---

Bohocentrizmus/Bohocentrizmus

---

Bohocentrizmus

"Člověk je vrcholem evoluce!", "Všechno je pro člověka, všechno je ve jménu člověka!" — tak to tvrdili ateisté…

Pravda je však opakem těchto primitivních antropocentrických názorů. Rozumný člověk musí přijmout poznání zaměřené na Boha, Bohocentrické.

Pravdou je, že Vrcholem Evoluce je Bůh. A vše, co se ve vesmíru děje, včetně našich životů se všemi jejich nuancemi, je pro Něho.

…Bůh v aspektu Absolutna [15-18] je makrobytostí univerzálního rozsahu. A my — v Něm — jsme jako krevní buňky: pohybliví, do jisté míry nezávislí, ale žijící v Něm, pro Něj a neschopní žít mimo Něj.

A naším úkolem je nejen přijmout tyto teoretické znalosti naší myslí, ale také je prakticky realizovat — sami sebou jako rozvinutým vědomím.

Čím bychom měli začít?

Možná — tématem rozšiřování obzorů.

… Vzpomínám si, že když jsem byl malý, rodiče se mnou jeli na letní prázdniny na západní Ukrajinu. Bydleli jsme ve vesnickém domě, kde žila paní domu se synem, který byl přibližně v mém věku.

Den po mém příjezdu za mnou chlapec přišel na zahradu, aby se seznámil. Ořezával jsem v tu dobu nějaký klacek.

On se zadíval na klacek a zeptal se mě ukrajinsky:

— Ščo ti robiš?

… Já jsem v tom věku znal jen ruská slova, proto jsem mu nerozuměl a požádal jsem ho, aby to zopakoval.

— Ščo ti robiš? — opakoval otázku.

… V ruštině to znamenalo pouze "Co to děláš?". Ale ani on nevěděl, jak to vyjádřit jinak, než ukrajinsky…!

On zopakoval svou otázku několikrát, čím dál hlasitěji, v domnění, že mi to pomůže porozumět. Ale já jsem stále nerozuměl… On se pak rozplakal a běžel si na mě stěžovat své matce…

Příběh skončil tím, že nám rodiče poprvé v životě vysvětlili, že existují různé jazyky. A že ti, kdo nemluví mým jazykem, nejsou vůbec špatní lidé.

… Pro správný vývoj duše je velmi užitečné, a to zejména v raném věku, vystavovat se situacím, kdy jsou lidé vnímáni jako "jiní". Pak zmizí rozpor mezi "jinými" a "cizími". Člověk se je naučí chápat a milovat — takové, jací jsou. Všichni jsou od samého počátku — "naši"!

… I když naučit se lidi rozdělovat do různých kategorií je potřebné. Ale kritéria pro toto rozlišování jsou jiná. Jsou to úrovně rozvoje intelektu a duchovního pokroku.

* * *

… V "sovětských" letech se u nás v rozhlase často hrála krásná "Píseň o vlasti" (text Vasilij Lebeděv-Kumač, hudba Isaak Dunajevskij).

Byla to píseň — krásně zazpívaná! — kterou všichni poslouchali téměř každý den. A tak se nám tvrzení v ní obsažená "vrývala" do duše.

I když… všichni rozumní lidé si takové stavy mohli užívat jen v krátkých epizodách ponoření do harmonie přírody… Nebo — když se prostě zapomněli ve sladkých snech… Vždyť někteří straníci (KSSS) a "soudruzi" z KGB si přisvojovali právo masově mučit a zabíjet každého, kdo se jim nelíbil…

Přesto to byla krásná meditační píseň, která mnohým umožnila osvojit si funkce duchovního srdce a — rozšiřovat se duší, kterou tvoří duchovní srdce! A právě to je jedna z nejdůležitějších složek duchovního zdokonalování!

Ano, na Cestě k ovládnutí úplné Dokonalosti se člověk musí naučit milovat přírodu s jejími tvory, všechny lidi žijící na Zemi (i když různými způsoby v závislosti na jejich výše uvedených vlastnostech) a celé Stvoření celkově.

A takovou lásku se nelze naučit jinak, než pokud ovládáme rozvinuté duchovní srdce.

Ale "vrozeně" rozvinuté ho mají jen málokteří. Ostatní si ho musí rozvíjet (přečtěte si o tom, jak na to, — v našich knihách a podívejte se na naše filmy). Nicméně, pěstovat si ho je vhodné pro každého: vždyť dokonalosti se meze nekladou!

…Mimochodem, pociťování krásy a rozlehlosti vlastní země je účelné si uvědomit jako jednu z etap vlastního vývoje. Následně je třeba obejmout svým duchovním srdcem, svou láskou — celou naši planetu, a poté i celý vesmír, celé Boží Stvoření.

Zapamatujte si: Jen když se naučíme milovat Stvoření — můžeme se naučit milovat Stvořitele!

* * *

… Ale mnozí lidé pociťují, že jejich okolí je vůči nim nepřátelské.

Kromě egocentrického "já", které je zranitelné vůči škodlivým faktorům, mohou mít i pocit jakéhosi maličkého "my". Koho však do tohoto "my" zahrnují? Je to pochopitelně jejich pes, jejich rodina, jejich zločinecká banda, jejich sportovní tým, jejich pracovní nebo jiný kolektiv, občané jejich národnosti nebo jejich země, jejich souvěrci atd.

Takoví lidé se ve svém vývoji nedostali daleko od zvířecí úrovně. Vždyť se stejně jako ta zvířata velmi často vzájemně odcizují a nenávidí "cizince", definované barvou pleti nebo národnosti, místem bydliště, zvláštnostmi náboženských názorů atd.

Tito lidé nežijí v emocích lásky, které si v nás přeje vidět Bůh [2-21], ale v nenávisti, hněvu, rozčilování, závisti…

Výrazným projevem jejich egocentrizmu je násilnost — jedna z pekelných duševních vlastností. Takoví lidé vyžadují poslušnost vůči sobě samým — podle svých vlastních rozmarů. Rádi ponižují druhé pro vlastní pobavení. Jsou ochotni krást, loupit, bít, zabíjet… Žárlivost — rovněž jeden z živých projevů egocentrizmu — je jejich charakteristickým rysem. Nechtějí, aby lidé kolem nich žili podle své zralé úvahy o tom, jak by se co mělo dělat, ale podle zásad "jak Se to má dělat!" nebo "jak je to zvykem dělat!", i když je takové jednání ve změněné historické situaci absurdní. Nesnášejí projevy zdravé sexuality druhých lidí, zejména žen. V rozhovorech jsou hrubí, ochotní křičet, přerušovat druhé, všemožně jim bránit ve vyjádření jejich názorů…

Takové stavy vedou do pekla.

Po odloučení od hmotného těla se lidé dostávají do nebe nebo do pekla ne proto, že si tak či onak oblékli svá těla, ani ne proto, že byli členy nějaké náboženské organizace. Ale kvůli tomu, jakým citovým stavům přivykli. Ti, kteří si zvykli na něžnou a starostlivou lásku, se ocitnou v ráji. Ale ti, kteří přivykli k hrubým emocím — v nich zůstávají i po smrti těla, a přitom mezi sobě podobnými; a to je právě to peklo.

* * *

Avšak smyslem našich životů není dostat se do ráje, ale rozvinout se k Dokonalosti, a pak se vlít do našeho společného Stvořitele, a přitom Ho obohatit — sami sebou.

Neboť Bůh v Aspektu Stvořitele (Prvotního Vědomí, Boha Otce) představuje právě to Jednotné My všech, kteří dosáhli Dokonalosti v celých nekonečných dějinách svého Bytí[15-20].

Proto bychom se měli snažit co nejvíce se rozvíjet podle kritérií Lásky, Moudrosti a Síly. To jsou totiž Jeho základní vlastnosti!

* * *

Důkladné studium etických zásad a pečlivá etická sebekontrola jsou pro ty, kdo směřují k Prvotnímu, povinné. Pokud se člověk nadále dopouští etických chyb (hříchů), — pak Svatí Duchové budou takovým hříšníkům klást překážky na Cestě přiblížení k Sobě. Mohou to být neúspěchy v "soukromém životě", nemoci, ztráty už zvládnutých duchovních úspěchů….

V každé z našich knih jsme se již zabývali etickými otázkami. Nyní se tedy zaměřím jen na to hlavní: na boj proti vlastnímu egocentrizmu.

Přesně tak, musíme se naučit žít pro druhé: pro jejich dobro, pro jejich evoluční zdokonalování!

Ale měli bychom to dělat bez nátlaku, s úctou na podkladě emocí lásky a s respektem ke svobodě každého člověka zvolit si svou vlastní životní cestu.

A neodsuzujme ty, kteří se podle našeho názoru, rozhodli špatně. Vždyť Bůh přece bezchybně rozhodne o osudu každého člověka pro jeho dobro!

Když budeme žít pro dobro druhých lidí a všech dobrých bytostí, které obývají naši planetu, postupně se naučíme chápat, co znamená žít pro Boha, tj. Bohocentricky.

* * *

Lidé, kteří jsou schopni zabíjet květiny pro pochybné potěšení z jejich pomalého umírání, a dělat totéž i s "vánočními stromky", a kteří zabíjejí (nebo se podílejí na zabíjení) nevinných zvířat, aby snědli jejich těla, se tím přece také dopouštějí zcela egocentrických činů.

Pokud však přijmou Bohocentrický pohled na svět a z tohoto pohledu přehodnotí celý svůj způsob života, mohou začít jednat ve prospěch Boha. A to se konkrétně projevuje v pomoci lidem, lidstvu — hlavně v těch nejvyšších věcech, které jsme schopni udělat my sami. Šířit mezi lidmi poznání o Bohu, o smyslu našeho života a o možnostech jeho uskutečnění — to je nejvyšší forma služby Bohu a lidem.

Přitom však nesmíme zapomínat, že Bůh potřebuje osobní duchovní dokonalost i každého z nás. A Svatí Duchové každý takový krok každého duchovního hledače všemožně podporují, podněcují, vedou a zaplavují ho Nejvyšší Blažeností.

* * *

Pociťme se v jasném a klidném počasí — laskavou a čistou duší — nad rozlehlými prostory moří nebo stepí, lesů, hor.

Pak — nad povrchem celé pozorovatelné (duší) části planety.

Pak ať se tento pocit promítne do uvědomění, že tohle přece jsem já! "Já jsem nad tím vším!"

A poté — "já jsem všechno tohle!"

A to všechno je naplněno Bohem, Který je Láska! A Jeho přímé vnímání — dává Blaženost!

Kritériem úspěchu bude schopnost dívat se ven z prostoru vyplněného sebou samým — směrem ke svému tělu.

Zejména tak může dojít ke správnému růstu sebe-vědomí, jehož hlavní součástí je duchovní srdce.

A pak — "je jen On; jednotlivé (oddělené) já — není!".

Takto si postupně začínáme osvojovat stav rozpuštění v Něm.

* * *

Ale to ještě není zdaleka všechno, co bychom mohli a měli udělat

Skutečnost je taková, že Absolutno je vícerozměrné.

Svět hvězd, planet a všech hmotných věcí na nich je jen Jeho "projevenou" (pro běžné lidské vnímání) Částí.

Jeho Hlavní Podstatu je třeba hledat a nalézt v hlubinách mnohorozměrnosti: v její nejtenčí vrstvě. (Podrobněji viz [5-8,15-21]).

Dorazíme-li tam pomocí technik růstu a zjemňování vědomí a budeme-li Jím vpuštěni, –můžeme s Ním dosáhnout Splynutí a stát se tak Členy Jeho Jednotného My.