---

Kniha o Mistru Ježíši/Kapitola 9. O Ježíšových zázracích, o strachu a nebojácnosti

---

Kapitola 9. O Ježíšových zázracích, o strachu
a nebojácnosti

S rostoucími zástupy kolem nás rostly i obavy představitelů úřadů a duchovenstva ze všeho, co se kolem Ježíše dělo. Začali nás pronásledovat jako „narušitele pořádku“.

Toto napětí se zvýšilo zejména po vzkříšení Jairovy dcery. Když Ježíš přivedl zemřelou dívku zpět k životu, byl to pro mnoho lidí, kteří toho byli svědky, šok. Jairus byl přece významný muž — představený synagogy. V tomto případě přicházel za Ježíšem vysoce postavený muž, který byl povinen dodržovat všechna pravidla a rituály židovského národa.A tento vysoce vážený muž, obklopený zástupem, přišel za Ježíšem a požádal ho, aby uzdravil jeho jedinou dvanáctiletou dceru, která umírala.

A pak, před celým tím velkým zástupem lidu přišel služebník z jeho domu a řekl Jairovi: „Tvá dcera je mrtvá, neobtěžuj Mistra…“. Ale Ježíš a my s Ním jsme vešli do toho domu, kde byli všichni zdrceni zármutkem. A Ježíš změnil to, co se lidem zdálo být nenapravitelné… Vrátil duši do dívčina těla!

Ježíš nejprve naplnil celý dům Božskou Přítomností. My jsme ji už uměli vnímat a sledovali jsme ten zázrak zpovzdálí, protože On se k dívčině posteli přiblížil sám. Dokonce požádal její rodiče, aby zůstali stát opodál u zdi.

Pak Ježíšovo tělo zůstalo téměř nehybné a vyzařovalo zvláštní energie. Dost dlouho držel dlaně nad dívčiným tělem. Zdálo se nám, že dívku obklopilo Božské Světlo… A pak se dívenka nadechla a posadila se na posteli.

Ježíš ji pak ještě nějaký čas držel za ruce.

Po tom všem se Ježíš obrátil k Jairovi a jeho ženě a řekl:

— Ona jen spala a Já jsem ji vzbudil. Teď je úplně zdráva, nemějte obavy.

Mnoho lidí bylo předtím svědky toho, že dívčino tělo už delší dobu nedýchalo a že bylo vychladlé…

Ježíš prosil lidi, kteří tento zázrak viděli, aby o tom nevyprávěli, ale zvěsti o Ježíšových neuvěřitelných uzdraveních už zaplnily celou izraelskou zemi.

Nové příběhy o zázračných uzdraveních měly mnoho svědků, a pak se ještě šířily i ústním podáním, což uchvátilo spoustu lidí. Příbuzní mnoha nemocných nebo již zemřelých, stejně jako sami trpící nemocní, snili o tom, že se takové zázraky znovu stanou jejich blízkým nebo jim samotným…

To nemohlo zůstat bez povšimnutí lidí, kteří měli autoritu, a to jak světskou, tak duchovní: „Kdo je ten člověk, který dokáže uzdravovat nevyléčitelné nemoci a dokonce křísit z mrtvých?“, „Jak na to mají reagovat ti, kteří učí lidi Tóru?“, „Je pravda, že tento člověk je Prorok, Mesiáš?“, „Jak mají s takovým člověkem jednat představitelé světské moci — místodržící z Říma?“.

To vše bylo velice problematické.

… Představte si, že by v dnešní době přišel od Boha Člověk, který by se široce veřejně prohlásil za Mesiáše, Avatára a Božího Syna, který disponuje veškerou a úplnou Boží Mocí a občas tuto Moc předvádí před davy lidu.

Jakmile se vliv takového Bohočlověka rozšíří natolik, že otřese státní mocí a náboženskými kulty — začne být nevyhnutelně ostře sledován a prohlašován za falešného proroka, a On i Jeho následovníci jsou pronásledováni. Tak se to v dějinách duchovnosti Země už nejednou opakovalo…

* * *

… A tak pro nás, Ježíšovy nejbližší učedníky, nastala etapa zkoušek strachem…

Strach ze smrti žije v naší lidské přirozenosti.

Každý člověk se přirozeně bojí smrti a snaží se vyhnout utrpení. Strach má na člověka mocný vliv. Původně byl Bohem předurčen k tomu, aby chránil těla před jejich zbytečnou zkázou. Když se však posuneme od vnímání sebe sama jako těla k vnímání sebe sama jako svobodné duše, musíme se naučit strach překonávat. Zbavit se strachu napomáhá schopnost znovu a znovu se vystavovat situacím, kdy člověk musí svůj strach překonat.

Museli jsme se to naučit, což nám činilo velké obtíže. V tradici izraelského lidu nebyla odvaha považována za důležitou ctnost, jako tomu bylo v tradici Římanů. Římští mladíci byli od dětství vychováváni v nebojácné bojovníky. U Židů byla smělost často považována za lehkomyslnost a rozvaha a opatrnost byly považovány za užitečnější než nebojácnost a odvaha.

Římští legionáři často pohrdavě hleděli na příslušníky našeho lidu, kteří se vyhýbali přímým střetům a snažili se vyplatit, aby se vyhnuli pronásledování nebo nebezpečí. Je však třeba poznamenat, že odvaha bojovníka, který bojuje se zbraní v ruce a zná svou osobní sílu, je zcela odlišná od odvahy těch, kteří vkládají důvěru pouze ve svého Nebeského Otce…

A Ježíš nás učil odvaze, kterou je třeba projevit, když je to nutné, pokud to slouží Božímu Dílu. Učil nás také pokoře a moudré trpělivosti. Někdy na ponižování ze strany vojáků nebo na urážky kněží nereagoval jinak než stavem Lásky a Klidu, přestože měl Sílu vzepřít se, aby tak prokázal Své Božství. Často odpovídal závažnými slovy, ale neprojevoval Božskou Moc a Autoritu. Ačkoli disponoval Nekonečnou Mocí, využíval těchto možností zcela vzácně, pouze ve výjimečných případech na naši obranu. A samy tyto situace se staly lekcemi pro nás i pro všechny zúčastněné.

* * *

Překonat strach však pro nás nebylo snadné. Byli jsme jen obyčejní lidé.

… Strach z toho, že zemřeme hned teď nebo se staneme nemohoucími mrzáky, když budeme ubíjeni kameny — takový strach z bolesti a utrpení jsme museli nejednou prožít a překonat… Hodně nám pomohlo věřit, že Ježíš je blízko, že nás zachrání nebo uzdraví.

Až teprve v okamžiku svého ukřižování a odchodu do Otcova Příbytku jsem se zcela osvobodil od veškerého strachu: od strachu z tělesné bolesti i od strachu ze smrti.

Pavel byl snad jediný, kdo byl podobný Římanům ve své nebojácnosti. Stále znovu se bez váhání vrhal do situací, kdy mu hrozila smrt. Pavel se k nám však připojil mnohem později, a to až po Ježíšově vzkříšení.

… Ano, je velmi důležité snažit se udržet tělo co nejdéle živé a zdravé, pokud taková možnost existuje, protože tělo je skutečně nezbytné pro zdokonalení duše na tomto světě!

Všichni lidé žijící na Zemi však nevyhnutelně musí projít branou smrti a opustit tělo. Je možné, že utrpení očišťující duši bude při tomto přechodu strážcem brány. Teprve na druhé straně Světlo a Láska obejmou dobrou a čistou duši, osvobozenou od těla.

Stáří a smrt jsou nevyhnutelným řádem věcí v hmotném světě a člověk by se měl připravit na přechod do jiných světů beze strachu, v klidu a lásce k Bohu.

Opustit tělo z vlastní vůle, znovu přijmout tělesnou podobu, aniž by se člověk narodil — to je možné pouze na těch úrovních bytí, které jsou srovnatelné s Poznáním a Dovednostmi, které Ježíš projevil ve svém pozemském životě.

* * *

Znovu a znovu jsme čelili strachu ze smrti a překonávali ho. A to bylo důležité.

… Jednoho dne nás například obklíčil oddíl římských jezdců s příkazem všechny zatknout k výslechu.

Strach sevřel těla mnoha z nás; útěk před ozbrojenými bojovníky na koních byl zcela bez šancí… Před očima se nám míhaly obrazy věznění a mučení…

Jako omráčení jsme sledovali, jak Ježíš vykročil vpřed, pohlédl veliteli do očí a klidně řekl:

— Teď ne! Ještě nenastal čas!

A jezdci jako by na všechno zapomněli, jako by nás přestali vnímat, jako by se toto setkání nikdy nestalo a tato slova nikdy nezazněla. Otočili koně a ujížděli pryč.

… Nebo ještě příběh o Ježíši, jak utišil bouři. Tuto situaci zná každý, kdo četl Evangelia.

Tehdy nás rozbouřené vodní živly pořádně vyděsily. Znovu jsme čelili strachu ze smrti. S hrůzou jsme sledovali, jak se vlny chystají pohltit loď i s našimi těly, zatímco Ježíš vedle nás klidně spal. Probudili jsme Ho a bouře se okamžitě uklidnila, poslušna Jeho Vůle:

— Čeho se obáváte, když jsem nablízku? Z čeho máte obavy, když už znáte svého Nebeského Otce?

… Při jiné příležitosti se dav rozzuřil, když Ježíš řekl, že dnes nikoho nebude uzdravovat. Létaly kameny a my jsme se připravovali na nevyhnutelnost strašlivého zbití a možné smrti.

Ježíš znovu předstoupil a zvedl ruce v gestu útěchy a požehnání. Stáli jsme po Jeho boku, kameny kolem nás létaly, byli jsme pokryti prachem, ale ani jeden kámen se nedotkl našich těl. A Ježíš stál před rozzuřeným davem, aniž by se pohnul, a díval se a díval; díval se a vysílal Nebeskou Lásku… A poznenáhlu hněv davu utichal a lidé se rozcházeli… a my jsme šli k Jordánu, abychom si vyprali šaty.

Tak jsme se znovu a znovu snažili překonat strach tím, že jsme posilovali svou víru v Ježíšovu Moc a Jeho spojení s Bohem. To však ještě nebyla ta úplnost Jednoty s Bohem, v níž není žádný strach.

Přesto to pro nás bylo pokaždé snazší a snazší…

Na duchovní cestě je nutné čas od času čelit smrti! Je důležité, abychom si uvědomili hodnotu života, možnost smrti těla právě teď a naši Lásku k Bohu, přijetí Jeho Vůle… A způsob, jakým přijmeme smrt těla, je velmi důležitý: zda se budeme v panice držet života, nebo s láskou a klidem vstoupíme do Příbytku Nejvyššího.

[Překlad knihy bude pokračovat.]