---

Podobenství o starci Zosimovi/Podobenství o pomoci Boží a o tom, jak pomáhat lidem

---

Podobenství o pomoci Boží a o tom, jak pomáhat lidem

Žil kdysi starec jménem Zosima. Žil v klášteře nevelkého provinčního městečka. Mnohá zázračná uzdravení on vykonával. Mnohým lidem pomohl jejich problémy pochopit a napravit jejich životy před Tváří Boží.

A měl učedníka — poslušnika jménem Nikolaj. Nikolaj se velice chtěl naučit tomu, co uměl starec: Vůli Boží vždy porozumět, lidem pomáhat, z nemocí uzdravovat, slova potřebná, která vedou k uvědomění si problémů duše, říkat.

* * *

Nikolaj býval často při tom, když starec přijímal návštěvníky. Snažil se uvidět a porozumět, jakým zázračným způsobem umožňuje Bůh starci Zosimovi zasahovat takové hlubiny lidských duší, že se jeho slova stávají léčivými, a on pak přikládáním rukou odstraňuje bolest, vrací zrak, a mnohé další nemoci bez následků odcházejí z Vůle Boží, projevené prostřednictvím starce…

Nikolaj se jednou zeptal?

— Proč nemůžu uzdravovat, stejně jako ty, stejně jako Ježíš a Jeho Apoštolové? Chtěl bych, tak jako ty, lidem pomáhat, uzdravovat je. Ale nedaří se mi to.

Zosima se na chvíli odmlčel a pak promluvil:

— To nepřijde hned.

Už ti přece bylo dáno vidět Ježíše zrakem duše. Občas už můžeš slyšet i hlas Boží. A ty reptáš…

— Naučit se slyšet Boha je přece tak jednoduché! Ale uzdravovat, jako ty…

— Teď z tebe mluví pýcha, že se ti nedaří konat zázraky. Ale nebuď líný a uč se ve všem poznávat Boží Prozřetelnost! Vždyť se stává, že můžeme Dílo Boží jen vlastníma rukama vykonat nebo prostými slovy projevit! Zázrak dobra můžeme stvořit i obyčejnou prací, když nám láska srdečná k tomu dá sílu. Vždyť pokud naše ruce pracují pro Boha — spojují se s Rukama Božskýma!

— Já tohle všechno chápu, učím se tomu. Ale přesto, ty jsi jen ruce přiložil — a člověk byl zdráv…

— Nebuď smutný! Zatím pracuj na tom, abys v rozhovoru s každým nacházel potřebná slova, která by duševní bolest odstranila, naději přinesla, a člověku smysl života objasnila! A slovy a teplem duchovním může být i bez viditelných zázraků veliké uzdravení duše vykonáno! A možná, že z něho vznikne více prospěchu, nežli z uzdravení zázračných!

— Ale přesto, naučíš mě uzdravovat?

— Určitě tě budu učit! Třeba právě teď začneme.

Existuje Veliké Ticho! Božská Moudrost a Síla se v něm získávají. V lásce srdečné ses už naučil vcházet do toho Ticha! Tady si duše jasně uvědomuje: Bůh po celý čas žije vedle nás. Bůh nás ze všech stran objímá! Bůh — On je všude… Vlevo, i vpravo, i vepředu, i vzadu, i nahoře, i dole — ať už zamíříme kamkoliv daleko — všude je On!

V každé travince, v každém stromku, v jakémkoliv ptáčkovi, v kvítečku nebo nějakém zvířátku je Boží Silou život podporován! Spolu s každou duší přebývá Láska Boží, ve všem Se projevuje. Jenom je třeba se pozorně dívat!

Všechno sytí a omývá Jeho Něžnost a Laskavost!

Jeho Životodárné Světlo všechno proniká! Tak jako vzduch, který všechny živé bytosti dýchají, je zvenku i uvnitř každé bytosti — velké, i té nejmenší — a každý žije z toho, co dýchá, — tak je to i s Božím Světlem, Které vidíme duchovním srdcem: Ono je — jak uvnitř, tak i zvenku všeho! Všechno existuje a naplňuje se životem právě z Něho, z Jeho Lásky a Všemohoucnosti! A jestliže se naučíš milovat Boha celým srdcem, celou duší — pak se v každé bytosti naučíš i dýchání Světla Božího pociťovat, Vůli Boží v každém projevu vidět a chápat! A pomocí toho získáš veliký Klid: ve kterém Láska Boží Vládne Bezvýhradně!

Právě — uvnitř i zvenku tvého srdce duchovního, tak jako uvnitř této cely i vně jí, je Bůh Všudypřítomný, Všemohoucí, Milující! Představ si, co nejvíc můžeš, Majestát a Neohraničenost Boha, který všechno stvořil. A poté otevři zevnitř dokořán prostor srdce duchovního a vyjdi! Vyjdi — jako z těsné cely — do Světla Božího, Které je všude!

Věz, že to Světlo je Duch Svatý, veliký Vykonavatel Vůle Boží! V tom Světle jsou Boží Ruce, Láskou naplněné! Ony v tom Světle vznikají tehdy, když je pro Ně práce. Jakoby odnikud se objevují Něžné Ruce, Které mohou všechno stvořit. I těla z nemocí mohou uzdravovat, když zaměřují životodárný Proud Boží síly do těchto těl.

Jestliže s láskou tvoříš dobro, a zapomínáš přitom na sebe, pak Bůh působí tvým prostřednictvím! A brzy se to, co se zdálo nemožným — uskutečňuje! Neomezená Boží Síla stojí za díly člověka, který tvoří dobro v souhlase s Bohem! A když člověk pochopí, že nepracuje sám, ale práci v něm uskutečňuje Bůh, — začnou se dít zázraky!

… Nikolaj se postupně učil vcházet do splynutí s Duchem Svatým, učil se pociťovat Božské Ruce, učil se vidět, jak Boží Síla může vcházet do těla člověka kvůli uzdravení…

* * *

Jednou přišel do cely ke starci Zosimovi jeden mnich z kláštera…

Byl bledý, a držel se oběma rukama za břicho…

— Starče, pomoz mi, uzdrav mě, trápím se s břichem, už nemám víc sil… — zasténal žalostně.

— K doktoru Fjodorovi do nemocnice běž, on ti pomůže… — řekl starec Zosima, a skoro se přitom na příchozího ani nepodíval.

— Kvůli čemu ty všechny přespolní uzdravuješ, a mně, svému, — nechceš pomoci? — pronesl uražený mnich.

— Kvůli tomu, že ty, mnich, jsi skládal sliby před Bohem, a nedodržuješ je! Maso jsi jedl, víno pil — a tak teď i bolest zaslouženě sklízíš! — měkkým hlasem, ale přísně řekl Zosima.

— Ale já jsem se z toho hříchu vyzpovídal, a náš představený mi ho odpustil…

— Řekl jsem ti: běž do nemocnice! Tam tě vyléčí! A zároveň pros Boha, aby ti pomohl uvidět, v čem ses nekál, v čem nejsi v právu. Ať ti Bůh pomůže pochopit, co je čistota života mnišského, a co jsou hříchy vykonávané z vlastního chtění…

Mnich zasténal ještě silněji, doufal přitom, že ve starci vyvolá politování a soucit. Ale jeho bolest tím právě zesílila.

Se zadržováním dechu se těžce posadil na lavici.

Nikolaj, který byl přítomen u všeho, co se dělo, poprosil starce:

— Nemohl bych mu zkusit pomoci? Vždyť já se velice chci naučit uzdravovat!

— Pomoz: doprovoď ho do nemocnice!

— Já mluvím o něčem jiném!…

— Dělej, jak myslíš…, — řekl starec a vyšel z cely do klášterní zahrady, která začínala hned za dveřmi cely.

* * *

Nikolaj se vynasnažil dělat všechno tak, jak mu vysvětloval starec Zosima. Viděl Světlo Ducha Svatého, a viděl i spoustu Božských Rukou, Které v tom Světle přebývají. Ale jenom — jakoby ho Ty Ruce neposlouchaly, jakoby To Světlo nemocnému uzdravení přinést nechtělo …

Nikolaj všechny ty potíže připisoval svojí neschopnosti a o to víc se snažil, aby zmírnil mnichovu bolest.

A konečně se mu to, jak se zdálo, podařilo.

Mnichovo překvapení neznalo mezí:

— To je něco! Tak i ty to teď umíš! Bolest zmizela jako zázrakem! Starec mě vyléčit nedokázal, a ty jsi dokázal! Je vidět, že Zosima už stárne! Podívejme se na něho! Už se naučil dělat zázraky!

— Bohu poděkuj… — tiše pronesl Nikolaj, vyčerpaný únavou.

Mnich se předpisově pokřižoval a odešel…

— Podařilo se mi to! — přivítal radostně Nikolaj vcházejícího Zosimu.

— Tím si nejsem jist…, — tiše promluvil Zosima.

— Ty si myslíš, že se mu vrátí nemoc?

— Podívej… Za svoje hříchy musí každý člověk nést před Bohem odpovědnost sám! Je mu možné pomoci jenom v tom, aby pochopil, jak se má polepšit, jak má očistit duši. Musíme lidem dovolovat, aby dostávali Boží lekce…

* * *

Ráno se Nikolaj probudil bolestí. Začalo se s ním dít všechno to, co se dělo včera nemocnému mnichovi.

Jeho prvním impulzem bylo zajít ke starci pro radu a pomoc.

Ale od této myšlenky nebo od pokusu pohnout tělem, naplněným utrpením, bolest ještě zesílila.

Nikolaj se s otázkou obrátil na Boha. A přišlo k němu pochopení, že včera nevyléčil nemocného v jeho prospěch, a že tak velice snadné uzdravení těla — uškodilo jeho duši: že duše neabsolvovala ty lekce o čistotě mnišského života, které jí Bůh chtěl udělit, nepochopila a neuvědomila si to špatné, co mohla napravit.

Nikolaj začal prosit za odpuštění za vykonanou chybu. Začal také přemýšlet, jak s tím mnichem promluvit, aby pochopil.

Bolest začala ustupovat. Jako by ho oceán Světla Ducha Svatého ze všech stran objal Něžností a Blažeností! A v tom oceánu bylo droboučké a nepatrné tělo, které už skoro necítilo bolest! Nikolaj si zkusil svoje tělo očistit a naplnit tím Světlem, ale už mu na to vůbec nezbývaly síly…

V tu chvíli k němu vešel starec Zosima:

— Vydrž, hned to přejde!

Starec si sedl vedle a laskavě pohladil Nikolaje po hlavě, jako maminka, která utěšuje malého zlobivého chlapečka, který neposlechl její rady.

— Ano, už to přešlo! — usmál se Nikolaj, když pocítil, jak poslední zbytky bolesti opouštějí jeho tělo. Blaženě se usmíval a cítil, že je skutečně podobný darebnému chlapci: vždyť mu přece starec naznačoval, že by to dělat neměl, ale když jemu se tak chtělo! Chtělo se mu, cítit se léčitelem!…

Starec řekl, jakoby odpovídal na jeho myšlenky:

— Není nám dovoleno vykonávat všechno, co bychom chtěli. Někdy Bůh učí lidi prostřednictvím bolesti: když to jinak nedokážou pochopit. A my nesmíme bez Božího Povolení tu bolest odstraňovat!

— Ale proč jsi mě tedy teď uzdravil?

— To — ne já, to — Bůh! Ty jsi přece všechno pochopil — a proto ti Bůh pomohl!

Já jsem svého času také nemálo bolesti protrpěl, předtím, nežli jsem pochopil, že je radno Boha ve všem poslouchat. A dokonce i za bolest může člověk Bohu poděkovat: za to pochopení, které přes tu bolest získává!

Bylo by dobré předtím, nežli člověku pomáháme, — uvidět a pochopit: co je pro tu duši prospěšné, a co je škodlivé!

I když je přece jen lepší se snažit pomoci, nežli odmítnout pomoc ze strachu «že by se třeba něco nezdařilo». V takovém případě by ses nikdy moudře pomáhat nenaučil!

Teď se musíš učit Velikému Božímu Klidu! Pak budeš stále řidčeji chybovat! S tvojí ukvapenou pomocí, která jde napříč Vůli Boží, už pak nebudeš pospíchat!

Jedině tehdy může Bůh přes tebe Svoji Vůli projevovat, když se tvoje vůle s Boží Vůlí sjednotí — a zbude pak jen samotná Jeho Vůle!