---

Podobenství o starci Zosimovi/Podobenství o životě duše na Boží Dlani

---

Podobenství o životě duše
na Boží Dlani

V jednom klášteře žil starec. Jmenoval se Zosima. A šla pověst mezi lidmi o tom, že má ten starec tak čistou duši, že ho Bůh obdařil milostí různé zázraky vykonávat. Říkalo se, že se po jeho slovech zázračná uzdravení dějí, že se i osudy lidí mění a duše přetvářejí. A mnoho lidu přicházelo ke starci s prosbami…

* * *

Do nevelkého újezdního města, ve kterém se nacházel ten klášter, po rozbité a prašné cestě, jaké jsou v Rusku obvyklé, vcházel člověk.

Nebyl už mladý, ale ani starý. Tělo měl silné, postavu podstatně vyšší, nežli střední. Bylo vidět, že má v těle nevšední sílu. Ale v duši měl neklid a podlomenost, které mohl pozorný pohled postřehnout.

Při cestě seděl na hromadě špinavých hadrů žebrák a prosil vcházející o almužnu.

Člověk se zeptal toho žebráka, kde by si mohl pronajmout pokoj nebo najít zájezdní hostinec. A dal mu rubl — v těch časech velké peníze.

Jakmile žebrák uviděl rubl, — rázem se změnil. Jako by se v něm něco na okamžik probudilo údivem! A řekl:

— Nejlepší bude, když zajdeš k tetce Aksině, u té ti bude dobře. V zájezdním hostinci bývají opilé rvačky a rámus… Ale u ní se zastavují často ti, kdo přijíždějí ke starci Zosimovi. Aksiňa je dobrá! Když nejsem opilý a prosím ji o polévku — dá mi ji! Polévku má chutnou, i když vždycky postní…

— Počkej, k jakému že starci? Já vůbec nechci ke starci… Vlastně — je mi to jedno! A jak se dostanu k té tvé Aksině? A jak se jmenuje dál, po tatínkovi?

— Aksiňa Dimitrovna. Řekni jí, že tě k ní posílá Nikodým!

Potom se myšlenky žebráka přesunuly na rubl a vodku s pořádnou svačinkou…

* * *

Poutník došel k Aksininu domu. Zaklepal.

Otevřela žena středních let, trochu při těle. Její obličej byl zevnitř ozářen pokojnou dobrotou. Dívala se laskavě, jako by vítala dávného známého, na kterého čekala.

Nemohl bych si u Vás, Aksiňo Dmitrijevno, pronajmout pokoj. Říkali mi, že pokoje pronajímáte…

— Proč by ne? Dobrému člověku — vždycky ráda!

Podle čeho, Aksiňo, usuzujete, že jsem dobrý člověk? Já jsem možná úplný opak, — s jistým sarkazmem a hlubokou hořkostí pronesl poutník.

— No třeba ne moc dobrý, ale aspoň mi pověz, jak ti mám říkat? — nepolekala se hospodyně, a lehce převedla rozhovor do žertovného tónu.

— Říkej mi Nikolaj.

Poutník jménem Nikolaj si prohlédl útulný, čistý a prostě zařízený pokoj. Zaplatil za ubytování na týden dopředu, dvakrát tolik peněz, nežli byla částka, o kterou si řekla hospodyně.

Chtěl už odejít do svého pokoje, ale Aksiňa opatrně pronesla:

— Hned první den ale ke starci Zosimovi nechoďte! V klidu si promyslete, co a jak. Projděte se u řeky. Abyste mohl poslouchat jeho slova — musíte se aspoň trochu uklidnit.

— Co tu pořád máte s tím starcem? Já k němu nechci… A po klášterech nechodím! Bůh lidem nepomáhá! Podívejte — co se kolem děje!… Tak co tam!…

V této chvíli byl rozhovor přerušen: někdo zaklepal na dveře a Aksiňa otevřela.

* * *

Vešla bledá unavená žena s dítětem na rukách. Dítě už bylo větší a bylo vidět, že je těžce nemocné. Byl to hubeňoučký chlapec přibližně pěti až šestiletý. Byl při vědomí, ale jako by ho schopnost naplno žít v tomto těle už zpoloviny opustila.

Žena ho držela v náručí z posledních sil.

— A vy, co stojíte?! — obrátila se Aksiňa o pomoc k Nikolajovi. — Podržte dítě!

Když ho Nikolaj bral do náruče, chlapeček slabě zasténal a pootevřel oči. Nikolaj ho velice opatrně a šetrně odnesl do pokoje — hned vedle toho, ve kterém se ubytoval.

… Když Nikolaj usínal, slyšel v polospánku měkký mateřský hlas Aksini a potlačovaný pláč ženy.

— Starec Zosima ti pomůže! — uklidňovala ji Aksiňa. O tom nepochybuj! Ráno tam půjdete! Není tragédie, že nemáte peníze! On vůbec peníze nebere! Kdo chce, přispěje potom na nemocnici nebo na klášter. A u mě můžete nějaký čas pobýt. Mám teď štědrého nájemníka! A tak se jedno s druhým skvěle doplňuje!

* * *

Zrána Nikolaje probudily tlumené hlasy za zdí a přípravy na cestu.

«Ano… Poradil mi Nikodým "tiché místečko"!» — pomyslil si.

Ale rozzlobený kdožvíproč nebyl. A cítil teplo u srdce, jako v dávném dětství, když v polospánku slyšel maminčin hlas…

Za oknem se ještě nerozednilo.

Aksiňa zaklepala:

— Odpusťte, Nikolaji, nezeptala jsem se včera, jak se jmenujete po otci. Dítě je churavé, nemůže samo jít, a naše návštěvnice je už úplně se silami u konce! Nedoprovodil byste je ke starci?

Nikolaj bez váhání souhlasil. Teď se mu to odpoutání od myšlenek, které ho tížily, zdálo nečekaně radostné. A starec Zosima od včerejšího dne stále více a více přitahoval jeho zvědavost.

A pomáhat lidem se Nikolaj vždycky snažil. Viděl v tom smysl celého svého života. A právě v tom ho postihlo i největší rozčarování z úspěšnosti záměrů na přeměnu lidských životů…

* * *

Na ulici bylo chladno.

Nikolaj nesl dítě v náručí. Žena, zadýchaná od rychlé chůze, vyprávěla, jak se stalo, že si její synek Iljušenka pochroumal nožičku.

— Nebylo by lepší jít do nemocnice? — zeptal se Nikolaj. — Lékař by se na to podíval a vyléčil ho. Říkají, že je tu dobrá nemocnice.

— My už jsme byli u různých lékařů… Kolik to jen stálo peněz — a nepomohli… Říkají, že je nutná amputace, a i na tu už možná bude pozdě… Ale starec — ten koná zázraky od Boha! Ten ho určitě vyléčí!

Potom žena začala podrobně vyprávět o jejich životě a neštěstí…

Nikolaj opatrně nesl dítě a skoro naposlouchal… Držel křehké tělíčko, ve kterém už skoro dohasínal život, a přemýšlel: «Tady je dítě, které už už umře… Nebo zůstane mrzákem na celý život… Takže smrt by pro něj byla možná dokonce i lepší… Proč je to tak? Kvůli čemu? Proč není možné nic změnit v tomhle strašném a nesmyslném lidském životě?!… A právě já sám — dospělý a silný člověk, který nevidí ani nejmenší smysl v pokračování této existence, — budu žít…, a tenhle chlapeček — umře… Kdyby tak bylo možné jenom tak jednoduše vzít a dát svůj život a svoji sílu jemu — aby žil a byl zdráv?… Ale to možné není… No a kdepak jsi, "Všemohoucí Bože"? Proč něco takového dopouštíš?!…»

Došli ke klášteru.

Mniši je nechtěli vpustit:

— Přijďte zítra! Zítra bude starec přijímat prosebníky. Dnes — v žádném případě!

Ale Nikolaj s jistotou prošel kolem, jako by se ho to netýkalo. Pevně se rozhodl, že dnes, po «audienci u svatého starce», přemluví matku — a odnese dítě do nemocnice. Možná, že ještě tak pozdě nebude…

* * *

Nikolaj rychle prošel skrz klášterní zahradu ke starcově cele. Cestička k cele se dala snadno poznat. Byla vyšlapaná množstvím prosebníků, přicházejících ke starci, a odlišovala se od všech ostatních klášterních cest, dlážděných kamenem.

Nikolaj s dítětem v náručí vešel rázně do cely. A matka chlapečka za ním.

Starec Zosima vůbec nebyl starý a vetchý, jak si ho představoval Nikolaj.

Byl to člověk urostlý a naplněný určitým zvláštním klidem. Jenom jeho vlasy a vousy, rámující tvář, byly absolutně bílé. A oči…

Nikolaj se s ním jenom na okamžik setkal pohledem — a pochopil, že takové oči nikdy předtím neviděl… Vyzařovaly teplé stejnoměrné pokojné Světlo a jakousi zvláštní jistotu a sílu, klid a laskavost.

Chlapečkova matka si klekla a začala svoje povídání o soužení se synáčkem. Naříkala a prosila, aby chlapečka vyléčil…

Starec ji přerušil:

— Alexandra ti říkají? Běž do kaple a modli se, má milá!

Udiveně zmlkla, a s poklonou poslušně vyšla ven.

Nikolaj položil dítě na širokou lavici u stěny, ani se nepokřižoval, jen se zlehka poklonil, a chtěl odejít…

— Pomoz mi, Nikolaji! — uslyšel starcův hlas. — Ty opravdu chceš, aby se Iljuša uzdravil?

— Ano, — odpověděl Nikolaj, a nestačil se divit tomu, co se děje. Vzpomněl si na to, o čem přemýšlel cestou, když nesl chlapečka…

— Pojď sem.

Starec přiložil Nikolajovy ruce na chlapcovo tělo: jednu — na prsa, druhou — na nemocnou nohu. Svoje ruce neoddálil…

… A to, co se dělo potom, nedokázal Nikolaj správně pochopit ještě dlouho…

On sám a všechno kolem se ponořilo do Světla. Bylo to čisté, bíle zlatavé Světlo, podobné rannímu slunečnímu… Nikolaj viděl, jak se potoky toho Světla měkce pohybují… Potom jako by se odpojil, jako by usnul…

* * *

Když se Nikolaj vzbudil, seděl v rohu cely, a starec Zosima rozmlouval s chlapcovou matkou. Chlapeček sám v cele nebyl…

— Ovdovělá, říkáš?… — vyptával se starec.

— Ano, ovdovělá, pátý rok se sama protloukám… Celý život se teď za tebe budu modlit! I Iljušenku naučím modlit se za tebe, našeho spasitele!…

— Co sis to usmyslela!… Ne já, ale Bůh ho uzdravil!

— K Bohu se budu modlit!… Bohu budu děkovat!

— To je výborné — děkovat!… A já tě teď naučím, jak provést tvoje první poděkování. Tady máš ode mě lísteček. Půjdeš do nemocnice k doktorovi Fjodorovi Pantělejmonyčovi a řekneš mu, že jsem ti nařídil tři nebo čtyři měsíce pracovat jako ošetřovatelka těžce nemocných. On ti za to dá plat. Budete mít s Iljušou za co jet domů.

— Děkuji ti!…

— Počkej, vyslechni do konce, neposedná! Je tam jeden člověk, říkají mu Grigorij. Udělali mu náročnou operaci. Zachránili život jeho tělu, ale je teď bez nohy. A nechce být mrzákem. Už se jednou pokoušel připravit o život… Tak, jestli dokážeš tu duši vyléčit, — bude to tvoje první poděkování Bohu! Stává se, že když nemocní vidí děti, vrací se k nim naděje na světlý život…

Teď běžte!…

Iljušenko, pojď sem! — zavolal starec Zosima.

… To, co Nikolaj uviděl, ho nade všechno ohromilo: z klášterní zahrady do cely, sice ještě trošku neohrabaně, ale… vběhl, a ne vešel, vyléčený chlapec, neuvěřitelným způsobem změněný!

Chlapec nejenže teď mohl chodit! Ale zdálo se, jako by se probudil ze smrti — a vznikl v něm opravdový život — jasný, slunečný! Něco takového zřídka uvidíš i mezi normálními zdravými lidmi… Jakoby teď radostí a světlem v Iljušovi všechno zevnitř svítilo! Jakoby to zářivé podivuhodné Světlo, které Nikolaj viděl v době vyléčení, bylo teď i v těle chlapce!

— Mami, mami, jsem úplně zdravý! A noha už mě nebolí! A můžu dokonce běhat!

Oba se s vděčností poklonili starci a odešli…

* * *

A starec Zosima stál na prahu cely a díval se za nimi.

Díval se do jejich budoucnosti — s laskavostí a Sílou Boží. … Viděl člověka jménem Grigorij, mlčenlivě ležícího na své posteli… s nevidoucím pohledem bolesti a zoufalství… A viděl Alexandru, matku Iljuši, jak mu šeptá laskavá slova… A viděl, jak do nemocničního pokoje vběhl malý Iljuša, který hledal matku… A — jak vzplanulo láskou dětské srdce, když se jeho nejdůležitější sen stal skutečností:

— Maminečko, maminečko! Ty jsi našla našeho tatínka! — zvolal radostně Iljuša a při těch slovech objal Grigorije… A Grigorij se slzami v očích objal chlapce… A láska s nadějí se do duše navrátily — a duši vyléčily…

A viděl starec Zosima tři šťastné lidi, jak odcházejí z nemocnice uzdravení, i když muž šel o berlích. A viděl ty, kdo se za nimi dívali z oken a přáli jim štěstí!

— Splní se to, Pane! Podle Tvojí Vůle — ať se všechno splní!… Srdce láskou naplněná, — Tvoji Vůli stvoří!… — šeptal starec Zosima.

* * *

Nikolaj a starec zůstali v cele sami.

— A ty často děláš takové zázraky? — zeptal se udivený Nikolaj, který si ještě nedokázal vysvětlit všechno, co se stalo.

— Něco takového se stává velice zřídka… Ale vždyť přece — to nejen já, ale i ty, když jsi s Boží Vůlí splýval, jsi Aljošu uzdravoval! Je vidět že i pro tebe bylo zapotřebí, aby se úplnost Síly Boží před tebou zjevila!

Teď běž! Popřemýšlej, na co se chceš zeptat, kvůli čemu nevidíš smysl ve svém životě… O tom nejtajnějším, co chceš dělat, — popřemýšlej — a potom přijď! Zítra přijď, jestli budeš chtít, promluvíme si! Dokážeš udělat to, co jsi toužil udělat pro lidi! Dokážeš — ale ne sám, ale když se sjednotíš s Boží Sílou!

Teď běž, unavil jsem se… — tiše pronesl starec Zosima…

* * *

Nikolaj se vracel od starce a přemýšlel o tom, co se přihodilo.

Všechno se teď nějakým neuvěřitelným způsobem změnilo… Smrt, o které přemýšlel jako o východisku ze slepé uličky, z nesmyslnosti a beznadějnosti v životě, najednou ustoupila do pozadí — a otevíral se před ním dosud nepoznaný prostor…

A teď musel pochopit a zformulovat si sám pro sebe: jak dál žít?…

Vypadalo to, že nevíru v bytí Boha, která se v něm během jeho nesnadného života utvrdila, docela jednoduše podlomil starec …

Ale víra uvolněné místo nezaplnila, protože Nikolaj nehledal víru, ale jasné pochopení a úplné poznání.

Všechny otázky, které ho trápily během celé doby jeho duchovního hledání, se v něm znovu probudily.

Byly to ty otázky, které právě on sám zavrhl, jako zjevně nemající odpovědi. Zavrhl je — spolu s vírou v Boží existenci.

On se tehdy rozhodl, že bude sám hledat cesty, které by lidem pomohly stát se šťastnými… A mnoho jeho aktivit utrpělo úplnou porážku… A mnozí jeho přátelé ho zradili… A mnohé jeho světlé myšlenky byly překrouceny jeho bývalými kamarády a přeměněny ve zlo…

A přinesla veškerá ta jeho činnost mnohým lidem dobro, ale mnohým — zármutek a zkázu…

… Nikolajovy myšlenky se vrátily k zázraku uzdravení a k tomu Světlu, které on sám viděl: «Znamená to, že přece jenom existuje Síla, Která může měnit lidské osudy? A je to Bůh?»

Pochopil, že zítra musí jít znovu ke starci.

* * *

Nikolaj šel ke klášteru, a pochybnosti a úvahy ho stále ještě mučily: «V co doufám? Co se změnilo včera, když jsem uviděl Zářivé Světlo, se kterým se starec sjednotil a uzdravil chlapce?… Copak se chci vyzpovídat, vylít mu duši? Nebo copak chci získat "víru Kristovu"? Nebo mu chci svoje otázky položit? Nebo možná najít pochopení smyslu mého života? Ostatně,… bylo by možné, že tento starec skutečně zná tu Pravdu, kvůli které stojí za to žít na Zemi, a ví — jak?»

Když už přicházel ke klášteru, uslyšel Nikolaj rozhovor matky a dcery, které se vracely se od starce.

Matka byla žena velice dobře živená, mohutné tělesné konstrukce, která zjevně netrpěla nedostatkem.

Rozhořčeně křičela:

— A není mu hanba lidi na uzdravování lákat, balamutit je zázraky?! Vždyť sám — nezmůže nic! Je to celé podvod!

— Nechte to být, maminko! — pokoušela se ji uklidnit dcera. Přidržovala si nemocnou, špatně pohyblivou levou ruku, zdravou pravou rukou, a pokračovala:

— Říkala jsem vám, maminko, že jsou to všechno nesmysly, pohádky pro hlupáky a natvrdlé děti! A vy jste mi nevěřila!

Ale matka nebyla schopna se uklidnit, a pokračovala; rozčílením se přitom až zalykala:

— Usmyslet si něco takového! Každé ráno tou nemocnou rukou zadělat těsto, upéct chleby a rozdat je žebrákům! A takhle po tři roky! Svatý k pohledání! Podvodník všech podvodníků! A k němu se tam hlupáci pro rady trmácejí!

Tak to nechte být, maminko, a bude to!… — domlouvala jí dcera.

… Nikolaj slyšel vzdalující se hlasy…

Potom dlouho seděl mezi lidmi, kteří čekali na rozmluvu se starcem, prohlížel si tváře vycházejících…

… Když všichni odešli, vešel do cely.

A starec Zosima jako by na něho čekal. Zaradoval se tak, jako by toho nejbližšího člověka vítal, jakoby k němu syn přišel, a ne náhodný poutník, polovinu života nevěřící v Boha.

* * *

— Přece jen jsi přišel?

— Přišel…

— A kvůli čemu jsi přišel?

— Sám ještě nevím, možná si jenom potřebuju popovídat… Možná porozumím, jak žiješ a proč… Proč děláš zázraky?

— Já zázraky nedělám: to Bůh koná práci! Ačkoliv i člověk sám — také koná…

— A dívku s nemocnou rukou se ti dnes nepodařilo vyléčit?

— Nepodařilo, — trochu smutně řekl starec Zosima.

— A jestliže by poslechla a tři roky těsto zadělávala — uzdravila by se?

— Záleží na tom, jak by to plnila… Jestliže by se probudilo její srdíčko duchovní, až by hladovým dětem chleby rozdávala, jestliže by přemýšlela o tom, jak lidskému neštěstí pomoci, když těsto zadělávala, a ne o tom, jak nemocnou ruku uzdravit, — pak by se uzdravila! Ruce, dobro dávající a blaho dělající, se vždycky uzdravují!

— Ale právě já — svýma rukama, i svými myšlenkami, i všemi svými činy — jsem se pokoušel celý život dělat dobro a dopracoval jsem se jen toho, že jsem dokonce začal přemýšlet, jestli není lepší se života úplně zbavit, nežli přijímat nemohoucnost změnit v něm cokoliv k lepšímu…

Ten chlapec, tebou vyléčený, myslíš, že bude šťastný?

Nebo právě tak, jako všichni — vyroste a ve hříších a neřestech zakončí svoji pozemskou cestu? Proč jsi ho tedy vyléčil?

— Pro budoucnost jsem ho vyléčil, pro lásku! A to, jak a jaký do té budoucnosti vejde, — to závisí na mnoha věcech…

Právě ty jsi jako maličký Boha velice miloval… A jako mladík jsi také měl čisté srdce!

— Ano, miloval jsem a věřil… Věřil — a víru ztratil!… Bylo to dávno. Horoucně jsem tehdy věřil a horoucně jsem se modlil… A stejně Bůh moje prosby nesplnil…

A potom jsem uviděl lidská neštěstí a trápení — a došel k názoru, že nemohl dobrý, všemohoucí a milosrdný Bůh vybudovat pro svoje děti takové peklo na Zemi! A rozhodl jsem se, že to, co bude v mých silách — udělám pro lidi já sám … Jen mi to právě nevyšlo tak, jak jsem zamýšlel…

— Vidím mnohé — z toho, co se ti přihodilo… Ty jsi předtím žil, jako bys v loďce na řece vesloval proti proudu. Neustále ses namáhal a čekal, že dopluješ k velikému oceánu, ale připlul jsi jen k malému pramínku, ze kterého řeka začíná… Ale nenamáhal ses nadarmo: vzrostla tvoje síla! A získal jsi různé dovednosti, a mnohé věci poznal! A teď můžeš loďku zamířit správným směrem. A všechna moc řeky bude nápomocná tvojí síle. Chceš to?

— Nevím zatím, co chci… Právě proto jsem patrně k tobě přišel… Dokážeš mě z nevíry a tupé prázdnoty v duši vyléčit?

— Právě že už tě z tvojí nevíry vyléčil Bůh! Kdyby nevyléčil — nepřišel bys znovu sem!

Ale tomu, jak lásku k Bohu získat a ticho srdečné poznat, tomu tě můžu naučit, jestli sám budeš chtít.

— Vysvětli mi tedy především: proč jsem se vrátil?

— Aby ses naučil dílo Boží spolu s Bohem smysluplně vykonávat, a ne jednat, jak tě samotného napadne!

— Ještě mi řekni: ty sám — v co věříš?

— Věřím v Jediného Boha Otce Všemohoucího, Tvůrce všeho — viditelného, i neviditelného… Pronáším sice pro tebe všední modlitební slova, ale Boha celou svou duší, celým srdcem vždy cítím, pociťuji. A Jeho přítomnost je pro mě právě tak viditelná, jako tvoje tady… Jenomže tohle nemůžu naučit všechny…

— A ty Ho vidíš?

— Vidím i slyším…

— Ale já nevidím, a nevěřím ti… skoro…

— A vidíš teď dům Aksini, ve kterém sis pronajal pokoj?

— Nevidím…

— Takže to znamená, že ten dům vůbec neexistuje?…

— Existuje…

— Ty ho teď nevidíš, ale říkáš: existuje…

Právě tak nevidíš Boha, nepociťuješ Jeho lásku… Ačkoliv On existuje.

Když Ježíš žil mezi lidmi jako obyčejný člověk, mohl vždy mluvit s Otcem Nebeským, a Sílu Velikou z Otce vycházející mohl vždy pociťovat. A On tehdy mnohé vykonal, aby ukázal, jak může žít člověk na Zemi. A hlavně nám přikazoval, abychom se stali takovými, jako On: «Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš Otec Nebeský!» Ale snaží se o to někdo?

Dokud člověk udržuje sebe-duši v malomyslnosti, nevíře, zoufalství a v hněvu, nemůže mu Bůh pomoci, protože člověk z neznalosti a nevíry zavrhuje Lásku Boží Všemohoucí, Pomoc a Jeho Něžnou Péči!

Co by mohl člověk v tomhle světě změnit? Čím by mohl začít?

Především — sama sebe může opravit: duši očistit, srdce duchovní láskou naplnit, žít ne podle svých chtíčů, ale podle Boží Vůle. A právě až potom — dokáže takový člověk i pomáhat svým bližním!

Udělat to může každý člověk, poněvadž je mu ta možnost dána Bohem.

A pozvedá se pak duše, ozářená láskou srdečnou, k jinému životu, ačkoliv ještě má tělo. Tělo zůstane stejné, ruce — stejné, ale duše přeměněná — jakoby v jiném světě — rajském — teď žije! Žije naplněná láskou, a s Bohem se o všem radí! Všechno kolem se zdá být stejné — ale život člověka se stal jiným!

Nezamýšlel jsi právě teď své trpké úvahy, svoje těžké pochybnosti — mi v nezadržitelné řeči ve zpovědi vylít? Myslel sis, že se ti od toho uleví?

Klid v duši ale nemáš kvůli tomu, že jsi ticho srdečné nepoznal!

Ještě ti povím: vždyť všechno, co jsi mi chtěl povídat, přece už o tobě věděl a ví Bůh!

On zná — i tvoji minulost, i každou myšlenku!

Každý člověk je neustále — jako na Boží Dlani! Ale až tehdy, když se to člověk dozví, může mu z toho vzejít velký užitek! Protože, pokud člověk ví, že jsou Bohu viditelné všechny jeho myšlenky, i ty nejtajnější, a že Bůh ví o všech jeho činech a dokonce i to, co člověka k těm činům vybídlo, pak začne člověk svůj život pozorněji budovat!…

Říká se, že člověk musí mít strach před Bohem, aby nehřešil. Ale já si to právě nemyslím. Kyž si člověk ze strachu vybírá dobro, a ne zlo, pak Bůh vidí, že v té duši není láska, ale strach… A není to té duši započítáno…

Čistotu duše před Bohem musíme udržovat ne proto, že může následovat trest za hříšné činy a myšlenky! Vždyť naše úmysly nejsou před Bohem tajemstvím! A nemůžeme naše činy ukrýt před Jeho vševidoucím pohledem!

Ale jestliže vidí Bůh moji nedokonalost, — pak bych se měl za to stydět. A žít ve studu a hanbě — to nemá duše zapotřebí…

Jestliže člověk pochopil, že špatně zamýšlel, že se špatně zachoval a stydí se za to před Bohem, — pak se vynasnaží podruhé nehřešit!

Je také důležité nedovolit v sobě vzniknout lži — té vnitřní lži, co člověku samotnému zakrývá oči před jeho neřestmi… To je ta lež, kdy si člověk, aby v sobě neslyšel tichý hlas svého svědomí, začíná sám pro sebe vymýšlet ospravedlnění, například — ne sebe, ale druhé ze všeho obviňovat!

Ale jestliže člověk upřímně zatouží sebe — jako duši — napravit, pak je to pro Boha svátek! Bůh tomu člověku v nápravě duše začíná pomáhat, pracují pak společně.

Dokud si člověk není vědom, že ho Bůh neustále vidí, zdá se mu všechno, co se mu nabízí, stejné, — to špatné, i to dobré… A taková duše žije, skoro jakoby úplně spala nebo byla slepá a hluchá… A z takového života není mnoho užitku…

— Pověz, starče, a ty sám — proč žiješ? Vždyť žiješ, jako bys neviděl zlo, lži, zločiny? Jak můžeš odpouštět hanebnosti, které se kolem dějí?

— Na všechny tvoje otázky ti odpovědět nedokážu… Ty máš teď na mysli výtky k lidem, kteří sami sebe nazývají Božími služebníky. Ty mi chceš povídat o tom, co se děje v různých náboženstvích a rozbíjí všechny jejich mravní pilíře — a to nazýváš svojí nevírou. Ale vždyť právě tak mluvil i Ježíš o víře knihomolů a farizejů. To, co máš na mysli, není nic nového! A "knihomolové a farizejové" dosud nevyhynuli!…

Podívej se: v téhle cele je křivě postavena zeď, dokonce se v ní udělala prasklina. Možná, že to udělal nešikovný zedník. A možná, že čas — ten neúprosně boří lidmi vybudované materiální stavby. Kolik jen bylo lidmi vybudováno církví pro jejich různé víry — není možné spočítat! Mnohé už se dávno rozpadly, další jsou teprve na řadě…

Nezničitelný je jen ten chrám, který si člověk ve svém srdci duchovním vystavěl! Tam je ten Boží trůn, před který člověk pokládá svoje opravdové oběti: neřesti, které zavrhl, — aby už víc nehřešil! A ty neřesti jsou — povýšenost, závist, hněv, odsuzování, zloba, rozčilování, sklíčenost, strach, láska k sobě a lhostejnost ke druhým… A mnoho dalšího špatného…

Srdce duchovní je ten oltář, na kterém se zažehuje světýlko lásky nehasnoucí!

A vždyť přece jenom duše očištěná od špíny může pracovat pro Boha! A to je první překrásný dar od člověka Bohu!

A tehdy se pravidla života ustanovená lidskými zákony, — nahrazují zákony Božími, které musí člověk právě láskou srdečnou procítit a pochopit.

A Láska Boží — nezná hranic! A neexistuje taková síla, která by mohla zabránit uskutečnění Vůle Boží!

Je možné takové předstoupení před Bohem, kdy člověk otevírá celou duši — a jeho srdce je otevřeno pro Lásku Boží! Až když tohle člověk pozná a uvidí na vlastní oči, přesvědčuje se, že vždycky byl a pořád je před Milujícíma Očima Boha!

Až tehdy se lidská povýšenost definitivně podřizuje!

Zatím ve tvé mysli kypí bouřlivé myšlenky o spravedlivém a nespravedlivém… Ale klid a láska ve tvém duchovním srdci může až tehdy nastat, až ho, očištěné, otevřeš pro Krista, — a až Kristus do tvého srdce vejde!

… Ano, člověk v sobě může nahradit odsuzující rozum — všeodpouštějící Božskou Láskou!

I se mnou bylo něco podobného tomu, co teď děje s tebou.

I já jsem hledal spravedlnost mezi lidmi. Čekal jsem od lidí, že Božímu slovu porozumí, jakmile ho uslyší, že svými činy projeví, co pochopili… A když nejednali tak, jak jsem po tom toužil, propadal jsem někdy zoufalství. Nechápal jsem, jak bych měl postupovat, když jsem dokonce i mezi pastýři viděl farizejství, když jsem v duších lidských nemohl nic změnit… A modlil jsem se vášnivě a horoucně, a prosil Boha o pomoc a poučení — jak žít.

A právě tehdy jsem uviděl Ježíše poprvé. A uslyšel jsem od něho všeho všudy dvě slova: POKORA a VDĚČNOST!

Pochopil jsem tehdy Pána Ježíše — a pokořil svoji povýšenost… A naučil jsem se přijímat všechno přicházející do mého života — s pokorou a vděčností. A velice mnohé se tehdy změnilo. Poněvadž veliká láska začne růst v duši tehdy, když člověk pochopí, co znamená opravdová pokora — a vykonává to. Tehdy vděčnost naplňuje duchovní srdce: vděčnost za všechno, co posílá Otec Nebeský! A také vděčnost ke všem bytostem, přes které to přichází od Boha! Právě tenkrát moji bouřící se mysl navždy nahradilo veliké ticho duchovního srdce!

A tak od té doby žiju: to, co je mému pochopení a dovednostem přiměřené, — to konám ke slávě Hospodina!

A až bude duše připravena — odhalí mi Bůh to, co je mi teď neznámé, naučí mě tomu, co zatím nejsem schopný vykonat…

Žiju teď mezi pravidly nesvobodných — svobodný. Snažím se podle svých sil a pochopení, vždy v souhlase s Boží Vůlí, — projevovat Jeho Lásku Všemohoucí…

A to jsem schopen tě naučit, jestli se mnou zůstaneš.

Nedojde k tomu za jeden rozhovor, ale získává se to prostřednictvím mnišského života. Prostřednictvím života — v trvalém předstoupení před Bohem. A to, co tě nedokážu naučit já, — tomu tě naučí Hospodin…

Co není v mojí moci změnit, co jsem zatím pochopením neobsáhl — o tom budu mlčet… A až budu mít od Boha pochopení a poznání: co říkat, jak se zachovat — pak mi bude darována i síla k činům přetvářejícím…

Veliké štěstí přináší duši — souhlas s Boží Vůlí!

Pokorou se duše očišťuje od sobectví a povýšenosti. A přichází pochopení a odpuštění.

A tehdy se otevírá Pramen Nekonečné Lásky v rozlehlém duchovním srdci!

Kdo ten Pramen našel v hlubinách sebe-duše: v hlubině srdce duchovního, s Bohem sjednoceného, — ten už se nermoutí nad vnějším! Veliké je jeho štěstí — neboť se na zemi pro něho otevřela Nebesa! A Bůh je s ním a v něm!

Taková je mnišská cesta.

Právě tak žiju, a tak sloužím Pánu. A tak se snažím i lidem pomáhat. Jestliže se v někom zažehuje duše láskou — jakoby se svíčka rozsvítila ke slávě Boží! A ty duše potom svítí a všechno kolem ozařují. A druhé duše od nich mohou přijmout jiskru lásky!

* * *

Nikolaj s údivem pochopil, že dokud starec mluvil, on nejenže slyšel slova, ale pronikalo do něho zvláštní pochopení. Dostal odpovědi na ty svoje nejdůležitější otázky, které chtěl pokládat!

Zcela nové, nezvyklé teplo naplnilo zevnitř jeho hruď… Pochopil, že teď jeho život může začít jakoby znovu. Jakoby všechno předtím — bylo jen… nanečisto… Ale teď — právě teď stojí s obnaženou duší před Bohem! Už ne před moudrým starcem, ale před Velikou a Mocnou Božskou Sílou, Která vládne všemu, a, jak se ukázalo, byla vždy… s ním…

A věděl teď najisto, že srdečná láska, kterou pociťuje, je to světlo pravé, které osvěcuje celou cestu až do úplného poznání Pravdy!

Bylo to, jakoby se zbloudilý syn navrátil k milujícímu otci.

Teď už byl naprosto připraven začít nový život — život na Boží Dlani, život pro Boha!