---

Podobenství o starci Zosimovi/Podobenství o tajemství «chytré modlitby» a dosahování vnitřního ticha

---

Podobenství o tajemství
«chytré modlitby»
a dosahování vnitřního ticha

«Existuje nejvyšší modlitba dokonalých —… kdy se nevýslovnými vzdechy ducha přibližují k Bohu,

Který vidí rozpoložení srdce otevřené».

Z «Asketických ponaučení»
Nila Sinajského

«Existuje stav, který spočívá v nazírání jediného Boha a v plamenné lásce k Němu, ve kterém mysl,

uchvácená a proniknutá tou láskou,

rozmlouvá s Bohem bezprostředním způsobem».

Ze «Shrnutí duchovní vojny»
Jana Kassiána

Bylo to v nevelkém klášteře, ve kterém žil starec jménem Zosima. Podivuhodné zázraky doprovázely jeho sloužení Bohu! Mnozí lidé u něho hledali rady, pomoc a uzdravení od neduhů duše i těla.

Ale jen nemnozí u něho hledali poznatky o dosahování Lásky Kristovy… A nesnažili se naučit tomu, co starec pro lidi a pro Boha dokázal konat. Bylo to tak proto, že oni hrdinský čin jeho mnišského života považovali — pro sebe — za nemožný.

Ale jeden člověk jménem Nikolaj zůstal se starcem, aby se u něho učil obcování s Bohem a Jeho poznání.

* * *

Jednou šel Nikolaj ke starci Zosimovi a potkal klášterního sluhu, který nepřetržitě opakoval modlitbu: «Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným!»

Tento člověk se porovnával s Nikolajem a na nového poslušnika se díval s nesouhlasem a odsuzováním:

— Už zase jdeš ke starci, pro Boha?! Z bezbožníka se chceš rázem svatým stát?!

— Ano jdu, Zosima mě k sobě pozval, — pokojně odpověděl Nikolaj.

Už si zvykl na to, že ho někteří obyvatelé kláštera nesnášeli kvůli té pozornosti, kterou mu starec Zosima věnoval. A i když dostali od představeného kláštera povolení k tomu, že k přijetí mnišství bude Nikolaje připravovat právě starec, přesto nový poslušnik u mnohých vyvolával nepřízeň, jejíž příčinou byla závist.

* * *

Nikolaj vešel do starcovy cely. Zosima, jako vždy, věděl předem, že přijde. Nikolaj vždy žasl nad tím, jakým nevyzpytatelným způsobem se starec dozvídá: kdo k němu jde, o čem člověk přemýšlí, jaké problémy mu dělají starosti.

Starec seděl v hlubokém klidu a laskavě se díval na vcházejícího. V cele byla zvláštní atmosféra, kterou Nikolaj v duchu nazýval Boží přítomností. Vzduch byl jakoby naplněn průzračným a něžným tichem!

Nějaký čas seděli vedle sebe a oba mlčeli.

Potom se Nikolaj zeptal:

— Proč vynakládají mniši tak mnoho sil na pronášení Ježíšovy modlitby? Kdysi jsem něco slyšel a četl o této modlitbě — nebo, jak ji ještě nazývají, «chytré modlitbě». Pověz mi o tom něco. Proč už teď nepomáhá? Copak se opravdu navěky ztratilo její tajemství?

— Proč by nepomáhala? — Pomáhá!

— Ale já jsem právě teď potkal člověka, který tu modlitbu pořád opakuje…

— Ale láska Kristova z něho nevychází, že ano?

— Ano…

— Myslíš tedy, že modlitba nepomáhá tomu, kdo nezná její tajemství?

— Ano…

— No ale, právě že žádné tajemství není!

Nikdy nebylo lidem skryto, že předtím, nežli začnou s duchovní přeměnou, — je zapotřebí srdečnou lásku poznat! Ježíš o tom jasně učil — že Bůh je LÁSKA!

Na této cestě byli velcí neúnavní pracovníci, kteří se snažili uskutečnit v praxi Ježíšův odkaz.

Hledali způsob ponoření do ticha duchovního srdce, které se řecky nazývá hésychie.* Je to ticho, ve kterém se dá jasně rozeznat Hlas Boha.

Pak ještě hledali získání takové duchovní čistoty, kdy je pohledu srdce viditelné Světlo Ducha Svatého!

A zvolili si způsob mnišského života, ve kterém je všechno — pro Boha a nic — pro sebe!

Hledali způsoby, jak nepřipustit hříšné myšlenky, jak udržovat duši v křišťálové čistotě, jak žít v nepřetržitém vnímání Pána.

A mnozí z nich pronášeli modlitební prosbu: «Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným!» A opakovali ta slova nepřetržitě, každou minutu svého života, aby se mysl od Boha neodkláněla, a aby duše s pokorou hlavu skláněla před Majestátem a Moudrostí Boží. A stávalo se, že od takového usilování duše docházelo k ponoření mysli do srdce — srdce duchovního.

A ještě vzývali Ježíše, aby vešel do jejich srdcí. Poněvadž nejenže prostě věřili ve Vzkříšení Ježíše Krista, ale snažili se i v současnosti Jeho Samotného Živého stále pociťovat! Snažili se naučit mluvit s Ježíšem — právě tak, jako Apoštol Pavel. Aby se mohli vyptávat na rady Samotného Ježíše!

A aby k tomu mohlo dojít, bylo nutné získat lásku srdečnou a obrátit ji k Pánovi.

Mnozí si to přáli, ale ne všem se to podařilo…

Jenom pochopení a přání jsou pro to — málo…

«Srdce čisté stvoř ve mně, Bože…» — tak se mnozí modlí. Ale kdo za člověka jeho srdce očistí? Kdo ho přiměje jednat podle Božích zákonů? Vždyť přece on sám musí pracovat na očištění a přeměně duše!

Ačkoliv je to možná ta nejdůležitější práce v jeho životě!

O tom, že Bůh stvořil člověka podle obrazu a podoby Boží,* — slyšel jsi už taková slova? Znamená to tedy, že Bůh stvořil člověka překrásného. Ale proč to tak není v životě? Je možné, že si sami lidé zavinili, že mají tak moc zašpiněné duše?

A kde pod množstvím oděvů-obalů ve člověku přebývá skrytá Božská Podstata?

Jak se může projevit Obraz Boží v těle člověka?

Nebo — kde je skryt ten Obraz?

V čem je naše podobnost Bohu?

Co poznali asketi-hésychasté, kteří dosáhli Slávy, Síly a Lásky Kristovy, když mluvili o zbožstvění dokonce i hmotného těla?

Existuje taková možnost, kdy se lidský duch sjednocuje s Duchem Božím — a získává vládu nad tělem. A podřizují se pak nemohoucnosti tělesné a nemohoucnosti duševní takové vůli člověka, která je vždy v souhlase s Boží Vůlí!

Ale jak se tomu všemu naučit?

Pro začátek je třeba duši nečistoty zbavit.

Pokáním pokorou a odpouštěním se duše očišťuje.

Hned napoprvé neřesti z duše neodcházejí. Pokání je veliká práce v uvědomování si své nedokonalosti a polepšení: nesprávných myšlenek, i hříšných činů, i nedokonalých emocí.

Postupně si mnich přivyká k životu v nepřetržitém předstoupení před Bohem. Ne slovy, ale činy se snaží nehřešit každý den svého života!

A tehdy — jakoby mezi minulostí a budoucností stane očištěná duše před Bohem a jako by říkala: «Všechno, co je ve mně dobré, je pro Tebe, Pane! A všechno, co bylo předtím špatné, — ať je zničeno! Nepřipustím už víc hřích — kvůli Tobě, Pane!»

Právě takové usilování Bůh potřebuje! A tehdy se jakoby smývá tvoje minulost!

A jestliže je v životě čistota vzadu — pak je čistota i vepředu!

A právě v této podivuhodné chvíli předstoupení před Bohem — se otevírá i veliké ticho: něžné, průzračné, nekonečné!

Ale pocítit je ho možné — jenom uvnitř duchovního srdce, otevřeného dokořán!

To se teď můžeš začít učit poznávat. Pro začátek mám pro tebe jednoduchý úkol:

Slyšíš, jak zvoní zvon? Jako by vyzýval lidi, aby si vzpomněli na Boha…

Jeho zvuk zaplňuje prostor na mnoho kilometrů! Rozšiřuje se a rozšiřuje… A v dáli — tam, kde už není slyšet zvuk — jakoby pokračuje a šíří se dál ticho, které z něho vzniklo…

Představ si tedy, že i ty jsi jako zvon: také uvnitř dutý a ohromný. A — zvon se začíná rozhoupávat… Nevydává zvuk, jenom tichou prosbu, obrácenou k Bohu Všudypřítomnému! A to ticho pak — jakoby zvoní!…

Poslouchej to ticho! V něm je možné pocítit Boha!

… Hmatatelné ticho nezaplňovalo jen prostor kolem jejich těl. Ale to ticho jakoby úplně zaplnilo jejich celu … Šířilo se také i v prostranství nad malým městečkem, rozkládajícím se na břehu široké řeky… Šířilo se a objímalo všechny ty, kteří svojí láskou směřovali ke Kristu! Ale objímalo také i všechny ty, kteří tu lásku ještě nepoznali…

Něžně, tak jako vzduch, který dýchají všichni tvorové, zaplňovalo to ticho všechno kolem. A všechno jsoucí ho obsahovalo uvnitř sebe…

— Je to neobyčejný zázrak!… Jako by se všechny myšlenky zastavily!… A existuje jenom to ticho! — pronesl ohromený Nikolaj.

— Ano, teď jsi pocítil ticho srdečné. Je to jako první krok. Potom to ticho můžeš naplnit láskou k Bohu.

Vidíš svíčku? Plamen je teplý, něžný, zářivý. Jazýček ohně se zvedá do výšky. A jestliže se vzduch kolem nepohybuje — pak je jakoby nepohyblivý ve svém hoření i celý plamen.

Ať se ve tvých prsou rozhoří podobný plamen lásky k Bohu — a ať se jeho světlo šíří!

A potom jím ozař všechna zákoutí uvnitř těla, abys z něho vyhnal všechno temné, těžké, zachmuřené. Všechna tma — jakoby vyhoří!

Ponoř i svou mysl do toho světla.

Ruce ať se také tím světlem naplní! Skrz dlaně ať se prolévá světlo — jako u Apoštolů, když přikládáním rukou léčili churavosti lidské!

Celý trup a nohy — ať to světlo zaplní. Jako když se nádoba naplňuje průzračnou vodou — ať je tak tělo tím světlem zaplaveno!

Je třeba to tak mnohokrát opakovat! Musíš pracovat na přeměnění duše i těla! A pak — za nějaký čas — se tělo může stát nádobou pro Ducha Svatého, pramenem Světla Božího! Tak jako plamen svíčky vyzařuje světlo — tak může i člověk nosit kolem svého těla takový stejnoměrný a měkký oheň lásky!

A potom… Ano, tělo lidské se skutečně může stát nositelem Obrazu Božího — vnitřního Krista!

Právě tak se uč ticho duše postihovat, lásku k Bohu v sobě zapalovat!

Jakmile pocítíš teplo a světlo v srdci duchovním rozšířeném a očištěném — pozvi Pána Ježíše do srdce! A tehdy poznáš, že Bůh je Bůh Živý!

* * *

V této chvíli vešel do cely starce Zosimy ten sluha, kterého Nikolaj potkal cestou.

Sluha se poklonil starci.

— Vítej, Rodione! — přivítal ho Zosima.

— Zhřešil jsem odsuzováním bližního! Pověz mi: jak mám vymodlit ten hřích? — promluvil Rodion; ale směrem k Nikolajovi se ani nepodíval.

— Vždyť je ten bližní právě tady před tebou! Popros ho za odpuštění — a podruhé špatně nesmýšlej. To stačí!

Ale ukázalo se, že to není tak jednoduché. Několik minut uplynulo v hlubokém mlčení, předtím, nežli Rodion, obraceje se k Nikolajovi, promluvil:

— Odpust mi!…

A tak se ulehčilo v Nikolajově duši, která už v sobě nepřechovávala urážku, i v duši toho člověka…

— Tak co, pociťujete teď Radost Boží? — zeptal se s úsměvem starec.

Nikolaj mlčky přikývl.

A z očí sluhy Rodiona vytryskly slzy…

— Jak se jen teď budu modlit? Jak žít? Co dělat? — zašeptal.

Starec Zosima chvíli mlčel, a potom začal vyprávět:

— Jednou, o Vánočním půstu, ke mně přišla žena s dítětem. Na to, co chtěla, si už nevzpomínám. Ale na to, na co se ptal její synek, nezapomenu po celý svůj život. Povídá:

— Budou Vánoce: Ježíš bude mít brzy narozeniny! A já Mu chci dát dárek. Lidé si o Vánocích dávají jeden druhému dárky, ale Ježíšovi nedávají nic… Pověz mi: co by bylo nejlepší Mu dát? Zeptej se Ho na to… Co když On má nějaké přání, ale já se ho nedozvím?

— A ty sám jsi přemýšlel, co by od tebe Ježíš chtěl jako dárek?

— Přemýšlel… Dlouho jsem přemýšlel, co by se Mu líbilo, ale vždyť On na Nebesích má určitě všechno. To, co si On Sám přeje, se Mu ihned zjeví! Právě proto mám tu potíž, i otázku…

Já jsem mu tehdy řekl:

— Ježíš učí lidi milovat Boha — Otce a Tvůrce všeho, co existuje! A ještě Ježíš učí milovat naše bližní. Když On kázal, říkal, že to dobro, které člověk udělá druhému člověku, udělá pro samotného Ježíše. Právě to je ten dárek, který Pán darovat Sám Sobě v žádném případě nemůže! Jedině člověk, když koná dobro, takové dary Bohu přináší!

A lidé by neměli tak jednat jen jeden den v roce. Ale pokud tak budou žít každý den, pak to bude pro Boha radost veliká!

Právě i ty, Rodione, se můžeš snažit tak žít!

A když budeš milovat bližního svého, pak se může jakékoliv tvoje dobré slovo stát divotvorným!

Rodion pak vyšel z cely šťastný: je možné, že poprvé v životě pocítil na několik okamžiků to, co nazývají slovem láska…

… Nikolaj se zeptal:

— Proč jsi ho nenaučil tomu, co teď učíš mě?

— Mnohokrát jsem zkoušel naučit tomu všechny… promluvil starec Zosima. — Ale dokud je duše člověka jako neuklizená světnice, naplněná zbytečným harampádím, nacpaná špínou myšlenek a nespravedlivých činů, dokud tohle člověk nevidí, nechápe a nechce se kvůli Bohu měnit — není možné mu pomoci! Velice pomalu přichází k takovým lidem pochopení…

Je třeba mnoho trpělivosti, aby bylo možné jen zlehounka jejich životy poopravit, alespoň trochu jim pomoci…

Rodion právě udělal maličký krůček ke světlu a lásce… A zítra na to možná zapomene…

A vypadá to, že není tak jednoduché naučit se milovat Boha!

Ale právě tobě se to musí podařit…

* * *

Nikolaj si znovu vzpomněl na podivuhodný zázrak vnitřního ticha a tepla v srdci, který prožil.

Zkusil přivolat Ježíše.

A — zdálo se mu, že vzrůstající stav lásky — už se víc nevejde do jeho prsou!…

Nikolaj se ze všech sil snažil neztrácet ten podivuhodný stav Boží přítomnosti, který pociťoval…

A vtom — uviděl Ježíše!

Všechno ostatní v této chvíli jako by přestalo existovat…

Celu naplňovalo měkké, průzračné, trochu nazlátlé Světlo. A v tom svitu — stál Ježíš! Živý Ježíš! A ne obraz z nějaké ikony!

Pohled něžných očí Ježíše pronikal až do samotné hlubiny jeho duše! Jeho lehce zvlněné vlasy, spadající na ramena, se nepatrně pohupovaly v sotva postřehnutelných pohybech Světla, jakoby v lehkém větříku.

Ježíš přistoupil k Nikolajovi a dotkl se ho Svou Rukou. Ježíšovo tělo nebylo materiální, bylo tvořené Světlem a prostupovalo skrz všechno materiální. Ale Jeho doteky byly úplně citelné!

Ježíš pronesl:

— Chtěl jsi Mne vidět! Chtěl jsi vědět, že Já jsem skutečný! Právě teď jsem Já před tebou: Já, který poznal Boha Otce, Já, vzkříšený ve Světle a Pravdě, — můžu být tady a mluvit s tebou!

Můžeš se učit konat na Zemi Moje Dílo! Můžeš pomáhat lidem chápat Zákony Božské Síly, Která řídí životy všech bytostí!

Můžeš pomáhat lidem žít podle Mých přikázání lásky — ve skutečnosti — a ne jenom následovat nějaká přijatá pravidla a obřady! Nežli se to naučíš, čeká tě nelehká práce! Žehnám ti k tomu!

… Když Ježíš domluvil, Jeho podoba začala více a více růst a naplňovala prostor průzračným Světlem… Tak jako se předtím zdálo, že celý svět zaplňuje ticho, — tak teď zaplňovala všechno kolem Ježíšova přítomnost! Jeho ohromné něžné Ruce jako by držely povrch Země, na které žije spousta lidí… Byli to ti lidé, kteří milují Boha, i ti, kteří zapomněli na Jeho existenci… A potom se Ježíš začal zvětšovat ještě více a více… Prostor se zaplnil Jeho slovy:

— Tito jsou Moje děti! Miluj je, jako Já!

— … Já jsem Ježíše viděl i slyšel … — zašeptal Nikolaj.

Tak teď — podle Jeho slov i žij! — potvrdil reálnost toho, co se událo, starec Zosima.