě odvrhnout všechno z člověka pomíjivého!

I pro člověka, který se snaží spravedlivě žít před Bohem, je těžké pokořit svoji pýchu a stát se nástrojem Boží Tvořivosti!

* * *

Starec Zosima se dlouze odmlčel. Vzpomínal na to, co je s Ignatijem dříve, v minulosti, spojovalo: vysoké cíle, touha sloužit Bohu… A na to, jak on sám potom po mnoha letech přišel do tohoto kláštera. Bůh mu tenkrát řekl: «Tohle je to místo, kde budeš žít a pracovat pro Slávu Boží — do konce dní tvého těla. Tady můžeš vykonat nejvíce prospěchu!».

A Ignatij se na něho tehdy podíval jako na nešťastníka, který v životě nic nedokázal… Začal mu vyprávět o svých plánech a důležité práci… Avšak — nevyhnal ho nemilosrdně, ale nechal ho žít v klášteře…

I když je pravda, že pak Zosima musel vykonávat věci, které mnoho užitku nepřinášely, a ještě i práci naprosto nesmyslnou …

Absolvoval tehdy mnoho lekcí trpělivosti a pokory. A naučil se — duševní nerozlučnosti s Bohem, ať už bylo jeho tělo zaměstnáno čímkoliv. A ta trpělivost a pokora mu přinesly velice mnoho užitku.

Starec Zosima si vzpomněl i na to, jak po nějakém čase Ignatij poprvé uviděl Sílu Boží, přes něho, Zosimu, projevenou.

Byl tehdy vyléčen slepý chlapec. Bůh to zjevil přede všemi.

Tenkrát Ignatij pochopil, co se stalo. Zbledl…

Potom spolu mluvili o samotě:

— Už dávno tohle, Zosimo, dokážeš?

— Poprvé se to stalo dávno, před deseti lety… Nechápal jsem tehdy ještě, co se děje… Ale teď už Vůli Boží znám a bez ustání Ji následuji. A Bůh tak může vykonávat to, co je zapotřebí, pro Jeho Největší slávu! Ale já sám, bez Něho, — nic nezmůžu.

A tehdy mu Ignatij přidělil zvláštní celu, a umožnil i přijímat lidi. A dovolil mu, že nemusí žít podle klášterních pravidel.

A sám se jakoby uzavřel: prý, «mně Hospodin nedal…».

Ale tomu, jak by toho mohl dosáhnout, se učit nezačal.

A potom ještě přišel okamžik, kdy se to Ignatijovi mohlo podařit…

Zosima si vzpomněl, jak tehdy doufal, že dokáže Ignatijovi pomoci spatřit Boha.

Ignatije tenkrát postihla nemoc. Bolestí sotva stál na nohou, sotva mluvit mohl, ale svou práci nepřerušil…

Později ho mniši museli na rukou odnést do ložnice. Ale Ignatij Zosimu nezavolal, aby ho léčil, o pomoc se ho neprosil…

Zosima tehdy přišel sám.

Ignatij ležel bledý, jako zešedlý bolestí. Ale nevydal ani sten…

— Což, přišel už čas umírat? — zeptal se.

— Ne, teď ne, Ignatiji. To ti vycházejí kamínky z ledvin. Hned se ti uleví. Ale odpusť mi, že mi Bůh nedovolí, abych z tebe úplně sejmul bolest…

A ty, když tě to bolí, vzpomínej na všechno, co sis špatného myslil nebo konal, a pros Boha za odpuštění! Spolu s těmi kamínky z tebe bude vycházet všechno nečisté a těžké! Uzdravíš se, ještě mě přežiješ! Bůh ti to poslal na očištění duše!

— Ty mi odpusť, Zosimo! Byl jsem k tobě nespravedlivý… Je možné, že to byla závist?… Vždyť jsem předtím jenom sám sebe považoval za správného a spravedlivého… Ale zázraky Bůh tvoří — tvým prostřednictvím, On si vyvolil tebe…

Celý týden byl Zosima bez ustání vedle něho.

Ignatij tehdy změkl, pozorně naslouchal, mnohé plnil…

Ale potom se znovu změnil. Zatoužil Sílu Boží v sobě zakoušet — a… nepodařilo se… Jednou, podruhé — stále se to nedařilo… A — jako by se dveře zabouchly… Ale vždyť si to sám zvolil, sám se přestal pokoušet budovat od úplného začátku svůj život s Bohem… A jako by se urazil, že to nedokázal…

Není to jednoduché: umožnit jenom samotné lásce vládnout nad sebou! Mysl překáží! Vůle, vycházející z lidského sobectví, brání!

Ale vždyť by mohl…

* * *

Po odmlce pokračoval Zosima v rozhovoru:

— Ignatij — ten mi velice pomohl. Jeho prostřednictvím — pomáhám i ostatním. A já jemu jsem dokázal pomoci ještě málo…

Ale z každého našeho rozhovoru si přináší nové pochopení, i když zatím malé. Vždyť mi povolil i tebe učit! A to ne učit tak, jako se učí ostatní, ale tak, abys mě dokázal nahradit, až odejdu…

— Také bych řekl. Ale kdo může tebe nahradit?

— Nahradit — nebo nenahradit, ale bude zapotřebí, abys po mně vykonával moji práci!

Mnoho slov jsem lidem řekl z tišiny srdečné, kde přebývá Stvořitel. Ale teď už mi víc svědčí mlčet, nežli mluvit.

Člověk někdy potřebuje nejdříve uslyšet slova, aby Lásku Boží pochopil, aby dokázal procítit Jeho Veliké Ticho, a poznal v něm Jeho Přítomnost.

A je zapotřebí, aby ses naučil říkat taková slova, aby za nimi to Ticho Stvořitele, našeho Boha Otce, začalo být zjevné. Musíš se teď učit tomu, aby tvoje slova, nebo tvoje mlčení — přinášely tomu člověku, který k tobě přišel pro radu nebo pomoc, pociťování Boží Přítomnosti.

Mnoho slov bylo řečeno i napsáno o tom, že Ježíš — Živý, Vzkříšený — je i nyní s námi! A — že Otec Nebeský je Všudypřítomný, Všemohoucí, Vševědoucí! Ale dokud to duše sama neprocítí, dokud se láska Boží nedotkne srdce, zůstanou ta slova jenom modlitebním drmolením nebo prázdným poučováním…

Důležité je, jak mlčíš, jak mluvíš, jak nasloucháš — aby se Přítomnost Boží dostala do duchovního srdce tvého společníka, aby se dokořán otevřely dveře do nejtajnější svatyně duše!

Teď přišla řada na tebe — abys lidem přinášel duchovní pomoc. Budeš odteď naslouchat tomu, koho určím.

Začalo teď přicházet velice mnoho lidí… Unavil jsem se… Unavil jsem se z lidských chtění…

Pokud by pochopili, že nežijeme pro sebe, ale pro Něho, — pak by se možná vzpamatovali… Ale není jednoduché to lidem vysvětlit… Vždyť kolik už toho bylo řečeno o lásce k bližnímu…

Zosima si povzdechl:

— Půjdeme do zahrady… Přinesli mi sazenici višničky. Zasadíme spolu stromeček!

* * *

Na druhý den přišli do cely ke starci Zosimovi dva, už ne mladí lidé — muž a žena.

Nikolaj vyciťoval tu nedůvěru, kterou k němu měli. Vždyť přišli pro radu k Zosimovi, a ne k poslušnikovi, kterého nikdo nezná!

Ale starce Zosimu to ani trochu nepřivádělo do rozpaků. Laskavě vítal příchozí:

— Řekněte to teď jemu! Přes něho vám Bůh dá i odpověď.

— Ale jak to? Přišli jsme k tobě…

— Ne ke mně, ale k Bohu!

A sneslo se Boží Ticho. Měkký, průzračný Klid všechny objal zvenku i zevnitř.

A Nikolaj nechápal: jestli on sám dokázal ten Boží stav navodit, nebo jestli starec Zosima dokázal udělat Boží Přítomnost tak citelnou, nebo snad Boží Pomoc byla zjevena Jím Samotným?

Příchozí promluvili:

— Přišli jsme Boha prosit o děťátko. Mnoho let už se modlíme, ale stále děti nemáme. Vždyť v Písmu se vypráví o případech, že z Vůle Boží i ve stáří Bůh dovolí dítě porodit… Ale je vidět, že té milosti nejsme hodni. Jak máme tu milost získat, co máme dělat, abychom se stali hodnými té odměny?

Nikolaj vycítil smysl odpovědi, kterou musí dát, hned. Nějaký čas vybíral slova a potom pronesl:

— Kvůli čemu bezpodmínečně chcete, aby se vám narodilo vlastní dítě? Je mnoho dětí, žijících v útulcích, které postrádají rodičovskou péči.

Vezměte si dítě odtamtud, vychovejte ho a dejte mu vzdělání. Vám to přinese štěstí, a děťátko získá starostlivé rodiče!

— Přemýšleli jsme o tom… Ale co když si nedokážeme zamilovat cizí dítě? A co když bude mít dítě špatný charakter, a my to nezvládneme?

— Ale copak to tak nebývá i u vlastních dětí? Copak se nestává, že rodiče nezvládají výchovu?

— My jsme mysleli, že Bůh pomůže…

Vtom do rozmluvy vstoupil starec Zosima:

— Bůh také pomáhá! Jenom jestli vy posloucháte Jeho radu? Jestli Jeho pomoc přijímáte s pokorou? A jestli sami chcete prokázat pomoc druhému?

Sto verst od vašeho statku je útulek pro sirotky. Je tam dvanáctiletá dívenka, jmenuje se Táňa. Hubeňoučká, trochu nemocná. Ale až u vás bude žít, — na čerstvém vzduchu zesílí! Ta dívenka se vám mohla narodit, ale vy jste tenkrát děti nechtěli. A tak je teď ona sirotek, a vy jste osamělí… Ale je snadné to teď napravit. Může se stát vaší dcerkou…

— Nebylo by lepší, kdybychom si vzali maličké dítě, aby nevědělo, že je adoptované? My jsme tak toužili…

— Vždyť jste přišli prosit o radu a pomoc od Boha…

A teď — sami přemýšlejte a rozhodněte, jak budete dál žít.

Maličké děti si přeje osvojit hodně lidí. Ale Táně tohle může velice mnohé změnit v jejím osudu. Ale i ve vašem osudu se bude všechno vyvíjet novým způsobem. A když chcete kolébat — pak budete kolébat vnuky…

Zosima se zvláštním způsobem pousmál — jako vždy, když mu Bůh umožnil nahlédnout do pravděpodobné nádherné budoucnosti:

— Můžete získat ten zázrak, o který jste Boha prosili! Můžete se zachovat podle záměru Božího! Jděte…

Manželé se hluboce poklonili a odešli.

Hned za prahem se žena tichounce zeptala muže:

— A za Táněčkou dnes nepojedeme?

Nikolaj ani nevěděl: jestli skutečně ta slova zaslechl, nebo jenom pochopil smysl toho, co se dělo v jejich duších. Ale zaplavilo ho to radostí a něžností!

— Povedlo se to? — zeptal se starce Zosimy.

Ten se laskavě usmál:

— Jako bys sám nevěděl?!

— Zdá se, že jsem to pochopil. Jenomže tak, jako tobě, se mi to ještě nedaří. Dokud jsi to neřekl, dívenku jsem neviděl…

— To nic, s Boží pomocí se ještě naučíš vcházet až do úplné hloubky každé situace!

* * *

Ale ne pokaždé, když se lidé k Nikolajovi obraceli s otázkami a problémy, se mu dařilo pociťovat Boha.

Jenom tehdy, když byli spolu se starcem Zosimou, vycházelo všechno lehce. Ale když za ním lidé přicházeli se svými zármutky, a on na sobě pociťoval veškerou zodpovědnost, — nikdy se nic nezdařilo! A po několika vážných nezdarech poprosil Nikolaj starce Zosimu:

— Je vidět, že ještě nejsem připraven! Nenuť mě dělat to, k čemu se nehodím…

Zosima nic nenamítal.

Ale Nikolajovi z toho bylo těžko! Pociťoval, že on sám toho není hoden, a nevěděl, jak najít východisko. Trápil se…

Jednoho dne dal Zosima Nikolajovi tlustý sešit se stránkami zežloutlými časem:

— Na, vezmi si to. Kázání jsem nepsal. A to, co, co jsem slyšel od Boha, jsem také všechno nezapisoval. Nenapadlo mě, že to bude někdo potřebovat… Ale přece jen tady něco mám. Možná, že se ti to bude hodit.

Nikolaj vzal s rozechvěním sešit a poděkoval. Odešel k sobě do cely.

Tam sešit se Zosimovými zápisy náhodně otevřel. Přečetl:

«Sklíčenost označuje nepřítomnost Boha ve tvém životě.

Jakmile se objeví sklíčenost, znamená to, že ochladla láska k Bohu. A znamená to, že láska k bližním se také zmenšila.

Jestliže Boha v srdci uchováváš, jestliže lásku, světlo a hřejivost duchovní tvoje duchovní srdce vytváří v každém okamžiku — pak sklíčenost nevzniká.»

Nikolaj dočetl, a byl z těch slov jako opařený! Vždyť už se mu samotnému zdálo, že se utvrdil v úspěších na duchovním poli! Ale jak je vidět…

Začal číst dál:

«Nemohoucnost — z čeho vzniká? Z toho, že síla vůle v člověku zeslábla. Jeho předchozí snahy se nestaly drahými jemu samotnému. A to nejdůležitější — nevidí, že ve své práci potřebuje Boha!

Jak vykonávali veliká díla Apoštolové? Svojí Láskou k Ježíšovi a k Otci Nebeskému otevírali přístup Boží Síle, která skrze Ně tekla! A tu Sílu zaměřovali k lidem, kterým se pokoušeli pomoci!

Snažili se poznatky, získané od Ježíše, zanechat lidem na Zemi!

Svět lidí — odsuzuje, soudí a trestá…

Ale Bůh tak nepostupuje. On miluje všechny Svoje děti. Dokonce i ty zbloudilé miluje. A všem přeje dobro a je připraven jim ukázat cestu ke světlému životu!

V tom je podstata Božího odpuštění!

Na Zemi musí existovat lidský soud, aby zastavoval ty, kdo jsou slepí a hluší v nenávisti a dalších svých neřestech…

A co to vlastně je «Soud Boží»? Je to, když si člověk sám v předstoupení před Bohem svoje neřesti uvědomuje a vidí svůj další osud…

Ten, kdo slouží Bohu, se musí učit Božímu všeodpouštění: bezpodmínečné Boží Lásce, která jako Světlo Velikého Svítidla svítí pro všechny stejně!

Pro každou lidskou duši, která byla poslána na Zemi, existuje přiměřený úkol! A ve splnění tohoto úkolu může spočívat velký hrdinský čin přeměny sama sebe, i toho, co je kolem!

Dokonce, i když práce, kterou může Bůh té duši svěřit, není zatím velká, udělá člověk velice dobře, když to svoje dílo začne s radostí vykonávat!

Jestliže člověk ve snaze o vytváření dobra bude postupovat podle Božího záměru — bude to výborné!

Říkat člověku utěšující slova není tak důležité. Taková slova se lehce zapomínají — a takový člověk pak znovu hledá utěšení u jiných…

Ale je třeba uvidět to, co bude pro tu duši prospěšné, — a ukázat člověku, že má příležitost vyřešit úkol, který mu Bůh uložil, s radostí a pochopením!

Proč odsuzuješ svoje mladší bratry za nerozumnost?

Každý dojde pochopení ve svém čase!

Říkají, že «od lásky k nenávisti je jeden krok». Není to pravda! Ten, kdo je schopen začít nenávidět svého bližního, kterého, jak si předtím myslil, miloval, — ten vůbec nemiloval!

Láska odpouští provinilým urážky, které od nich přicházejí!

Říkají, že «Bůh přikázal trpět»…

A hloupý bude trpět a trpět, když mu jiní provádějí špatnosti…

Ale moudrý — odejde pryč od zla, když není v jeho silách, aby ho napravil nebo změnil.

Jestliže si umažeme ruce — pak se sluší si je prostě umýt.

Není nutné čekat, až špína sama opadá.

A není nutné prosit Boha, aby nám s tím pomohl.

Právě tak i sebe — jako duši — musí člověk uchovávat v čistotě!

Samostatně musí v sobě všechno vyčistit: jak tělo, tak i mysl, i svoje emoce! Všechno tohle je třeba udržovat v čistotě! Bez toho se nepodaří vnímat Nejpřekrásnější: to znamená, slyšet a pociťovat Boha!

Jak se zbavit vzdorování Vůli Boží?

Písek skrz sebe propouští vodu, hlína — ne. Přírodní vlastnosti hmoty jsou rozmanité.

Z čeho onemocní tělesná hmota. Obvykle z toho, že ji ovlivnily neřestné vlastnosti duše.

Je třeba ty duševní vlastnosti změnit.

A pak ty nemoci těla odejdou, a duše se čistotou rozzáří!

Když duše nemiluje — jakoby umírala!

Z propasti hříchů, neřestí a utrpení se člověk může pozvednout — stoupat vzhůru, vzejít k životu v Čistotě a Božské Lásce!

Ticho srdce duchovního se naplňuje Božím Slovem — a pak proniká do duše porozumění!»

Nikolaj si přečetl ponaučení starce Zosimy a vzpomínal na všechno, čemu už se od něho dokázal naučit, znovu a znovu pozvedal stav duše až k vnímání Ducha Svatého, učil se nepřetržitému sjednocení s Bohem.

* * *

Čas plynul, ale Zosima, tak jako předtím, už Nikolaje nevolal, aby pomáhal přicházejícím prosebníkům.

Toho dne byl Nikolaj zaměstnán prací na klášterním hospodářství: štípal dřevo. Takovou práci miloval. Byla radost se dívat na jeho pevné, silné tělo, když pracoval se sekyrou.

Nečekaně ho zavolali ke starci Zosimovi: «Říkají, že je tam pro tebe důležitá práce».

V cele u starce byl patnáctiletý výrostek. Jeho pravá ruka visela jako dřevěná. Bylo vidět, že přišel prosit o uzdravení.

Starec řekl Nikolajovi:

— Tohle je tvoje dnešní práce: můžeš vyléčit Pavlušu!

Nikolaj se ani nestačil zamyslet nad tím, jak pocítil a pochopil, jak musí postupovat. Světlo Ducha Svatého ho objímalo jako Proudem Veliké Řeky!

— Pojď: pomůžeš mi naštípat dřevo pro klášter! Já jsem hned nechal vší práce a přiběhl sem, — přívětivě řekl Nikolaj mládenci.

Ten naštvaně odpověděl:

— Já jsem špatný pracovník: je to už dávno, co mi ruka ochrnula, vůbec ji necítím…

— To nevadí! Hned se na to podíváme! Jdeme!

Zatímco šli, Nikolaj s jistotou, silně pociťovat, jak se Svatý Duch proléval skrz jejich těla. Nikolaj jen zlehka zaměřoval Proud z Hlubiny po páteři chlapce do jeho nemocné ruky…

Viděl ty potoky Světla Božího, sám duší splýval s Nimi a jakoby odjinud slyšel, jak výrostek vyprávěl, že se za svou nemoc stydí, a že má v srdci jednu dívčinu, ale jak by se mohl o ni ucházet? — mrzák… A na vesnici — co je to za chlapa bez ruky?…

Když došli k hranici dřeva, Pavel s údivem zahýbal prsty pravé ruky:

— Cítím, jako když tam běhají mravenci… A podívej se — prsty se hýbou!

Nikolaj mu nedal čas, aby se vzpamatoval:

— Když se hýbou — popadni sekyru! Já už jsem se dnes dost natrápil! Takhle ne! Jednou rukou toho moc neuděláš: drž ji oběma!

Pracovali přibližně hodinu, střídali se: každý chvíli pracoval se sekyrou, pak skládal polínka. Celý ten čas Božské Světlo proudilo v jejich tělech.

— No vida, jsi chlapík, pomocník. Pomohls mi! Rychle jsme to spolu vyřídili! Zítra tě ruka bude trochu bolet, ale neboj se toho! Bude to od toho, že byla dlouho bez práce. Dojdi se napařit do lázně! A ještě něco: poprosíme starce Zosimu o léčivou mast.

Zašli do chrámu. Bohoslužba nebyla. Bylo tam ticho.

— Pavle, poděkuj Bohu za uzdravení!

— Neumím moc modliteb… Jakou mám přečíst?

— Kdepak — modlitbou ne! Mluv svými slovy! Vždyť Bůh jakákoliv slova a dokonce i myšlenky slyší!

A zapamatuj si, jestliže ti Bůh sílu do ruky vrátil, pak musejí tvoje ruce pracovat vždycky pro dobré věci! A nikdy nesmějí vytvářet zlo!

Nikolaj stál vedle a jeho vděčnost Bohu se nemohla vejít do žádných slov…

Na zpáteční cestě, na pěšince ke starcově cele, potkali koťátko. V klášteře bylo několik koček, které pravidelně přiváděly na svět slušné potomstvo.

Nikolaj vzal předoucí zvířátko laskavě do náručí:

— Na, pohlaď si ho!

Pavel se dlaní uzdravené ruky něžně dotkl hebké srsti…

— Jaký je roztomilý!… Jednou v dětství mi nařídili, abych utopil koťata. Nechtěl jsem, plakal, ale poslechl. A od té doby jsem koťátka nikdy nehladil, jako bych byl před nimi vinen…

— A tvoje krasavice by se zaradovala z takového dárku?

— Ano! Ale můžu?

— Můžeš! Na, drž ho! Ať vám přinese štěstí!

* * *

Když se za Pavlem zavřely dveře cely, začal Zosima chválit:

— Nu, vyznamenal ses, Nikolaji! A to jsi říkal: nemůžu, nedaří se mi to! S Bohem není nic nad naše síly!

Ale jak stanovit: kde je hranice možností člověka? Vždyť když dojdeš k té hranici — tak Bůh před tebou otevírá dokořán novou bránu, nové nedozírné dálky se otevírají pro uskutečňování činů, nové úkoly Bůh staví před duši!

Rozum, sjednocený se srdcem duchovním a ozářený Láskou Boží, — už nic nezkalí! Vůli člověka, který se sloužení Bohu úplně zasvětil, zaměřuje pak Bůh! A v každém okamžiku budeš nacházet taková slova, která druhé duši dokážou pomoci! A za tvými slovy bude veliká Síla!

Taková slova naplní Svou Silou Bůh přes tvoje duchovní srdce, otevřené a rozlehlé!