---

Podobenství o starci Zosimovi/Podobenství o chrámu

---

Podobenství o chrámu

V provinčním městě byl nevelký klášter. V tom klášteře žil starec jménem Zosima.

A pověst o tom starci dorazila dokonce až do hlavního města. Ten starec se stal proslulým tím, že mnoho jeho skutků a slov Božské zázraky doprovázely, a rady, které dával, lidem velkou pomoc přinášely.

A tak jednou představenému kláštera, archimandritovi Ignatijovi, doručili zprávu, že do jejich kláštera ke starci přijíždí — ministr. A to ne jen tak obyčejný ministr, ale člověk velice blízký carovi!

Představený si pozval Zosimu k sobě a říká:

— Zítra k tobě dorazí ministr, tak už se tam u tebe… postarej, Zosimo! Bylo by dobré, kdyby nám věnoval peníze na nový klášter, a ne nás odbyl nějakou maličkostí!

Starec Zosima sklopil hlavu a tiše říká:

— Ignatiji, proč říkáš taková slova, proč máš takové úmysly? Ještě nevíme, jestli dokážeme tomu člověku pomoci, — a ty už od něho požaduješ vděčnost…

Ignatij, nezvyklý na to, že si někdo dovolí mu něco vytýkat, se velice přísně ohradil:

— Co sis to, Zosimo, usmyslel, — že mě budeš poučovat? Takhle ty pečuješ o blaho kláštera?! Slávu svatého divotvůrce chceš získávat jen pro sebe? A to, jak jsi jako žebrák přišel do tohoto příbytku, — už jsi zapomněl? Jak jsme tě tady, na památku našeho předchozího přátelství, přijali a utěšovali — si nevzpomínáš? A že teď nežiješ podle přísného řádu, mimochodem, z mého rozhodnutí, — to nechápeš?

— Nezapomněl jsem, Ignatiji! Ani na naše přátelství jsem nezapomněl! A na tvoji dobrotu stále pamatuji! Já stále na všechno dobré pamatuji, a všechno zlé a špatné zapomínám — jako by to nebylo…

— Jestli si tedy pamatuješ, mohl by ses i odvděčit! Jak mně, tak i příbytku, který tě přijal!

Já vím, jak jednáš a jak přemýšlíš. Ty bys celý klášterní majetek rozdal, — kdybys měl tu moc! Tamhle venku postavili takovou nemocnici — jako milodar! Ale nový chrám do dnešního dne nemáme!

A to je, Zosimo, možná, můj celoživotní sen: aby po mém spravování kláštera tady zůstal nový chrám, vystavěný ke slávě Boží! My oba už nejsme mladí, je třeba se zamyslet: co po sobě na Zemi zanecháme?!

— Nedokážu o to prosit… Řekneš to potom ty sám, jestliže se všechno dobře vyvine… Pozveš na oběd — a řekneš, po čem toužíš. Já půjdu… — ještě tišeji, skoro šeptem, pronesl Zosima.

Sklopil hlavu, jakoby studem, a už se chtěl vydat k východu.

— Alespoň tedy slib, že se u ministra budeš snažit! — pronesl představený, už vůbec ne tak hrozně.

— Odpusť mi, Ignatiji! Nic ti slíbit nemůžu! Všechno bude záviset na tom člověku a na Bohu… A ty a já jsme jenom Jeho sluhové, jenom nástroje Jeho Milosti…

* * *

Příští den nastal v klášteře shon, protože tam host takové třídy ještě nikdy nepřijel.

A ke starci Zosimovi náhle přibíhá mnich a sděluje mu, že už ten ministr přijel.

Ale Zosima říká:

— Bude muset počkat. Ať se posadí v té místnosti, kde čekají všichni. Bůh přivedl jiné lidi před ním, a já je předem také vyslechnu.

— Co to říkáš, Zosimo?! Zbláznil ses, nebo co?! Tohle je přece ministr! Copak je možné, aby čekal?! Vždyť tě už včera upozornili, že přijede!…

— A ministr je co — není člověk? A co je to člověk? Duše, co před Bohem žije, do těla oděná… A to, jaké hodnosti jsou tomu tělu uděleny, — to Boha nezajímá! U Něho lidé dostávají jiná vyznamenání! Tak ať pěkně čeká — až na něj přijde řada.

— Ale jak bych mu mohl říci něco takového?! Jdi tam ty, Zosimo, a řekni mu to sám!

— Vždyť už jsem mu to řekl, — usmál se Zosima…

A skutečně, v tu dobu už stál před otevřenými dveřmi sám ministr v doprovodu ještě jednoho mnicha. Ministr slyšel slova starce, který schválně mluvil úmyslně hlasitě…

A neočekávaně pro všechny se ministr starci Zosimovi poklonil a pokojně souhlasil:

— Ano, počkám… Bůh bude mít na onom světě na lidi jiné požadavky, nežli v tomto… Ukažte mi, kde mám počkat.

Starec Zosima se pokojně připravoval naslouchat svým návštěvníkům. A ministra doprovodili do místnosti, kde čekali na přijetí lidé přicházející do kláštera.

* * *

Ministr byl vysokého vzrůstu, mohutné tělesné konstrukce, padesátiletý nebo o něco starší. Jeho vlasy už byly poznamenány šedinami. Na sobě měl černý oblek, a ne uniformu. Bylo vidět, že se na tu návštěvu předem připravoval, mnohé si promyslel…

Když mnich, který ho doprovázel, začal říkat, že to teď oznámí představenému a zařídí, že ho starec neprodleně přijme, ministr klidně namítl:

— Není třeba! Ať dělá svoji práci! Nevyrušujte ho, já počkám. Kolik se jen trápí každý den lidí ve frontách na přijetí ke mně!… A tak jsem se teď i já sám ocitl ve frontě — na Boží milost!

Usadil svoje velké tělo na lavici vedle maličké seschlé osmdesátileté stařenky…

Ona bleskurychle pletla ponožku, pracovala jehlicemi, a ani se na svoji práci nepodívala, a přitom laskavě říkala utěšující slova svojí sousedce, která si šátkem utírala slzy:

— No tak, říkala jsem přece, že nás nevyženou! Bůh přece — On — existuje! A starec všechny příchozí přijme!

Ministr nebyl hloupý člověk a domyslel se, že všechny návštěvníky chtěli vyhnat, aby jeho samotného starec vyslechl.

Zvědavě se zadíval na stařenku.

Ta na něj v odpovědi také obrátila svoji pozornost:

— Ty, milý člověče, buď klidný, já tě vůbec nezdržím! Mně starec pomohl už předtím, teď mu jenom ponožky a rukavičky nesu, aby jimi obdaroval dobré lidi!

Ukázala na plátěnou tašku, ve které byly pečlivě složené její výrobky: maličké — pro děti a velké — pro dospělé.

— A nechceš, milý člověče, abych ti také darovala ponožky? Teplé! Oblečeš si je na noc — a budeš spát jako v Kristově objetí!

S těmito slovy stařenka vyndala z tašky pár vlněných ponožek a podala je ministrovi.

On si ponožky vzal trochu se třesoucí rukou…

— Tak já si je od tebe koupím, vždyť tobě se budou peníze hodit, — řekl a podával stařence velkou bankovku.

— Co si to myslíš?! Tohle je klášter, a ne trh! Tak je přijmi ve zdraví!

Na chvíli se odmlčeli…

— Ale řekni mi, v čem ti starec pomohl, jestli to není tajemství? — zeptal se ministr stařenky.

— Opravdu mnoho neštěstí se na můj osud sesypalo… Celou moji rodinu si Pán Bůh vzal, a mě, starou, nechal samotnou. Tak jsem seděla u rodných hrobů a na pláč už mi nezbývaly slzy, celá jsem z toho hoře zčernala… Nevěděla jsem, jak mám poprosit, aby si i mě Bůh vzal k sobě. A žít nebylo možné: nebylo z čeho, a nebylo proč! A smrt — nepřicházela!

A tehdy se nade mnou slitovala jedna svatá poutnice a přivedla mě ke starci.

A on mě naučil tomu, jak v radosti s Bohem žít! Aby se moji rodní na onom světě nermoutili, že se musejí dívat na moje slzy! A ještě mi poradil, abych si pořídila kozičku, moji Marusjenku! Ona je mojí živitelkou i napojitelkou! I na houby a na jahody spolu chodíme, a léčivé byliny spolu s ní sbírám. A v zimě — předu její vlnu. A potom pletu ponožky a palčáky — pro děti, i pro velké. Pro všechny — jako pro svoje rodné!…

A minule mi starec naznačil, že, jak se zdá, už nebudu muset dlouho čekat: já si myslím, že to bude brzy, sláva Tobě, Pane! A tak pospíchám předat to, co jsem napletla: vždyť zima se už blíží! A moji kozičku si vezmou sousedé, slíbili mi to, nezahyne, Marusjenka!…

Och! Už je na mně řada, zdržela jsem tě žvaněním, milý člověče, tak mi odpusť!…

Stařenka rychle sebrala svoje pletení a tašku — a pospíchala ke starci.

* * *

Přišla řada i na ministra.

Starec Zosima ho laskavě přivítal:

— Nu, pojď, Alexeji! Jsi pašák, že jsi klidně vyčkal na svou hodinu! To už ti pomohlo!

Teď mi povyprávěj, z čeho máš strach.

— Ale, je to taková hloupost! Stydím se o tom mluvit! Ale nijak se toho strachu nemůžu zbavit…

Předpověděla mně jedna kartářka, že mě čeká smrt z rukou zabijáka — revolucionáře-teroristy…

A já teď každého neznámého člověka podezřívám, že on je můj vrah, že on — každou chvíli — vytáhne pistoli a zastřelí mě! Nebo v něčích rukách uvidím podezřelý balíček — a hned si myslím: bomba! Zdvojnásobil jsem ochranku! Bojím se vycházet z domu! Nemůžu spát: pronásledují mě noční můry!…

Už jsem se vyzpovídal, byl jsem u přijímání, nechal si vysvětit dům… A k lékařům jsem chodil, piju užívání na spaní … Ale je to stále stejné!

Rozumem chápu, že je to hloupost, že před svým osudem neuteču! A vím, že smrt se může každému člověku přihodit v jakýkoliv moment, že ve všem je Vůle Boží!

Ale stejně mě ten strach úplně utrápil! Žiju jako v pekle!… Pomoz mi! Nevím, jak dál existovat!…

V tu chvíli se starec náhle prudce zvedl — a hodil na ministra něco kulatého… Zasáhl ho přímo do prsou…

Ministr ztratil strachem vědomí, těžce se svalil na lavici…

… Uviděl svrchu svoje tělo… A po podlaze se pomalu kutálel jakýsi předmět, ten, který na něj starec hodil…

A kolem bylo Živé Světlo — laskavé, něžné! A Alexejovi bylo dovoleno vejít do toho Světla… A udělalo se mu — tak dobře, že to není možné vyjádřit! Ale potom pocítil, jako by ho táhlo zpátky z toho Světla cosi šedivého, jako těžké břemeno. A uviděl, že to je břemeno, které nedovoluje zůstávat ve Světle… A — celý svůj život uviděl: a svoje důležité skutky před Tváří Boha, a to, co dobrého už mohl a co ještě může udělat…

… Když se ministr znovu pocítil v těle, starec Zosima stál vedle něho a podával mu hrnek s vodou:

— Napij se, Alexeji!

Ministr pil malými doušky vodu a pomalu si uvědomoval, co se s ním událo.

Starec si sedl vedle něho.

Slova nebyla potřebná. Pochopení — jako by prorůstalo do duše.

Dlouho tak seděli, ponoření do ticha, ve kterém je zjevná Boží Přítomnost. V tom tichu přichází pochopení bez pomoci slov.

— Teď už nebudeš mít zbytečný, hloupý strach ze smrti, — protože jsi svoji smrt už poznal. A na to, co ti Bůh ukázal, — ve světském shonu nezapomínej! Jestliže dokážeš napravit to špatné v sobě a vykonat to prospěšné, co jsi dosud nevykonal, — pak neprožiješ nadarmo lhůtu, která je ti na Zemi vyměřena! — pronesl beze spěchu po dlouhém mlčení Zosima.

— Pověz, starče, a co jsi to na mě hodil místo bomby?

— Ale to stařenka Matrjona tu zapomněla svoje klubíčko vlny, tak se mi právě hodilo! — laskavě se usmál Zosima.

… Ministra doprovodili na oběd k archimandritovi Ignatijovi. A ke starci začali znovu přicházet další návštěvníci…

* * *

A skutečně, ten ministr se začal snažit vykonávat mnoho dobrého.

A prosbu archimandrity Ignatije splnil: na výstavbu nového chrámu v klášteře poslal velké peníze.

… Jednou se poslušnik Nikolaj, učedník starce Zosimy, který se právě díval na to, jak pokračuje stavba, zeptal starce:

— A ty sám — za co bys ty peníze utratil, kdyby ti je dali?

— To není moje starost — tohle řešit! Podívej se, pro našeho představeného je ten chrám veliká radost! Pro mnohé mnichy — také radost! Pro ty, co přicházejí, je to také významné…

Starec se usmál:

— Ignatij byl v právu: ze mě by se nikdy dobrý představený kláštera nestal! Já bych určitě dal ty peníze Aksině, co tě kdysi přijala a poslala ke mně. Ona by za ně otevřela útulek pro sirotky a dočasný azyl pro lidi, kteří se dostali do těžké situace. Ona umí lidi rozlišovat! A prostřednictvím pozorného vztahu k člověku mu umí prokazovat potřebnou pomoc.

Vždyť člověk se musí přibližovat k Bohu nejen přes pozemské chrámy! Boží Přítomnost je možné pociťovat všude! Boží Vůli může člověk všude uskutečňovat!

Úkolem duše, na Zemi žijící, je zbudovat uvnitř sebe Chrám! Chrám — pro Boha Živého!

Ten Chrám se buduje ze srdce duchovního, láskou naplněného! A pak se Bůh do toho Chrámu může nastěhovat! A Bůh pak žije v duchovním srdci toho člověka! A ten člověk se pak postupně stává — neoddělitelným od Boha! Taková duše se stává — Boží duší! Takové duše jsou také pozvány do Života Věčného!

Ale ti, kdo během svého pozemského života Boha nehledají, — ti Ho nenajdou ani po smrti!… Z toho vyplývá, že marně žili: nestarali se o to pravé, nedělali to pravé…

— A to tedy znamená, že byla úplně zbytečná jejich existence na Zemi?

— Bůh nic zbytečného nevytváří. Všechno přináší užitek, a má účel. To se vztahuje na život každé bytosti: také i mezi zvířaty, stromy, travinami i klasy. Jenom je u každé bytosti rozdílný její účel. A užitek pro Boha z jejich pozemských životů je také různý.

Ale pro lidi je důležité, aby účel svých životů smysluplně pochopili!

Vždyť lidé nejsou němé tváře, které, ačkoliv svoje předurčení mají, nemohou ho samy chápat: to znamená, chápat to, jaký užitek by měly svým životem přinášet…

Ale lidé by účel svých životů chápat mohli!…

Podívej se na tenhle příklad:

Vidíš ty lidi, co staví nový chrám v našem klášteře?

Mezi nimi jsou ti, kdo přemýšlejí o své práci jen tak, — že nosí kameny.

Jsou tam i ti, kdo přemýšlejí, že vykonávají tu práci, za kterou jim platí peníze. A — že za ty peníze budou dobře žít.

A jsou mezi nimi i ti, kdo vynakládají svoje síly na tu práci proto, že staví pozemský chrám pro Boha, a právě tohle považují za důležité. A jejich práce jim právě proto přináší radost!

Právě tak — může člověk v celém svém životě těžce žít, jakoby tahal těžké kameny, a při tom nevidí ve svém životě smysl. A při takové existenci — nevidí ani světlo, nemá ani radost, ani téměř žádný užitek!

Druhý může žít tak, že svoji práci vykonává z povinnosti a za to dostává mzdu: dobře pracuje — hodně dostává, špatně pracuje — málo dostává.

Ale může si člověk účel svého života — uvědomovat před Otcem Nebeským! A pak se i celý jeho život přeměňuje!

Každé dílo takového člověka se vytváří s láskou k Bohu, ať už je malé nebo velké! Každý den života se stává významným! Protože on každý den pokládá stále nové cihličky při výstavbě sebe-duše. Každé dobré dílo se stává takovou cihličkou!

A v takovém člověku vzrůstá láska srdečná! A uvědomění si sebe-duše před Bohem se upevňuje! A Bůh je mu pak — v každém díle — Pomocníkem, Rádcem a Přítelem!

Tehdy si začíná stavět Chrám pro Boha ve svém duchovním srdci!

… Pozemské chrámy jsou potřebné. Ale ony jsou jenom symboly toho, že Bůh žije i tady na Zemi, ustavičně se na nás dívá! Ony jakoby připomínají člověku Nebesa, jiný život, Otce Nebeského!

Ale v pozemském chrámu může člověk stát jako bezcitný špalek a Boží Přítomnost si neuvědomovat.

Je i jiná možnost: ať už je člověk kdekoliv, pociťuje Boha v Chrámu, který vystavěl ve svém duchovním srdci. A pak je ten člověk neoddělený od Boha, a žebřík do Nebes je mu zpřístupněn!

Přeměnit sebe jako duši, stát se duší podobnou ohromné hořící svíčce, která zahání tmu, — to je přece také práce, vykonávaná pro Boha!

Znamená to — přeměnit sebe-duši v Oheň Lásky Boží, osvěcující Chrám Srdce, i celý prostor kolem!

Jenomže ne všichni to považují za práci…

Ale vždyť je to přece nejdůležitější práce v lidském životě! Protože je pro Boha!

… Svíčka vytváří jen svůj maličký ohýnek, a světlo od ní není velké. Ale když se na něj díváš, rodí se naděje: jako by tam, kde hoří svíčka, už nevládla tma …

Ale Oheň Lásky, rozžehnutý v srdci duchovním, — může být ohromný!

… Vždyť každý může žít světlý a radostný život, ozářený láskou srdečnou!

Proč se to světlo v lidském srdci rozhořívá? A proč se stává, že v duši není láska?

Přítomnost Boží v srdci duchovním — to Světlo rozsvěcuje! Láska Boží se ze srdce takového člověka vylévá na druhé lidi — a od toho se to Světlo rozhořívá i v druhých srdcích!

A potom se Oheň Lásky může stát v duších stále silnějším a silnějším!

Slyšel jsi přece slova «domácí krb»? To se mluví o tom domě, kde vládne láska. A o tom domě, kde lásky není — se tak nemluví!

Ohněm, všechny kolem zahřívajícím, posilujícím, ochraňujícím, se může stát člověk, ve kterém se Láska Boží upevnila!

A pro takové lidi není nezbytně nutné žít v jednom domě a v jedné rodině. Vždyť si stejně tak můžeme budovat vztah k jakémukoliv člověku, pokud pamatujeme na to, že všichni lidé jsou děti Boží: bratři a sestry jeden pro druhého!

A takový člověk v sobě může nést Světlo Boží!

Stále silněji hoří Oheň Lásky v duši! A tehdy — člověk poznává, co to je Srdce Kristovo! To znamená, že poznává Všeobjímající Boží Lásku!

A — od této chvíle září v duši Nehasnoucí Pramen Lásky Boží! Je to podobné Slunci! Slunce — všechny bytosti stejně osvěcuje a zahřívá!

Právě tak je třeba budovat Boží Chrám, osvěcovat a svítit z Něho, a sloužit tím — Bohu a lidem!