---

Anatomie Boha/Tři etapy centrování na cestě duchovní seberealizace

---

Tři etapy centrování na cestě duchovní seberealizace

Kdysi, před mnoha lety, jsme vytvořili mnohadílný dvacetihodinový videofilm s názvem «Tři etapy centrování». Ale od té doby videotechnika pokročila daleko kupředu, a teď už ten film, bohužel, — hlavně po technické stránce — beznadějně zestárl.

Rovněž my sami jsme za uplynulé roky také významně pokročili kupředu v poznání Cesty duchovního zdokonalování a postupu po ní. Proto vznikla myšlenka, vrátit se k tématu tenkrát vyzdviženému — na «novém stupni» jeho rozvoje.

V tomto krátkém článku není nutné vylíčit všechny početné odstíny duchovní Cesty. Bude stačit, když zformuje jenom základní orientační body pro poutníka. O ostatním je možné si podrobně přečíst v literatuře, uvedené na konci knihy.

Etapa 1

V kterékoliv zemi a na jakémkoliv velkém obydleném místě se lidé mezi sebou velmi významně odlišují. Nejedná se o rozdíly v pohlavích ani o národnostní rozdíly. Hlavní rozdíl je v kvalitě vtělených duší podle jejich evolučního vzrůstu a podle toho, jaké vlastnosti v sobě ti lidé rozvinuli za dobu svých vtělení.

Někteří lidé jsou schopni pouze života jen málo se odlišujícího od života zvířat, a někdy ještě mnohem horšího. Jsou ovládáni nanejvýš emocemi agresivity, závisti, chamtivosti, chtíče (egoistické pohlavní žádostivosti), mstivosti, žárlivosti… Když se dostanou do náboženského prostředí, jsou schopni jenom si vyprošovat u Boha odpuštění za skutečné nebo domnělé hříchy, účastnit se zdánlivě «spasitelných» obřadů, «oslavovat» (opíjením, ale někdy i řáděním) u příležitosti těch nebo jiných historických událostí. A když upadnou pod vliv silných osobností, častokrát ďábelského charakteru, — zařazují se do skupin náboženských fanatiků, velmi podobných tlupám fanoušků fotbalových zápasů nebo aktivních funkcionářů zločinných politických režimů…*

Protiklad představují lidé s intelektem už rozvinutým — v procesu jejich osobní evoluce. Jsou to zejména opravdoví (na rozdíl od těch, kdo se ocitli v tomto prostředí náhodou) vědci, spisovatelé, umělečtí pracovníci, novináři, úspěšní obchodníci a politici.

Pro tyto lidi není charakteristické akceptovat primitivní náboženské formy. Proto mnozí z nich žijí jako ateisté — do té doby, dokud se nesetkají s intelektuálně přesvědčivou nábožensko-filozofickou koncepcí.

Ale zejména oni — lidé s rozvinutým intelektem — jsou schopni si úspěšně osvojovat stupně duchovní Cesty. Vždyť bez rozvinutého intelektu není možné pochopit dokonce ani základy etiky. Ale bez toho — Tvůrce nedovoluje k Sobě přiblížit!

…Tak tedy, intelektuálně rozvinutý člověk se konečně setkal s pravdivým nábožensko-filozofickým poznáním, seznámil se s ním a přijal do svého života principy naší existence na Zemi, které od nás vyžaduje Bůh. A tehdy takový člověk může začít osvojovat si první stupeň psychoenergetického rozvoje. To je — rozvoj sebe jako duchovního srdce.

… V organizmu každého člověka existuje sedm bioenergetických orgánů, nazývaných čakrami.

Z nich hraje nejdůležitější roli centrální (hrudní) čakra anáhata — orgán odpovědný za produkci veškerého spektra emocí lásky.

Nad anáhatou se nachází krční čakra višuddha, zastávající funkci estetického ohodnocování vzniklých situací.

Ještě výše, v hlavě, se nacházejí dvě čakry (ádžňa a sahasrára), které jsou odpovědné za intelektuální funkce.

Pod anáhatou, v hořejší polovině břicha, se nachází čakra manipúra. Její funkcí je zabezpečení energičnosti organizmu.

Ve spodní polovině břicha leží čakra svádhisthána, která produkuje sexuální emoce.

A v nejspodnější části pánve se nachází čakra múládhára, spojená se skladováním energie organizmu. (Podrobněji o čakrách — v [9]).

Všechny čakry jsou potřebné. Neexistují «dobré» a «špatné» čakry. Je žádoucí je všechny očistit od energetických nečistot, roztáhnout, rozvinout.

Po anáhatě, je třeba vidět jako nejdůležitější čakru na Duchovní cestě sahasráru, rozkládající se v nejvrchnější části hlavy současně s polokoulemi mozkových hemisfér. Rozvinutost této čakry ukazuje na vysoký intelektuální potenciál takových lidí, což je zejména důležité pro spolehlivý duchovní rozvoj.

Ale při dalším postupu se takový člověk neobejde bez zrušení centrování v hlavě a jeho zaměnění stabilní koncentrací v čakře anáhatě.

Právě takovou cestou dosahovali úspěchu všichni opravdoví duchovní velikáni různých náboženských směrů, včetně křesťanů-hesychastů [9].

O těch, kteří si osvojili centrování v čakře anáhatě, je možno říci, že vystoupili na první, zásadní stupeň duchovní Cesty.

Dosažení tohoto úspěchu je významné nejen z perspektivy pozdvižení k duchovním výšinám. Ale anáhatnost, srdečnost, člověku dovoluje pokračovat v životě v harmonii, ve šťastném stavu — nezávisle na vnějších okolnostech. On se také stane vyhledávaným společníkem pro spoustu dalších lidí*. Stal se teď duchovní svítilnou! A také se stává nezranitelným pro velmi mnoho nemocí, kterými trpí ti, kdo chronicky žijí v záporných emocích.

… Tvůrce — to je nejjemnější forma vědomí.

Protiklad k Němu představují obyvatelé pekla — «smetiště» Evolučního Procesu. Jsou to emocionálně nejhrubší bytosti, které tyto své vlastnosti rozvinuly ve vtěleném stavu.

Takže, Cesta k Tvůrci — představuje také zjemnění vědomí. Jak? — prostřednictvím kontroly svých emocí a jejich ovládání pomocí techniky psychické autoregulace [9].

Objasním, že emoce — to také jsou stavy vědomí (duše). A když se odloučíme od svého materiálního těla, zůstaneme v tom stavu, kterému jsme přivykli v životě během vtělení. Právě takovým způsobem předurčujeme sami sebe k peklu nebo k ráji!

Díky pochopení řečeného se stává zřejmým význam práce s čakrou anáhatou. Vždyť v anáhatě nemohou vznikat hrubé emocionální stavy, v ní se rodí jen jemné emoce lásky: něžnost, starostlivost, vděčnost, úcta a jim podobné.

A proto, pokud neustále žijeme v této čakře, můžeme si úplně snadno dostatečně odvyknout od hrubých emocionálních stavů a přivyknout jenom jemným.

Více, než to, vždyť zejména emoce lásky dokážou vést duše k vzájemným sblížením a splynutím. Učíme-li se lásce při kontaktech s pozemskými objekty — lidmi, zvířaty, rostlinami, živou přírodou a odpovídajícími uměleckými díly — připravujeme se ke Splynutí s Božskými Dušemi — Svatými Duchy, a poté i s celým Prvotním Vědomím.

Etapa 2

Čili, na duchovní Cestě se musíme snažit o dosažení jemnosti, která je vlastní Prvotnímu Vědomí, ale nejen to. Také potřebujeme i sílu zjemnělého vědomí, která konkrétně detailně zajistí aktivní způsobilost k jednání duše uvnitř i vně svého nynějšího materiálního těla. Bez této síly nebude možné ani přecházet z jedné prostorové dimenze (eonu, loky) do druhé. A tím více — udržet se tam. Vždyť síla individuálního vědomí je přímo závislá na jeho rozměrech.

Ale, jak se stát velikou duší (mahátmou) za přehlédnutelný úsek času v hranicích daného vtělení? Jenom za pomoci speciálního trénování sebe-vědomí.

Duchovní srdce — to je struktura vědomí, začínající — za příznivých podmínek — svůj růst uvnitř čakry anáhaty. A potom další úsilí o rozvoj a)duchovního srdce a poté b)sebe jako duchovního srdce — dovolují zpočátku rozměrově přerůst anáhatu, pak i celé svoje materiální tělo, a potom růst stále více a více — do nekonečnosti…

Co to vlastně jsou, takové tréninky? Zpočátku, když jsme už ovládli čakru anáhatu, je možné učit se zevnitř roztahovat její stěny — rukama vědomí. Potom — zaplňovat kokony energeticky jemných a silných rostlin («rostlin síly»). Potom — také tak, zaplňovat Formy Vědomí našich Božských Učitelů — Svatých Duchů — na Jejich «pracovních prostranstvích».

Při tom je pochopitelné, že pro Jejich vnímání a plodný kontakt s nimi musíme mít Jim odpovídající úroveň jemnosti vědomí.

Svatí Duchové, kteří volně prostupují — v Jejich eonu — zemskou kůrou a jakýmikoliv materiálními předměty, vycházejí z jejich Příbytku a projevují Sebe ve vztahu ke vtěleným lidem — jako Mahádubly; gigantické antropomorfní Formy, které se skládají z nejjemnějšího ohnipodobného Světla a mají výšku od desítek metrů do mnoha kilometrů, a šířku na úrovni povrchu Země — od metrů do kilometrů.

Když už jsme se naučili slévat se s Nimi, po vstoupení do Jejich Forem, pak můžeme — den za dnem, měsíc za měsícem — vyrůstat jako vědomí — s Jejich pomocí — uvnitř těchto Forem.

V tomto růstu jsou nám připraveni pomáhat Ježíš Kristus s Jeho Apoštoly, i Krišna, Bábadží, Satja Sai, Ptahhotep, Elisabeth Haich, Ngomo, Pythagoras, Tot-Atlant, Adler a mnozí Druzí [5-6,8-9]. Ale opakuji, že se k tomu musíme dlouho připravovat, abychom se nejen naučili Je vidět — ale také stýkat se s Nimi natolik snadno, jako se vtělenými lidmi.

… Nu a dále vyvstává otázka: jak máme poznat Samotného Tvůrce?

Jeden ze způsobů postupu k tomu (i když existují i jiné varianty) spočívá v «zabydlení» sebou (jako vědomím, rozvinutým jako duchovní srdce) jádra naší planety.

Ohnivé jádro Země — to je ta část planety, která je — v odpovídajícím eonu — kvalitativně blízká stavu Tvůrce. Je jakýmsi spojujícím článkem mezi Tvůrcem — a daným prvkem Jeho Stvoření (planetou Země). A ono nám může posloužit jako průchod do Příbytku Prvotního.

Jako kritérium úspěchu zde bude sloužit stabilní pociťování centra sebe — v jádru planety. To také bude znamenat osvojení druhé etapy centrování.

… Ale začínat cestu k osvojení jádra je třeba zaplněním sebou-vědomím jmenovitě celé naší milované mnohorozměrné planety — především jejích jemnějších světelných částí.

Až když takovým způsobem poznáme naši planetu prostřednictvím lásky k ní a splynutí s ní, teprve pak můžeme zřetelně pociťovat celou škálu mnohorozměrnosti: od hranice s peklem — k jemnosti, poznávané v jejím jádru. Pokud si to osvojíme, nedá už nám velkou práci, abychom se «ponořili» do Příbytku Tvůrce. Tak začíná přímé poznání nejdůležitějšího Cíle naší existence a všech našich duchovních úsilí.

Ale zde je třeba upozornit na iluzi, kterou může vytvořit obrazotvornost: je třeba si jasně uvědomit, že k jádru naší planety jsou tisíce kilometrů. Proto má smysl upřímně odhadnout: můžu se už teď rozšiřovat duší na takové vzdálenosti? Nebo budu muset zatím pokračovat v rozvoji sebe jako duchovního srdce, například, nad mořskými prostory, prostranstvími stepí, majestátními prostranstvími, otevírajícími se z vrcholů hor.

Etapa 3

Třetí etapa centrování — to je zejména úplnost Splynutí s Tvůrcem, která dává pociťování centra sebe — v Jeho Příbytku. A všechno ostatní, existující v ostatních eonech, se nachází jakoby kolem a vně tohoto Centra*.

Podotýkám, že On Sám nazývá Sebe — «Srdcem Absolutna».

Na přechod od osvojení druhé etapy — k úplnému osvojení třetí — jsou potřebné, v lepším případě, roky neustálých duchovních úsilí. Více o nich mluvit v rámcích daného článku nemá smysl: toho, kdo dorazil do těchto výšek, vede dále přímo Bůh, duchovně usilujícím už dostatečně poznaný.

Obrátíme teď pozornost už jen na dva principiálně důležité aspekty práce:

První — dovednost vcházet právě do Splynutí s Božským Vědomím. Cesta k dosažení příslušné schopnosti začíná rozvíjením v sobě důležité etické vlastnosti, nazývané pokorná moudrost — pokorným, skromným pociťováním sama sebe. Pokud tuto vlastnost člověk v sobě nemá rozvinutou — nemá šanci na duchovní úspěchy.

Obrátíme pozornost na to, jaký velký význam tomu přikládal Ježíš Kristus!*

Je důležité také podtrhnout, že opravdová pokorná moudrost (na rozdíl od jejích falešných záměn) nemůže být dosažena jinak, než osvojením první etapy centrování.

Nu a upevnění dovednosti Splynutí — se dosahuje prostřednictvím speciálního tréninku v dosažení stavu «ne-já». Při tom pociťování sebe úplně splývá s objektem svojí lásky. Takovým Objektem se v konečném výsledku musí stát sám Tvůrce.

Druhý aspekt — to je nutnost rozvinutí rukou vědomí, vycházejících z duchovního srdce a souvisejících s ním. Rozvíjet sílu takových rukou je ze všeho nejlepší prostřednictvím různých variant podporování jimi — silou svojí lásky — zpočátku konkrétních vtělených bytostí, potom celých okrsků planety se všemi bytostmi, žijícími na nich, ještě později — pronikáním jimi vrstvami Absolutna, které obklopují «Srdce Absolutna».

Další podrobnosti osvojení dané etapy je možné načerpat při studiu historické duchovní klasiky [8]. Například, je třeba se naučit splynutí sebe současně s «Tím, Co je nahoře» i s «Tím, co je dole», jak to doporučoval Hermes Trismegistos na «Smaragdové Desce» [8].