---

Starec Zosima o válce

Úryvek z knihy
„Následnice starce Zosimy“

---

"Lidé si jen myslí, že ve válce jsou vítězové a poražení, že válka může být pro někoho prospěšná...
Není to tak! Obě znepřátelené strany vždy prohrají!

Vítězství přináší vítězům jen pomyslné zadostiučinění! Všechna ta bohatství a území, která jedna země vzala jiné zemi, jsou jako zárodek nové války v budoucnosti, která bude ještě dlouho zrát a pak exploduje novým krveprolitím, pomstychtivým a ničivým!

Je důležité pochopit, že i ti nemnozí, kteří svými činy rozpoutali válku, a ti, kteří díky této válce velmi zbohatli, a ti, kteří posílili svou moc a autoritu ve falešných ambicích změnit osud světa, také ve skutečnosti utrpěli zničující porážku! Jejich situace se stala děsivou - protože jsou zakořeněni ve zlu a svých vlastních iluzích!

Mezi vojáky a jejich veliteli v jednotkách jsou stále možné projevy hrdinství, sebeobětování a odvahy. Ale ti, kteří svou vůlí probudili válečné monstrum a snaží se z toho profitovat, jsou ti, kteří v této válce skutečně zemřeli: jsou mrtví jako duše!

Jak lze u lidí zastavit tuto touhu zmocnit se toho, co je cizí, a rozkazovat jiným lidem, což vede k tomu, že války probíhají po tisíciletí? I historie lidstva je psána o tom, kdo, kdy a s kým bojoval, kdo vyhrál, čeho se zmocnil!... Ale je tohle opravdu to nejdůležitější, co se na tomto světě stalo?! Ale vždyť jen tohle se ve školách učí si zapamatovat!

Vždyť by se mělo studovat mnoho dalších významných a krásných věcí! A o krvavých válkách bychom měli vědět jen proto, aby se něco takového v budoucnu neopakovalo!

Kdybych pomýšlel vyučovat, učil bych lidi radovat se z Boha, z Jeho milostivých darů, učil bych je neničit, ale tvořit dobro ve svém životě, vytvářet vnitřní duchovní poklad a konat dobré skutky pro lidi! Je to tak velice prosté, ale lidé tak žít nechtějí! Ale dá se tak žít s radostí, s Bohem v duši – a pak je vše kolem člověka prozářeno jeho vnitřním štěstím! Jak dobré by bylo, kdyby tak začalo žít co nejvíce lidí!

Skutečná radost pro člověka přece nepochází z vnějších věcí! Vnější potěšení je chvilkové a velmi rychle pomine. Opravdová radost se rodí z kontaktu milující duše – s Láskou Boží! To by se měl naučit každý člověk v tomto pozemském životě!

A pak tato láska a radost – v každém podnikání člověka – budou žít i nadále.

Pokud například člověk připravuje jídlo s touto radostí, pak i v takto připraveném jídle zůstávají částečky této radosti!

Nebo – pokud pere prádlo, pak v čistotě košil nebo prostěradel lze zaznamenat radost, když si člověk na sebe vezme čisté!

Nebo když třeba člověk s takovou radostí staví dům, tak i dům dokáže dlouho udržet radost stavitele a rozdávat ji majitelům a hostům, pokud ovšem majitelé tuto dobrotu nezničí, ale podporují!

Každý dobrý skutek by měl být vykonán v blaženém stavu mysli!

A jsou věci, které je hřích dělat! Jde o případy, kdy dochází k násilí na jiných lidech...

Pouze není zakázáno zastavit zločince na ochranu jiných lidí, a to dokonce i násilím, pokud to jinak nejde. Ale pokud to dokážete udělat pokojně – pak je to mnohem lepší!

Je-li možné s láskou zabránit zlu, pak se člověk, ve kterém je zlo zastaveno, často mění k lepšímu.

Ale pokud je zlo zastaveno násilím, pak padouch většinou jen posílí ve své nenávisti. Ale na druhou stranu se možná podaří před ním ochránit ostatní lidi.

Taková je i válka: vždy je zlá, i když se zdá, že právě tato válka je za pravdu...

Existují „určité myšlenky“, pro které jsou někteří lidé nuceni zabíjet jiné lidi – bratry a sestry, děti Boží...

A když řadový válečník těmto myšlenkám uvěřil, pak upřímně věří, že zemřít nebo zabít nepřátele poražených pro tyto myšlenky je hrdinský čin...

V historii vždy existovaly takové myšlenky, když byli lidé posíláni bojovat „ve jménu“ něčeho. Dokonce i od církve takové pocházely – např: „křížové výpravy“....Vždyť mnoho lidí věřilo, že jedou do cizích zemí „zabíjet bezvěrce“ – pro Boha!... A pak ti „nevěřící“ po dlouhá staletí vzpomínali na ta zvěrstva a v reakci na to snili, jak všechna ty zločince a všechny jejich potomky zničí...

Našli se samozřejmě i tací, kteří v nic nevěřili a využili jen příležitosti k loupení a obohacování... Ale o ně se tu nejedná...

Je hrozné, že se v člověku s těmi představami často mísí dobro se zlem, vyměňují si místa! A pak v lidech roste nenávist – místo lásky! A to se množí v paměti potomků těch, kteří byli zabiti, utlačováni, okradeni!

Existují takové „veliké hodnoty“, pro které jsou lidé povoláváni bojovat, zabíjet a umírat, – hodnoty lepší i horší. Ale neřestné jsou všechny!

Mnozí nyní přemýšlí o „obraně vlasti“ a nesouhlasí se mnou. Někdy se však i tato „obrana vlasti“ provádí v cizích zemích: kde jsou kolonie a „sféry vlivu“ rozděleny mezi mocnosti…

Samozřejmě, pokud válka přišla do vašeho domu, do vaší země, pak musíte chránit před útočníky ty, kteří nevinně trpí ... Bylo by jen dobré, aby se vládci nejprve zamysleli nad tím, jak se nedopouštět takových akcí, které vedou k válce: aby později nemuseli bránit vlastní zemi před nepřáteli...

Ale, vládci mají pochopení pro blaho svých národů jen zřídka... Častěji přemýšlejí o jakési „slávě a moci“ státu, o svých ambicích a autoritě své moci. Takže ti vládci cesty k míru - ve své slepé pýše ani nevidí, nebo, což je horší, nechtějí vidět ...

Dá se s tím něco dělat? Nevím. Zdálo by se, že to, o čem teď mluvím, je tak snadné pochopit, ale přece po tisíce let lidé bez přemýšlení bojují a nezamýšlejí se nad tím – proč a zač ...

Kolik toho člověk potřebuje k životu? Přístřeší, jídlo, oblečení... Vůbec ne moc! A všichni lidé na světě by měli dost, kdyby v jejich duších nerostla závist, žízeň po obohacení a moci!

Pozemský život je tak krátký!... A člověk se možná ani nestihne zamyslet nad tím, proč mu Bůh dal život!

Možná proto Bůh dopouští strašlivé války, aby lidé přemýšleli – a přišli k rozumu!

Je pošetilé strávit celý život v závodění o touhy okamžiku! Moc a bohatství lidem štěstí nepřinášejí! To všechno může být v okamžiku ztraceno!

Moc a pozemské bohatství s sebou přináší strach a zbytečné starosti!

Pouze na první krátký okamžik vlastnictví něčeho vytouženého nastává spokojenost. A poté se touhy opět rozrůstají a do duše přichází prázdnota, která nemůže být ničím naplněna, protože ji nic vnějšího naplnit nemůže!

Právě v těchto neukojitelných „chtěních cizího“ vidím příčiny všech válek – velkých i malých, i těch nejmenších, které se neustále odehrávají mezi jednotlivci v každodenním životě a nikdo je za války nepovažuje.

Mnoho lidí mluví o politice, o světových problémech... Ale nejsou připraveni sami u sebe postřehnout závist a nenávist vůči jinak smýšlejícím!

S tím za mnou lidé chodí: „Tchyně mě nenávidí!“, „Tchyně mě uráží!“, „Moje děti jsou nevděčné!“, „Soused mi chce zabavit majetek! “, „Konkurent mi připravuje úklady!” ...

A kde je – v životě takového člověka – místo pro Boha? Co takovému člověku říci, aby prohlédl?!

Vždyť lidé tak hloupě mrhají životy – na strach a nenávist, závist a agresi! A pak jsou rozhořčeni a překvapeni, že ti, kdo mají moc vládnout zemím, neumějí učinit životy národů pokojnými a šťastnými!

Aby byl ve světě mír, měl by každý člověk tento mír a lásku pěstovat v duši a nenávisti – udělat přítrž!

Pak by možná lidé dokázali i zabránit ničivým a krvavým válkám...

Je možné, že to jednou pochopíme?"