---

Proč jsou děti rozdílné?

V. V. Antonov

Právě se mi vybavily v paměti dvě děti.

Jednou jsem byl pozván na návštěvu. Bylo tam mnoho lidí, zejména rodiny s dětmi: příbuzní se sešli něco oslavovat.

Sedím na gauči. A na gauč vylézá malý chlapeček, přilézá ke mně a líbá mě na tvář — upřímně, silně! Přímo tak, jako by mě celého zaplavil láskou! S takovou srdečnou láskou mě políbil! Pokud bych neznal jeho životopis, myslel bych si, že se učil v naší Škole. Protože jsem nikdy neviděl takové děti mimo naši Školu.

A teď — druhé dítě. Několikrát jsem ho potkal na ulici v Petěrburgu. Bylo mu asi tak pět let. Měl nenávistný pohled — strašný, pronikavý pohled nenávisti ke všemu a ke všem. A tento ďábelský vnitřní stav mu přitom byl vlastní trvale.

Poprvé jsem se s ním setkal, když rval čepici na někom ze svých vrstevníků. Setkali jsme se pohledy, on mě zaplavil svou nenávistí — a utekl.

Podruhé jsem ho uviděl, jak ničí nožem něčí auto. Znovu jsme se setkali pohledem, znovu — ta stejná nenávist, a on znovu utekl.

Tohle jsou dvě krajnosti.

Slyšel jsem takový názor, že všechny děti jsou andělíčci, že se máme stát takovými, jako děti, atd. Ale jako jaké děti?…

Když Ježíš říkal “buďte jako děti”, měl na mysli zcela konkrétní kvalitu těch nejlepších dětí — “rozevřenost duší”; je to jasné i z kontextu Evangelií Nového Zákona (Mt 18:3; Mk 10:15, L 18:17), a z dalších — apokryfických — Evangelií. On vyzýval Svoje posluchače, aby “odhalili”, “svlékli” duše jeden před druhým a před Bohem — v emocionální lásce!

Ježíš mluvil o dobrých, něžných, upřímných dětech. Ale bývají i děti zlostné, hrubé, krajně egoistické, lživé, dívající se na druhé lidi jako zajatá divoká zvířátka.

Ale proč děti bývají tak rozdílné?

Tuto otázku už materialistická věda studuje desítky let. Vědci, každý v závislosti na charakteru svojí práce, zdůrazňují ten či onen faktor, ovlivňující psychický vývoj dítěte.

Genetici mluvili o roli genů — že se rysy charakteru předávají jakoby přesně tak, jako barva očí a další tělesné znaky.

Embryologové, porodníci a perinatologové hledali příčinu ve vlivech na formující se struktury mozku plodu — hormonů, stresů matky, hypoxii plodu, porodních traumat, různých intoxikací atd.

Psychologové a psychiatři dávali na první místo různé sociální faktory, především, — charakter kontaktu dítěte s matkou v určitých “kritických” etapách jeho vývoje. Konkrétně bylo jasně názorně předvedeno — jak ve výzkumech na dětech, tak i v experimentech na zvířatech — že porušení harmonie vzájemných vztahů s matkou v určitém věku vede k projevům zvýšené agresivity v následujících letech. K poruchám socializace také vede absence adekvátního kontaktu v dětství s vrstevníky. [6]

Zhodnotím-li, co bylo řečeno, musím dodat, že všechny tyto faktory skutečně hrají tu či onu roli.

Také mohou působit i genetické vlivy — přinejmenším prostřednictvím geneticky stanovených zvláštností rozvoje a funkce hypothalamo-hypofýzo-adrenalinového endokrinního komplexu. Pokud je tento systém schopný produkovat a vylučovat do krve více adrenalinu a noradrenalinu, pak se takové organizmy stávají aktivnějšími v obvyklých i extrémních situacích; může to také vytvářet určitou náchylnost (ale ne předurčení) k posílení agresívních rysů charakteru.

Je nesporné, že také i různé faktory, poškozující vývoj plodu, u něho mohou vyvolávat “nepoměr” v rozvoji těch či oněch částí mozku a žláz s vnitřní sekrecí, což se odrazí tím či oním určitým způsobem na emočních zvláštnostech v dospělém životě.

Různé struktury mozku, odpovídající za různé funkce, se v embryogenezi formují v různé době. A přitom je každá z nich nejvíce zranitelná pro působení škodlivých faktorů v období, kdy se u plodu vytváří. A proto může stejný škodlivý faktor, působící na plod v různém období jeho vývoje, vést k vytváření různých poruch, projevujících se občas až v dospělém věku dané osoby. [5-6]

Také i sociální faktor skutečně má v raném věku velice důležitý význam. A tak, jestliže dítě zažívá negativní emoční stresy v souvislosti s odloučením od matky nebo osoby, ji nahrazující, ve věku od šesti až sedmi měsíců do tří let, — projevují se potom u něho v dospělém věku v té či oné míře psychopatické rysy, včetně zvýšené agresivity. Významné emoční a behavioristické odchylky vznikají i při absenci adekvátního (to jest, přirozeného, normálního) kontaktu s vrstevníky v dětství. [6]

Ale ta úplně hlavní příčina, kvůli které děti bývají tak velmi rozdílné, zůstala mimo pole vnímání materialistické vědy. Spočívá v tom, že rozdílná jsou nejen těla, ale i duše, přicházející do těchto těl. Vždyť do těch dětských těl přišli lidé, kteří už předtím byli “dospělými”, přičemž většina z nich už mnohokrát. Přišli, a zároveň už si s sebou přinesli rysy charakteru a další zvláštnosti, vyvinuté v jejich minulosti.

Zmiňované se vztahuje nejen na lidi, ale i na zvířata. Právě toto objasňuje, proč se jak v experimentech na zvířatech, tak i ve výzkumech na lidech zjišťuje, že stejné poškozující působení přesto nevede ke stejným výsledkům u různých jedinců.

Představme si, například, dva lidi. Jeden z nich už byl v minulém životě svatým, ale druhý byl ďáblem. A stejná zvýšená úroveň adrenalinových hormonů u nich vyvolá protichůdný efekt. První se ještě usilovněji zasvětí duchovnímu sloužení, a druhý se bude stejně energicky zabývat loupežemi a vražděním.

K tomu, co už bylo řečeno, je ještě třeba připomenout, že vtělení do těla, majícího ty či ony vlastnosti, určuje Bůh. Proto v tom nemohou být žádné “nešťastné náhody”. Bůh všechno plánuje a provádí tak, aby dal vtělené bytosti ty nejlepší možnosti k dalšímu sebezdokonalování.

Můžete se zeptat: ale cožpak zmrzačená a zrůdná těla mohou někomu pomoci v rozvoji? — Odpovím: ano. Například člověku, který se dříve opájel vlastní mocí, zlomyslně se vysmíval druhým, mrzačil jejich těla, — pro takového teď bude vhodné, aby si sám potrpěl, aby poznal, co je to bolest a utrpení, aby se prostřednictvím toho naučil soucítit s druhými.

Co se týče vtělování mravních mrzáků — pro nás tady na Zemi jsou právě takoví zločinci potřební: aby měl kdo zabezpečovat různorodé životní situace, abychom mohli navzájem poznávat psychologii jeden druhého. A jejich údělem je další degradace — až na samé dno — dokud tam, na dně, ve vlastním utrpení, někteří z nich nedostanou rozum a nezačnou hledat východ ke Světlu.

Nu a teď nám zbývá posoudit ještě jeden faktor, který ovlivňuje vývoj dítěte, — výchova. Právě on je nejvíce aktuální pro analýzu v duchovních školách, ve kterých je zavedena také práce s dětmi.

Vzpomínám si, že jsem jednou pozoroval takový obrázek. Otec — dobře oblečený, nadměrně sebevědomý padesátiletý muž atletické postavy “učil životu” svoji desetiletou dcerku. Stáli na cestě v parku, a tatínek jí ukazoval na procházející lidi, a při tom dcerce o každém “vysvětloval”, že tenhle je takový ničema, a tamhleten je takový křivák. A ta nešťastná pozorně poslouchající dívenka si určitě na léta osvojila tatínkovy “lekce” nenávisti. Protože až ve věku kolem dvaceti let se u mnoha lidí (ale zdaleka ne u všech) objevuje schopnost seriózního přehodnocení všeho toho, čemu je dospělí dříve učili.

Pomocí konkrétně zaměřené výchovy je možné dítě významně poškodit nebo mu pomoci. Je možné ho naučit přezíravému pohrdání a nenávisti ke všemu, co ho obklopuje, — nebo naopak tomu, že všechno živé je třeba milovat, že láska a harmonie jsou správné, že Bůh od nás chce, abychom se stali právě takovými, atd.

Správná výchova dětí je nejdůležitější faktor duchovní pomoci lidem, nejdůstojnější a nejzajímavější druh duchovního sloužení.

Je to také i způsob seberozvíjení v aktivní lásce a intelektuální tvořivosti.

* * *

Podívejme se ještě jednou na základní principy výchovy dětí.

Následně po hlavním principu aktivního vštípení idejí lásky (protože především právě tohle od nás chce Bůh!) je třeba zdůraznit rozšiřování obzoru. Musíme do paměti dětí vložit různé programy toho, jakými cestami mohou jít životem v budoucnu, až vyrostou. Je třeba jim ukázat, že existují šachy, i chrámy různých náboženství, i příroda, kterou můžeme a musíme milovat, i způsoby otužování, i možnosti vlastního rozvoje prostřednictvím malířství, hudby, tance, fotografování, rozmanitých druhů sportů (jmenovitě rozmanitých!), a že jsou zajímavé i různé možnosti získání vzdělání, a že tím vším budou moci posloužit i druhým lidem, když jim takovým způsobem budou dávat svou lásku.

Vychovávat můžeme také i příkladem jednání dospělých lidí, když se děti v nenucené atmosféře stávají svědky programu duchovní školy, kde se učí jejich rodiče. Jinou variantou je organizování specializovaných kroužků a sekcí pro děti různého věku.

Spolu s tím je třeba si pamatovat, že existují problémy, které ještě nejsou v principu přístupné dětskému myšlení. Například informaci o existenci nevtělených forem života je třeba jim předkládat v té formě a v tom rozsahu, aby to u nich nevedlo k vytváření mystického strachu. Mystický strach se může stát základem vážných psychopatologií, které vedou ke stagnaci vývoje.

Není také možné děti vyučovat hlubším meditačním praktikám, aby “nezabloudily”, protože by ztratily adekvátní kontakt s materiální úrovní. Je třeba si pamatovat, že každý člověk se zpočátku musí rozvíjet v materiálním světě, a až potom může úspěšně a bezpečně jít po seriózní náboženské Cestě.

Musíme děti také všemožně střežit před pokusy různých nevzdělaných mystiků zatahovat je do kontaktů s bytostmi astrální úrovně pod záminkou spiritizmu, kontaktů s “mimozemšťany” atd., stejně tak, jako před zavlékáním do čarodějných, magických a okultních experimentů. Účast dětí i dospělých v akcích takového druhu je přímou cestou k tomu, aby se u nich vyvinula řada hrubých psychických patologií.

A ještě je velice důležité učit děti přemýšlet, vybízet je k tomu například v takových situacích, jako je řešení problému přepravy přes potok, rozdělání ohně tak, abychom neublížili ani jedné živé bytosti atd.

Nebo jim můžeme v hravé formě předkládat různá vysvětlení jedné a té samé události nebo jevu — aby je děti posoudily a vybraly z nich to pravé, anebo dokonce našly správné řešení samy.

Nebo můžeme dětem pokládat otázky typu “proč?” — aby se učily samy hledat odpovědi, a ne je jen přijímat v hotové formě od dospělých. A tak dále.

Při styku dětí mezi sebou ve skupinách musí instruktor laskavě, ale důsledně udělat přítrž všem projevům nemorálních tendencí, takových jako agresivita, sklon k přisvojování si cizích věcí, třeba i těch nejnepatrnějších. Děti si dobře pamatují například takové formulace: “Ježíš Kristus učil, že nesmíš dělat druhému to, co si nepřeješ sám pro sebe!”, nebo “Ten, kdo bere bez dovolení cizí věci, se nazývá zloděj. A zloděj je velice špatný člověk!”, “V jedné velmi dobré knížce, která se jmenuje Nový Zákon, je napsáno: milujte se navzájem bratrskou láskou s něžností! Ale to, co jsi udělal ty, — cožpak je to podobné něžnosti?” Atd.

Ohromnou výchovnou roli mohou sehrát i některá jednoduchá meditační cvičení. Například, každý si představuje sluníčko ve svých prsou, a všichni běhají a svítí jeden na druhého vizualizovaným světlem sluníček.

* * *

Když dítě, jak se někdy stává, špatně jí, rodiče ho přemlouvají:

— Sněz ještě lžičku za maminku, teď — za tatínka, a ještě jednu — za babičku…

Nezamysleli jste se: co tu znamená tato předložka “za”?

Sněz “za” někoho, vypij “za” někoho…

Co znamená tohle “za”, které tak často bezmyšlenkovitě lidé opakují?

«Na zdraví»? Ale jak se může změnit něčí zdraví, když to sní nebo vypije úplně jiný člověk?

«Na počest»? Ale tohle, pokud se zamyslíme, vypadá ještě absurdněji.

«Místo»? — Také hloupé…

Proč jsou děti rozdílné?

V. V. Antonov

Právě se mi vybavily v paměti dvě děti.

Jednou jsem byl pozván na návštěvu. Bylo tam mnoho lidí, zejména rodiny s dětmi: příbuzní se sešli něco oslavovat.

Sedím na gauči. A na gauč vylézá malý chlapeček, přilézá ke mně a líbá mě na tvář — upřímně, silně! Přímo tak, jako by mě celého zaplavil láskou! S takovou srdečnou láskou mě políbil! Pokud bych neznal jeho životopis, myslel bych si, že se učil v naší Škole. Protože jsem nikdy neviděl takové děti mimo naši Školu.

A teď — druhé dítě. Několikrát jsem ho potkal na ulici v Petěrburgu. Bylo mu asi tak pět let. Měl nenávistný pohled — strašný, pronikavý pohled nenávisti ke všemu a ke všem. A tento ďábelský vnitřní stav mu přitom byl vlastní trvale.

Poprvé jsem se s ním setkal, když rval čepici na někom ze svých vrstevníků. Setkali jsme se pohledy, on mě zaplavil svou nenávistí — a utekl.

Podruhé jsem ho uviděl, jak ničí nožem něčí auto. Znovu jsme se setkali pohledem, znovu — ta stejná nenávist, a on znovu utekl.

Tohle jsou dvě krajnosti.

Slyšel jsem takový názor, že všechny děti jsou andělíčci, že se máme stát takovými, jako děti, atd. Ale jako jaké děti?…

Když Ježíš říkal “buďte jako děti”, měl na mysli zcela konkrétní kvalitu těch nejlepších dětí — “rozevřenost duší”; je to jasné i z kontextu Evangelií Nového Zákona (Mt 18:3; Mk 10:15, L 18:17), a z dalších — apokryfických — Evangelií. On vyzýval Svoje posluchače, aby “odhalili”, “svlékli” duše jeden před druhým a před Bohem — v emocionální lásce!

Ježíš mluvil o dobrých, něžných, upřímných dětech. Ale bývají i děti zlostné, hrubé, krajně egoistické, lživé, dívající se na druhé lidi jako zajatá divoká zvířátka.

Ale proč děti bývají tak rozdílné?

Tuto otázku už materialistická věda studuje desítky let. Vědci, každý v závislosti na charakteru svojí práce, zdůrazňují ten či onen faktor, ovlivňující psychický vývoj dítěte.

Genetici mluvili o roli genů — že se rysy charakteru předávají jakoby přesně tak, jako barva očí a další tělesné znaky.

Embryologové, porodníci a perinatologové hledali příčinu ve vlivech na formující se struktury mozku plodu — hormonů, stresů matky, hypoxii plodu, porodních traumat, různých intoxikací atd.

Psychologové a psychiatři dávali na první místo různé sociální faktory, především, — charakter kontaktu dítěte s matkou v určitých “kritických” etapách jeho vývoje. Konkrétně bylo jasně názorně předvedeno — jak ve výzkumech na dětech, tak i v experimentech na zvířatech — že porušení harmonie vzájemných vztahů s matkou v určitém věku vede k projevům zvýšené agresivity v následujících letech. K poruchám socializace také vede absence adekvátního kontaktu v dětství s vrstevníky. [6]

Zhodnotím-li, co bylo řečeno, musím dodat, že všechny tyto faktory skutečně hrají tu či onu roli.

Také mohou působit i genetické vlivy — přinejmenším prostřednictvím geneticky stanovených zvláštností rozvoje a funkce hypothalamo-hypofýzo-adrenalinového endokrinního komplexu. Pokud je tento systém schopný produkovat a vylučovat do krve více adrenalinu a noradrenalinu, pak se takové organizmy stávají aktivnějšími v obvyklých i extrémních situacích; může to také vytvářet určitou náchylnost (ale ne předurčení) k posílení agresívních rysů charakteru.

Je nesporné, že také i různé faktory, poškozující vývoj plodu, u něho mohou vyvolávat “nepoměr” v rozvoji těch či oněch částí mozku a žláz s vnitřní sekrecí, což se odrazí tím či oním určitým způsobem na emočních zvláštnostech v dospělém životě.

Různé struktury mozku, odpovídající za různé funkce, se v embryogenezi formují v různé době. A přitom je každá z nich nejvíce zranitelná pro působení škodlivých faktorů v období, kdy se u plodu vytváří. A proto může stejný škodlivý faktor, působící na plod v různém období jeho vývoje, vést k vytváření různých poruch, projevujících se občas až v dospělém věku dané osoby. [5-6]

Také i sociální faktor skutečně má v raném věku velice důležitý význam. A tak, jestliže dítě zažívá negativní emoční stresy v souvislosti s odloučením od matky nebo osoby, ji nahrazující, ve věku od šesti až sedmi měsíců do tří let, — projevují se potom u něho v dospělém věku v té či oné míře psychopatické rysy, včetně zvýšené agresivity. Významné emoční a behavioristické odchylky vznikají i při absenci adekvátního (to jest, přirozeného, normálního) kontaktu s vrstevníky v dětství. [6]

Ale ta úplně hlavní příčina, kvůli které děti bývají tak velmi rozdílné, zůstala mimo pole vnímání materialistické vědy. Spočívá v tom, že rozdílná jsou nejen těla, ale i duše, přicházející do těchto těl. Vždyť do těch dětských těl přišli lidé, kteří už předtím byli “dospělými”, přičemž většina z nich už mnohokrát. Přišli, a zároveň už si s sebou přinesli rysy charakteru a další zvláštnosti, vyvinuté v jejich minulosti.

Zmiňované se vztahuje nejen na lidi, ale i na zvířata. Právě toto objasňuje, proč se jak v experimentech na zvířatech, tak i ve výzkumech na lidech zjišťuje, že stejné poškozující působení přesto nevede ke stejným výsledkům u různých jedinců.

Představme si, například, dva lidi. Jeden z nich už byl v minulém životě svatým, ale druhý byl ďáblem. A stejná zvýšená úroveň adrenalinových hormonů u nich vyvolá protichůdný efekt. První se ještě usilovněji zasvětí duchovnímu sloužení, a druhý se bude stejně energicky zabývat loupežemi a vražděním.

K tomu, co už bylo řečeno, je ještě třeba připomenout, že vtělení do těla, majícího ty či ony vlastnosti, určuje Bůh. Proto v tom nemohou být žádné “nešťastné náhody”. Bůh všechno plánuje a provádí tak, aby dal vtělené bytosti ty nejlepší možnosti k dalšímu sebezdokonalování.

Můžete se zeptat: ale cožpak zmrzačená a zrůdná těla mohou někomu pomoci v rozvoji? — Odpovím: ano. Například člověku, který se dříve opájel vlastní mocí, zlomyslně se vysmíval druhým, mrzačil jejich těla, — pro takového teď bude vhodné, aby si sám potrpěl, aby poznal, co je to bolest a utrpení, aby se prostřednictvím toho naučil soucítit s druhými.

Co se týče vtělování mravních mrzáků — pro nás tady na Zemi jsou právě takoví zločinci potřební: aby měl kdo zabezpečovat různorodé životní situace, abychom mohli navzájem poznávat psychologii jeden druhého. A jejich údělem je další degradace — až na samé dno — dokud tam, na dně, ve vlastním utrpení, někteří z nich nedostanou rozum a nezačnou hledat východ ke Světlu.

Nu a teď nám zbývá posoudit ještě jeden faktor, který ovlivňuje vývoj dítěte, — výchova. Právě on je nejvíce aktuální pro analýzu v duchovních školách, ve kterých je zavedena také práce s dětmi.

Vzpomínám si, že jsem jednou pozoroval takový obrázek. Otec — dobře oblečený, nadměrně sebevědomý padesátiletý muž atletické postavy “učil životu” svoji desetiletou dcerku. Stáli na cestě v parku, a tatínek jí ukazoval na procházející lidi, a při tom dcerce o každém “vysvětloval”, že tenhle je takový ničema, a tamhleten je takový křivák. A ta nešťastná pozorně poslouchající dívenka si určitě na léta osvojila tatínkovy “lekce” nenávisti. Protože až ve věku kolem dvaceti let se u mnoha lidí (ale zdaleka ne u všech) objevuje schopnost seriózního přehodnocení všeho toho, čemu je dospělí dříve učili.

Pomocí konkrétně zaměřené výchovy je možné dítě významně poškodit nebo mu pomoci. Je možné ho naučit přezíravému pohrdání a nenávisti ke všemu, co ho obklopuje, — nebo naopak tomu, že všechno živé je třeba milovat, že láska a harmonie jsou správné, že Bůh od nás chce, abychom se stali právě takovými, atd.

Správná výchova dětí je nejdůležitější faktor duchovní pomoci lidem, nejdůstojnější a nejzajímavější druh duchovního sloužení.

Je to také i způsob seberozvíjení v aktivní lásce a intelektuální tvořivosti.

* * *

Podívejme se ještě jednou na základní principy výchovy dětí.

Následně po hlavním principu aktivního vštípení idejí lásky (protože především právě tohle od nás chce Bůh!) je třeba zdůraznit rozšiřování obzoru. Musíme do paměti dětí vložit různé programy toho, jakými cestami mohou jít životem v budoucnu, až vyrostou. Je třeba jim ukázat, že existují šachy, i chrámy různých náboženství, i příroda, kterou můžeme a musíme milovat, i způsoby otužování, i možnosti vlastního rozvoje prostřednictvím malířství, hudby, tance, fotografování, rozmanitých druhů sportů (jmenovitě rozmanitých!), a že jsou zajímavé i různé možnosti získání vzdělání, a že tím vším budou moci posloužit i druhým lidem, když jim takovým způsobem budou dávat svou lásku.

Vychovávat můžeme také i příkladem jednání dospělých lidí, když se děti v nenucené atmosféře stávají svědky programu duchovní školy, kde se učí jejich rodiče. Jinou variantou je organizování specializovaných kroužků a sekcí pro děti různého věku.

Spolu s tím je třeba si pamatovat, že existují problémy, které ještě nejsou v principu přístupné dětskému myšlení. Například informaci o existenci nevtělených forem života je třeba jim předkládat v té formě a v tom rozsahu, aby to u nich nevedlo k vytváření mystického strachu. Mystický strach se může stát základem vážných psychopatologií, které vedou ke stagnaci vývoje.

Není také možné děti vyučovat hlubším meditačním praktikám, aby “nezabloudily”, protože by ztratily adekvátní kontakt s materiální úrovní. Je třeba si pamatovat, že každý člověk se zpočátku musí rozvíjet v materiálním světě, a až potom může úspěšně a bezpečně jít po seriózní náboženské Cestě.

Musíme děti také všemožně střežit před pokusy různých nevzdělaných mystiků zatahovat je do kontaktů s bytostmi astrální úrovně pod záminkou spiritizmu, kontaktů s “mimozemšťany” atd., stejně tak, jako před zavlékáním do čarodějných, magických a okultních experimentů. Účast dětí i dospělých v akcích takového druhu je přímou cestou k tomu, aby se u nich vyvinula řada hrubých psychických patologií.

A ještě je velice důležité učit děti přemýšlet, vybízet je k tomu například v takových situacích, jako je řešení problému přepravy přes potok, rozdělání ohně tak, abychom neublížili ani jedné živé bytosti atd.

Nebo jim můžeme v hravé formě předkládat různá vysvětlení jedné a té samé události nebo jevu — aby je děti posoudily a vybraly z nich to pravé, anebo dokonce našly správné řešení samy.

Nebo můžeme dětem pokládat otázky typu “proč?” — aby se učily samy hledat odpovědi, a ne je jen přijímat v hotové formě od dospělých. A tak dále.

Při styku dětí mezi sebou ve skupinách musí instruktor laskavě, ale důsledně udělat přítrž všem projevům nemorálních tendencí, takových jako agresivita, sklon k přisvojování si cizích věcí, třeba i těch nejnepatrnějších. Děti si dobře pamatují například takové formulace: “Ježíš Kristus učil, že nesmíš dělat druhému to, co si nepřeješ sám pro sebe!”, nebo “Ten, kdo bere bez dovolení cizí věci, se nazývá zloděj. A zloděj je velice špatný člověk!”, “V jedné velmi dobré knížce, která se jmenuje Nový Zákon, je napsáno: milujte se navzájem bratrskou láskou s něžností! Ale to, co jsi udělal ty, — cožpak je to podobné něžnosti?” Atd.

Ohromnou výchovnou roli mohou sehrát i některá jednoduchá meditační cvičení. Například, každý si představuje sluníčko ve svých prsou, a všichni běhají a svítí jeden na druhého vizualizovaným světlem sluníček.

* * *

Když dítě, jak se někdy stává, špatně jí, rodiče ho přemlouvají:

— Sněz ještě lžičku za maminku, teď — za tatínka, a ještě jednu — za babičku…

Nezamysleli jste se: co tu znamená tato předložka “za”?

Sněz “za” někoho, vypij “za” někoho…

Co znamená tohle “za”, které tak často bezmyšlenkovitě lidé opakují?

«Na zdraví»? Ale jak se může změnit něčí zdraví, když to sní nebo vypije úplně jiný člověk?

«Na počest»? Ale tohle, pokud se zamyslíme, vypadá ještě absurdněji.

«Místo»? — Také hloupé…