---

Podobenství o starci Zosimovi/Podobenství o modlitbě, pokání a o zázracích, které činí Bůh

---

Podobenství o modlitbě,
pokání a o zázracích,
které činí Bůh

Když člověk šlápne vedle, upadne a pokouší se vstát —
Bůh k němu určitě natahuje pomocnou Ruku.

Ale jestliže člověk upadl a válí se —Bůh musí čekat.

Pomoc přichází tehdy, když se ten,
kdo hledá spasení neustále sám namáhá.

Ngomo

Žil v jednom klášteře starec Zosima. A povídalo se, že po jeho modlitbě uzdravení přicházejí a zázraky se konají.

A scházelo se mnoho lidí ze vzdálených míst, aby ho poprosili o pomoc.

A klášterní bratři byli hrdí na to, že jejich klášter má takového starce.

Ale mnozí i záviděli: proč Bůh i jejich modlitby neslyší, i když se modlí sebevíc? Vždyť tolik poklon nadělají — a všechno bez užitku! Ale starcovy modlitby — Bůh kdožvíproč plní…

A jeden mladý novic (poslušnik) se rozhodl u starce Zosimy vyzvídat: jak ty zázraky provádí, a proč ho Bůh slyší? Starec je hodný, třeba mě to naučí?…

Přišel k starci a vyptává se:

— Proč se po tvých modlitbách dějí zázraky, a po našich nedějí? Nauč mě svoje tajemství! Vždyť ty potom umřeš — a nebude mít kdo klášter proslavovat!

Starec na něho laskavě pohlédl a říká:

— Je složité to vysvětlit! Vždyť já — jako bych se vůbec nemodlil…

Ale je zapotřebí, aby světlo, podobné tomu, co hoří na svíčce, nebo tomu, co svítí v lampičce před ikonou, — bylo zažehnuto v srdci lidském!

Od lásky — to světlo pochází.

A je možné to světlo duše — rozšiřovat do nedozírnosti, jako světlo sluneční!

A tehdy se Veliké Světlo Ducha Svatého objeví, a je připraveno pomoci! A v tom Živém Božském Světle je všechno vidět, jako by neexistovaly ani zdi cely, ani věže klášterní. A jakékoli tělo lidské je v tom Světle naskrz průhledné, a duše je také z jakékoli vzdálenosti viditelná.

Právě tak se to děje: stačí, když začnu slova modlitby k Duchu Svatému pronášet — a On je tady! Teče Řeka Světla Božího a všechno Sebou objímá!

Ale rozumí to Světlo — lásce srdečné, a ne slovům drmolivým!

Jak se konají zázraky? — ptáš se … Tak tedy, duše splývá s tím Světlem — a já pak už nevím: kde je moje láska, a kde je Láska Boží!

V Řece toho Světla jsou Ruce. Ony jsou, jako by byly i moje, ale nejsou moje úplně…

Vidím ty Božské Ruce, Které provádějí Svoji Práci! Právě tak, jako když ruce oráče nebo kuchaře dělají svoji práci, — tak pracují i Ruce Ducha Svatého!

Ty Ruce mohou i uzdravovat. Jestliže Duch Svatý chce, pak mohu Rukama těma — těla od nečistoty a nemoci očišťovat. Ale jestliže nechce — pak nemohu pohnout ani konečkem prstu.

V tom Božském Světle jsou v těle nemocného vidět nemoci, a v duši prohřešení.

Ale není možné jakoukoli duši očistit, každému člověku se pomoci nepodaří…

Vždyť je třeba předtím naučit duši — lásce! Jinak se potom může stát, že duše zůstane dlužná Bohu — za vykonaný zázrak!

… Starec Zosima domluvil a laskavě se usmál.

Ale mladý novic padl v úleku před starcem na kolena a uhodil čelem o podlahu… A potom, horlivě se křižujíc, vyběhl pryč z cely…

Starec Zosima si tiše povzdechl: zase to vypadá, že nepřišel ten člověk, o kterém mluvil Bůh… Nezatoužil se novic dozvědět o hřejivosti srdečné, a o srdci duchovním…

A přece už tolik let uběhlo…

* * *

Ke starci Zosimovi přicházelo velké množství prosících.

A on se snažil každému pomoci: nejen tělo vyléčit nebo neštěstí v životě napravit, ale to hlavní — vyrovnat cestu duše stojící před Bohem.

A jednou k němu přišel bohatý kupec a prosil, aby uzdravil jeho malou dcerku:

— Jsem úplně zoufalý! V tobě je moje poslední naděje, svatý starče! Pomoz mi: umírá mi dítě!

— To nejsem já, kdo uzdravuje! Ale Hospodin — Ten pomáhá každé duši!

Jak Hospodin pomáhá? Přes lidi na zemi žijící, přece.

Slyšel jsi o Ježíši Kristu? Přes Něho — Bůh mnoha lidem pomohl.

Ale přes tebe — pomohl Bůh někomu?

— Já hříšný jsem tak nikdy nepřemýšlel, starče!… O zisku, o užitku jsem stále přemýšlel…

— Tak tedy — přemýšlej teď!

A dopředu zavčas přemýšlej: co Hospodin od tebe chce?

A teď jeď domů, tvoje dcerka se uzdraví!

A za svoje peníze zřiď bezplatnou nemocnici, a povolej tam dobré doktory — pracovat pro Boha!

A jak se dcerka úplně uzdraví — neprodleně ji ke mně přivez!

… Kupec si utíral slzy a začal děkovat.

Ale starec laskavě řekl:

— Snaž se v životě vykonat to dobro, na které jsi předtím zapomněl!

A nezapomínej na to v budoucnu — aby se ti nestalo neštěstí ještě větší!

Bůh ti pomohl — a tak i ty druhým pomáhej!

A uč se porozumět: v čem je dobro? A jak je možné ho vykonávat?

Je možné, že pro někoho budou i tvoje slova a činy Rukou pomoci, od Boha nataženou! Vždyť Bůh — přes mnohé lidi dobro tvoří, zázraky vykonává!

* * *

Uběhl čas, a kupec přivezl svoji maličkou dcerku vyléčenou — ke starci.

Dívenka vešla do cely — a zapomněla na to, jak ji učili děkovat. A říká:

— To ty jsi mě vyléčil, dědečku? Děkuji ti! Byla jsem nemocná a nemocná, a teď už jsem úplně zdravá!

— Zdravím tě, děťátko! Ale to ne já, ale Bůh tě uzdravil! Jemu musíš děkovat pořád!

— Ano, já vím! Bůh je hodný! — přitakala dívenka.

— A ty se teď uč být hodná, jako Bůh. Snaž se!

Slyšíš, jak ti srdíčko v prsou tluče? To ti Bůh připomíná, že duše je pro lásku a dobrotu stvořená!

A tak se uč být ke všem laskavá a přívětivá! Pomaloučku se uč všem pomáhat!

Dokud jsi maličká — není tvoje pomoc velká, ale moc důležitá! Ale až vyrosteš a

budeš velká — mnoha lidem pak dokážeš pomoci!

— Já jsem všechno pochopila, dědečku! Bylo mi dlouho špatně a špatně, ale teď už je mi dobře! A já se budu snažit dělat druhým také dobře!

Dívenka přiběhla a starce Zosimu objala.

… Mnoho let od té doby uplynulo. Ale dívenka nikdy nezapomínala, že právě pro pěstování a darování lásky je člověku z Vůle Hospodina darován život na Zemi! A díky tomu se otevřelo a potom se stále více a více rozšiřovalo její duchovní srdce. A ona žila a svou starostlivou láskou objímala všechno a všechny.

* * *

Jednou přišla ke starci Zosimovi žena, už nemladá — a pláče, a žadoní:

— Pomoz mi navrátit lásku synáčka mého jediného! Celý život jsem mu obětovala, nic jsem mu neodpírala! A teď vyrostl — a ani si nevzpomene!… Zůstala jsem sama! Je mi hořko z toho, že mi za všechno, co jsem pro něho dělala, platí nevděčností! Nedokážu ovládnout hořkou křivdu, nedokážu se nepoddávat sklíčenosti!…

— Nermuťse! Raději se zamysli: milovala jsi svého syna tak, jak Pán chce, abychom milovali lidi?

Jestliže děti jenom blaho od svých rodičů dostávají, a oni je neučí péči o druhé — pak z nich vyrůstají děti, které na dobro nepamatují, nevděčné!

Vždyť láska nespočívá jen v tom, abychom dělali člověku něco příjemného!

Ne vždy je to, co je příjemné, také prospěšné duši. A ne vždy je prospěšné — příjemné!

Vždyť dělat dobro — to vůbec neznamená, že máme člověku dávat to, co si přeje!

Nemůžeme jenom podporovat cizí chtění! To přináší duši škodu, a ne užitek!

Je zapotřebí, aby každý — nejen daroval sám lásku, ale i v druhých lidech probouzel přání ji darovat a dobro dělat! A také, aby slova hněvivá v sobě zadržoval, jenom dobrá slova pronášel!

Špatně jsi svého syna vychovala! Podporováním jeho rozmarů jsi ho rozmazlila! Každodenními výčitkami a nudným poučováním od lásky odklonila! Od přikázání dobrých odvrátila!

Právě proto ti teď říkám slova zarmucující o tvých chybách — aby ti jako hořké léky pomohly tvoje pochybení pochopit, a pokusit se je napravit!

Žena se rozplakala ještě silněji:

— Opravdu mi Bůh neodpustí moje hříchy?!

— Odpuštění přichází tehdy, když člověk pochopil, v čem zhřešil, — a změnil se! A ještě — když se snaží ze všech sil napravit svoje nesprávné činy!

Jenom když se změníš sama — dokážeš kolem sebe něco změnit k lepšímu!

Teď máš naději! Brzy k tobě přijede tvůj syn — a bude prosit o radu a o pomoc. Zamiloval se do ovdovělé ženy, starší nežli on. Má už dítě od předešlého muže. Přes tu lásku si Bůh přeje pomoci tvému synu, aby se naučil přemýšlet a starat se ne o sebe, ale o druhé!

Není pro člověka jednoduché, sám sebe měnit… Není jednoduché uskutečnit, aby se z malé lásky — zrodila láska velká, všeobjímající!

Štěstí dítěte, co u té ženy vyrůstá, — se musí ve štěstí pro vás všechny proměnit!

… Domluvil — a žena s nadějí a myšlenkou na to nejdůležitější odešla domů…

* * *

Takhle tedy rozmlouval s lidmi starec Zosima.

Ale stávalo se i to, že člověka s nedobrými úmysly Zosima na práh cely ani nepustil…

A nad tím se lidé také zamýšleli… Vždyť jestliže svatý starec k sobě nevpustil, — znamená to, že i Bůh zavrhuje toho člověka za jeho nespravedlivý život…

A takový člověk se sám polekal svojí nečistoty — a měnil se. A znovu potom přicházel prosit starce o radu — teď už upřímně: jak může hříchy odčinit?… A tehdy — starec Zosima příchozího laskavě přijímal, a rady dával, prosté a jasné. Ale aby se ty rady uskutečnily, bylo nutné měnit sama sebe: ne naprázdno žít, ale s velkou horlivostí práci konat — jak duší, tak i tělem. Duší — lásku v sobě pěstovat, hněv, nenávist, závist, a sklíčenost odstraňovat. A tělem — pracovat, aby kolem alespoň o něco lepší život pro ostatní nastal.

Ba i těm, co si zoufali, říkal starec slova podporující, přesvědčivá:

— Není hříchu ani neřesti, kterých by se člověk nemohl zbavit!

Vždyť dokonce, i když se člověk dostane do neštěstí duchovního pádu — je Bůh vždy připraven klopýtajícímu pomoci!

A nemoc nebo nějaké jiné neštěstí v životě jsou člověku dány k ozdravění jeho duše i těla! Ty nemoci a neštěstí jsou přesvědčování těch dosud nechápajících Boží Záměr ve vztahu k nám, lidem. To dává příležitost pro očištění duše!

Slabý a nemohoucí je člověk v tomto světě, dokud nezná Lásku Boží — Největší Sílu, Která může být s ním a v něm stále!

Kdyby tak každý člověk s Láskou Kristovou v srdci žil…

* * *

Jednou přišel ke starci Zosimovi člověk už nemladý, ale také ještě ne starý. Byl silný tělem a nebyl slabý duší. Ale ztratil svoji cestu mezi činy, které nepřinášely duši uspokojení. Od mládí snil o velkém a vysokém, žil — a odvážně bojoval za pravdu… Ale ne vždy rozeznával, kde ta pravda je… A mnohé jeho úmysly ztroskotaly, a na mnoha životních vrcholech přišlo pochopení, že tohle vůbec nebylo třeba dělat… A z toho mu teď bylo těžko. A nevěděl: jak žít dál a kvůli čemu…

Vyprávěl ten člověk starci Zosimovi svoji historii. Byla podobná spoustě jiných, které se starci podařilo vyslechnout… Ale byl tam i velký rozdíl: vždyť ten člověk nemyslel na sebe, ale snažil se žít pro druhé, snažil se druhým pomoci!

— Právě tak mi uběhl skoro celý život… Tolik jsem všeho chtěl vykonat, snil jsem o kráse… A ve skutečnosti to dopadlo tak, že to bylo všechno nadarmo: nic jsem nedokázal změnit, nikomu jsem opravdu nepomohl… A jak dál žít — nevím… Nauč mě to, jestli můžeš…, — tak zakončil svoji historii poutník.

— Nebylo to všechno nadarmo! Prostřednictvím toho, co jsi v životě dělal, ses stával moudřejším, i silnějším! Tak tě Bůh vedl k Sobě!

A tak tedy, jsi teď už připraven svůj život jenom samotnému Bohu zasvětit?

…A začal starec Zosima tomu člověku vyprávět o poslání života lidského a o Lásce Největší Božské …

A zůstal ten člověk u starce. A učil se u něho. Učil se — tichu srdečnému, ve kterém se zapaluje oheň lásky. Učil se — splynutí s Duchem Svatým. Učil se — všemožné práci, která se ve vědomé Jednotě s Bohem vykonává a je Velikým Sloužením Bohu…

* * *

Kolika lidem dokázal starec Zosima pomoci? — to věděl jenom Bůh… Ale zvláštní sílu měla jeho slova. A rady, které dával, z paměti nemizely. Lidé se obraceli pohledem duše k Bohu, a svými činy — k pomoci lidem. A prostřednictvím toho se Bůh mohl účastnit života těch lidí.