---

Kniha o Mistru Ježíši/Kapitola 3. Povolání

---

Kapitola 3.
Povolání

Pozvat Boha do svého života, přijmout od Boha pozvání žít s Ním, žít Jeho životem a žít tak vždy, je zvláštní krok. Je to volba duše, kterou se budete řídit od nynějška a navždy, bez ohledu na to, jak těžké to někdy může být!

Nejsou to modlitby, nejsou to rituály, nejsou to dokonce ani praktiky duchovního ponoření do nějakých stavů, po nichž se člověk může vrátit k běžné existenci ve světě jako všichni lidé, a ještě k tomu se občas považovat za vysoce morálního a duchovního člověka — tohle je něco úplně jiného… Je to život s Bohem! A je to možné! Lze tak žít, když člověk zasvětí celý svůj život Bohu!Kvůli tomu nemusí nutně odcházet od lidí na poušť, nemusí mít ve své blízkosti vtěleného Božského Učitele, Velkého Mistra na přetavení a přeladění duše! Bůh Sám pomáhá vykonat takové dílo přeměny vědomí-duší, které se Mu svěřily do péče, s pomocí mnoha variant kontaktu, — živé součinnosti člověka a Boha!

Ale my jsme dostali víc než to — stali jsme se Ježíšovými společníky. Začali jsme žít v neustálé přítomnosti Božského Učitele, Který přišel na tento svět v těle!

Avšak ne vždy jsme pociťovali Božský stav Velikého Mistra Ježíše. Velmi často jsme Ho začali vnímat přízemně, dokázali jsme se i hádat, trvat na svém, urážet se a rozčilovat…

On nás neučinil takovými, jako je On Sám, Svojí Sílou v jediném okamžiku… On, vždy Jednotný s Vůlí Nebeského Otce, každého z nás postupně učil, jak do těchto stavů dorůstat, jak v nich setrvávat, a jak jednat, když jsme ve splynutí s Duchem Svatým.

My jsme žili v bezprostřední přítomnosti Božího Posla, ale přesto jsme občas ztráceli pociťování Jeho Božství… V mysli jsme si sice stále pamatovali, že je to Mesiáš, Učitel, ale ve skutečnosti jsme toto uvědomění často ztráceli.

… Už při prvním setkání umožnil Ježíš každému z nás zakusit Jeho Lásku a Velikost velice silným způsobem, i když stav, který jsme při tom prožívali, byl pro každého z nás trochu jiný.

Pro mě toto první setkání bylo tak živé, že zanechalo nesmazatelnou stopu v mé duši, probudilo ve mně velkou lásku a důvěru k Němu, dalo mi víru a naději, dalo mi sílu jít po zvolené cestě v mnoha těžkých situacích…

… Nevím, jestli to bylo naplnění zákonů osudu, nebo jestli byla Ježíšova Výzva tak jasná. Zdali to bylo mé rozhodnutí zvolit si tuto životní cestu, nebo to nemohlo být jinak? Pravděpodobně to bylo předurčení, ale zároveň také volba duše, obdařené Shůry svobodnou vůlí od Boha.

* * *

… Ježíš.

… Když jsem se s Ním poprvé setkal tam, u Jordánu, připadalo mi, jako bych Ho znal odjakživa.

… Ježíš vystoupil z říčních vod… A já jsem pocítil, že pokud teď nepůjdu s Ním — pak všechno, co bylo předtím, — nemělo smysl.

On se na mě podíval tak, jako by nahlížel do neznámých hlubin mne-duše. Jako by mě zkoušel na pevnost, prohlédal mě naskrz… Anebo, možná také viděl i mou pravděpodobnou budoucnost, která závisela na volbě, kterou jsem musel učinit právě v této chvíli.

Přistoupil ke mně velmi blízko a řekl: "Od této chvíle mě můžeš následovat!"

A já jsem Ho následoval…

Na krátký okamžik jsem se střetl s Janovým pohledem.

Jan viděl to, co se se mnou událo…

Viděl i to, jak usilovně přemýšlím, zda nezrazuji Jeho, Jana, svého Učitele, když se nezadržitelně ženu za Učitelem Vyšším… A jak upřímná je moje touha od nynějška následovat Ježíše.

Jan to všechno viděl. Přistoupil ke mně a požehnal mi: "Následuj Ho, to je to, co jsem tě celou dobu učil!"

Určitě věděl, že už se neuvidíme během života našich těl.

Ale já jsem mířil celou duší k Ježíši… Mrzelo mě, že jsem zármutek nad tím, že jsem Janovi v té chvíli neřekl všechna slova své lásky a vděčnosti, pocítil až v den, kdy jsem se dozvěděl zprávu o smrti Jeho těla… Ale Velicí Mistři vždy znají i to nevyřčené…

* * *

Tak mě Ježíš povolal…

Dlouho jsme šli mlčky. Ale to mlčení nebylo napjaté. Necítil jsem tehdy žádné rozpaky ani strach z Něho. Bylo to, jako bych se vznášel v Řece Světla. Pokojná blaženost, mír a štěstí mě zaplavily, pohltily mě celého a vnímání času zmizelo…

V největším horku jsme si udělali krátkou přestávku v olivovém háji. Vedle mě seděl — Ježíš — Mesiáš, Jehož příchod byl očekáván! Hra světla a stínů skrze listí vytvářela zvláštní osvětlení a vše, co se dělo, mi připadalo pro lidský život trochu neskutečné: "Je něco takového možné? Děje se mi to doopravdy?".

Potom se Ježíš zeptal:

— Chceš to — žít se Mnou až do úplného konce? Nebude to snadné. Existuje i jiný způsob, jak být oddaný Bohu, ale žít přitom obyčejný život jako spravedlivý člověk.

Pokud Mě budeš následovat, zvolíš si něco jiného: Nebudeš mít jiný domov nežli Domov u svého Nebeského Otce, nebudeš mít jiný pokoj než Pokoj v Jeho Příbytku, nebudeš mít jinou radost než Radost ze Splynutí s Ním, nebudeš mít jinou lásku než Jeho Lásku ke všemu a ke všem. Tvoje práce bude pouze sloužením Bohu — a nebudeš za ni dostávat stejnou mzdu a stejnou vděčnost, jakou dostávají lidé za svou práci, neboť všechny tyto věci budou patřit Nebeskému Otci a lidé budou děkovat Jemu, a ne tobě.

— Ano, Ježíši, ano! Ty víš, že jen po tom touží moje srdce! Dovol mi být vedle Tebe a učit se, a pomáhat!

— Nu co, právě teď začala tvoje Cesta, Ondřeji. A to — navždy!

Dotkl se dlaní mé hrudi v oblasti srdce — a Jeho Láska se na chvíli stala Nekonečností Božího Života ve mně! Stalo se to jen na krátkou chvíli, ale já jsem se při tom dotkl Všemohoucnosti a Věčnosti Božského Bytí. Slovy nelze vyjádřit zážitek prožití této Boží Lásky, která ve mně ožila. Tento zážitek je z paměti duše nevymazatelný… Slovy ho nelze vyjádřit… Je to poznání toho, že Bůh je Živý, že Bůh je Skutečný! Jednotný Univerzální Bůh se projevuje ve tvém srdci a Jeho Síla je v tobě! A může to tak být navždy! Po tomto zážitku zůstává jen vzpomínka na zázračné proniknutí Boha do duše a duše do Boží Univerzální Lásky; kterou nelze ihned uchovat…

* * *

Přiblížili jsme se ke břehu Tiberiadského jezera, kterému se tehdy často říkalo Galilejské moře.

Zeptal jsem se Ježíše:

— Mohu zavolat svého bratra Šimona, protože i on čeká na Tvůj příchod?

— Dobře. Půjdeme a pozveme i jeho, a s ním i ostatní. Jen věz, že každý získá své vlastní POVOLÁNÍ v pravý čas. Není na tobě, abys to ovlivnil.

Když jsem před námi u břehu uviděl Šimonovu loďku a jeho samotného, jak věší sítě, aby uschly, pospíšil jsem k bratrovi a řekl mu: "Tohle je Mesiáš!"

Ježíš přistoupil k nám a pronesl: "Od nynějška nebudete lovit ryby, Já z vás učiním rybáře lidí."

Podivili jsme se, ale na nic jsme se neptali.

A potom byli povoláni bratři Jakub a Jan, synové Zebedeovi…

A postupně se k naší malé skupince přidávali další— až nás bylo dvanáct…

* * *

Mnoho lidí se snaží najít své předurčení, najít smysl svého života. Právě toto oni nazývají povoláním. Mnozí za takové své povolání považují hudbu, malování, sochařství, stavitelství nebo zemědělství. A to je správné v určité fázi života a vývoje duše. Ale výsledkem souhrnu všech životů je nejvyšší poslání duše — poznat svého Tvůrce-Stvořitele — Boha Otce! Poznat Ho a sjednotit se s Ním v Jednotné-Jedno! Tomu nás učil Ježíš. Toto vědění jsme následně přinášeli lidem jako Jeho drahocenné Učení! A jediný způsob, jak se přiblížit k Bohu, je žít ve stavu srdečné lásky, protože Bůh je Láska!

… Ano, tuto PRAVDU opakovalo a mnohokrát stále opakuje spousta Mistrů! Ale bez této nejněžnější, nejobsáhlejší, vše odpouštějící a chápající lásky není Splynutí s Bohem možné! A pouze láska k samotnému Tvůrci-Stvořiteli umožňuje překonat bariéru oddělenosti od Boha, rozpustit ji zcela beze zbytku, a stát se s Ním Jedním!