---

Evangelium od Marty/Kapitola 1. První setkání s Ježíšem

---

Ježíš: "Jak jen bych chtěl naučit každého z lidí poznávat Nebeského Otce — svým otevřeným milujícím srdcem!"

Kapitola 1.
První setkání s Ježíšem

Skoro dva tisíce let jsem já, Marta, toužila povědět lidem o tom, čeho jsem byla svědkem, když se Ježíš vtělil na Zemi. Za života v těle jsem tehdy nestačila svoje Evangelium zapsat. Avšak teď se mi taková možnost naskytla.

… Poprvé jsem Ježíše uviděla, když moji mladší sestru Marii obvinili ze smilnění a chtěli ji ukamenovat, a On ji zachránil.

Tehdy jsem v Ježíšovi viděla jen člověka: trochu divného, ne takového, jako všichni ostatní, a — moudrého.

Avšak Jeho úplná Velikost se přede mnou začala odhalovat až postupně.

… Rodina, ve které jsem se narodila a vyrůstala, byla vážená. Rodiče nás vychovávali v přísnosti těch pravidel a obřadů, které byly tehdy v Judeji obvyklé.

Byli jsme tři sourozenci: můj starší bratr Lazar, já a mladší sestra Marie.

Všichni Židé byli v té době přesvědčeni, že jsme "Bohem vyvolený národ" a brzy se u nás zjeví Mesiáš — Veliký Spasitel, shůry seslaný Král. On přijde pouze k nám: k synům a dcerám Izraele. On nás — osvobodí! On bude Král — duchovní, moudrý! A šťastni budou všichni ti, kdo "správně" věří, bezchybně provádějí obřady a dodržují židovský zákon, zapsaný ve starých písmech.

… Avšak ve skutečnosti všechno proběhlo právě naopak: Mesiáš přišel, ale poznali Ho jen nemnozí…

… Ježíšovo Učení znepokojilo a vylekalo žrece! Zázraky, které Bůh konal Jeho prostřednictvím, žrecové nezřídka nazývali podvodem. Stávalo se, že v synagogách mluvili o tom, že Ježíš přikazuje zdravým lidem, aby předstírali, že jsou nemocní, aby potom mohli být před očima davů jakoby uzdraveni… A že proto žádné zázraky, kde slepí začínají vidět a chromí vstávají a chodí, neexistují…

Nebo o Něm ještě říkali, že uzdravuje "silou nečistou"…

A že "dodržování soboty" porušuje speciálně proto, aby rozvracel národ!

O Ježíšovi v té době kolovala spousta nejrůznějších klepů.

A proto Ho mnozí chtěli uvidět a uslyšet jen ze zvědavosti. A jiní se zase chtěli jen vyléčit ze svých nemocí…

Ale byli i ti, kteří v Ježíšových řečech uslyšeli Poselství od Boha — pro všechny lidi i pro sebe osobně! Oni přijali to, čemu On učil! A oni se u Něho učili.

… V té době byli naši rodiče už dávno mrtví. Hlavou rodiny byl Lazar a já jsem se starala o domácnost. A Marie… — ta byla tehdy ještě velmi mladá a lehkomyslná!…

Zamilovala se do ženatého muže… A navzdory tomu, že jsme jí to oba, Lazar i já, vytýkali, že jsme jí za to spílali a zakazovali jí to, přesto se s tím člověkem tajně stýkala.

* * *

Ten den jsem byla vyčerpaná úzkostí: Marie nebyla celou noc doma, začal už den, ale ona se stále nevracela!

A náhle, venku, nedaleko od našeho domu, se začal shromažďovat dav a začaly se k nám donášet rozhněvané výkřiky.

Úzkostí jsem to nevydržela a vyběhla z domu, uviděla jsem, co se venku děje — a zavolala na bratra:

— Lazare, pojď honem sem, podívej se: vždyť tamhle je naše sestra! Všichni ti lidé se tam nashromáždili kolem Marie! Zdá se, že ji chtějí ukamenovat jako usvědčenou nevěstku. Rvou jí vlasy a šaty!…

Ó, udělej něco! Rychle tam běžme! Zastav je! I když je lehkomyslná a hříšná, ale něco takového — to je až příliš! Oni ji teď hned zabijí. Pojďme honem!

Podívej! Tam, vedle ní, se objevil nějaký člověk… Zadržel dav — a lidé se rozcházejí… A Marie — pláče u jeho nohou…

… Tak jsem poprvé uviděla Ježíše. Všechno se to událo dost daleko, a já jsem nemohla slyšet Jeho slova. Ale dav, kypící zlostí, naráz umlkl — jako by náhle, v několika okamžicích, rázem zázračně skončila bouře na moři.

Ježíš zakryl Marii Svým tělem a začal mluvit.

Byl oblečený ve světlém prostém oděvu, všechny Jeho pohyby byly měkké a plynulé. Jeho mírně zvlněné vlasy pod ramena tak nějak zvláštně zářily na slunci, celá Jeho postava vyzařovala něžný klid. To jsem pociťovala už tehdy, hned od prvního pohledu, ačkoliv jsem pochopitelně, ještě vůbec nechápala příčiny Jeho působení na duše těch lidí, kteří byli vedle Něho.

… On pomohl Marii zvednout se ze země.

Dav se rozešel.

Ježíš, něžně objímající plačící Marii kolem ramen, a Jeho učedníci se vydali naším směrem.

My, Lazar a já, jsme jim zamířili naproti.

Lazar řekl:

— Děkuji Ti! Zachránil jsi naši sestru! Pojď k nám domů! Budeš naším vítaným hostem! A našim srdcím budeš vždy drahý! Vejdi!

— Já nejsem sám: tihle lidé jsou Moji přátelé, oni jdou se Mnou!

— Rádi přivítáme vás všechny! Dveře našeho domu pro vás budou vždy otevřeny! Pojďme rychleji, aby se ještě nevrátili ti nenávistníci!

— Nevrátí se: oni teď mají o čem přemýšlet!…

Právě teď v sobě spatřili hříchy! A nyní přišel jejich čas, aby ty neřesti ze sebe odstraňovali, a ne zbrkle v hněvu odsuzovali hříchy druhých lidí, a sebe přitom považovali za spravedlivé!

… Ježíš, starostlivě podpírající Marii, která se po tom, co prožila, sotva držela na nohách, vstoupil za Lazarem do domu. Za nimi vešli Jeho učedníci.

Já jsem je následovala, stále ještě plná prožitků z toho, co se událo.

Lazar se zeptal:

— Jaké je tvoje jméno, můj ctěný hoste?

— Ježíš.

— Tak to Ty jsi ten Učitel, Jehož si vyslechnout pospíchá lid?

— Nemůžeš hned pochopit, kdo Já jsem… Ale, jestli chceš, něco ti o tom povím už teď.

… Lazar odvedl hosty do pokoje. Já jsem přinesla pohoštění.

Ježíš začal mluvit o očištění duší.

A Marie seděla na podlaze schoulená u Jeho nohou a rukama si zakrývala obličej, mokrý od slz.

Mariiny slzy kanuly na Ježíšovy nohy. Ona je setřela svými překrásnými hustými vlasy…

Ježíš se laskavě dotkl Mariiny hlavy a něžně ji pohladil. Potom se opět obrátil ke všem shromážděným a pokračoval v hovoru o opravdovém pokání a očištění duše:

— Právě tyhle slzy lítosti jsou tak drahocenné! Jsou dražší než nejlepší parfémy a vonné oleje!

Ale, pochopitelně, ne slzy samy, ale jmenovitě lítost — je to, co je zapotřebí, aby se před Bohem obnažila duše a osvobodila se od neřestí!

Právě očištění duše je nezbytné k tomu — aby se člověk naučil vidět, slyšet a chápat Boha!

O tom učil národ Jan.

Lazare, ty jsi slyšel kázání Proroka Jana, Kterého lid nazval "Křtitelem"?

— Ne… Neměl jsem příležitost.

— Jan mluvil o tom, — že se čas přiblížil! A — že ten, kdo si neočistil duši, nedokáže poznat Mesiáše a přijmout Ho! A — že se Boží Blahodať nedotkne všech těch, kdo se zatvrdili v neřestech a hříších, kdo považují za spravedlivé jen sebe, a proto se vyhýbají očištění duší od neřestí. Oni zůstanou hluší k Pravdě! Jejich duchovní oči budou slepé, a oni neuvidí Světlo!

Mesiáš přijde a vybere jen ty, kdo připravili svoje nádoby duší: vylili z nich špínu a omyli je čistými vodami lítosti! A pak v těch duších Křtící Ohněm zažehne Plamen Božské Lásky!

Jan říkal, že lidi připravuje k přijetí Božského Světla — prostřednictvím směřování k Bohu v srdcích a úmyslech, a také prostřednictvím očištění pokáním. Poněvadž ani Mesiáš nemůže spasit toho, kdo sám neusiluje o osvobození sebe-duše od břemene neřestí!

Jestliže je pro někoho bohatství tohoto světa důležitější, nežli drahocennosti duchovního života, pak se takovým lidem bude dokonce i Bůh, přišlý na Zem v těle, zdát jen divným člověkem, nebo — ještě hůř — pokušitelem, odvádějícím lidi od dogmat víry předků!

Mesiáš-Spasitel může lidem jen ukazovat Cestu ke spáse a představovat pro ně vzor Čistoty a Světla. A také jim bude vyprávět o tom, jak dosáhnout života v Harmonii a Sjednocení s Otcem Nebeským.

Mesiáš-Spasitel nabízí Svoji pomoc jen těm, kteří se mohou a chtějí přiblížit k Bohu kvalitou duše. Nebude nikoho jakkoliv "spásat" před jejich vlastními osudy, které si sami vytvořili!

— Takže, ty jsi Spasitel? — zeptal se šokovaný Lazar.

— To jsi řekl ty… Nespěchej, vyslechni Mě! A dívej se na činy, které se konají skrze Mě! Ty sám pochopíš, pokud budeš chtít, kdo Já jsem…

— Ale co mám udělat, abych si nyní očistil duši? Pověz!

— Odpusť svojí sestře Marii! Poněvadž ona už nemá žádnou vinu! Ona pochopila, co bylo špatného v jejích myšlenkách a skutcích, litovala toho a zamířila k čistému životu!

Její pokání je upřímné! A proto jí Bůh odpouští!

… Ježíš se na mě podíval nějak zvláštně, jako by viděl, jaká spousta křivd a nevole k Marii se ve mně za ten dlouhý čas nahromadila. Řekl:

— Ty také, Marie, jí odpusť!

Vždyť ona — toužila po lásce a hledala ji! Proto opovrhla tou morálkou, co je tu zavedena, a způsobila vám tolik starostí.

Odpusťte jí — a víc už nevzpomínejte na tu Marii bývalou, která, podle vašeho mínění, byla hříšná! Právě tak se přiblížíte k vlastnímu očištění, když zbavíte své duše nečistoty odsuzování!

… Lazar namítl:

— Ale vždyť ona zostudila naši rodinu! Všichni lidé kolem už nyní vědí o jejích hříších! Ona si zasluhuje trest, a ne odpuštění!

— Co ty víš o ostudě, Lazare? To je přece především jen odsuzování ze strany lidí! Nebo také ostudou nazývají sebemrskačství před vlastním svědomím: kdy se člověk stydí sám před sebou.

Ale takové odsuzování může být lživé!

Mně je také předpovězen soud a "ostuda"… A později — za to samé — oslavování v příštích staletích. Na tu "ostudu" potom budou vzpomínat — jako na velikou "Slávu Ježíše Krista"…

Mnohem lepší, než odsuzovat druhé, je očišťovat a přeměňovat sama sebe jako duši!

Je zapotřebí pěstovat v sobě lásku! Ona se zpočátku rodí a začíná růst — jako něžný kvítek — v duchovním srdci člověka. A později se stále více rozšiřuje!

Bůh na každém člověku vidí nejen to vnější, ale také zná všechno to, co má duše uvnitř! To, co je skryto před lidskými pohledy, je Bohu vždy zjevné!

… Ježíš pokračoval, obraceje se ke všem učedníkům:

— Veliká síla je v lásce-odpuštění! Pochopte, přátelé, jak je to důležité!

Odpuštění je pro duši lék!

Tomu, kdo odpuštění dává — to pomůže dokonce více, nežli tomu, komu on nebo ona odpouští!

Umění odpouštět by mohlo velice mnoho změnit v lidských osudech!

Umění odpouštět je velice důležitá součást umění milovat!

Když nevzpomínáme ve zlém na kajícího se člověka, nezadržujeme ho v jeho minulosti našimi vlastními "těžkými" myšlenkami o něm! Tak mu otevíráme příležitost zamířit do čisté budoucnosti! Poněvadž mu pomáháme uvěřit ve své síly a vybudovat si překrásnou budoucnost!

Ale nestačí říci člověku jen slovy — "odpouštím ti", a později, při každé příležitosti, s výčitkami vzpomínat na ty jeho nebo její minulé hříchy…

Nevzpomínat na zlo — to nespočívá jen ve slovech. Ale ve skutečnosti je nutná odpovídající práce na sobě-duši.

Je zapotřebí vymýtit celou vzpomínku na křivdu, všechny zbytky svého hněvu! Třebaže jsme i měli pádné důvody k těmto stavům — ale přesto musíme to všechno zanechat v minulosti!

Když ze sebe odstraňujeme těžké vzpomínky, pomyslné výčitky, přání odpovědět osočovateli a odsuzovat ho — očišťujeme tím vlastní budoucnost, to jest, svůj osud.

Také tím pomáháme i těm, komu odpouštíme, otevíráme kajícníkovi svobodu stát se lepším, přenést se, překonat chyby, snímáme z něho tíhu pocitu vlastní viny. A pak ať si ten, komu bylo odpuštěno, zvolí sám: zda bude či nebude hřešit dále!

Ano, musíme lidem vysvětlovat: co je čisté a co — hříšné! Ano, je zapotřebí jim otevírat oči na neřesti: aby se člověk, až pochopí a začne litovat, — mohl změnit a víc už nehřešit!

Při tom je důležité nedívat se na provinilého "zvysoka", ale naplňovat svoje myšlenky a slova k němu láskou a starostlivostí: poněvadž my mu přece chceme pomoci!

Ano, musíme umět vidět zlo, ale nesmíme lidi zla nenávidět!

… S údivem jsem poslouchala Ježíšovu řeč.

A vtom se On obrátil konkrétně ke mně a k Lazarovi:

— Marto, Lazare! Zkuste Marii odpustit — úplně, naprosto: aby nezůstal ani stín odsouzení!

Vždyť pro duši není jednoduché žít pod krupobitím obviňování!

Vy jste tak velice chtěli uchránit Marii před těmi kameny, které se lidé na ni chystali házet… Ale obviňování a odsuzování — to jsou přece také — jakési neviditelné kameny, které jsou vrhány na duši!

Umění odpouštět je uzdravující síla, a používáme-li ji s moudrostí, můžeme prokázat velkou pomoc jak sobě, tak i druhým.

Osvojte si toto umění! A pak bude jak váš život, tak i život kolem vás — zářivější a čistější!

* * *

Ježíš a Jeho učedníci přenocovali v našem domě.

A příští den časně ráno se Marie obrátila ke mně a k Lazarovi s prosbou:

— Já musím odejít s Ježíšem! On mi to dovolil! Prosím vás, pochopte to a pusťte mě! Já stejně odejdu, i když mi to budete zakazovat! Ale já vás prosím: pusťte mě v klidu!

V Něm je Pravda, v Něm — Bůh sestoupil na Zemi a mluví s lidmi!

On nedovoluje každému s Ním jít. Ale mně to dovolil! Prosím vás: pusťte mě!

Já jsem odpověděla:

— K čemu Mu bude mezi učedníky-muži — děvče? I tak už o Něm říkají hodně špatného! A teď řeknou, že s Ním chodí nevěstka, aby Ho oblažovala…

— On se o takové předsudky nestará! Ano, lidé o druhých často špatně smýšlejí a často o nich i špatně mluví… On to nazývá hříchem před Bohem!

A já sama jsem dosud nebyla lepší…

Ale teď se přede mnou otevřela možnost čistého, zářivého života!

Dříve jsem si myslela, že umím milovat… Ale nebyla to opravdová láska! Vždyť já jsem toužila po lásce pro sebe, chtěla jsem být milována! To — pro sebe — jsem vyhledávala pozornosti a zbožňování od mužů. To — pro sebe — jsem chtěla něžnosti a kochání se mojí krásou!

Ale Ježíš… Ten mě zachránil, mě-zbloudilou … před špatností ve mně samotné!

Oni na mě chtěli házet kameny, ale On mě přikryl Svým tělem a řekl:

"Vy ji soudíte, ale přitom o ní nic nevíte! Vy soudíte, aniž byste věděli, co je doopravdy hřích, a co — láska!

Ať ten, kdo se o sobě domnívá, že sám nemá žádné neřesti a že žije bez hříchů, — ten ať první hodí kámen zloby!"

A dav utichl. A On pokračoval:

"Nesuďte — a nebudete souzeni! Odpouštějte — a Bůh odpustí vám!"

Potom se něžně dotkl mých vlasů…

Řekl:"Hvězdičko jasná! Nehřeš ještě více tím, že se budeš považovat za hříšnici!"

On Sám — vyzařuje takové Světlo, Takový Klid!

On Sám je nezměrná Láska!

Namítla jsem sestře:

— Marie, ty jsi se jen znovu zamilovala! On se tě zastal před davem — a ty jsi už opět zamilovaná!

— Není to tak! Všechno dřívější, co jsem nazývala láskou, se nepočítá! Já jsem dříve pravou lásku neznala! To není možné sdělit slovy…

— A čím pro Něho budeš?

— Učednicí… A budu se učit opravdovému životu!

… V té chvíli vešel do místnosti Ježíš, přistoupil k Marii, objal ji a obrátil se k nám:

— Prosím vás: pusťte ji se Mnou! Teď se rozhoduje její osud!

— Ale co řeknou lidé, když mezi Tvými učedníky bude žít žena, sama — mezi muži?

Neboj se, Marto! Uplynou staletí — a lidé začnou říkat, že mezi mými důstojnými učedníky byla i žena, jménem Marie!

* * *

Marie odešla s Ježíšem. Já a můj bratr Lazar jsme ji, třebaže neochotně, ale přece jen, pustili. A ona se od té doby od Ježíše neodloučila téměř nikdy. Stala se Jeho nejbližší společnicí a učednicí.

Ale já… jsem měla ještě dlouho k přímému učednictví daleko. Až později přišel i můj čas poznávat Hluboké Pravdy přímo. Avšak k tomu jsem musela nejdříve dospět, mnohé si ještě uvědomit, a také se zbavit spousty nepěkných vlastností duše…