---

Podobenství Lao-C’/Podobenství páté: Veliký Císař Podnebeské Chuang-Di

---

Podobenství páté:
Veliký Císař Podnebeské
Chuang-Di

Oslík šel beze spěchu vpřed.

Jen občas se zastavoval, aby si doplnil síly novou porcí trávy. Tehdy Lao-C' sesedl a nechal ho napást.

Lao-C' se snažil co nejdříve poznat všechno to, co mu odhaloval Chuang-Di. Nejednou se Ho vyptával na své minulé vtělení, na ty učednické lekce.

A tak, když si tentokrát udělali přestávku, Chuang-Di umožnil Laovi-C' uvidět obrazy minulosti — té dávné minulosti, kdy se Lao-C' stal jedním z žáků Velikého Císaře Podnebeské.

* * *

… Procesí se pohybovalo pomalu a slavnostně. Sledoval ho Císař Chuang-Di, bez hnutí sedící ve slavnostním oblečení na vyvýšeném místě. Lidské masy protékaly kolem jako řeka,. Slavnostní procesí se zdálo být nekonečné.

“Vtělený Bůh vyšel k národu! Jak může vydržet ty nekonečné ceremoniály? Opravdu budu i já vpuštěn k osobnímu setkání?” — Lao-C' si na to všechno vzpomínal tak živě, jako by se to všechno znovu dělo jemu — budoucímu mladému žákovi Chuanga-Di.

Ale teď sváteční ceremonie skončily. Stráže vyprovodily několik pozvaných — na příjem do vnitřních komnat paláce Chuanga-Di.

Jenom mnoho let meditačních tréninků mu umožnilo vyrovnat se se vzrušením a klidně vejít… V místnosti už bylo několik žáků.

Chuang- Di se laskavě podíval na vcházejícího. Byl to jakoby jiný Chuang-Di: vůbec ne to Božstvo ze svátečního ceremoniálu. Ačkoliv Božský Majestát a Klid byly jako Průzračný Oceán kolem Jeho těla, ale byl to také i prostě moudrý a dobrý člověk.

Chuang -Di pronesl:

— Rád vás zde všechny vítám! To, že jste pozváni, znamená, že máte seriózní úspěchy na Cestě postižení Tao. Doufám, že se ve shonu oslav o vás nezapomněli postarat a nakrmit vás?

… Tohle bylo velmi podivuhodné: to, jak se Jeho Vesmírný Majestát slučoval i s chápáním obyčejných lidských potřeb žáků.

… Velice brzy si noví žáci Chuanga-Di zvykli na Jeho tělesnou podobu, na živou přítomnost Boha v lidském těle. Jeho přebývání vedle jejich těl přestalo být nadzemských zázrakem, uvádějícím je do strnulosti z úcty… Dokázali Mu pokládat otázky a poslouchat Jeho odpovědi. A neztráceli už dar řeči, když se Sám Božský Vládce Podnebeské obracel k někomu z nich osobně.

… On je během učení někdy zval do diskuzní místnosti. A jindy je zase všechny společně přenášel — Svojí Sílou — na další místa Podnebeské: do hor, údolí nebo na pobřeží oceánu; pak se Jeho vyučování konalo tam.

… Teď Lao-C' viděl sám sebe mezi žáky Chuanga-Di. Nacházeli se v diskuzní místnosti a poslouchali slova Učitele.

Chuang-Di seděl vedle nich, jako rovný mezi rovnými, a vedl diskuzi. Vzdálenost mezi Nesmrtelným Mistrem — a Jeho žáky jako by neexistovala. Tím jim také pomáhal vystoupit na výšiny Svého Božského Uvědomění.

Oceán Živého Světla Chuanga-Di byl svrchu, i zespodu vzhledem k naší planetě… A po celé Podnebeské se rozprostírala Jeho Nedozírnost! Ale On byl s nimi také i ve Svém těle — Částí Sebe. On s nimi seděl v jedné místnosti a objasňoval základy postižení Cesty. Veliká Duše, prosycující všechno jsoucí Svým Živým Světlem, byla spojena s lidským tělem!

A žákovi stačilo, aby otevřel bránu svého duchovního srdce — a jeho Nebeský Palác se naplnil Láskou Chuanga-Di!

To byl On — Božský Císař Podnebeské, Císař jejich životů!

Jeho pohled byl klidný. A pokud se On trochu pousmál — Blaženost se zmocňovala jich všech.

— Kdykoliv pozvednete oči k obloze, mějte na paměti: Nebesa existují kolem celé Země i uvnitř ní. Naplňuji je Já!

Já objímám Svým Srdcem všechno!

Taková je Moje Všudypřítomnost!

Ať už byste Mě zavolali odkudkoliv — Já můžu okamžitě přijít na vaše pozvání!

Já jsem nad vším, a pod vším!

Já nejsem jediný z Velikých. Ale vždy je jednodušší pozvat si na pomoc Přítele, Kterého konkrétně dobře znáš!

Teď byste Mně mohli pokládat svoje otázky — a Já vám odpovím.

Jeden ze žáků se zeptal:

— Proč skoro všichni lidé žijí tak, jako by Tao a Te neexistovali?

— Tváře Te nejsou dostupné obyčejnému pohledu! Jenom milující, něžné, zjemnělé a ohromné duchovní srdce získává schopnost Je vidět!

Nad tělem, nesoucím v sobě maličkou duši, snadno vítězí nemoci a další neštěstí.

Také nejsou stabilní v životě ti, kdo nepociťují radost a Světlo, ale dívají se jen na svoje problémy a zármutky — a vidí jen tmu.

Lidé by měli poznávat a praktikovat cesty očištění duše, i těla! A pak přijde radost do života každého takového člověka!

Umění žít a růst duší, stabilní v jemné a něžné lásce, se stává velkou oporou v životě! Takový člověk dokáže brzy uvidět Nesmrtelné Te a spolehnout se na Jejich Vedení na Cestě Jejich poznání, i poznání Tao!

Takoví lidé rozkvétají dušemi a získávají pro sebe Neměnnou Oporu všeho jsoucího — Tao!

…Ten, ke komu se Chuang-Di obrátil tentokrát, položil svou otázku:

— Jak máme lidem pomáhat? Vždyť jen velice málo z nich chce slyšet moudrou radu! A dokonce i ti, kdo ji vyslechnou, mají obvykle námitky a nedělají to, co by jim prospělo!

— Slabé a nejisté, kteří ještě nedokázali dospět na pozemských cestách, a také lidi, toužící po sebeprosazení a posedlé vášní po vlastnění “pozemského”, je třeba ponechat v jejich osudech a nesnažit se jim pomáhat překonávat vrcholy, na které nestačí jejich síly!

Zpočátku se člověk rozvíjí pomalu. Prožívá všechno, co chce a co si musí prožít. Všechno to prožívá ve svém osudu — život za životem: hned sladkost úspěchů a blaženost štěstí, hned hořkost porážek a zármutek rozčarování… A až potom přichází čas, kdy ho ve světě věcí už nic nepřitahuje, kdy v něm nic nemůže vyvolat přání disponovat ještě něčím “pozemským”.

Pak hledá smysl svojí existence a obrací pohled duše k Tao! Takového člověka pak Te vyvádějí na cestu poznání.

Pravda o Tao není pro všechny: ne všem na ni stačí síly! Duše musí dorůst ve své osobní evoluci do úrovně, kdy se objeví vášnivé přání poznat Tao!

A tomu se přece není možné naučit!

Vy se musíte naučit vidět a nacházet ty, kdo Cestu potřebují.

… Ještě jeden žák položil otázku:

— Co se týče “pozemského” bohatství: měl by se člověk vzdát jeho vlastnění? A je materiální bohatství překážkou na Cestě?

— Pokud pozemská bohatství “nespoutávají” člověka jako duši — mohou být dobrem. Ale kolik je těch, kdož vlastní zlato a stříbro, paláce a země, nefrit a jaspis — a jsou na nich nezávislí?

Ale duší osvobozenou od “pozemského” také není ani chudák: jeho bída spoutává jeho rozvoj ještě silněji! Vždyť je trvale plný starostí, jak se najíst a kde vzít prostředky na další existenci. Tato jeho “připoutanost” k “pozemskému” mu škodí ještě více, nežli disponování nadbytkem “pozemského”!

Pro to, aby se stal doopravdy osvobozeným od “pozemského”, to chudák musí napřed získat…

A navíc, ten, kdo předtím nikdy nevlastnil nic významného z “pozemského”, — ten se přece ani nenaučil se svým majetkem nakládat… A je málo naděje na to, že takový člověk nejenže dokáže nashromáždit duchovní poklady, ale také s nimi bude umět správně i nakládat! On zejména nedokáže to nashromážděné nejcennější, které získá, — darovat Tao, které ho poslalo na Zemi do učení, aby v Něm, ve výsledku, zmizel!

A proto nepřicházejí duše na Zemi jen jednou. Vtělují se mnohokrát, a musejí se přitom naučit mnoho věcí ve světě hmoty, i v jemnějším světě.

Konkrétně musejí poznat lásku ve všech jejích projevech. Vždyť šikovný v “pozemské” lásce se může stát šikovným i v lásce “nadpozemské”. Ale neobratný v “pozemské” lásce — nedokáže postihnout a projevit sílu lásky duchovní, přeměňující!

Právě proto se lidé zpočátku učí lásce v malém, kde zármutky střídají radosti.

Ale toho, kdo doopravdy poznal a přetvořil v sobě Lásku Božskou, — toho už nezarmoutí nic! Vždyť on teď koná v souladu s Vůlí Tao!

… Co se týče těch, kdo ještě nejsou připraveni k Veliké Cestě, — ti mohou posloužit Tao svou prací. To udělá jejich životy už teď lepšími, a jejich budoucí osudy — překrásnými! Pokud tak slouží, sázejí do svých osudů dobrá semena: dobro, které v současnosti tvoří, jim přinese plody v jejich následujících životech na Zemi.

Osudy těch, kdo slouží Tao všemi pro ně dostupnými způsoby, jsou čisté a krásné!