English Español Français Deutsch Italiano Český Polski Русский Română Українська Português Eesti 中文 日本

Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

 
Bábadží: «Chci, abys Mě poznala!»
 

Rub světa hmoty/Bábadží: «Chci, abys Mě poznala!»


Bábadží: «Chci, abys Mě poznala!»

Zdálo se mi o Bábadžím se kterým dělali interview pro televizní vysílání.

Vyprávěl o nějakém Člověku, který dosáhl úžasných duchovních úspěchů! Ten Člověk se stal duchovním Mistrem, ale téměř nikdo o tom nevěděl.

Ostatně, téměř nikdo z lidí nevěděl ani o tom, Kým byl ve skutečnosti Bábadží.

Byl to velice živý sen! Zdál se mi právě předtím, než mě vzbudili.

Vyprávěla jsem o tom Aně s Larisou. Ale ony se zdržely konkrétních komentářů.

Ale později mi Vladimír sdělil, že Bábadží to ráno byl v tom bytě, kde jsme nocovali.

* * *

Takže, jdeme na návštěvu k Bábadžímu!

Bábadží je obdivuhodný! Má tolik dětí: duchovních dětí! Tolika Dosáhnuvším byl Učitelem! I v současnosti pokračuje v pomoci všem toho hodným!

… Přišli jsme do borového lesa. Sluneční světlo, procházející skrz vysoké větve, vytvářelo sobě vlastní lesní pohodu, vonělo to tu svěžím chvojím.

Zastavili jsme se u smrku a borovice, které rostly vedle sebe. Zvláštností těchto stromů bylo to, že pokud jsme se postavili mezi ně, pak… zmizelo pociťování svého materiálního těla.

Doporučili mi, abych to sama vyzkoušela. Téměř tak se mi to i podařilo. Jen «vrchní bublina» přece jen trochu dávala o sobě vědět: vždyť jsem se snažila neztratit z dohledu ostatní a naslouchala jejich rozhovorům.

* * *

Jdeme dále po lesní stezce, opatrně přitom překračujeme mravenčí cestičky. Po sto metrech se Vladimír zastavil a otočil:

— Kdysi jsme pracovali nedaleko od pracovního prostranství Silvio Manuela. Nezbytné práce jsme tam udělali, a já jsem navrhl, abychom šli všichni teď rovnou k Němu. Všichni souhlasili — a tak jsme šli. Ale… On mě najednou zastavil v půli cesty Svou Rukou. Jeho Ruka nebyla materiální, ale… naprosto pocítitelná. Jeho Dlaň před mojí hrudí se pro mě stala nepřekonatelnou překážkou.

— Vladimír si tehdy sedl na kládu a zamyslel se, — s úsměvem předvedla Larisa udiveného Vladimíra.

— Ano, názor Silvia spočíval v tom, že tehdy nebylo nezbytně nutné jít na to místo, ať bylo jakkoliv nádherné. A také nám byly prostřednictvím této epizody velice živě ukázány možnosti Boha řídit chování vtělených lidí.

Ušli jsme ještě několik metrů a Vladimír se znovu obrátil:

— Brzy začne místo síly Bábadžího. Blížíme se k Jeho Mahádublu. Velice silně tam Sebe zhušťuje — a to umožňuje snadno Ho vidět.

Ušli jsme ještě kousek, když se Vladimír obrátil potřetí… Sotva jsem stíhala schovávat a znovu vytahovat svůj notes… Ale to, co mi řekl tentokrát, jsem hned zapsat nedokázala.

— Bábadží ti říká: «Chci, abys Mě poznala!».

Vladimír se usmál a pokračoval v cestě. Ostatní šli za ním. Ale já jsem zůstala stát. Radost a zoufalství se smísily. To přece znamená, že jsme známí… Ale jak to, že si na to nevzpomínám?!

Vzrůstal ve mně neklid: jak jen si mám vzpomenout?! A jestliže si nevzpomenu? Ne! Dokud si nevzpomenu — neodejdu odsud, i kdybych tu měla stát do rána! Pro radost komárům!

… Vladimír ani v jedné ze svých knih neučil, jak vzpomínat na své minulé životy, na svoje tehdejší Učitele… Jenom Oni sami v tom mohli pomoci, napovědět nebo ukázat.

… Když Vladimír řekl, že Bábadží je tady tak zhuštěn, že je Ho možné výborně vidět, — vznikla ve mně kdoví proč strach nahánějící a přitom úchvatná myšlenka, že Ho uvidím… právě svýma materiálníma očima.

… Vladimír mě musel z toho «zcepenění» vyvést, připomenutím toho, že mě Bábadží přece nečeká tady, ale o kousek dál u toho smrku…

… Zastavili jsme se na křižovatce cest. Po několika krocích mělo začínat místo síly Bábadžího. Sundali jsme si batohy. Vladimír mi nabídl, abych šla první. Vysvětlil mi, kde by přibližně mělo začínat místo síly, a kde se na tom místě nachází zhuštěný Mahádubl Bábadžího…

Šla jsem. Po několika krocích se moje anáhata náhle rozšířila — a vzletěla nad lesem. Stala jsem se teď ohromným duchovním srdcem s rukama, které z něho vycházely, a kterýma jsem mohla svrchu hladit a laskat vrcholky borovic a ptáky, zpívající v jejich korunách…

… Materializovaného Bábadžího v bílém oblečení jsem u smrku neuviděla. Nezbude nic jiného, než se naučit uvidět Ho — očima duchovního srdce.

Portrét Bábadžího v Jeho oblíbené kápi jsem viděla mnohokrát, konkrétně, u sebe doma — každý den. Proto jsem se snažila nepoplést si opravdové vidění s fantaziemi mysli.

Kvůli napětí, rozrušení a náletům komárů jsem se nemohla uvolnit tak, abych se naplno ponořila do Jeho Lásky. Ale Jeho přítomnost jsem pociťovala velice intenzívně.

Abych se alespoň nějak zkoncentrovala a nerozptylovala svoji pozornost, začala jsem občas zavírat oči. Prosila jsem Bábadžího, aby mi pomohl si vzpomenout…

Před mýma očima se na zlomek sekundy mihnul obraz muže v dlouhém bílém oděvu, s dlouhými černými vlasy.

Vladimír se začal zajímat, jestli jsem si vzpomněla, jestli jsem něco uslyšela, nebo uviděla? Ale já jsem odpověděla záporně: to vidění bylo příliš prchavé a já jsem zapochybovala.

Udělali jsme přestávku. V té době se k nám připojili další Božští Učitelé, o čemž Vladimír v té chvíli řekl:

— Přišly Růže a Lada… Říkají, aby ses naučila umývat se ranní rosou ze zelených listů trav… Připojil se Igor Vysotin. Dodává: a rosou — z rákosí na jezeře také.

— A teď můžeme obejmout Je Všechny, — pokračoval Vladimír.

Objímali jsme se, rozplývali se v blažených objetích…

… Brzy jsem se znovu vrátila k Mahádublu Bábadžího, i když jsem přitom stále poslouchala Vladimíra: přece jen jsem doufala v jakési Zjevení. Vladimír už chtěl, abychom se začali balit, abychom mohli přejít na druhé místo síly Bábadžího, ale rychle si to rozmyslel:

— Bábadží říká, že o nějakém odchodu z tohoto místa teď nemůže být ani řeč. Ty se musíš maximálně uvolnit, On sám všechno udělá… Aby bylo možné vidět Boha, je třeba být svobodným zjemnělým vědomím.

Ulehčeně jsem vydechla: odejít odsud, a přitom si nevzpomenout na to, o čem mluvil Bábadží, — to by bylo až příliš zarmucující. Uvolnila jsem se, «pustila z hlavy» myšlenky — a tak jsem chodila několik minut…

A vtom jsem znovu uviděla ten samý obraz: muž s dlouhými vlasy pod ramena a snědým obličejem. Silný! Krásný! Dívá se laskavě a vážně! Tato postava se objevuje a mizí, ale pokaždé se udržuje o něco déle. On natahuje ruku a dotýká se mojí anáhaty… A odtud — jako právě vytrysklý pramen — se začaly řinout emoce lásky nekonečné síly, něžné a oddané!… Byly stále silnější…

Velice zřetelně jsem pochopila, že si začínám na něco vzpomínat, a přitom konkrétně pocity, a ne obrazy z minulosti. Ale obsáhlost těchto vzpomínek byla natolik ohromná a v daném okamžiku nad mé síly, že se v mých očích začaly objevovat téměř hysterické slzy.

A tehdy mě On pustil… Vzápětí přišlo radostné ulehčení, jásot, a — já jsem si vzpomněla!

Byla jsem připravená vyletět na oblohu a kroužit tam jako veselý bezstarostný pták!

Vrátila jsem se k ostatním a oznámila jim svůj úspěch. Zvlášť zajímavé bylo to, že jsem viděla Bábadžího takového, jakým On byl v Jeho předposledním Vtělení, což už vylučovalo hru mojí mysli. (Toto Vtělení popisoval ve Své autobiografii Jógánanda).

Stáli jsme v těsném kruhu a radovali se. A v té chvíli jsem z rozhovoru pochopila, že oni viděli to samé, co jsem viděla já. A Aňa se ještě navíc přiznala, že den předtím, mně divže o Bábadžím neřekla, když jsem se začala vyptávat: «Když jsem byla Guru, kdo byl mým Učitelem v mém minulém vtělení?». Ale On Sám ji tehdy zastavil a řekl:

— Nepředbíhej Mě v srdcích Mých dětí!…

Objala jsem Bábadžího ze všech sil, prostě « jsem Mu visela na krku» — a bylo to tak přirozené, jako bych odjakživa nic jiného nedělala.

Vladimír se na mě díval a najednou řekl:

— Pociť Bábadžího ve svém těle: On se teď zhustil a vešel do něho. Mám takový dojem, že do něj chce kompletně vlézt… Nevejde se tam…

Zasmáli jsme se. Pociťovala jsem Ho uvnitř i kolem svého těla. Byl skoro o hlavu vyšší. Moje rozpoložení bylo soustředěné a blažené současně. Soustředěné — z toho, že bylo nutné se maximálně slaďovat s Jeho zjemnělostí. Blažené — z toho, že je to můj milovaný Učitel z minulosti a teď v současnosti — Veliký Bábadží!

… Nakonec jsme my všichni pocítili, že nás «propouštějí», byl čas vydat se dále — do Bábadžího Údolí.

Když jsem zvedala batoh, uslyšela jsem najednou zřetelně jméno: «Láhirí Mahášaj!». A v té chvíli Aňa radostně oznamuje: «Jógánanda a Juktéšvar jsou tady!». Sdělila jsem jim to, co jsem sama uslyšela; zasmáli jsme se. Teď s námi bylo mnoho Božských Přátel!

<<< >>>





Pripoj se k nam:

 
Hlavní stránkaKnihyČlánkyFilmyFotogalerieScreensaversNaše stránkyOdkazyO násKontakt