---

Evangelium od Marty/Kapitola 7. Je třeba v sobě pěstovat lásku a čistotu!

---

Kapitola 7.
Je třeba v sobě pěstovat lásku a čistotu!

Ježíšovi učedníci teď občas také zkoušeli svoje síly v kázání a léčitelství. Několikrát jim Ježíš dovolil, aby se ve dvojicích nebo trojicích vydávali do vesnic a učili se kázat bez Něho.

Stávalo se, že se vraceli pomlácení kameny a rozmrzelí svými nezdary. Ale stávalo se i to, že jejich kázání měla úspěch.

Mně zatím nebylo dovoleno chodit s nimi, přestože jsem velice toužila vyprávět všem lidem o tom, co jsem teď i já sama poznala.

… Ale jednou jsme šli s Ondřejem nakoupit jídlo do nejbližší vesnice.

Na tržišti, když jsem kousek poodešla od Ondřeje, abych vybrala a koupila olej, jsem zaslechla, jak jeden člověk říkal druhému, a ukazoval přitom na Ondřeje: "Tamhleten je podobný tomu, co chodí s Ježíšem z Nazaretu, vede pobuřující řeči a předstírá, že uzdravuje!" Lidé kolem začali probírat klepy o Ježíšovi a zázracích, Jím vykonaných.

Zejména mluvili o vzkříšení Lazara, že to není pravda, že to všechno jsou výmysly.

Já jsem se nedokázala ovládnout a protestovala jsem:

— Já jsem sestra toho samého Lazara a mohu dosvědčit, že jeho vzkříšení Ježíšem je pravda. Můj bratr už byl mrtvý čtyři dny, když ho Ježíš vrátil k životu v těle.

… Se zápalem a vší sílou duše, které jsem byla schopna, jsem začala vyprávět o Ježíšovi… Selhával mi hlas, do očí se mi nahrnuly slzy.

Naprosto jsem neočekávala takovou reakci, která následovala… Taková zloba byla v těch lidech! Obviňovali mě ze lži! Mnozí začali vzrušeně vykřikovat kletby na mou a Ježíšovu adresu! A potom někdo vykřikl, aby mě ukamenovali…

Dříve jsem vždy byla taková poslušná a způsobná, nikdy jsem v ničem nevyvolávala pohoršení ze strany okolních lidí. A najednou — tohle!…

Ale já jsem si byla tak jistá svojí pravdou, tím, co jsem věděla o Ježíšovi, že jsem se začala přít ještě vášnivěji!

Ale to už přiběhl Ondřej, a co nejrychleji mě odváděl od rozlíceného davu. V patách za námi letěly kletby a kameny.

Nakonec jsme tak ani nic nenakoupili …

Vraceli jsme se s prázdnou, a já jsem se cítila provinilá a nešťastná. Plakala jsem nad tou nespravedlností.

Ondřejovi po spánku stékala krev; uhodil ho jeden z hozených kamenů.

Ale Ondřej si toho nevšímal a klidně a laskavě mi říkal, že ne vždy a ne všem musíme nutně dokazovat pravdu, že dokonce i sám Ježíš se snaží mluvit jenom s těmi lidmi, kteří Ho chtějí poslouchat a jsou připraveni věřit Jeho slovům. A — že nemá smysl přesvědčovat o něčem zlostný dav.

Já jsem stěží poslouchala Ondřeje a ani jsem se nepokoušela zadržovat slzy. Bylo mi tak trpce a styděla jsem se. Vždyť to kvůli mně vznikly problémy…

Ježíš nás přivítal se Svou obvyklou laskavostí. Přejel dlaní nad Ondřejovým obličejem — a krvácení se zastavilo.

Potom přistoupil ke mně a objal mě:

— Tato příhoda není hodna tolika slz! Ještě mnoho lží uslyšíš od lidí o Otci Nebeském a o Mně…

Nyní, když jsem Já spolu s vámi, není důvod rmoutit se kvůli maličkosti, když byste se měli radovat z Velikého!

— Ale vždyť budou všichni kvůli mně hladovět!…

— No, cožpak je to takový problém?!

— Ano, je…

— Tak pojď, my sami nás všechny nakrmíme! Přines vodu z potoka, Marto, — a potom budeme obědvat!

… Vůbec jsem se nedokázala zbavit rozrušení z toho, co jsem prožila. U potoka jsem se na chvíli zdržela a snažila se uklidnit. Voda, proudící po kamenech, byla chladivá a čistá. Dlouho jsem si s ní omývala tvář a ruce před tím, nežli jsem nabrala vodu do nádoby.

Když jsem se vrátila, Ježíš vzal moje ruce do Svých. A potom jsme začali lámat poslední kousek chleba, který nám zbýval…

Ježíš stál za mými zády. Vycházelo z Něho zvláštní teplo a Síla. Jeho Ruce mýma rukama přelamovaly chléb. A teplé úlomky chleba, jakoby zrovna čerstvě upečeného, zaplnily velkou dřevěnou mísu.

Jedna věc je slyšet o něčem podobném… A druhá — dotýkat se dlaněmi, které byly v Ježíšových Rukách, Jím stvořeného chleba… Moje radost teď neměla konce!

Když bylo chleba dost pro všechny, Ježíš řekl:

— No tak vidíš, jak je všechno na tomto světě jednoduché, když neztrácíš ani na okamžik spojení s Otcem Nebeským!

A vůbec není nutné si zoufat z nezdarů, když víš, že jsi na správné cestě!

Ještě tě čeká naučit se ovládat svoje emoce, milá Marto! A přitom, ty už přece víš — jak!

… Podávala jsem všem vodu z nádoby. Všichni si umyli ruce a usadili se na zemi u ohně a improvizovaného stolu.

V té době procházel kolem pastevec se stádem ovcí a koz. Poprosil nás o dovolení sdílet s námi teplo ohně a naše jídlo, a na oplátku nám nabídl zchromlou ovci, která si pohmoždila nohu, a skoro se už nemohla samostatně pohybovat.

Ale Ježíš přejel rukou — a noha zvířete se zahojila. Ovečka vesele běžela k ostatnímu stádu.

Pastevec byl uchvácen tím údivem prostého člověka, pro kterého je Božský zázrak všehovšudy prostá radost a přirozená součást všedního života. Obdaroval nás plackami se sýrem a zasedl s námi ke skromné tabuli.

Následující den, když nás pastevec se svým stádem opustil a vydal se svou cestou, se učedníci zeptali Ježíše:

— Jak to všechno děláš, Učiteli? Ty jsi nás nenaučil všemu, co umíš Sám! Jak rozmnožuješ jídlo a okamžitě uzdravuješ těžké rány?

My zkoušíme léčitelské síly, učíme se zaměřovat proudy Světla… Ale to je tak málo ve srovnání s tím, co s lehkostí vykonáváš Ty! Jak se to máme naučit?

— Já jsem vám už něco říkal o tom, že všechno, co vidíme zvenku očima těl, — se ve skutečnosti ve své podstatě skládá ze Světla!

Ten, kdo se sám naučil být Světlem Ducha Svatého a dívat se z tohoto Světla, ten může vidět Světelnou podstatu všeho projeveného v tomto světě — svým duchovním zrakem.

Ano, i kameny, i chléb, i naše těla jsou zvláštním způsobem organizované shluky předtím tekutého Světla, existující podle přesně stanovených Božských zákonů.

Synům a Dcerám Boha jsou dány možnosti působit — Silou Duší, Které jsou také Světlem, — na toto Světlo, které je Základem pevných předmětů.

Tak je možné tvořit ze Světla chléb. Nebo — vyléčit nemoci znovuobnovením pořádku přebývání Světla v tělech nebo v jejich konkrétních orgánech.

Taková schopnost působit na všechno v Univerzu je vložena Bohem do podstaty duchovně rostoucího člověka.

Ale dokonce i když v sobě nerozvinul Božské vidění a Božské pochopení podstaty všeho, co se děje, prakticky jakýkoliv člověk přesto částečně používá tyto schopnosti, ale dělá to neuvědoměle.

Energie, naplněné sílou emocí lásky, vyvolávají tvoření a uzdravení.

Ale když se energie člověka vylévají, a podřizují se přitom emocím strachu nebo nenávisti, dochází k destrukci.

Často dochází k tomu, že něčí nebo i naše vlastní negativní emoce narušují harmonii uvnitř i kolem našich těl. A to vždy škodí, jak člověku, který plodí takové škodlivé myšlenky a stavy, tak i jiným bytostem. Proto je dobrodiním to, že obyčejný člověk nemá tak velkou sílu, aby přetvořil ve skutečnost všechno to, o čem přemýšlí, všechno to, co by chtěl vykonat.

Popletené myšlenky a nejasné obrazy téměř všech lidí umožňují vzniknout v materiálním světě jen malé části toho, po čem člověk touží. Jedna myšlenka tvoří, ta následující — může ničit to ještě nestvořené, ale jen nejasně zamýšlené…

Svými myšlenkami a emocemi, vzdálenými čistotě, lidé často narušují pořádek proudění Světla ve svých tělech. A to může vést k nemocem.

Také i kolem sebe mnozí lidé vytvářejí prostor s natolik hrubými energiemi, že se tam nenávist může lehce a bezostyšně projevovat, a pokora a dobrota jsou nepřirozené…

"Průměrný" člověk, vzdálený poznání svojí podstaty, obvykle kmitá jako kyvadlo mezi dobrem — a zlem, radostmi — a zármutky, jistotou — a pochybnostmi, dobrotou — a krutostí…

Ale všechno je spojeno se vším. My jsme spojeni, jak jeden s druhým, tak i s Bohem — Otcem i Matkou všeho jsoucího!

Přičemž se dokonce i jen myšlenky — dobré nebo zlé — navracejí, jako ozvěna, ke svým zdrojům, a přinášejí přitom odpovídající následky do osudů lidí, kteří je stvořili.

A pouze ve Splynutí s Otcem Nebeským se získává nejen Síla působit na nejrůznější předměty a na lidská těla pro jejich uzdravení, ale přichází i pochopení: kdy je uzdravení — k dobru, a kdy — ke zlu.

— Cožpak může být uzdravení ke zlu?

— Může… Uzdravení těla bez uzdravení duše může přinést škodu. Vždyť se přitom mění osud uzdraveného člověka, a to znamená i návaznosti různých osudových událostí, s tímto člověkem spojených.

Zde je prostý a názorný příklad. My vyléčíme odvážného a silného vojáka ze smrtelného zranění, ale on se dál podřizuje rozkazům, účastní se dobyvačných válek, zabíjí druhé lidi, plení domy, dělá z dětí sirotky…

Zde jsou následky jak pro něho, tak i pro další podobné lidi očividné.

Ale i v jakýchkoli případech, kdy duše nezískává při uzdravení těla prospěch z potřebné vyučovací lekce, a nevydává se na cestu nápravy a přeměny, pak uzdravení — není k dobru!

Bůh nikdy lidem neposílá nemoci, netrestá je, neporoučí! Ale jmenovitě osobní nesprávné skutky a myšlenky každého člověka přitahují do jeho života takové události, které jsou povolány poučit duši, pomoci jí se očistit a stát se lepší.

Proto i naše pomoc musí být moudrá. A ta síla, kterou vás obdařuje Bůh bude vzrůstat — podle míry vašeho pochopení každé situace a osudu každého člověka.

* * *

Pokračovali jsme v cestě…

Ježíš teď hodně kázal. A často Ho vítali jásající davy. Zdálo se mi, že brzy bude celý svět vědět o Příchodu Mesiáše — a zavládne "zlatý věk" Božské Spravedlnosti! Poslouchali Ho bohatí i chudí, a také lidé různých národností a dokonce i různé víry.

… Jednoho dne jsme uviděli, jak římský voják hrubě rozmlouval se stařečkem a jeho ženou u jejich ubohé chýše. Bral jim poslední zásoby jídla, protože shromažďoval potraviny pro svůj vojenský oddíl. Rozkaz, který dostal, ho zjevně netěšil, ale svoji nespokojenost s tím, co musel dělat, projevoval jen v ještě surovější rozmluvě se starými lidmi.

Už jim sebral všechny placky a sýry, a teď požadoval víno. Ale staří lidé zoufale naříkali, že vinnou révu nepěstují a víno nedělají!

Ježíš přistoupil k vojákovi a řekl:

— Ty si myslíš, Avitusi, že se sám vyhneš stáří a smrti, a že nebudeš mít ani nemoci? Domníváš se, že budeš mít své zdraví a sílu navždy? Domníváš se, že pokud zahyneš mladý v bitvě za moc Říma, budeš pak šťastný ve své posmrtné existenci?

— Odkud znáš moje jméno! A co je to za divné otázky, které mi dáváš? Nejsi ty ten židovský prorok, kterého následují zahálčiví zevlouni? A ty chceš poučovat mě — legionáře Říma? Ty se nebojíš rozloučit se s životem hned přímo teď?

… Voják uchopil rukojeť meče, aby tím zdůraznil svoji hrozbu.

— Já se tě nebojím, Avitusi, poněvadž znám nejen tvoje jméno, ale i mnohé z toho, co o sobě nevíš ani ty sám!

Ty jsi mi život nedal, nebudeš Mi ho ani brát! Až přijde čas, Já přijmu smrt těla ze Své Vůle! A pak si na Mě vzpomeneš a poznáš, Koho jsi potkal a s Kým jsi teď hovořil.

Ale zatím — zkus v sobě poznat nejen sílu a umění podřizovat se rozkazům, ale i umění myslet. Tvoje dnešní rozhodnutí — změní tvůj osud.

… Na určitou chvíli Říman strnul. Před jeho vnitřním zrakem proplouvaly scény z jeho možné budoucnosti — ale vůbec ne té hrdinské budoucnosti, kterou předtím pro sebe plánoval…

— Cožpak ty toužíš po nemohoucím stáří se žebráckou existencí na dlouhé roky? — pokračoval Ježíš?

— Jaké mámení jsi to na mě přivolal? Kdo jen by mohl chtít takovou hrůzu?

— Já jsem ti jen ukázal tvoji možnou budoucnost. Pochop, že si přímo teď svýma rukama, odebírajícíma jídlo stařečkům, ty sám píšeš tyto závěrečné stránky svého života…

— Proklaté plemeno! Vy všichni jste čarodějové se svými divokými vírami! — vykřikl Avitus.

… Potom Říman hodil pytel s potravinami k nohám stařečků. Prsty rukou udělal "ochranné" znamení, které se považovalo za ochraňující před magií a "uhrančivým pohledem". Pak švihl koně a uháněl pryč, zvedaje mračna prachu…

* * *

Když jsme se vydali dále, poté, co jsme stařečka a stařenku uklidnili ujištěním, že se voják už nevrátí, Ježíš klidně pokračoval v rozhovoru.

— Vůbec ne pokaždé má smysl vměšovat se slovy a skutky do osudů lidí. Ale tento člověk už byl dost blízko pochopení nespravedlivosti svého jednání. A on je dostatečně rozumný a silný, aby dokázal změnit svůj život k lepšímu. Domnívám se, že on definitivně přijme správná řešení v ten den, kdy pochopí, kdo Já jsem, a vzpomene si na toto setkání… My jsme mu dnes dali určitou šanci na záchranu…

Rozvinutá duše může řídit velice mnoho procesů a událostí v tomto světě: stavy uvnitř těl i události, které se dějí kolem. Ale lidé to obvykle nevědí a umožňují, aby se všechno dělo jakoby náhodně.

Ale, jestliže člověk chápe, že jeho pohyb v životním proudu v mnohém závisí na něm samotném, pak začne vynakládat úsilí v patřičném směru — a chaosu v jeho životě začne být méně.

… To setkání s římským vojákem posloužilo jako záminka pro mnoho našich rozhovorů večer u ohně. Ale větší část těchto besed se omezovala na posuzování pohrom od římské nadvlády. Mnozí učedníci neovládli své emoce a vyjadřovali svůj názor na utlačování lidu Římany. A také vylévali své rozhořčení na zákoníky a farizeje.

Ježíš k nim jednou přišel a sedl si vedle. Poslouchal, Jeho obličej měkce zářil ve světle ohně. Ticho noci nás obklopovalo ze všech stran… A jen hrstka lidí, kteří se vášnivě přeli o to, co je dobro a co zlo, narušovala to ticho…

Dívala jsem se na Ježíše a skoro jsem nevnímala slova hádky.

Potom Ježíš promluvil, a doslova zastavil vzrůstající vlnu obvinění Římanů ze zla a ze spousty neštěstí:

— Vy máte v mnohém pravdu, Moji přátelé!…

Ale přesto, odsouzení — to není správná cesta! Pokud obviňujete lidi zla a neřesti, a také lidi fanatické ve své nevědomosti, i vy riskujete, že podlehnete neřesti hněvivosti!

Nikdy zlem nezvítězíte nad zlem! Nenávistí nepřemůžete nenávist! Já vás budu muset naučit vždy vítězit jen silou lásky!

Velice snadné bývá pro rozčíleného řečníka shromáždit kolem sebe dav lidí, kteří protestují a chtějí si vylít nahromaděnou nespokojenost a hněv!

Ale mnohem složitější je sjednotit lidi v tvořivosti a laskavosti, v milosrdenství a přání poznat Boha.

Přimět duše k otevřenému projevení nespokojenosti, rozčílení nebo hněvu, nevyžaduje žádné úsilí! Takový člověk všehovšudy jakoby otevírá nějakou "záslepku", zadržující emoci, — a nenávist vytryskne ven!

Stává se, že řečník speciálně podněcuje posluchače, a že poukazuje na toho či na ty, koho je třeba odsuzovat či nenávidět… Říká lidem, že "spravedlivý hněv" je správný…

Často právě tak vládcové a kněží ovládají dav, kterému je zapotřebí jen ukazovat, koho se patří nenávidět…

Vždyť už se nejednou stalo, že slova o pravdě zněla na Zemi, ale lidé je neslyšeli, nechápali… A proroky — vyháněli! A — zavrhovali všechno to, co vede k čistotě a k dobru…

Vždyť lásku a čistotu v sobě musíme pěstovat! A to bývá těžké, vyžaduje to úsilí!

Vidět zlo v druhých lidech, a ze všeho je obviňovat — to občas lidem připadá jako správné a spravedlivé…

A mimo to, dokonce i pokud budou řeči kazatelů pravdivé, ale jen od uslyšených pravdivých slov se lidé sami přece nemění.

"Opona" mezi světem Stvořitele — a Jeho Stvořením je neproniknutelná pro ty, kdo v sobě nemají Lásku!

Jenom srdce, milující pokorně a upřímně, je schopno tuto "oponu" překonat a poznat Toho, Kdo je Prvotní, Svatý, Všemohoucí a pro každého je rodným Otcem i Matkou!

Ó, jak já bych chtěl naučit každého z lidí, aby poznával Nebeského Otce — svým otevřeným milujícím srdcem!

Naše pomoc lidem musí být pomocí, probouzející duše, — ty duše, které jsou připraveny se probudit!

Občas tomu napomáhají zázraky uzdravení…

Bohužel, zkreslování v chápání dobra a zla jsou lidské historii vlastní…

Vy jste dnes hodně mluvili o Římanech… Ale… uplyne ještě pár let — a právě mezi Římany se objeví spousta následovníků Učení Otce Nebeského, které vám Já dávám…

Nepohrdejte lidmi kvůli mládí duší a kvůli nesprávným přesvědčením, která jim vštípili výchovou falešní učitelé!

Bude velice smutné, pokud Učení o Božské Lásce a přeměně člověkem sebe-duše začnou lidé zavádět násilně: pomocí krvavých bitev, znovu rozsévaje nenávist a zkázu — kvůli tomu, aby dokázali svoji nadřazenost nad druhými, vlastní "vyvolenost" mezi národy, výjimečnou "svatost" svých vlastních obřadů a rituálů…

Proto my teď musíme zasít semena pravdivých Vědomostí o Cestě ke Stvořiteli — prostřednictvím srdečné lásky a čistoty duší!

* * *

Uběhl ještě krátký čas — a… něco jako by se ve mně zlomilo.

Nemělo to žádnou viditelnou příčinu. Ale já… jsem byla unavená z napětí tohoto pro mě nezvyklého života: z nočního spánku na zemi pod otevřenou oblohou, z chození po celé dny mezi vesnicemi, z mnohahodinových pobytů v davech, naslouchajících Ježíšovým řečem… Přičemž ty lidské davy byly stále početnější…

Přestala jsem pociťovat Božskou Přítomnost tak živě, jak se mi to ještě docela nedávno dařilo.

Byla jsem tak unavená, že už jsem ani nedokázala myslet na nic jiného, kromě… únavy a toho, že se stávám přítěží pro Ježíše a Jeho společníky. Trápil mě kvůli tomu pocit viny.

A tak nastal den, kdy mi Ježíš velice laskavě řekl, že je čas, abych se vrátila domů:

— Teď nastane čas, kdy to vůbec nebude jednoduché pro nás pro všechny, a tak bude lepší, když se vrátíš…

… On už věděl, že se Jeho čas přiblížil… Ale my… jsme ještě žili v nevědomosti…

Rozplakala jsem se hanbou a roztrpčením, prosila jsem Ho za odpuštění, že jsem neposlechla a vyprosila jsem si povolení k cestě… Ježíš mě utěšoval:

— Nermuť se, Marto! Jsi prostě jen unavená. Ale doma pochopíš, jak mnoho jsi poznala za ty dny na cestě s námi. A pokud se budeš snažit, pak poznáš, že Já mohu být s tebou, vedle tebe i v tobě — vždy!

A brzy pak bude pro tebe úplně jednoduché: žít v Bohu, a nedělat nic důležitého bez Jeho přímého Požehnání!

Bůh je přece nutně přítomný vždy všude: vně i uvnitř těla každého z nás! A On je Svědkem všeho, co se děje v našich životech, všeho, co pociťujeme a co si myslíme!

Je jen zapotřebí dát tuto znalost do souvislosti se svým životem, přijmout ji do svého života, a ve svém životě ji uplatnit!

Ty si myslíš, že ti doma překážejí drobné starosti a každodenní shon? To není pravda! Tobě předtím překáželo žití hlavou, a ne srdcem!

Když je ve tvém srdci Bůh, pak i při práci v kuchyni můžeš být v Tichu a Blaženosti Jeho Přítomnosti!

Nermuť se: všechno ve tvém životě bude v pořádku! Nic vnějšího tomu nemůže zabránit!

A Já ti budu dál pomáhat osvojovat si to, jak se postupně naučit oceňovat významné a důležité, a nevýznamné odsunovat ze svého života.

Ty se Mě můžeš naučit vidět dokonce i tehdy, když Moje tělo nebude vedle tebe.

Ondřej tě doprovodí domů, a potom nás dohoní.

Neprotestuj: bude to tak pro tebe bezpečné, a dobré pro všechny. Já to přesně vím! — řekl Ježíš a usmál se s takovou něžností a laskavostí, že jsem se znovu div nerozplakala.

Potom On dodal:

— Uběhne už jen dost málo času — a pak už odsud odejdeme všichni spolu. Já postupně vezmu s sebou jak tebe, tak i Lazara, a mnohé další…

Ale zatím — prostě jen sbírej síly, a osvojuj si ten život duše, který se před tebou otevřel!

Já bych tě mohl už teď obdařit Svojí Sílou, ale ty ještě nejsi připravena ji přijmout… Vždyť síla může i ničit, a nejen tvořit…

Každý z vás bude muset tu Sílu získat — od Otce Nebeského!

Připravuj se na to!